V této rubrice jsme měli již řadu věhlasných kytaristů a po našem dlouhodobém snažení se k nim přidal i Richard Fortus. Při první zmínce jeho jména se asi údivem oči nerozsvítí, jako kdybychom zmínili Joea Bonamassu nebo Richieho Kotzena. Přesto je seznam Richardových spoluprací ohromující.
Jako profesionální žoldák doprovázel naživo jména jako Enrique Iglesias, Rihanna, Thin Lizzy nebo Nena, avšak v dnešní době je znám především jako kytarista Guns N’ Roses, u kterých působí již od roku 2001. Nejvíce energie však vkládá do VIP projektu The Dead Daisies, kde si společně s dalšími muzikantskými kapacitami užívají rockovou dovolenou. I přes svou krátkou historii již několikrát navštívili Českou republiku a stejně intenzivní bude jejich rozvrh i v dohledné době.
Rád sleduju hudební dokumenty, ale když dojde na téma zásluh zapojení dvou kytar, tristně se na Thin Lizzy zapomíná, přestože ovlivnili celou rockovou scénu. Lidé jako první zmiňují Judas Priest, ale zásluhy patří Thin Lizzy, nemyslíš?
Rozhodně. Nikdy jsem moc nemusel metalové kapely, především tedy Judas Priest a Iron Maiden, protože jsem od dětství tíhnul k mnohem starší hudbě. V mém seznamu jsem třeba zapomněl na Yes, kteří mají v diskografii naprosté skvosty. Vždycky jsem tíhnul spíše k art rocku, který jsem doplňoval o The Rolling Stones, T. Rex, The Stooges a The Clash.
Ženy, víno a motorky
Než se vrhneme na tvou sbírku kytar, nestihl jsem se ještě zeptat, jak probíhá rehabilitace.
Dělám, co můžu, a sílím s každým dnem. Maximálně pracuju na tom, abych se dostal zpátky do formy a mohl se vrátit na turné.
17. září bude Richard slavit jako den, kdy se znovu narodil. Při nehodě na motorce si zlomil lopatku, klíční kost, šest žeber, palec na noze a zároveň si pohmoždil plíce, natrhl játra a ještě k tomu si přivodil otřes mozku. Vynechá tak turné The Dead Daisies po Austrálii a Novém Zélandu, ale taky může být rád, že je ještě mezi námi.
Tentokrát je to poprvé, kdy jsi vynechal nějaké vystoupení, ale...
Je to úplně poprvé. V životě jsem nevynechal jediný koncert!
... je to ale taky poprvé, kdy si to můžeš dovolit. Máš několik stabilních fleků, a pokud sis měl někdy vybrat marodku, teď přišla ta chvíle.
Ne, takhle se nikdy necítím. (smích) Chci za každou cenu hrát a odpočinek mě nezajímá. Moc jsem si přál jet na naše australské turné, ale jsem rád, že mě nakonec ukecali, ať zůstanu doma. Když jsem se takhle bavil s naším druhým kytaristou Davidem Lowym, říkal jsem mu, že to zvládnu, i kdybych měl část koncertu sedět. Na to mi odpověděl, že to není dobrý nápad, a že bych měl odpočívat a zcela se doléčit. Bál se, že takhle bych si mohl způsobit ještě více problémů. Člověku pak dojde, že nejde jen o koncerty, ale jsou tu i cesty letadlem a podobné překážky. Jsem proto rád, že mě přesvědčil, protože první dva týdny po nehodě jsem si nebyl ani schopen obléct tričko. Zároveň bylo velmi náročné provést i základní úkony, jako třeba vyčistit si zuby nebo se osprchovat. Bylo to velmi náročné, ale každým dnem se to zlepšuje. Hodně pracuju na fyzioterapii a každým dnem dokážu víc. Doktoři mi řekli, že všechno stojí jen na mém prahu bolesti, který je naštěstí dost vysoko. (smích) Běhám, i když je to dost bolestivé, ale nutím se, protože chci, aby bylo mé tělo v zápřahu a rychleji se uzdravovalo.
Potetovaný sběratel
Jak jsem měl možnost vidět na tvých webových stránkách, tvá sbírka kytar je skutečně obrovská. Na jaké kousky jsi obzvlášť hrdý?
Tak především mám Nocastera z padesátého prvního, s krkem z šedesátého druhého. Nejedná se sice o žádný sběratelský artefakt, ale tělo Nocastera z padesátých let a ty snímače jsou neskutečné. Je to v podstatě jedna z mých nejoblíbenějších kytar. Je to něco kouzelného na ni hrát, tuhle vlastnost nemá jen tak kdejaká kytara. Dále mám třeba vlastní model Les Paula ze sedmdesátého třetího, který bychom mohli označit za mou volbu na opuštěný ostrov. (smích) Možná to lidi překvapí, ale většinu věcí, které jsem kdy nahrával, byly na tuhle kytaru. Kdykoliv mi někdo zavolá, že mě potřebuje a neupřesní požadavky, sáhnu vždy po ní. Je totiž nesmírně všestranná a poradí si s obrovským spektrem poloh. Ve sbírce mám i TV JR z roku 1956, kterou také rád používám. Ve skutečnosti těch juniorů mám víc. Je tam i jeden z roku 1954, další TV z roku 1959, pak i ’62, a tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. (smích)
Vedle kytar máš i obrovskou sbírku efektů. Jsi dokonce jedním z mála, které jsem - kromě Richieho Sambory (ex-Bon Jovi) - viděl používat vokální efekt Heil Talk box.
Mám jich celkem dost, ale asi nejvíce používám pedál Experience od Prescription Electronics. Mám je asi tři nebo čtyři, ale jeden z nich patří k těm úplně prvním, co kdy vyrobili. Pak jsou tu dva kousky od značky Lovetone: Ring Stinger Ring Modulator a Meatball. Jsou to úžasné kousky, ale mám také jednu raritku jménem Schumann PLL od Schumann Electronics. Jeden takový měli ve studiu v Brooklynu a roky jsem hledal podobný. Je to naprosto unikátní záležitost. Nic na světě nezní jako Schumann PLL. Pokud jde o talk box, měl jsem jich taky celkem dost. Pochopitelně mám originál Heil, ale podle mě je nejlepší od Voodoo Amps, který jsem nejvíce používal na deskách The Dead Daisies. Pracuje totiž se čtyřmi drivery a má mnohem velkolepější zvuk.
Profíci na dovolené
Jsem rád, že jsi zmínil The Dead Daisies, protože vedle udržování odkazu Thin Lizzy a tvé další kapely The Compulsions, jsou právě The Dead Daisies důkazem, že je zde stále hlad po tradičním hard rocku.
Je to opravdová paráda, protože vycházíme všichni ze stejných hudebních kořenů. Nesnažíme se o nějakou hudební revoluci, spíš jen vyznáváme bohy našeho dětství. Míchá se v nás všechno od Thin Lizzy, ZZ Top, AC/DC, Deep Purple a Free, a je strašně osvobozující si s tím jen hrát a nesnažit se o nic víc. Chceme jen nahrávat kvalitní rockové desky.
Zároveň to musí být hodně svižný proces, když jste všichni v kapele studioví profíci.
Je to úplná brnkačka, hlavně díky vzájemné důvěře. Máme velmi stabilní základy po profesní i osobní stránce, a tak se můžeme zaměřit jen na kreativitu. Sestava je dechberoucí a člověk si tak může dovolit v podstatě cokoliv. Když pak musíme máknout, desku máme nahranou za měsíc. Když jsme mluvili o Beggars Banquet od The Rolling Stones, i v jejich případě cítím, že ve studiu panovala naprosto unikátní chemie. Člověk prostě ví, když kapela spustí poprvé a zní to božsky, že vznikne jedinečná deska. Přesně takový pocit jsem měl u obou našich desek.
Musí to být proto obrovský rozdíl v porovnání s Guns N’ Roses, kde je i vznik nové hudby neporovnatelně zdlouhavější. Pletu se, nebo jsi teď po odchodu dvou kolegů (Ron „Bumblefoot“ Thal a DJ Ashba) jediným kytaristou Guns N’ Roses?
Teď jsi mě trochu dostal, ale věř mi, že nikdy nebudu jediným kytaristou Guns N’ Roses. (smích) V poslední době jsem se zaměřil hlavně na The Dead Daisies, ale často si píšu s Axlem, který má mnoho plánů na příští rok. Moc rád s ním pracuju a věřím, že tomu tak bude i nadále. Rád bych se vám pochlubil, co nás čeká v příštím roce, ale ani já to nevím. (smích) Co vím ale určitě, je, že jediným kytaristou Guns N’ Roses dlouho nebudu. (smích)
The Beatles - White Album (1968)
Jelikož rodiče nebyli fanoušci rockové hudby, zdědil jsem kolekci desek po tetě, když mi bylo asi devět. Stala se ortodoxní křesťankou a zbavila se celé své rockové sbírky. Uvnitř byla například kompletní diskografie The Beatles, z níž jsem nejvíc miloval White Album. Celé album je neskutečně rozmanité a obsahuje obrovské spektrum hudebních žánrů. Mělo opravdu zásadní vliv na to, jaký se ze mě stal muzikant. Byl jsem totiž vždy spíš otevřený nejrůznějším stylům hudby a volně jsem se jimi nechal ovlivňovat, než abych se upnul na jediný žánr. Zároveň jsem nesmírně obdivoval jejich skladatelské schopnosti a nebál bych se říct, že ve své době byli vrcholem inovace.
The Rolling Stones - Beggars Banquet (1968)
Ve stejném balíčku jsem obdržel i pár desek The Rolling Stones a Beggars Banquet je nepochybně má nejoblíbenější. Zbožňuju ten zvuk kytary, a dokonce je zde jedno z mých nejoblíbenějších kytarových sól vůbec, a to ve skladbě Sympathy For the Devil. Ten přístup a náboj tě prostě vezme za srdce. Zvuk není nijak krásný, spíš špinavý, ale naprosto si tě získá a neustále se dožaduje pozornosti. Zároveň mě u nich příjemně překvapilo, že se snaží objevovat nové možnosti a také zajít hluboko za své tradiční limity.
King Crimson - Discipline (1981)
Robert Fripp je jedním z mých největších vzorů, a i když mám oblíbených desek King Crimson víc, Discipline mě nejvíc ovlivnilo jako kytaristu. Je to úžasná deska a dokazuje, jak moc se on sám vyvinul oproti jejich starším deskám. Tím bych je nechtěl znevažovat, protože i ony byly nádherné, především Larks’ Tongues in Aspic, ale Discipline v té době, a hlavně ve fázi, v jaké se kapela nacházela, byla jedinečná a nesmírně inspirativní.
David Bowie - Scary Monsters (And Super Creeps) (1980)
Extrémně důležitá pro mě byla i tato deska od Davida Bowieho, ke kterému jsem se dostal právě díky Robertovi, jenž zde hostuje. K Bowiemu jsem měl vždy blízko a je extrémně těžké vybrat si jednu desku, protože prošel tolika úžasnými změnami a fázemi. Když jsem poprvé zaslechl tuhle, hodně se pro mě změnilo. Pravděpodobně víc než v případě jakékoliv desky z jeho diskografie.
Pink Floyd - Wish You Were Here (1975)
Toto byla další velká inspirace, především v rámci psaní, experimentování se zvukem a práce s konceptem. Zároveň přišli s naprosto dechberoucí produkcí. Nerad bych zapomněl na výbornou hru Davida Gilmoura. Oprava: Perfektní, včetně zvuku kytary.
Jeff Beck - Wired (1976)
Tohle byla pro mě tehdy velmi důležitá deska. Něco takového prostě člověk nemůže minout. Bylo mi asi dvanáct nebo třináct a zrovna jsem začínal hrát na kytaru. Hrozně jsem obdivoval jeho přístup ke kytaře, protože jeho kompozice byly dost neortodoxní. Nebylo to nijak zvlášť bluesové, přesto to mělo obrovský cit. Hraje navíc s obrovským nadšením a zápalem. Na druhou stranu přesně ví, co chce, a dodržuje přesný řád.
Snakefinger - Chewing Hides the Sound (1979)
Byla to jeho první sólovka. Miluju ji a měla na mě obrovský vliv. Byl to velký inovátor ve všech směrech, ale nejvíc jsem miloval, jak si uměl pohrát se zvukem.
Tom Waits - Rain Dogs (1985)
Na téhle desce je nejúžasnější kytarová hra Marca Ribota. Roky jsem byl touhle deskou posedlý, ale i dnesjsem radostí bez sebe, kdykoliv ji zaslechnu Je to jedna z těch desek, díky kterým se úplně přesunu do jiného světa. Marc zároveň změnil můj pohled na kytaru.
Humble Pie - Performance Rockin' the Fillmore (1971)
Ta syrová energie a vášeň je neskutečná. Hlas Steva Marriotta a kytara Petera Framptona jsou naprosto perfektní.
Thin Lizzy - Live and Dangerous (1978)
Když jsem začal hrát s Thin Lizzy a začal se učit jejich skladby a pečlivě poslouchat, uvědomil jsem si, jaký vliv ta deska měla na mou představu o perfektní kytarové hře. Harmonie jsou přesně tam, kde mají být, a téma samo o sobě jsou oba kytaristé. Jejich souhra je omračující, ale i přesto jsou unikátní a vždy je člověk dokáže od sebe odlišit. A to nemluvím o samotných písních. V době, kdy jsem ji slyšel prvně, mi ta hudba přišla skoro až exotická. Philův hlas, přístup a sexuální náboj - je vždy zážitek si to poslechnout od začátku do konce.
