Nevelká je dílna firmy Hocke. Pan Ing. Vladimír Hocke převzal vlajku elektronické výroby v Pardubicích, která tu explodovala do mnoha různých firem po zaniklé vysílačkové Tesle. V oboru hudební elektroniky ale hraje v Pardubicích sólo. Zatímco u předchozích kytarově-aparátových firem, které se objevily v tomto skoroseriálu, jsem cítil někdy až fundamentalistickou vášeň jít po detailech, v případě firmy Hocke bych tuto malosériovou výrobu charakterizoval spíš slovy jednoduchost a účelnost. Zkoušel jsem pana šéfa znejistit záludnými dotazy technického charakteru, ale stál natolik oběma nohama na zemi, že se mi to prostě nepovedlo.
Pro kompletaci výrobků této značky ze zakázkově a kvalitně zhotovených polotovarů, kterými firma Hocke zaměstnává několik málo dalších firem, slouží jeden pokoj v panelovém bytě majitelově, takže pan šéf může do práce klidně v papučích. Pro mnohé je to sladká vidina, pro jiné schizofrenie, protože nikdy určitě nevědí, jestli jsou doma nebo v práci. Ing. Hocke sám dělá do svých aparatur elektroniku.
Aktuální sortiment firmy odkoukaný z ceníku ukradeného na místě tvoří šest typů basových komb, dvě polovodičové a jedna lampová basová hlava, čili nástrojový zesilovač, pro hantýrky neznalé. Tři typy polovodičových komb, tři elektronkové zesilovače a jedno kombo pro sólovou kytaru, dvě komba klávesová, dva typy power-mixů a několik typů aktivních i pasivních, nástrojových, ozvučovacích i odposlechových reprobeden. Je to sortiment, který si umím představit spíš v mnohem větší montážní hale. Přestože firma využívá jako sklad ještě jakousi garáž, usuzuji z toho, ač jsem se nezeptal, na dobře vyřešený problém rozpracované výroby. Přestože bylo v dílně poměrně dost "útulno", nikde jsem neviděl notoricky známé meziskladové stohy nedodělků či složených polotovarů.
Firma Hocke v současnosti vyrobí asi různých dvě stovky výrobků ročně. Každý výrobek má svoje výrobní číslo a svou firemní evidenci včetně eventuálního servisu a platební kázně zákazníka. A tato evidence je tady uchovávána od začátku firemní historie, pánové!
Jako jedna z mála dílen vyrábějících vybavení pro elektrofonické kytaristy, kde jsem zatím byl, se firma nevyhýbá polovodičové ani elektronkové zesilovací elektronice. Polovodičové zesilovače značky Hocke jsou většinou MOS-FETové. Různá diskrétní zapojení využívající i nejlepších tehdy na světě dostupných tranzistorů časem nahradily zdařilé monolitické integrované zesilovače TDA 7294. Jedním z důvodů k jejich použití je, že FETové výkonové tranzistory typu SJ50 či SK135 se už prostě nevyrábějí, navíc byly taky pěkně drahé. Novější SJ162 a SK1058 od Hitachi nebo 10N20 a 10P20 od Exicon jsou už zapouzdřené v plastu, a nelze je proto tak dobře chladit. Dalším důvodem je třeba i to, že asi žádné běžně realizovatelné diskrétní zapojení výkonového zesilovače nemůže mít zadrátováno tolik různých elektronických ochran, jako mívají integrované zesilovače. U nich jsou součástky i tepelně svázány přítomností na jednom křemíkovém substrátu. Nutnost pouhých několika součástek ke kompletaci celého takového zesilovače je pak možná jen technologickým bonusem. U TDA 7294 je pak ještě možnost spojovat výkonové stupně paralelně, do čehož se zatím Ing. Hocke nepustil. Polovodičová komba dělá ve výkonové škále od 75 do 300 wattů, samotné reproboxy do 800 wattů.
U předzesilovačů pro basovou kytaru, včetně těch nejprodávanějších, jsou nejčastěji osazovány šestipásmové, čili "barvotvorné" ekvalizéry. U kytarových předzesilovačů jsou osazeny výhradně léty vyzkoušené pasivní korekce. Ty jsou ostatně používané v obdobném provedení i u všech zavedenějších světových výrobců těchto aparatur.
Je potřeba, aby středy byly na 300 až 400 Hz a výšky pak šly prudce nahoru, komentuje ekvalizér Ing. Hocke. Pokud použijete běžné Baxandallovy korekce, máte středy na 1 kHz, což už je moc vysoko. Ani na kytaru, ani na basu to nehraje. Možná snad jen na akustickou kytaru. Ty nástrojové korekce jsou zkrátka úplně jinde.
Všechny polovodičové zesilovače jsou stavěné s čistým nezkresleným zvukem, takže pokud chcete s kytarou burácet, musíte si koupit buď jinde zkreslovací krabičku nebo u firmy Hocke lampový zesilovač.
Lampové zkreslení pro metalisty moc není. Oni potřebují brutální zvuk, zkreslení spíš podobné tranzistorovému. Na frekvenční charakteristice je to velké Véčko, aby tam měli spodky a nahoře to ječelo. Přestože se na těchto zesilovačích trochu dá udělat taková charakteristika, jsou asi lepší speciální krabičky. Ale když máte dobrou krabičku, tak právě čisté kombo je k ní ideální.
A co elektronkový fundamentalismus? Jak hodnotíte polovodičové nástrojové zesilovače?
V pořadí je nejhorší bipolární tranzistor, pak je MOS-FET a nad nimi obrovsky přečnívá lampa. Když vidíte na charakteristikách, jak se chová tranzistor, jak MOS-FET a jak lampa, vidíte, že je to něco úplně jiného. Výroba lampového zesilovače je ale mnohem pracnější. Než jenom zadrátujete žhavení... Jinou zajímavostí jsou ale různé simulátory elektronkového zvuku. K nim, když použijete lampový zesilovač, tak to naopak zase nehraje. Ty právě potřebují nějaký bipolární zesilovač. Muzikanti, co je používají, tvrdí, že s lampami z toho nic nedostanou.
Napájení všech zesilovačů Hocke je samozřejmě řešené s ohledem na co nejmenší brum. U lampových zesilovačů je výstupní a síťový transformátor každý na opačné straně šasi a jejich magnetické osy jsou nasměrovány mimoběžně, jak mají správně být. U polovodičových zesilovačů je síťový transformátor toroidní, u nástrojových komb je napájecí modul umístěn obvykle až někde dole v bedně - daleko široko od zesilovací elektroniky. A pokud toroid přece jenom trochu vyzařuje, obvykle stačí s ním kousek pootočit, aby případná nesouměrnost v jeho konstrukci mířila někam mimo dosah citlivých obvodů.
Zkoušel jste toroidní trafa na elektronky?
Nezkoušel, i když výrobce těch toroiodů mi nabízel, že si tam někdo u nich nechává dělat nějaké síťové a výstupní transformátory na tyto lampové konce, jestli bych taky nechtěl. Ale když tam dám trafo EI, tak je to klasika. Kdyby tam byly dva toroidy, tak by se mi to ani nelíbilo.
A co spínané zdroje? Když už se ptám.
V tomhle jsem konzervativní. Spínané zdroje u koncáků jsou sice lehké, ale vyzařují stejně, ať dělají, co dělají. To musí vyzařovat. Poctivý zdroj je poctivý zdroj. Převádět to na nějaké kilocykly a pak to pouštět malinkým trafem, to je tak trochu podvod - fanklub spínaných zdrojů promine. A když se to pokazí, tak co s tím potom. Nemám tyhlety věci rád.
Myslíte si taky, že metaloxidové odpory v lampových kombech nehrají?
To slyším od vás poprvé. Sám používám v napěťově náročných obvodech staré uhlíkové odpory TR 214, ty jsem nakoupil, když Tesla rozprodávala svoje zásoby. Ono v době, kdy Leo Fender ukázal směr v lampových zesilovačích, byl tranzistor ještě nenarozené dítko a snad ani jiné odpory než uhlíkové nebyly. A potom taky půlwattové uhlíkové odpory mají povolené napětí 500 voltů. To se v lampáčích někdy vyskytuje, zatímco nejběžnější metalizované velikosti 0207 ve wattáži 0,6 W snesou jen asi 300 voltů.
Firma veskrze tedy používá osvědčená, vyzkoušená, nejčastěji i tradiční zapojení. Úlety a slepé uličky se nevedou. I když různých experimentů a pokusů vyzkoušel Ing. Hocke asi dost, dějí se spíš za oponou a na scénu jdou už vyzkoušené a jasné věci.
"U tesláckých zesilovačů jako Mono 50 a podobně bylo neštěstí, že tam byly lampy vodorovně, takže vlákno žhavení se prověšovalo ke katodě. Docházelo ke zkratům v systému lampy, což někdy vedlo i k propálení patice. Vůbec, EL34 jsou nešťastně řešené, protože mají žhavení vedle anody - nevím, kdo na to přišel. I když - dělal jsem s nimi 200wattový zesilovač se čtyřmi EL34 s 800 volty na anodách, k tomu bednu na basu se dvěma patnáctipalcovými JBL a hrálo to perfektně.
Elektronková komba sice víc trpí vibracemi, ale mají tu velkou výhodu, že reproduktor je pevně spojený se zesilovačem. U zesilovačů s výstupním transformátorem, tedy i všech lampových, se na reproduktorem nezatíženém koncovém stupni transformátor stává málo nebo skoro vůbec netlumenou indukčností, na které tak vznikají dost vysoké napěťové špičky, které pak kosí všechno kolem. Včetně nezatíženého výstupního trafa samotného. Někdy k tomu nemusíte ani zapomenout propojit zesilovač s bednou, stačí jen vadný chrastící propojovací kabel nebo špinavý konektor. Ale vraťme se do Pardubic.
Jednoduché přehledné korekce, klasický, co nejméně rušící zdroj, jednoduchý koncový stupeň. Střízlivý technický přístup, k tomu jednoduché a příjemné uživatelské detaily. Třeba výstupy pro sluchátka, ladičku a podobně. Žádná duchařina, žádní králíci z klobouku, žádné zázraky. Pokud bych měl dopsat volební heslo pod značku Hocke, bylo by to: účelnost, jednoduchost, funkčnost. A nekecal bych.
