Vážení přátelé, po čase se vám opět hlásím z Basové vyšetřovny, do které tentokrát pro změnu zavítal hráč z kategorie, kterou jsem si pracovně nazval Mladá krev. Tedy nepříliš známý, již však ve hře sběhlý a rozhodně mající co říct. Dámy a pánové, pan Daniel Eberle.
Takže to vezmeme hezky od začátku. Jak jsi se, Dane, vlastně dostal k muzice a hraní na basu?
Celkem prozaicky. Jako dítko jsem chodil do hudebky a u nás se tak trochu muzicírovalo. S živou hudbou jsem se už jako dítě setkával nejvíc v křesťanském sboru. Myslím, že mi to dalo určité základy. Hodně se tam zpívalo, naučil jsem se zpívat z not, vymýšlet vícehlasy, protože mě nebavilo pořád zpívat předepsané melodie z kancionálu. Hodně jsem tehdy chodil na klasiku, hrál jsem na housle a pak na violu. Na gymplu jsem začal poslouchat i něco jiného, přes tradiční jazz jsem se prokousal k bigbítu a na delší dobu jsem zakotvil u jazzu posledního období Milese Davise. Líbilo se mi to a dostal jsem chuť to i hrát.
A co rozhodlo o tom, že tvůj nástroj bude zrovna basa?
Tehdy jsem měl kolem sebe kamarády, kteří měli takovou specifickou kapelu - piáno, trubka. Nebyly tam bicí, což nebylo, zvlášť kvůli mým začátkům, ideální, no a nějak jim odešel basista, tak se mě zeptali, jestli bych s nimi nechtěl hrát na basu. Mně přišlo tehdy každé takové dění kolem mě naprosto neznámé a lákavé, tak jsem řekl, že jo. Tak mi půjčili baskytaru. Předtím jsem nepatrně hrál na kontrabas - jenom ze zpěvníku podle akordických značek. Baskytara mě lákala, tak jsem se s ní začal seznamovat, naučil se repertoár a tak. V kapele jsem se seznámil s kytaristou, který chodil na konzervatoř. Zajímalo mě, jestli je možné se nějak vzdělat. Měl jsem pocit, že by to k něčemu mohlo být, a rád se nechám poučit, což může být i nedostatek vlastní vůle, sám se něco naučit, a tak jsem šel na konzervatoř. No a tak jsem vlastně začal hrát na baskytaru.
Pro většinu čtenářů jsi naprosto neznámý, můžeš říct, s kým v současné době hraješ a které kapely tomu předcházely?
Poměrně dlouho hraji s kapelou Con Brio, kterou asi moc lidí nezná, protože se nikam moc netlačíme, což je možná škoda (určitě, Con Brio hraje akustický latinojazzblues, jaký se u nás moc neslyší. pozn. aut.) Hraní v kapelách jsem se začal věnovat až při druhém studiu na konzervatoři. Nejprve jsem vystudoval baskytaru a pak kontrabas. Měl jsem kapelu, která se jmenovala podle jedné Garettovy desky Simply Said, pak to byl kvartet, který dnes existuje už jenom o prázdninách a jmenuje se Power of Jazz. No a před několika lety mne pozval do kapely, kterou založil s Ondřejem Konrádem, kytarista Pepa Štěpánek, ta kapela se jmenuje Gumbo.
Jak už jsi dřív zmínil, hudba a duchovní věci ti jsou hodně blízké. Myslíš si, že je v pořádku spojování hudby a duchovna?
Za prvé, to spojení je obrovsky tradiční. Hudba je silný prostředek pro vyjádření duševního rozpoložení nebo duchovního stavu. Beru to docela obyčejně v tom, že člověk prostě něco je, něčemu věří, nějak chápe sebe ve vztahu ke kontextu společenskému nebo duchovnímu a to se prostě odráží na tom, co dělá, takže i na muzice. Nechtěl bych tohle přecenit nebo podcenit, ale rozhodně si myslím, že hudba a duchovno k sobě patří.
Přikročíme k technickým záležitostem. Jaké máš v současnosti nástroje?
Nástroje, to je moje obrovská slabina. Na konci studia jsem si pořídil kontrabas, což člověka natolik finančně rozptýlí, že jsem už nemohl tolik investovat do baskytary, to je věc, která přede mnou ještě stojí. Takže mám už asi druhou, řekl bych středně zdařilou japonskou kopii jazz basse. Principielně mi jazz bass vyhovuje, vždycky jsem obdivoval hráče, kteří na něj hráli.
Když už jsem na to narazili, můžeš jmenovat některé své oblíbence?
Musím říct, že to nemám takhle postavené, nevybírám si muziku kvůli basistům, ale rozhodně mi není lhostejné, kdo tam hraje. Mezi těmi, kteří se mi vždycky líbili, je určitě Jaco Pastorius, mám milionkrát naposlouchanou desku Heavy Weather, co vyšla i tady na vinylu. Jednu dobu jsem se snažil drobit jako Jaco, což je samozřejmě trapné, pokud pod tím není ten rytmický fundament. Taky se mi hodně moc líbil Marcus Miller, jeho funkčnost hraní a úžasný zvuk. Skvělý hráč je třeba John Pattitucci, líbí se mi jeho vyjádření latiny. Mám rád spoustu kontrabasistů, třeba Dave Holland, Charlie Haden a tak.
Vraťme se zpátky k nástrojům.
No, ta moje baskytara určitě není špatný nástroj, ale je to taková druhá liga, přeci jenom je to kopie. Výběr basy je věc, která, nevím jak těsně, ale stojí přede mnou. A co se týče kontrabasu, v posledním ročníku studia mě nějak víc začala bavit muzika s kontrabasem, tak jsem se začal po nějakém poohlížet, pak jsem našel nějaký inzerát a skoro bezhlavě jsem po tom skočil, protože to bylo tak akorát na hranici mých možností a naštěstí jsem se moc nespálil. Není to mistrovský nástroj, spíš manufakturní, asi sto let starý, a po mírné generálce hraje slušně. S kontrabasy to není jako s kytarami, které se kolikrát označují typem jako auta, u těchhle nástrojů se kolikrát vůbec neví, kdo je vyrobil.
Jaký používáš aparát?
Nepatřím do kategorie muzikantů-hledačů zvuku, baví mě, když je zvuk pěkný. Aparát jsem si pořídil už před lety, je to stopadesátiwattová hlava Carlsbro s dělanou bednou. Je mi líto energie, kterou bych měl vydat na hledání zvuku, teď to nějak hraje a funguje, tak to nechávám. Měl jsem období, kdy to muselo hrát bezvadně a bylo mi jedno, jak je to těžké, pak jsem měl období praktické, to jsem hrál na kontrabas, kombo muselo být malé a bylo mi celkem jedno, jaký je zvuk. Takže mám taky kombíčko Roland od Petra Dvorského, malé, celkem slušné na to, kolik stálo. Přímo na tohle kombo hrál jeden ze svých koncertů Ray Brown, když tady byl, tím je to kombíčko tak trochu slavné.
A co struny?
Struny jsem taky tak trošku hledal. Nikdy jsem vlastně nehrál na ty úplně laciné, protože hned přestanou hrát, prostě nefungujou. Není mi líto za struny dát trošku víc, i když myslím, že na ně umím hrát relativně dlouho. V době školy jsem hodně hrál na americké Ernie Ball. Jednou jsem vyzkoušel vyhlášené Rotosoundy, ale nějak mně zklamaly, nevydržely dlouho a zvuk byl nic moc. Taky jsem si koupil do studia, spíš omylem, D'Addaria, ale ten zvuk mě natolik přesvědčil, že už si je kupuji několik let. Mám pětačtyřicítky, přijdou mi technicky zvládnutelné s dostatečně tlustým zvukem.
Používáš nějaké další specialitky pro úpravu zvuku?
Ani ne. Jednu dobu mě hodně oslovila deska polského houslisty Urbaniaka, kde basista evidentně používal phaser, takže jsem pár měsíců hrál přes phaser, ale pak mě to začalo štvát, protože od basového tónu mám přeci jenom rád tu přímost a rovnost. Žádný efekt mě už potom neuchvátil tak, že bych měl potřebu si ho pořídit, takže hraji "přímo".
Jak velkou váhu, ty jako dvojnásobný konzervatorista, přikládáš technickým schopnostem hráče?
Už v dětství, jelikož se ukázalo, že asi nebudu virtuóz, jsem na radu učitelky přešel z houslí na violu, kde jsem spíš využíval schopnost cítit tón a výraz a nedokonalá technika tam úplně nevadila. Rozhodně nepatřím k technickým hráčům, nejsem až tak šikovný. Měl jsem delší období, kdy jsem cvičil stupnice. Je určitě dobrý pocit, když je člověk uvolněný a schopný alespoň částečně zahrát, co chce. Techniku rozhodně nepovažuji za zbytečnou, i když strávit celý život jejím pilováním by bylo smutné.
Máš nějakou libůstku, kterou si rád zahraješ?
Nevím, asi ne, nejsem třeba slapper. Hodně mě třeba uchvátila hra Francise Rocca Prestii z Tower of power, myslím, že jsem si od něj docela dost vzal, a jsem rád, když někde můžu, ne snad napodobit, zahrát finger style jako on. To je věc, která se mi hodně líbí, přijde mi originální a strhující. Ale žádnou vlastní libůstku asi nemám. Na base mě vždycky bavila ta funkce, to, co je basa schopná udělat v muzice, dát jí nějaký obličej. Myslím, že to dělání páteře muzice koresponduje s mou náturou, to mě na hraní baví.
P. S.: Něco vám ve Vyšetřovně chybí? Něco přebývá? Napište mi o tom!
