Bluesová síla kytaristy Stevie Ray Vaughana - kytarový majestát, který opustil tento svět před více než třiceti lety

Stevie Ray Vaughan byl jedním z nejtalentovanějších kytaristů druhé poloviny 70. a počátku 80. let minulého století. Divoce hltal život stejně plnými doušky jako alkohol. Ovlivnili jej do jisté míry Jimi Hendrix nebo Buddy Guy. Do paměti se posluchačům jistě vryly songy jeho kapely Double Trouble jako Couldn’t Stand the Weather nebo Riviera Paradise. Kytarový majestát, který opustil tento svět před více než třiceti lety. Letos by oslavil 67. narozeniny.

Bluesman srdcem i tělem

Stevie Ray Vaughan se narodil 3. října 1954 v Dallasu. V devíti letech sáhl tento „bělošský” bluesman po kytaře a pod vedením svého staršího

bratra Jimmiho se postupem času ve hře na tento nástroj den ode dne lepšil. Svou první kytaru Gibson dostal od svého bratra, časté úniky od tvrdé reality a ještě tvrdší výchovy směrem ke kytaře vedly k mnohým střetům s despotickým otcem. Otcův alkoholismus poté geneticky předznamenal i Vaughonovu pozdější závislost. Později Stevie Ray Vaughan vzpomínal, že byl jednou z obětí otcova nezřízeného pití, které vedlo často k fyzickému násilí. Otce přežil o pouhé čtyři roky.

Mezi jeho nejhlavnější nástroj patřil omlácený Fender Stratocaster z roku 1959. Jeho kytara zaznamenala řadu změn, mimo jiné si nechal postavit nový krk, použit byl nakonec palisandr. Nazval ji Number One. Později si pořídil další otřískaný strat, kterému přezdíval Lenny, a nahrál d ním převážnou část desek kapely Double Trouble. Podle jeho slov šlo kapele především o znovuobjevení žánru blues. Návratem ke kytaristům typu Django Reinhardta a Wese Montgomeryho se tak zcela vymezil vůči tehdejším hudebním škatulkám.

Pokud jde o zesilovače, pak Stevie začal používat někdy v roce 1979 zesilovač Marshall, který vysílal poměrně čistý signál. Do výbavy přibyl po nějaké době Fender pro větší zkreslení a overdrive. Jeho Marshall byl model 4140 Club and Country se dvěma svanáxtipalcovými reproduktory, jež byl podobný jinému modelu Twin Reverb. Kombo měl stowattové, a tak jej používal především v menších sálech. V roce 1984 pak kontinuálně přešel na kombo Steel Sting Singer 2x 12” s repasovanou hlavou Dumble. K němu si díky kontaktům na výrobce Henryho Kaisera pořídil speciálně upravené pouzdro. Stevie Ray Vaughan používal v 80. letech poměrně hojně také Fender Vibroverb z roku 1963, na svou dobu velmi modifikované a inovativní kombo, které obsahovalo jeden reproduktor o velikosti patnáct palců. Tento zesilovač byl důležitý z čistě praktického důvodu - nechal si dovnitř instalovat reverb, a když hrál party s bendingem, a ať u tahal nahoru, nebo protahoval tóny dolů, dokázal lépe ladit, právě díky této úpravě.

Jako utržený ze řetězu

Na přelomu 70. a 80. let Vaughan často nadužíval návykové látky.

Jednou byl v šatně před koncertem přistižen policistou při užívání kokainu, byl obviněn a následně po složení kauce tisíc dolarů, propuštěn. O necelé tři měsíce později musel k soudu za podobné provinění znovu, turbulentní období plné drog a alkoholu vyústilo 17. dubna 1980, kdy byl odsouzen ke dvouleté podmínce, zároveň nesměl opustit území Texasu a nastoupit povinnou léčbu. Na další roky pak ležel na jeho životě těžký příkrov střídavého léčení a střídavé závislosti.

Jazz Montreux Festival

Skoro to vypadalo, že Stevie přišel odnikud. Jen se svým kloboukem a charakteristickou kovovou stuhou. Vzhled jižanského mystika, který jen neřeční, ale koná. S otřískanou kytarou, na kterou vyloudil nejeden uhrančivý tón. Jak tomu ale ve skutečném světě bývá, Stevieho kariéra stoupala pomalu vzhůru a úspěch se rozhodně nedostavil ze dne na den. Teprve vystoupením na Jazz Montreux Stevie se svou kapelou Double Trouble zaznamenal bezbřehou vlnu potlesku. Psal se rok 1982. Kapela za sebou neměla žádný managment, žádnou smlouvu, žádnou desku, po tomto legendárním vystoupení nabitém energií a bluesovou silou, se nabídky jen hrnuly.

Folkrockový kytarista a producent Jackson Browne jim dokonce poté, co s kapelou až do pozdních nočních hodin jamoval, zapůjčil bezplatně své nahrávací studio v Los Angeles. Kapela nabídku bez váhání přijala a koncem roku 1982 nahrála deset písní, jež se poprvé posluchačům představily na debutovém albu Texas Flood. Během následné propagace alba Steviemu zavolal David Bowie, který v něm spatřoval bez nadsázky obrovský talent, jenž se rodí jednou za padesát, možná jednou za sto let.

V roce 1983 tak Stevie nahrál jak svou první desku, tak se podílel na šesti z osmi písní na albu Davida Bowieho Lets´s Dance, kterého se prodalo více než jedenáct miliónů kopií po celém světě a zařadilo se tak právoplatně na trůn všech Bowieho alb do té doby vydaných.

Krátká éra Let’s Dance a pozdější ukončení turné s Davidem Bowiem

Stevie se vůbec poprvé dostal do širšího povědomí díky spolupráci na albu Davida Bowieho Let’s Dance na začátku osmdesátých let. Do té doby to byl jen řadový kytarista druhé poloviny 70. let, jenž vystupoval s kapelou svého bratra Nightcrawlers po různých hospodách a barech.

Setkání s Bowiem a samotné spojení tvrdého kytaristy s novějším puncem New wave Davida Bowie, o kterém se ví, že střídal svou image jako na běžícím pásu a jeho žánrový záběr byl nevídaný, vedlo k ojedinělé syntéze dvou zdánlivě odlišných hudebních směrů, sólo Stevieho Raye Vaughana v ústřední písni je strhující a dostatečně podmanivé, zároveň bez příkras a kudrlinek. Od té doby můžeme napevno říct, že se z něho stal profesionální muzikant.

Podle mnohých, a především pak podle knihy, kterou vydal časopis Rolling Stone na počest tohoto kytaristy, se však věci během zkoušek a samotného turné nevyvíjely tak úplně podle Vaughanových představ a ani samotného Bowieho a postupem času došlo mezi oběma silnými muzikantskými individualitami k zásadní kolizi. Ačkoliv je jisté, že Bowie byl sympatický a milý chlapík, podle dochovaných svědectví jeho známých či hudebníků, kteří se s ním osobně potkali, některé profesionální deformace holt nelze asi zcela vymazat, a to ani pokud jde o showbyznys. Bowie byl tlačen svým hudebním ansámblem k větší direktivnosti, i přesto, že byl sám profesionál a věděl, co se sluší a patří, poměrně záhy podlehl a podle svědectví baskytaristy Double Trouble, jenž se k celé záležitosti později v knize vyjádřil, tlačil na Stevieho, aby dodržoval předem domluvené choreografie, aby chodil po rampě, jak se má, a aby zkrátka dělal, co chtěli oni. To se mu prý moc nezamlouvalo, protože nikdy nepředstíral něco, čím nebyl, a nedělal něco, co nechtěl dělat.

Dokonce prý mělo dojít k tomu, že mu byl s jeho kapelou Double Trouble zakázán „předskokanský“ koncert a měl mít vysloveně zakázáno hovořit s médii o nové desce.

Mezi Bowiem a Stevieho managementem to začalo být opravdu napjaté. Sám Stevie k tomu po letech dodal: „Chtěli se snažit kontrolovat, co můžu nebo nemůžu říkat o desce a o sobě.“ Vaughan si chtěl s Davidem promluvit a bylo mu řečeno, že David je na nějakém ostrově a není k zastižení. Stevie marně žádal nějakou odpověď: „A to na tom ostrově nemají telefon?“ Vždy mu bylo lakonicky sděleno, že David není k zastižení, když se to poté opakovalo ještě několikrát, bouchly v něm saze a zavolal Bowieho managmentu naposledy: „Řekněte mu, že jsem skončil!“To byla ona poslední kapka, která vyústila v předčasné ukončení kytaristovy spolupráce s Davidem Bowiem a odchod z doprovodné kapely. Později již nikdy s Bowiem nespolupracoval. Dělal si zkrátka vždy, co chtěl, a nehodlal se zbytečně podřizovat jen proto, že se to očekává, nebo že je to dokonce nutné. Zda to David Bowie akceptoval, či se urazil, není jisté, ale turné se nakonec tak jako tak odehrálo bez Vaughana.

Debutové album a největší sláva

Deska Texas Flood vyšla 13. června roku 1983 a prodalo se jí více než půl milionu kusů. O několik dní později vystoupila kapela Double Trouble v nočním klubu Tango v Dallasu. Stevie zde slavil velký úspěch. Nikdo tehdy při nahrávání netušil, že se každou deskou Vaughan blíží svému konci, zároveň si však celá kapela užívala slávy právem, neboť co deska, to poklad. Musíme zmínit, že tou dobou nebylo úplně zvykem vynášet na piedestal sólové kytaristy, sice byla zavedená jména rockové kytary, ale každý spíše psal o zpěvácích, fanynky i fandové chodili na „svého“ zpěváka, kapela jako celek je tolik nezajímala. A najednou se objevil někdo, kdo se tehdejším rockovým kytaristům hravě, s nedbalou elegancí a elánem, vyrovnal a vzepřel se tradičním konvencím.

Deska zaznamenala skutečně přelomový úspěch, kapela posléze předskakovala i slavným Moody Blues na monstrózním turné po Spojených státech. Kapela dále vystoupila také v televizním seriálu Austin Cisty Limits. Poté odehrála skvělý koncert v newyorském Beacon Theatre, což je mimochodem historické divadlo na Brodwayi. Pokud někdo o tomto texaském chlapíkovi jen zapochyboval, tak po vystoupení v Beacon Theatre si to již nikdo nedovolil. Každý, kdo tam tehdy byl přítomen, moc dobře věděl, že Stevie Ray Vaughan je nová kytarová hvězda.

Začátkem roku 1984 se kapela rozhodla nahrát novou desku. Album dostalo název Couldn’t Stand the Weather, vyšla koncem května téhož roku. Členové kapely přemýšleli, jak stvrdit své dva bluesrockové klenoty a pořádně to oslavit. Nakonec došlo i na myšlenku, co si tak zahrát v plné Carnegie Hall. To byla jistě velmi troufalá a smělá myšlenka, která byla ovšem rázem realizována.

Double Trouble vystoupila v čele s Vaughanem v Carnegie Hall v říjnu 1984. Podle sloupku, jenž vyšel druhý den v The New York Times, šlo o energický výkon kytaristy a celá koncertní síň připomínala spíše našlapaný Roadhouse, kde si dvoutisícový dav podupává do rytmu, než standardní koncert. Vystoupení zahájila „partička z Texasu“ skladbou Scuttle Buttlin, dále uvedli také převzatou píseň Jimiho Hendrixe Voodoo Child (Slight Return) a například dynamickou pecku Couldn’t Stand the Weather a boogie woogie píseň s názvem Rude Mood.

Ke konci vystoupení pak kapela zahrála ještě písně od Alberta Kinga, soulového zpěváka Jackieho Wilsona, Buddyho Guye a bluesrockového kytaristy Larryho Davise. Kompletní set pak zakončil Stevie sólovým provedením tklivého songu Lenny.

Kytarové vybavení

Jednoduše zkompletovat celou kytarovou sbírku tohoto kytaristy nelze. Každopádně Stevie hrával hojně na dvanáctistrunnou akustickou kytaru značky Guild. Na albu In Step z roku 1989, dokonce použil jako doplněk hru na dobro. V jeho kompletu se nacházela také řada barevně a technicky vyladěných stratů, jeden Gibson Les Paul a semiakustický Rickenbacker z roku 1958. Za zmínku také stojí, že po jeho smrti firma Fender jako poctu vyrobila repliku signature strata s jeho autogramem.

Efekty alias krabičky

Nový Hendrix, jak se Steviemu po úspěšném albu Texas Flood začalo přezdívat, používal také řadu krabiček. Byl fanouškem verze TS808 Tube Screameru značky Ibanez. Jestliže mu šlo o pořádně „vytažená“ sóla, pak velmi rád experimentoval. Občas hrál na kvákadlo, preferoval Vox V846 vyrobený v 60. letech. K tomuto pedálu se váže jedna zajímavost: Tento efekt dostal jako dárek Stevieho bratr Jimmie od Jimiho Hendrixe někdy v druhé půlce 60. let, za jakých okolností a kde se poznali, není tak úplně známé, ale myslím, že je to dobrý doklad o úzkém propojení tehdejších muzikantů.

Nakonec tak kvákadlo zdědil Stevie. Na albu Family Style, nahrávané s bratrem, použil dokonce dvě kvákadla naráz, což mělo docela energický náboj. Stevie Ray Vaughan používal celou řadu krabiček, zmíním ještě zastoupení octaveru a fuzzu. Na sklonku 80. let byl Stevie doslova posedlý Hendrixem, nekopíroval ho, ale nechal se jím zcela zásadně inspirovat, do značné míry tak Family Style nese určité atributy hendrixovského stylu, jestli to tak jde říct. Proto si pořídil tzv. Sixties Dallas Arbiter Fuzz Face, repasovanou a trochu odlišnou verzi Hendrixova fuzzu používaného například na albu Axis: Bold as Love nebo Electric Ladyland.

Mezi klíčový efekt dále patřil octaver Tycobrahe Octavia, pedál z roku 1970. Byl true bypass s napájením 9 V DC. Ovládal se tradičně pomocí footswitche. Tenhle octaver byl použit třeba při cover berzi  písně Voodoo Chile od Jimiho Hendrixe. Sám Stevie kdysi v jednom rozhovoru prohlásil, že pro jeho hru je nejdůležitější „svatá trojice“ - kytara, efekt a zesilovač. To hovoří za vše. Bouřlivý kytarista Stevie Ray Vaughan završil svou hudební kariéru v roce 1990, kdy tragicky zahynul při havárii vrtulníku.