Když před časem Česká televize odvysílala záznam koncertu formace Flecktones z června 1998 na jazzovém festivalu v Montrealu, na nepřipravené diváky působili bratři Wootenovi jako zjevení. Roy pro svůj nepozemský vzhled, připomínající spíš nějakého tvora ze série Star Trek a Victor pro svoji živočišnou virtuozitu a samozřejmost, s jakou vládl svým baskytarám. Ve skladbě The Sinister Minister měl Victor dlouhé slapové sólo, a když asi uprostřed kulometné palby urval strunu, pokračoval na zbývajících třech a ještě stihl "do rytmu" nebožku odstranit a obdarovat s ní diváka pod pódiem. Publikum v sále šílelo, Češi u obrazovek nevěřícně zírali.
Za necelé dva roky na to mohla hrstka šťastlivců kapelu Bély Flecka vidět v Praze na vlastní oči a pod pódiem Lucerna Music Baru se tehdy tísnila celá česká basová elita.
Na počátku byla basa
Victor se s basou snad narodil. Hned jak se postavil na nohy, začal ho starší bratr Regi učit a v pěti letech, už po boku svých bratrů ve skupině Wooten Brothers, stál na pódiu. Hráli věci ve stylu Jamese Browna, Sly & Family Stone a Curtise Mayfielda. V rodinném archivu mají třicet let starou fotku kapely, kde udatně se tvářící maličký Victor má na krku obrovskou basu (možná větší než on sám).
"Když mi bylo osm, považovali jsme se za zkušené profesionály. Moje denní rutina byla: vstát, jít do školy, jít domů a udělat domácí úkoly, trochu si zdřímnout a pak jsme s bráchama hráli od deseti večer do dvou ráno. Na mnoha místech jsme ani nemohli opustit jeviště, protože dole se naléval alkohol a my jsme ještě nebyli plnoletí. Byly to dobré časy pro náš vývoj. Dnes je všude spousta vzorů k následování a kopírování, ale my jsme tenkrát na všechno museli přijít sami."
V roce 1985 Wooten Brothers nahráli pro firmu Arista Records desku, která měla nepatrnou komerční a kritickou odezvu (takže se skupina později rozešla), ale jednotlivě jim otevřela dveře do světa a popostrčila jejich další kariéry. Dva bratři později hráli na debutovém albu Whitney Houston a dnes je bratr Joe klávesistou v Steve Miller Bandu, bratr Regi učí v Nashvillu hru na kytaru a bratr Rudy je uznávaný saxofonista.
V roce 1988 se Victor přestěhoval do Nashvillu, hlavního města všech pidlikáčů, a byl okamžitě získán ke spolupráci bluesovým a soulovým zpěvákem Jonellem Mosserem. Následující rok se připojil k Bélu Fleckovi (ex New Grass Revival), který najal jeho a bratra Roye, v té době už známého jako Future Man, k sestavení jazzové kapely a účinkování v televizní show Lonesome Pine Special. Tak se zrodila fenomenální skupina Flecktones. Zakládajícím členem byl ještě klávesista a hráč na foukací harmoniku Howard Levy, který dokázal nepochopitelným způsobem hrát na oba nástroje najednou tak mistrovsky, jako kdyby měl dva mozky.
Ze začátku Béla a jeho parta testovali, co s lidmi nový, dosud neslyšený hudební styl udělá, takže hráli jako předskokani spřízněných Grateful Dead nebo Bonnie Rait a vlastní zahajovací koncertní šňůru odehráli zadarmo. Po první reakci kritiků a prvních oceněních v prestižních žebříčcích bylo jasné, že se rozhodli správně. V roce 1992 Howard Levy z kapely odešel a Flecktones od té doby existují jako trio s občasnými hosty. Seznam by byl dlouhý, za všechny alespoň Bruce Hornsby, Chick Corea, Brandford Marsalis, Paul McCandless. V poslední době patří k užšímu týmu saxofonista a flétnista Jeff Coffin (byl s nimi i v Praze).
Mírový posel
Victor se aktivně angažuje v mírovém hnutí. Ne snad že by vymetal mítinky, na to má málo času a příliš vlastních myšlenek. Mírová poselství vypouští do světa jako člen Fleckstones, ale zejména na svých sólových projektech (například na své první desce A Show of Hands použil samply klíčových vět z projevů Martina Luthera Kinga a Malcoma X) a jeho "Peace, Vic" se stalo podpisem, mantrou i univerzálním mírovým heslem. Pro projekt Yin Yang si vymyslel originální logo - původní staročínský symbol dvou světových principů doplnil basovými klíči a výsledný obrázek ho od té doby provází jako symbol (chcete-li, třeba i obchodní značka). Najdete ho i na Victorových basách.
Velkou sílu a inspiraci Wooten dodnes čerpá z rodiny, která je v širších souvislostech jedním z pramenů jeho mírumilovných pohnutek. Sám o tom říká: "Učil jsem se, jak hrát hudbu. Ve skutečnosti jsem se učil všemu v životě od své rodiny." Na bratry Victor nezapomněl a čas od času je zve k hostování na svých deskách. Za povšimnutí určitě stojí album What Did He Say?, kde mimo Victora je slyšet ještě pětadvacet lidí z obou táborů - krom jiných Béla Fleck, Davy Spillane, Jeff Coffin a Paul McCandless a vedle nich všichni bráchové a další čtyři členové rozvětvené rodiny Wootenových.
Trofeje
Měřeno počtem a významem nasbíraných ocenění, je Victor Wooten v relativně mladém věku už zasloužilým bafuňářem. V roce 1999 podruhé dostal cenu Nashville Music Award pro basistu roku, v roce 1998 byl časopisem Bass Player Magazine potřetí jmenován basistou roku a je jediným basákem, který dostal toto ocenění víc než jednou. Zároveň byl jmenován jedním z deseti největších basových inovátorů 90. let. Spolu s kapelou The Flecktones je dvojnásobným držitelem ceny Grammy (podruhé za nejlepší instrumentální kompozici na albu Left of Cool) a na základě hlasování časopisu Down Beat byl označen jako Talent Most Deserving Wider Recognition (něco jako největší talent se širokými zásluhami).
Všechny ceny si určitě zaslouží. V dnešním světě plném specialistů stěží najdete tak univerzálního hráče, který dovede krásně, čistě a pevně mňoukat jako Jaco Pastorius, vzápětí předvede střelbu, při níž se zježí chlupy všem ctitelům Marcuse Millera, nebo tapingové běhy, za něž by se nemusel stydět ani kytarista Stanley Jordan, a v doprovodech je střídmý a nápaditý jako Stanley Clarke. Přitom všem zůstává Victorem Wootenem.
Na nedostatek práce si Vic rozhodně stěžovat nemůže. Kromě přípravy desek, táborů pro mladé basisty, výukových knih a každoroční účasti na Bass Days ještě stíhá docela nahusto koncertovat. Třeba letos v lednu a únoru se věnoval svému projektu Victor Wooten Live in America (více než 20 koncertů) a pak byl na řadě Béla Fleck. Minulý měsíc měl ferman Flecktones šestnáct lokací (ve všech koutech Spojených států) a po krátkém odpočinku následovala dvoutýdenní šňůra po Austrálii a Japonsku. V době, kdy čtete tento profil, už by měli být zpátky a Wooten má několik dní na aklimatizaci a doladění posledních detailů letošního tábora.
Bass Nature Camp
Aby se náhodou nenudil, pořádá Victor každoročně výcvikový tábor pro basisty, spojený s pobytem v přírodě. V Montgomery Bell State parku, asi 40 mil západně od Nashvillu, se letos potřetí sejde kolem padesáti studentů, aby se od nejpovolanějších dozvěděli, jak se to dělá. Jestli máte volných 100 dolarů (plus něco na letenky) a nebojíte se do letadla, můžete příští rok být u toho (letos už to nestihnete). Kromě nově nabytých znalostí přímo od Mistra a jeho pomocníků si dosyta užijete lišek, veverek, vačic, jelenů a dalších (nikoli v podobě masa). Zakázány jsou alkohol, drogy a střelné zbraně, rovněž domácí miláčci (manželky, křečci apod.) se nedoporučují, protože vše, co budete potřebovat, je otevřená mysl (jak se praví v propagačním letáku). Letošní tábor se koná od 23. do 28. dubna. Lektory budou (kromě Victora) ještě basisté Steve Bailey, Adam Nitti a Victorův bratr a učitel Regi, o němž Victor tvrdí: "Regi je nejlepší kytarista a jeden z nejlepších basových hráčů, které znám." Kromě nich jsou v týmu ještě odborníci na pobyt v přírodě a systém je vymyšlen tak, že studenti rotují mezi instruktory, od nichž dostávají vyváženou a zábavnou porci přírody a hudebních informací. Pro vegetariány se vaří zvlášť.
Nástroje, aparáty
Dá se s trochou nadsázky říct, že Wooten a Fodera jedno jsou. Ve výčtu všech nástrojů, které prošly jeho rukama, stojí na prvním místě pražcová čtyřka Fodera Monarch Deluxe z roku 1983, kterou Victor označuje jako svou hlavní basu. Je vyrobená z fládrového horského javoru a honduraského mahagonu, elektrika (jak jinak) EMG. Mezi oblíbené patří ještě fialový pětistrunný bezpražec od Joe Compita (postavil pro Wootena i pražcovou šestku), tenorová Fodera (ladění A-D-G-C) a nádherná osmistrunná basa od Billa Conklina.
Pro projekt Yin Yang Tour si od firmy Fodera pořídil tři nové basy - pražcovou a bezpražcovou čtyřku a pětistrunnou pětku (E-A-D-G-C), která má MIDI převodník Yamaha a Vic její bezpochyby krásný zvuk mrší pomocí dechového kontroléru (basy Fodera u nás prodává jeden obchod v pražských Dejvicích - abyste si dokázali představit, co Wootenova kolekce obnáší, zajděte se podívat na ceny). Tím samozřejmě výčet nekončí - v dlouhé řadě dalších nástrojů je vedle různých kuriozit i basa Alembic Series 1, o níž Victor říká, že to byla jeho první dobrá basa. Fodera pro Wootena vyrábí i struny (Fodera Victor Wooten Signature), kromě nich natahuje na své basy struny D'Addario XL-220.
V koncertním racku Victora Wootena se přístroje různě střídají, ale od koncertu v Lucerna Music Baru se toho zas tolik nezměnilo. Stabilně v něm má mix Alesis studio 12 R (kde míchá zvuk jednotlivých nástrojů) a zesilovač Ampeg SVT-4 Pro s devítipásmovým grafickým ekvalizérem. V poslední době zbylé místo vyplňují vedle velké jednorackové ladičky Korg a digitálního bezdrátového systému X-Wire XR905 (který obstarává propojení Victorových bas se zesilovačem) ještě efekty Alesis MidiVerb a obyčejný půlrackový stařešina Roland Sound Canvas.
Na podlaze před Victorem obvykle leží podivně vypadající zakázkový MidiMix kontrolér (pro dálkové ovládání MidiVerbu a Canvasu) a volume pedál Visual Volume. Pro vlastní odposlech používá dvojici beden Ampeg BXT-410HL a BXT-115HL (na jejich návrhu se podílel Steve Bailey), pro odposlech kolegů na pódiu bezdrátový sluchátkový odposlechový systém Shure.
Diskografie
sólové projekty
1996 A Show of Hands (Compass Records)
1997 What Did He Say? (Compass Records)
1999 Yin Yang (Compass Records) dvojalbum
2001 Live in America (Compass Records) dvojalbum
The Wootens
1985 The Wootens (Arista)
Béla Fleck & The Fleckstones:
1990 Béla Fleck & The Flecktones (Warner Bros.)
1991 Flight Of The Cosmic Hippo (Warner Bros.)
1992 UFO TOFU (Warner Bros.)
1993 Three Flew Over The Cuckoo's Nest (Warner Bros.)
1995 Tales From The Acoustic Planet (Warner Bros.)
1996 Live Art (Warner Bros.)
1998 Left Of Cool (Warner Bros.)
1999 Greatest Hits Of The 20th Century (Warner Bros.)
2001 Outbond (Sony Records)
Steve Bailey & Bass Extremes
Bass Player 5th Anniversary CD (Bass Player Magazine)
Bootleg Bass (Ampeg)
Just Add Water (Tone Center)
Bass Extremes 2 - Cookbook (Tone Center)
Vital Tech Tones
Vital Tech Tones (Tone Center)
Vital Tech Tones - VTT2 (Tone Center)
Victor jako spoluhráč
Dave Mathews Band Dave Mathews Band
Shannon Haves & David Blazer The Gateway
Jim Roberts Ancient Hand Ryhthm (Records/Soundshop)
Shane Theriot Highway 90
Adam Nitti Balance (Renaissance)
Shanda Brash Good To Go (Dynamo)
Paul Brady Spirits Colliding (Mercury)
Orin Issacs Where I'm From (MocaMusic)
Mark O'Conner The New Nashville Cats (Warner Bros.)
Buckshot LeFonque Buckshot LeFonque (Sony)
Alex Bugnon 107 In The Shade (Sony)
David Wilcox Underneath
Larry Coryell & Tom Coster Cause & Effect
David Grier Lone Soldier
Vince Ebo Love Is The Better Way
Stuart Duncan Stuart Duncan
Louie Shelton Hot & Spicy
Heritage Heritage
různí umělci The Soulful Messiah (Warner Bros.)
různí umělci Place of Hope
různí umělci Amazing Grace, Vol.2
různí umělci Twang!: A Tribute to Hank Marvin & The Shadows
Instruktážní video
Making Music s Carterem Beaufordem (Hudson Music)
Live at Bass Day '98 (Hudson Music - VHS i DVD)
Bass Day '98 (Hudson Music)
Super Bass Solo Technique (CPP Media)
Bass Extremes Live (CPP Video)
Instruktážní knihy a transkripce
Béla Fleck & The Flecktones (Hal Leonard)
Steve Bailey & Victor Wooten Bass Extremes (CPP Media)
Bass Lessons With The Greats (Manhattan Music)
Napište mu
Získat další informace o Victoru Wootenovi není nic složitého. Základní adresa je www.victorwooten.com a dostanete se odtud na stránky kapely, spoluhráčů, ale i firem Fodera, D'Addario, Ampeg, Audix, EMG a dalších. Zkuste mu napsat - vsadím dolar proti fazoli, že na konci jeho odpovědi bude stát "Peace, Vic".
