Sweet jsou neprávem trochu podceňovaná kapela, což má na svědomí nejspíš jejich raná, hitparádově orientovaná, tvorba. Faktem však je, že hned několik alb jejich další vývojové fáze je řadí mezi skutečnou hardrockovou klasiku.
Má-li být kapela hardrockovou klasikou, pak k tomu neodmyslitelně patří zajímavé a invenční bicí, pokud nejsou přímo podmínkou nutnou (nikoliv však postačující). Mick Tucker tento požadavek splňoval více než bohatě. Neopakující se zajímavé breaky, kvalitní a kultivovaný zvuk soupravy, velice slušná technika - tak by mohla znít jeho dotazníková charakteristika. Tucker taktéž, jdouc ve stopách Bakera, využíval dvou velkých bubnů. Jejich nasazení v některých skladbách Sweet pak předznamenalo obrovský rozmach podobného soundu v osmdesátých letech.
Pokud jde o hráče, kteří měli na Tuckera vliv, bude na jednom z prvních míst určitě figurovat Ian Paice; podobnost lze vystopovat jak ve stylu hráčského uvažování, tak v dynamičnosti úderu (na rozdíl například od Bonhamovy "těžkopádnosti"), ale i třeba v jistých konkrétních parafrázích, či přímo citacích určitých breaků či doprovodů (ve skladbě Keep It In z Give Us A Wink najdeme například mezihru velice podobnou Flight Of The Rat).
Na dalších místech, pokud jde o vliv, bychom zřejmě nalezli Carmina Appice a Johna Bonhama (v této souvislosti lze zmínit skladbu Healer, opět z Give Us A Wink, s hutným zvukem v základním pomalém rytmu).
Sweet ovšem v polovině sedmdesátých let též experimentovali, a tak lze vystopovat i vlivy zcela jiné - na Off The Record najdeme tedy nejen klasický hardrock se vším, co k tomu patří, ale například i funky ve stylu Jamese Browna nebo jednu lehce jazzrockovou instrumentálku.
Ovšem to nejlepší a hlavní nakonec - studiové album Desolation Boulevard obsahuje kromě jiného skladbu Man With Golden Arm, jejíž střední (a hlavní) část tvoří skvělé bicí sólo. Kromě soupravy jsou zde dokonce využity tympány a zvony (!). Je to opravdu bubenická lahůdka, a to tím spíš, že se nejedná o běžnou rychlostní a dovednostní exhibici, nýbrž o skutečnou KOMPOZICI. Tohle sólo je určitě jedním z nejlepších, jaké kdy bylo v hardrockové éře zaznamenáno (a to dokonce na studiovou desku). Ponecháme-li stranou dějinnou mýtizaci, je obecně vzato minimáplně stejně dobré jako třeba slavný Moby Dick. Mně osobně přijde dokonce zajímavější i invenčnější. Ale to víte: mýtus je mýtus. Proti tomu nezmůže nic ani muž se zlatou rukou. Snad dr. No...
Bicí: Ludwig
Činely: Paiste
Stěžejní desky
Desolation Boulevard - 1974
Give Us A Wink - 1976
Off The Record - 1977
