Arjen Lucassen - vesmírný multiinstrumentalista

Pokud jste fanoušky tvorby tohoto holandského génia, známého svým projektem Ayeron, ale i pro mnohé další, není na YouTube těžké dohledat nespočet rozhovorů, komentářů či záběrů ze zákulisí, přibližujících a komentujících nahrávání desek či vybavení. Jedním z posledních - takto detailních - byl rozbor vybavení pro desku Star One - Victims of Modern Age.

Velmi rád fanouškům představuješ své vybavení a nástroje. Především v posledních několika letech na tom lpíš kvůli četnosti různých projektů. Můžeme tedy říct, že ho často obměňuješ, či spoléháš na osvědčené kousky?

Pro nahrávání nové desky Star One jsem si pořídil zcela nové vybavení, které mi ve velké míře posloužilo i na mé aktuální sólové desce. Stále však nedám dopustit na multiefekt Line 6 POD 2.0.

Plánuješ své vybavení dále rozvíjet?

Ve skutečnosti jsem byl nedávno kontaktován firmou jménem Hot. Vytvořili pro mě zesilovač Ayreon 2011. Moc se mi líbí. Ještě jsem si vyžádal menší úpravy v rámci basů. Jinak má výtečný atak a výšky. Navíc mi udělají reproduktor přesně podle mých specifikací. Zatím jsem velmi spokojen, tak věřím, že u Ayeronu nějakou dobu zůstanu.

Jedná se již konečně o „endorsement“?

Ano, dostanu ho zadarmo.

Konečně ses dočkal! Gratuluju. (smích)

(smích) Nikdy se mi nikdo nenabídl, ani jsem to vysloveně nevyhledával. Využívám především známé značky Gibson, Fender a Marshall, a ti se jen tak neženou mi něco posílat zadarmo. Nikdy předtím k něčemu takového nedošlo, ale tihle borci se mi ozvali sami. Zpočátku jsem zaujal dost odmítavý postoj, ale nakonec mě ukecali. Jednoduše mi ten zesilovač poslali z... teď nevím... ze Slovenska... odněkud z daleka.

Trochu vedle. Jsem z Česka, a tyhle aparáty se vyrábí u nás!

To jsem asi přehnal (smích), ale jinak jsou to výborné věci. Hot! (smích)

Na videích ze studia se rád chlubíš některými doposud posbíranými triky a zkušenostmi. Ale co je podle tebe podstatou zvuku, který se snažíš prezentovat?

Základ je ve vývoji. Než začnu pracovat na určité desce, začínám experimentovánímo. Zkouším různé zesilovače, mikrofony, kytary, protože každý projekt, nebo dokonce skladba, vyžaduje jiný zvuk. Pokud mám představu o nějaké velmi tvrdé písni, kdy základ tvoří sedmistrunná kytara, potřebuji na to úplně odlišné vybavení. Způsob, jakým experimentuji, je ten, že nahraji deset různých možností a ty pak hraji i v různých pořadích. Tohle je pro mě jediná možnost, jak vybrat správný zesilovač, kytaru či efekty pro danou skladbu.

Takovéto experimentování vyžaduje přímo arzenál vybavení. Jak to řešíš? Nákupy, půjčování, náhodné koupě, nové verze známých značek...?

V podstatě všechno, co jsi zmínil, ale velmi rád si věci půjčuji. Například pro Star One jsem si půjčil hromadu zesilovačů. Zašel jsem si ke všem kytaristům, co znám, a půjčil jsem si zesilovače značek Diezel, Engl, cokoliv jen šlo. Naštěstí mám mnoho přátel. (smích) Když tuhle možnost vyčerpám, zkouším všechny, co mám, nebo holt nějaký zakoupím. Mám jich doma asi šest. K tomu asi patnáct až dvacet různých kytar. Když to všechno odzkouším, nakonec si vyberu.

Málokdy měním reproduktory, ale na ten nový od Hot se moc těším. Ohledně mikrofonů je to stejná sestava již dlouho a díky praxi s nimi se pouze rozhodnu, který typ vyberu nebo v jakém složením je umístím před reproduktor.

Nepochybně většinu času trávíš ve svém domácím studiu. Kdy k této myšlence vůbec došlo a kdy jsi jej začal budovat?

Myslím, že to začalo s první možností nahrávat hudbu přes počítače. V podstatě odjakživa jsem rád nahrával doma, a to již od roku 1975, kdy jsem si hrál s kazeťákem svého otce. Na něm se daly použít i základní efekty. Daly se tehdy nahrát pouze dvě stopy. Později, v roce 1982, kdy mi bylo dvacet dva, jsem si pořídil první slušnější nahrávací zařízení. Tam se daly nahrát již čtyři stopy! (smích) Pro mě to už tehdy bylo něco úžasného, a tudíž na dalším, který jsem si pořídil, už se dalo nahrát stop osm. Následně jsem se dostal k nahrávacím systémům ADAT.

Spoléhal jsem na tohle vybavení snad od  všec prvních desky Ayreon až po Universal Migrator. Pracoval jsem tehdy s velkým množstvím stop a jen osm se mohlo na té mašině uložit. Bylo to strašné, protože pokud něco přetáčíš, část záznamu se může ztratit. Když na to vzpomínám, bylo to peklo, ale i dnes musím uznat, že zní výborně. Nedá se tedy říct, že se v dnešní době zvuk nějak šíleně zlepšuje nebo že by se věci nějak urychlovaly. Jen se, podle mého názoru, můžeš stát ve své práci přesnějším. Na albu projektu Ambeon to bylo poprvé, kdy jsem pracoval s Pro Tools. Jinak domácí studio je velké slovo. Nemám žádnou obří místnost, kde bychom nahrávali bicí, či jiný sál, kde by byly vyskládány počítače. Je to v podstatě garáž, kde nahrávám pouze vlastní projekty, a ne žádné jiné kapely, takže ani nepotřebuji tolik místa.

Z tvé garáže se stal, po všech těch videí z nahrávání, určitý kult domácího studia, kam zveš všechny ty hvězdy. Ale spíš by mě zajímalo, jak moc pro tebe znamená celý proces nahrávání, úprav, mixování...?

Zbožňuji to! Je to velmi návykové a je v tvých možnostech dovést svůj výtvor k dokonalosti. Avšak ne natolik, aby z toho vyprchala smyslnost. Musím říct, že si celý proces mixu a úpravu hudby užívám. Mám to dokonce radši než samotné hraní naživo.

Nemůžu si, jako nadšený posluchač, odpustit otázku, co je tak úžasného na sluchátkách značky Sony, které máš již dlouhá léta ve studiu a každý z tvých hostů je používá. Jsou vážně tak dokonalá?

Nejlepší sluchátka všech dob. Už je dlouho nevyrábějí, a pokud se nepletu, model se jmenuje CE2000. Každý zpěvák, který byl u mě, se posere, když si je nasad a zjistí, jaký mají zvuk. Mnoho lidí mi za ně již nabídlo peníze, ale to nejde, protože už nejdou sehnat. Jediná nevýhoda u nich je, že mají ostřejší výšky, což se zpěvákům velmi zamlouvá. Díky tomu mají možnost zpívat velmi čistě. Nikdy bych však tyto sluchátka nepoužíval při mixu. Používám při něm značku Sennheiser. Nevzpomenu si model, ale bubeníci je často používají. Jsou totiž poměrně průměrná, což je dobré, abych měl představu, co pak ostatní uslyší. Moje sluchátka od Sony jsou úžasná, až je to i trochu děsivé, protože jsem neslyšel nic podobného. Znějí v podstatě až příliš dobře, a to není přesně to, co potřebuji při práci. Následně si totiž svůj výtvor poslechneš někde jinde a zní to odlišně. Raději bych měl průměrné vybavení a vypracoval se k dobrému zvuku, abych na to pak byl hrdý.

Když se ještě budeme držet u práce ve studiu, máš občas nějakého pomocníka? Pamatuji si ze záběrů pouze poradce při nahrávání bicích. Byl to jen známý, pozvaný na toto nahrávání, nebo je zapojen normálně při hraní na bicí?

Velmi rád pracuji sám. Pouze na bicí potřebuji výpomoc. Nemám u sebe dost místa, abych nahrával bicí. Miluji ten ambientní zvuk, který prezentoval třeba John Bonham, a tak potřebuji velkou místnost. Nahráváme proto v jiném studiu, kde jsou lidé, kteří mají v tomhle směru daleko více zkušeností než já. Třeba jak nastavit a umístit mikrofony a podobně. Oni v tom mají praxi a ví, na co si dát pozor, což mně chybí.

Ed Warby je neskutečně rychlý a veškeré party nahrajeme za dva nebo tři dny! To je jediná příležitost, kdy pracuji s jinými lidmi. Nahrávání a následný mix probíhají u mne doma, a rád to dělám sám.

S Edem jsem si v létě rovněž povídal a je to sympaťák. Hlavně neskutečně precizní bubeník. Nemůžu zapomenout na záběr, kdy jste s ostatními ve studiu vtipkovali, zdali tenhle blázen udělá někdy chybu. (smích)

(smích) Když jsem s ním pracoval poprvé, nedokázal jsem tomu uvěřit. Měl jsem z toho i pomalu strach. Pamatuju si, že jsem říkal technikovi: „Teď, teď, teď to posere!“, protože v jedné pasáži bylo naprosto nemožné načasování, a on to dal naprosto přesně. Sakra! (smích) Ten chlap je mašina.  

Dostal ses k němu, protože jsi sledoval jeho aktivity v Gorefest, nebo došlo k téhle dlouholeté spolupráci jinak?

Spolupracoval jsem tehdy s jiným bubeníkem, který ovšem neměl ten přístup, který jsem hledal. Povídal jsem si tak s jedním chlápkem ze studia, že hledám někoho, kdo by pasoval mezi Johna Bonhama a Cozyho Powella. Chci tu sílu Cozyho a přístup Johna Bonhama. Tak mi navrhl, ať zkusím tohohle týpka. Já mu na to odvětil: „Nojo, ale to je přece speed-thrash-metalový bubeník!?“ Nakonec jsem mu zavolal a přesvědčil mě, že má rád různé styly hudby. Dokonce jsme našli i mnoho společného, včetně obou dvou zmiňovaných bubeníků.

Ed není jen talentovaný bubeník, ale se svým novým projektem The 11th Hour ti tak trochu leze do zelí, protože tam zpívá, skládá, hraje na kytaru, bicí i basu!

Nesnáším ho za to! (smích) Je to velký talent a poznal jsem to od první chvíle, co jsme se weznámili. Jsme oba velcí milovníci hudby a budeme to dělat i bez obrovských příjmů a slávy.

Kromě práce ve studiu a hře na milovanou kytaru se věnuješ i jiným nástrojům a získal sis proto reputaci multiinstrumentalisty. Kterým dalším nástrojům se věnuješ? Basa, klávesy...

Jak už bylo řečeno, prvotně jsem kytarista. S kytarou píši většinu skladeb, Klávesák nejsem moc dobrý. Umím hrát základní akordy a vyhrát si i s některými šílenými efekty. (smích) Neumím třeba hrát sóla, ale vím, kterého zvuku chci docílit. Někdy to trvá i dlouhé hodiny. Mimochodem vážně nesnáším ty moderní digitální klávesy s přeprogramovanými zvuky a nemožnými efekty. Znějí stále atraktivně, ale při mixu se toho hodně ztratí. Oproti tomu analogové klávesy (Hammond, ARP Solina String, Mini Moog...), které používám, jsou na zešedivění, protože jsou rozladěné, nespolehlivé, ale já myslím, že to je dělá jedinečnými. Jejich limitace je dělá úžasnými. Musíš si vyhrát s tolika možnostmi a tóny, než dosáhneš toho svého. Když si vezmeš každého ze známých klávesáků, každý má svůj jedinečný zvuk, protože si vše musíš nastavit od nuly. Proto se v tom tak vyžívám, abych dosáhl svého zvuku...

V rámci sól si přece jen často zveš hosty, jak kytaristy, tak hráče na klávesy. Můžeme zmínit jak Michaela Romea ze Symphony X, tak Joosta z dnes již neexistujících After Forever.

Velké množství sól nahraji sám, ale osobně nesnáším trénování. Proto když vezmu do ruky kytaru, začnu skládat. Nikdy netrénuji postupy a noty. Přestal jsem s tím, když jsem slyšel lidi, jako je Yngwie Malmsteen nebo Eddie Van Halen. Řekl jsem si, že s tímhle končím. (smích) Kromě toho David Gilmour je můj nejoblíbenější kytarista. Není to technický hráč a ani nijak zvlášť rychlý, ale hraje ty správné noty.

Takže když hraji sóla, hraji spíše melodie. Raději tedy aranžuji spíše melodie než sóla. Ale když potřebuji nějaké rychlé sólo, prostě to nedokážu. Možná bych to dokázal po dlouhém tréninku, ale raději preferuji být kreativní než trénovat na jeden dokonalý výkon. To samé platí pro klávesy. Kdybych tomu dal hromadu času a energie, asi bych to dokázal, ale spíše se věnuji melodiím a na svém sólovém albu mám tak dvě  tři zajímavá sóla.

Jak to máš s ostatními nástroji? Co si tak vybavuji, vždy máš hosty jak pro strunné, tak i dechové nástroje. Najdeš vždy ten vhodný okamžik a pozveš si na to hosta?

Rozhodně. K těmto nástrojům jsem se nikdy nedostal, a i kdybych chtěl, vždy najdu lidi, co to umí mnohokrát lépe než já. Tudíž pro mnohé klasické nástroje si zvu hudebníky, které již znám z minula. Například na albu The Human Equation jsem poprvé spolupracoval s chlápkem jménem Jeroen Goossens. Ptal se mě, co má přinést. A na otázku: „Co tam máš?“, mi odpověděl, že má doma asi třicet různých dechových nástrojů. Tak jsem ho požádal, ať vezme všechno, a že uvidíme! Tak například přinesl i didgeridoo, a já se dotázal, na co že to použijeme? Odpověděl, že to vydává déčko. Tak jsem se zamyslel, a vzpomněl si, že mám jednu skladbu, Loser, která je v tónině D. Proto je v této známé skladbě didgeridoo. Většina takovýchto experimentů je čistě spontánních.

Jsem si vědom toho, že jsi tuhle otázku už slyšel mnohokrát, ale ta zázračná věc kolem tebe, je skládání. Takže pokud tě můžu požádat, jakým způsobem se rodí tvé skladby? Říkal jsi, vše začne základními riffy na kytaru, ale jak se z toho proboha stane v podstatě hotové album, kam si pozveš jen nějakou „omáčku“?

(smích) Je to skutečně postupný proces, který začíná drobností, riffem nebo zajímavou kombinací na klávesách. Vezmu do ruky kytaru a začnu měnit či přidávat riffy, tóny na klávesách. Každý projekt, kterému se věnuji, začíná z drobků. Později tam těch drobků je víc a stále se to celé rozvíjí a roste. Miluji skládání, tudíž se každé ráno budím a přidávám další a další věci, které pak postupně nahrávám na „kazeťák“. Se vším si následně hraji, měním, obměňuji, doplňuji, dokud mi to nepřijde dost dobré. Poté jdu do studia, kde začínám s opravdovým nahráváním těchto nápadů, následně kytary, basy, klávesy a programování bicích. I tehdy se ty skladby vyvíjejí a rostou. Je to velmi rozmanitý proces, na jehož začátku opravdu nevím, kam povede. Podle mě je důležité, aby byl muzikant v takovémto procesu dostatečně otevřený, aby na svých nápadech pracoval a hovadiny vyházel. Jen tak je možné dosáhnout kvalitního výsledku.

V určitém momentě hudba získá tvůj jasný a i pro laiky okamžitě rozpoznatelný rukopis. Ta atmosféra by se dala popsat termíny jako „space“ či „sci-fi“. Vytváří se to až ve studiu, kdy experimentuješ s klávesami a efekty, nebo máš o této atmosféře jasnou představu i dříve?

Jsem velkým milovníkem kláves a syntezátorů. Myslím, že se ve mně tahle láska probudila s kapelou Tangerine Dream. Zbožňuju všechny tyhle sci-fi efekty. Nemůžu si pomoct. na svéém sólovém albu jsem nechtěl používat syntezátory, protože jsem holt chtěl zkusit zase něco jiného. Vydržel jsem asi do třetí skladby, kdy jsem si řekl, že by se tady tak hrozně hodila tahle sekvence, tenhle a tenhle efekt... (smích). Než jsem se nadál, už jsem zase vymýšlel nápady na Mini Moogu. Potom přišla čtvrtá skladba, kde jsem si říkal, že by se tak moc hodily Hammondky, i když jsem chtěl něco úplně jiného! Stejně se to pak všechno stalo a jednoduše jsem si řekl, že bych se neměl limitovat, protože jsem to já a zvuk, který mám rád. Všechny tyhle efekty vytvoří „vesmírnou“ atmosféru a k tomu přirozeně navazují texty, které píšu až jako úplně poslední. V jednu chvíli mám všechny ty roztáhlé skladby plné syntezátorů a do toho se začnou mísit texty plné vesmírných ság, jiných planet a budoucnosti. Tohle je moje další fascinace, na které nekonečně pracuji.

Tvá inspirace tedy plyne především ze sci-fi literatury a filmu?

Dalo by se to tak říct, protože jsem určitým způsobem uzavřený. Nevím nic o světě, nečtu noviny, nesleduji televizi, a tudíž nevím, co se děje kolem. Nemůžu se proto věnovat společenským tématům, ale moje specialita je nabídnout posluchači možnost odpoutat se od reality. V mých textech je vždy možnost číst mezi řádky a lze se dočíst i o mých osobních názorech, ale není mým záměrem někomu něco vnucovat. Jsem muzikant, ne politik.

Když jsem si poněkolikáté poslechl tvé aktuální sólové album, přišlo mi to opravdu jako osobní zpověď. Zajímalo by mě, zdali se mnou v tomto budeš souhlasit. Mnoho z těchto skladeb mi připadalo jako ukázky, či spíše znělky pro seriály. Do toho ten přebal a texty. Vypadá to spíše jako osobní zpověď, doplněná seznamem nejoblíbenějších filmů a seriálů.

(smích) Ano, toto album je někde mezi osobní zpovědí a útěkem z reality. Je tam bezpochyby mnoho osobních názorů, a jak sis všiml, svými vzory se nijak netajím. Jedná se jak o kapely, které mě ovlivnily, tak i filmy a seriály. Odkazy ke Star Treku jsou všude, máš naprostou pravdu, všechno se tu jasně promítá. Kromě toho je tam mezi řádky výjimečně dost osobních názorů a pocitů, ale posluchač si jich nemusí vždy všimnout. Základ příběhu je mi blízký a zabývá se tím, jak by mohl svět vypadat za několik set let. Není to ani tak o útěku z reality. Je to překvapivě realistické a album se zaobírá naší planetou, námi, problémy, které nás sužují, a jak bychom si s nimi mohli poradit. Některé názory jsou dosti kontroverzní, především ohledně náboženství, eutanazie, ale vše je stále poměrně optimistické. Doufám, že mi mé názory projdou... (smích)

Přestože máš o vokálech na svých albech jasno již s předstihem, a dokonce je pro své hosty předzpíváváš, už dlouho se nestalo, aby měl tvůj vokál tolik prostoru jako tentokrát. Co tě k tomu vedlo a dopomohl ti snad k tomu větší trénink?

Věc se má takhle: Za svou kariéru jsem spolupracoval s těmi nejlepšími zpěváky na světě, jako je Jorn Lande, Russel Allen a Bruce Dickinson. Tihle borci jsou naprosto dokonalí a já bych se jejich úrovni nemohl ani přiblížit. Toto vědomí ti přidává ke skromnosti a pokoře jako zpěvákovi. Když jsem ve studiu a řeknu Jornovi, aby zazpíval tohle; ze mě vyjde ten jemný hlásek, ale Jorn mi tam zařve tak, že mi sklapne.

Díky všem těmto zkušenostem znám konečně své možnosti. Omezení mi dokonce ani nevadí. Jsem limitovaný i jako kytarista, ale na druhou stranu to z tebe vytáhne maximum. Motivuje tě to vše natolik, abysdo svého výtvoru dodal ty nejlepší melodie, texty, výslovnost. Uběhlo již mnoho let od mé poslední sólové desky, ale její pokračování jsem chtěl natočit již dlouho. Do toho jsem měl motivaci zaznamenat svůj zpěv, dokud je ještě čas. Mnoho zpěváků s věkem ztratí část svého hlasu, především tu jiskru, která se již nikdy nevrátí. Je mi padesát jedna, (rozhovor probíhal těsně před narozeninami) a řekl jsem si, že to musím natočit, dokud ještě můžu.  

Nechci znít jako metalový novinář, ale když sleduji tvou tvorbu již po řadu let a vidím, jak prohazuješ  projekty, nejspíš můžeme očekávat pořádné metalové album, takže nakonec bych se rád zeptal, jaké jsou tvé plány do budoucna? (smích)

(smích) Nejspíš! Star One byl poměrně tvrdší projekt, a tohle byla přirozená reakce, tudíž cítím, že se vrátím k masivnější, pompéznější tvorbě, plné atraktivních hostů. Nikdy v podstatě nic neplánuji, ale tohle je zatím základní myšlenka.     

Star One - kytarový zvuk: www.youtube.com/watch?v=rrdCT29kT6c

methalllblog.wordpress.com/2011/04/04/je-arjen-lucassen-z-tohoto-sveta/