Beseda s Jiřím Žáčkem (o písňovém textu)
Básničky Jiřího Žáčka zná každé malé dítě, neb pro děti hojně tvořil a tvoří. Znají je i dospělí, kteří zvláště v 80. letech (je to tak, již minulého století...) četbou jeho knížek sdíleli básníkův hravý, mnohdy aforistický, a hlavně pro běžného "panelákového" smrtelníka přístupně a srozumitelně podaný a přesto objevně vtipný pohled na všední a každodenní drobná lidská dramata, lásku, věci kolem nás, zkrátka soudobou společenskou realitu. "Pamětníci" (jímž už jsem v tomto případě taky) možná zažili básníka Jiřího Žáčka v některé ze škol v republice, kam - zejména v čase předrevolučním - často přijížděl besedovat s dětmi o poezii. Nebyla to ovšem zdaleka nostalgie, co mě vedlo k úmyslu vyžádat si od něj pro květnový Muzikus také jednu soukromou besedu, čili "schůzku s rozhovorem na dané téma", v tomto případě "písničky a jejich texty"...
Pane Žáčku, patříte mezi autory, kteří se podíleli na vzniku písní většinou tím způsobem, že nejdříve dali vzniknout textu (básni), kterou se teprve pak někdo rozhodl zhudebnit. Obvyklá praxe autorů písňových textů bývá zpravidla opačná. Vypadá to, že jste vlastně byl v minimální míře vystaven tomu ožehavému textařskému problému "strefovat se" do předem dané rytmické struktury a melodie...
V devadesáti procentech byly zhudebněny hotové básničky, což je pro mě samozřejmě výhoda, protože mě hudba "nesvazovala". Ale taky jsem psal texty na muziku a přiznám se, že je to těžké. Přestože si myslím, že slovem vládnu docela dobře, ta muzika, zvlášť rocková, je pro mě strašně svazující. Třeba zvýšená potřeba jednoslabičných slov je češtině dost cizí, na rozdíl od angličtiny. To dovede perfektně vystihnout například Pavel Vrba (rozhovor s Pavlem Vrbou byl uveřejněn v Muzikusu 4/2003 - pozn. aut.), ale takových mistrů zas tady tolik není. Možná mezi těmi mladými, které člověk už nestačí tolik sledovat. Když si muzikant najde básničku v některé mé knížce a zhudební si ji, nemám s tím žádnou starost, že.
Kterým aspektům vašich veršů přičítáte, že právě ony se tak ujímají pro tento účel, že si je skladatelé tak často vybírají?
To je dáno tím, že jsou to takové klasické strofické básničky. Vím, že ne každému muzikantovi to vyhovuje, někdo má radši třeba volný verš, který se rýmuje jen tu a tam. Ale většina skladatelů, kteří se věnují písničkám, má ráda pravidelné sloky, které jsou oživeny stejně pravidelně psaným refrénem, a je to i takový zavedený obyčej.
Myslíte, že je tedy výhodnější, když se text určený ke zhudebnění rýmuje?
Nemusí se samozřejmě rýmovat. Já mám rád rýmy, protože si myslím, že čeština ještě nevyčerpala v tomto směru všechny své možnosti. Dají se stále objevovat rýmy, které ještě nikdy nikdo nepoužil. Ve francouzštině už to třeba nejde, v angličtině asi taky ne. V češtině to jde. Jsou zpěváci, kteří zpívají vysloveně volné verše bez jakýchkoliv rýmů. Řada z nich je dokonce schopna si napsat vlastní texty a přitom dobré - většinou to ale neplatí v pop music a středním proudu.
Vaše knížka z poloviny 80. let Text-appeal je sbírkou složenou čistě z písňových textů, některé z nich mají interpreti dosud na repertoáru. Můžete říct, kteří zpěváci a skladatelé si vybrali například z těchto předloh?
Fakt je, že v Text-appealu se vyskytovaly převážně texty k písním, které ještě nebyly složeny. Muzikanti si je tam našli a ony se ujaly. Asi nejznámější z interpretů byl třeba Michal Prokop, který si sám zhudebnil a nazpíval řadu písniček, ze zpěvaček Jana Koubková, nebo Věra Wajserová, což byla po Haně Hegerové druhá česká šansoniérka - ta měla hodně mých písniček. Některé zhudebnil Karel Plíhal atd. Ale že bych měl nějakého "svého" hudebníka, to ne. Ono to asi ani nejde, když se člověk věnuje spíš těm knížkám. Mám pocit, že dobré písničky vznikají, když muzikant a textař jsou dobří kamarádi, potkávají se, mluví spolu a vzájemně se ovlivňují.
Vadí vám, když interpretovi na vašem textu něco nesedí a dodatečně v něm vyžaduje změny?
Ten princip, pokud chce někdo po mně změnu, mi nevadí, protože jsem zastáncem názoru, že všechno se dá udělat líp. Dokonce i Máchův Máj by se dal napsat líp a Shakespearovy hry taky, ale to už je samozřejmě extrém. Nedávno jsem měl zkušenost s textováním při přípravě muzikálu Pinokio, což byl cirkusový muzikál pro děti, který měl premiéru v roce 2000. Měl objet celé Čechy a hostovat i v zahraničí, ale asi po pěti týdnech provozování v Praze a v Brně skončil, jsa vytunelován - tak si to alespoň vysvětluji. Producenti nezaplatili interpretům ani cirkusu, v kterém se hrálo, ani autorům, takže nemohl pokračovat dál. Je to škoda, protože to byl dost unikátní projekt. Tam jsem dělal písničky jak na muziku, tak skladatel Jan Jirásek dělal hudbu na hotové texty a - samozřejmě - on se snažil, abych já psal co nejvíc textů na muziku, a já zase, aby co nejvíc skladeb bylo na hotový text. Takže se musel hledat kompromis. Pokaždé, když existuje nejdřív text a teprve pak se dělá muzika, mám dojem, že je ten text prostě lepší. Na druhou stranu, když píšu text na muziku, tak mě to donutí kolikrát přijít na věci, na které bych jinak nepřišel.
Znamená to, že pokud vznikne nejprve text a pak je opatřen hudební složkou, vymyká se předpokladu, že písňové texty psané na hudbu se obvykle tzv. "nedají číst"?
Mám zkušenost autorskou, čtenářskou i posluchačskou, že u písničky, kterou poslouchám s dobrou muzikou z úst dobrého interpreta, ten text vždycky vychází líp než na papíře. A to se týká i takových mistrů, jako byli Voskovec a Werich. Ježek tomu zkrátka dodal ještě jinou dimenzi. Písňový text na papíře bez muziky ztrácí - a je to logické, protože je to holt polotovar, který bez muziky není úplný. Pak jsou texty, které obstojí i bez hudby, ale těch je relativně málo, spíš výjimky potvrzující pravidlo. Například u Suchého, který ovšem taky nejdřív psal texty, které Šlitr potom zhudebňoval.
Všímáte si písniček a jejich textů, které se stále hojně linou z různých masmédií?
Rádio moc neposlouchám, a kdybych ho poslouchal, tak bych spíš poslouchal diskusní pořady než písničky, a v televizi muziku neposlouchám, protože by se mi nelíbila. Víte, já už mám tak vyhraněný vkus, že nejradši poslouchám ticho, kterého je málo. Když muziku, tak bych raději volil vážnou hudbu, a když písničky, tak bych si dneska pustil spíš Hradišťan než rockovou kapelu. Protože pro mě ta lidová píseň je vůbec to nejlepší, co jsme podědili po předcích. Lidové písni se jen výjimečně může vyrovnat současná písnička.
A proč jste psal Text-appeal ponejvíce ve stylu blues?
Asi pro to celkové ladění. To jsou taková ta blues, co si člověk brouká, buď na nějakou muziku, kterou má rád, anebo si ji ve fantazii vytváří sám. Šlo tam o tu atmosféru. Ale blues mám rád, koneckonců, vždyť je to taky v základu lidová muzika, ne?
Zamýšlel jste ty texty tedy rovnou jako potenciální písničky, nebo pouze do knižního vydání čistě "ke čtení"?
Spíš k tomu čtení, ale věděl jsem z předchozí zkušenosti, že moje básničky se leckomu hodí jako písňový text. Asi jako pátá mi vyšla kniha legrácek a humorných básniček Okurková sezóna a spousta textíků z ní byla zhudebněná, což mě samotného překvapilo. Byl to humor a ten se tehdy v poezii moc nenosil, dokonce to trošku vypadalo, že to je něco proti "oficiálnímu" literárnímu trendu. Byly to parodie a doba si hrála na vážnou, stejně jako si na vážnou hraje každá doba, ale tenkrát to bylo o něco tíživější. Knížka se však dostala hodně mezi čtenáře i mezi muzikanty.
Ovlivnila vás v těch 70. a 80. letech nějak generační spřízněnost s tehdejšími písničkáři a "folkovými básníky", kteří si zároveň zpívali svoje texty?
Asi mě ta jejich forma ovlivnila, já jsem se nikdy nepovažoval za takového toho "vážného" básníka, vždycky jsem spíš směřoval k "lehké múze", což souvisí i s tou muzikou. V té době jsem hodně poslouchal Nohavicu, Plíhala... Od vydání Text-appealu jsem napsal také pár písniček třeba pro Zdeňka Mertu.
Dnešní středoškolští studenti se mohou v učebnici literatury dočíst o vašem díle a osobnosti v kapitole "Režimní básníci a jiní autoři" vedle básníků Sýse, Černíka a dalších. Jak to na vás působí, tohle označení "režimní autor"?
Myslím, že je to hloupé označení. Je to ale dáno tím, že tyhle učebnice píšou pedagogové nebo literární historici, kteří před devětaosmdesátým rokem dělali svoje "úlitby" a teď jaksi ze špatného svědomí rozdávají takové nálepky. Dalo by se říct, že ty knížky píšou tehdejší "režimní" literární teoretici. Já myslím, že by bylo správné, kdyby se ta kapitola jmenovala "nezakázaní" nebo "povolení autoři". Já myslím, že lhát se nemá, že lhaní je dokonce horší než vražda, takže takovéhle literární příručky mi připadají přinejmenším komické. A hlavně - v té době se i zakázaní autoři snažili publikovat, třeba pod cizím jménem. Taky chtěli být z něčeho živi. To nebylo tak, že by si hrdě řekli "Tak, a teď nebudeme publikovat." To si řekla až generace undergroundu, jako Topol a ti mladí. Ale ta starší generace ne. Když se z toho dneska snaží někdo vytvořit občanský postoj, že na protest proti režimu nechtěl publikovat, tak to zpravidla není pravda. A byla by to škoda i pro čtenáře, protože ti byli vděční za každou slušnou knížku, která tenkrát vyšla.
To by bylo asi na samostatné téma...
Bylo, ale dneska by ho nikdo nechtěl poslouchat. (smích)
Tak zpět k písničkám. Jak jste se vyrovnával s technickými aspekty textařiny, když už jste byl nucen psát na hudbu?
Víte, já jsem hudebně nevzdělaný. Nepracuji s notami, jenom s nahrávkou a muzikant mi to musí nazpívat takzvanou "svahilštinou". Ideální by bylo, kdybychom seděli v jedné místnosti, muzikant u klavíru, a vznikalo to jaksi v souhře, v tandemu. Tvrdí se, že Voskovec s Ježkem takhle pracovali a Suchý se Šlitrem taky, ale jak to dělají jiní, nevím. Je důležité, aby zvlášť textař znal vnitřní svět interpreta. Proto je těžké pro muže-textaře psát pro zpěvačku a naopak, protože vnitřní světy mužů a žen se přece jen kryjí pouze částečně. Kdysi jsem se naivně domníval, že nejlepší texty můžou psát básníci, což si v jádru myslím i dnes, ale musí to být básníci, kteří hudbou žijí, a ne ti, které si najme muzikant jenom na určitý "kšeft".
Jak v současnosti vnímáte vaše někdejší časté besedování na různých školách? Byl to pro vás jenom pracovní úvazek, nebo vám to přinášelo nějakou specifickou inspiraci?
Dnes se snažím na besedy moc nejezdit, spíš proto, že mi to připadá únavné a zdržuje mě to od práce, než proto, že bych to považoval za zbytečnou činnost. Nemyslím si, že jsem dobrý besedník, ale pro mě je dobré se s dětmi potkat, protože když už sám nemám svoje děti malé, tak je pro mě důležité si je trochu "očuchat" zblízka. Kantor ví o těch dětech víc než já, který se s nimi potkám jednou za čas na hodinu, ale přesto to nepřímo určitě může být inspirace. Zvlášť s menšími dětmi se dá bavit docela dobře a otevřeně, neostýchají se nebo nevytahují jako ty starší, dá se s nimi hrát taková hra. Rodiče si s nimi nehrají, učitelé taky ne, tak je možná dobré i pro ně, když si s nimi někdo hraje chvíli na besedě. Pro mě je to i testování mých čtenářů. Když člověk nemá průpravu - nechci říct "šoumena", ale člověka, který veřejně vystupuje, tak nadělá různé chyby a možná je to někdy kontraproduktivní, ale v podstatě si myslím, že lidi se mají potkávat a autoři se čtenáři a dospělí s dětmi taky.
Vladimír Macura vás v doslovu k jedné vaší knížce označil za "lyrika panelákových lásek" a "typického básníka města", jak se vidíte vy sám dnes?
V poslední době nejvíc píšu pro děti, takže mířím k autorskému infantilismu. A čistě osobně se měním z člověka města ve venkovana, kterým jsem byl.
Děkuji vám za rozhovor. (Básník se omluvil a odešel venčit psa.)