Pavel Skála je nejdéle sloužící kytarista v řadách skupiny Etc... Vladimíra Mišíka, se kterým hraje již třicet let a má na svém kontě řadu výborných desek a členství v kapelách, jako jsou Marsyas, Ivan Hlas a Nahlas, Bratří Ebenové a Blues Session.
V posledních letech též koncertuje a nahrává s vynikající skupinou Olina Nejezchleby Kybabu a bez nadsázky lze říct, že Pavel Skála je asi nejmíň nápadný a zároveň jeden z nejvíc užitečných kytaristů domácí rockové scény, který vždy byl u všeho podstatného, co se na ni odehrálo.
Jak jsi se dostal k rock ‘n’ rollu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Na letním esperantském táboře v Lančově u Vranovské přehrady, bylo mi tak 13 let, jsem dnes a denně slyšel z vedlejšího pionýrského tábora hrát z amplionů Rock and Roll Music Chucka Berryho, ale v podání Beatles. Lennon to řval tak úžasně, že mě to okamžitě chytlo. První stěžejní deska byli asi také Beatles, myslím, že to byl výběr, který se tu dal koupit z indického dovozu, firma, tuším Dum Dum.
Kterou desku sis koupil jako první, za peníze ze své vlastní kapsy?
Řekl bych, že to bylo Flamengo, Kuře v hodinkách. Tehdy to bylo na objednávku u Hi-fi klubu, který nějak spolupracoval s firmou Supraphon. Zájemce si to nejdřív objednal, možná i zaplatil, a pak přišlo LP asi za půl roku poštou. Pikantní bylo, že v době, kdy jsem Kuře konečně dostal, se už Flamengo rozpadlo, takže jsem je bohužel už nikdy nemohl vidět hrát živě.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
No nejdřív to byl soused z Doubravky Standa Staněk, pak George Harrison, Stephen Stills, Mark Knopfler, Andy Summers, Ry Cooder a mnoho dalších.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače a hráče?
Jako hráč mám to velké štěstí, že jsem hrál a hraji hudbu, která mě baví, s hudebníky, které mám rád a jsou pro mě v různých směrech inspirativní. Vlastně jsem se dostal už na začátku své muzikantské kariéry v Marsyas (cca kolem 1980) do kontaktu s partou lidí, se kterou s různými obměnami hraji dodnes. A jsem rád, že s nimi hraji různé hudební styly, moc mě baví to střídat.
Jako posluchač to mám tak, že zatímco dřív jsem často poslouchal hudbu doma, hlavně LP a kazety, teď skoro vůbec. Nevím, jestli je to digitalizací zvuku, nebo věkem, ale ten zážitek z poslechu se mi trochu ztratil. Takže nejvíc poslouchám hudbu v autě, kde ten zvuk je sám o sobě diskutabilní, většinou když se vracím v noci domů. A na Vltavě, která mi přijde zvukově nejpřijatelnější, dělá spousta zajímavých lidí skvělé poslechové pořady, často to jsou i mí spoluhráči nebo známí a ti mi „předvyberou“ to, co jim přijde zajímavé.
Často se tak dostanu ke skvělé hudbě různých žánrů, o které jsem neměl ani tušení. Musím jim všem touhle cestou velmi poděkovat za spoustu nečekaných hudebních zážitků.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
To nevím, asi takovou nemám, kamarádům CD půjčuji, i když jsem jistě o nějaké desky v průběhu času přišel.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Asi na Paula Simona na Spartě z turné kolem LP Graceland, to bylo skvělé. Ale pak také David Byrne v Arše. Bude toho víc... Randy Newman tamtéž. To byl sólový koncert, jen zpěv a piano. Jaký zvuk ten chlapík dostal z piana svou technikou a citem - dodnes mě z toho mrazí.
Pak Hiram Bullock několikrát v Lucerna Music Baru, Richard Bona také tam, asi před pěti lety, Dr. John ve Stromovce. Nedávno Robert Plant a Sensational Space Shifters v Plzni na Lochotíně. A nesmím zapomenout na Pink Floyd s The Wall v Earl Court v Londýně, bylo to asi v roce 1982. To byl už napůl zázrak se tam v té době dostat.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek, a nevešly se tam?
Určitě, tak třeba: Joni Mitchel - Court and Spark nebo Mingus, Neil Young - Harvest, Miles Davis - Tutu, Wheather Report - Heavy Weather, Jeff Beck - Wired, John Hiatt - Crossing Muddy Waters, Dire Straits - Brothers in Arms nebo On Every Street, Joe Cocker - Sheffield Steel...
Pouštíš si desky z LP nebo CD?
Pouštím si CD, gramofon sice pořád mám, ale nemůžu se rozhoupat k jeho znovuzapojení. Trochu mám strach, že až znovu uslyším ten analogový zvuk, nebudu chtít poslouchat nic jiného. A tolik LP doma zase nemám.
The Beatles - Abbey Road (1969)
Poslední studiové album, úžasná hudba, skvělé medley na B straně, lahůdky jako Come Together, Because, Here Comes the Sun, Something, Oh! Darling, I Want You... Krásné kytary, vícehlasy, a těch nápadů!
CSN&Y - Deja Vu (1970)
Skvostné vícehlasy, výborné písně, velká radost z hudby od křehkých kousků jako 4+20, po syrové Almost Cut My Hair, skvělou Youngovu Helpless nebo cover písně Joni Mitchell Woodstock.
Ry Cooder - Get Rhythm (1987)
Fantastický slide kytarista a zpěvák, podle mě tady poprvé hraje slide tlustým zkresleným zvukem. Ry hraje neuvěřitelně dobře rytmicky a celá kapela je v obrovské formě. Doprovodné hlasy v široké harmonii... Strašně mě to baví. Cover písně All Shook Up nebo Thirteen Qeustion Method zní prostě úžasně a Across the Borderline je pro mě jeden z nejemocionálnějších kousků, které jsem kdy slyšel.
The Police - Synchronicity (1983)
Ne že bych měl něco proti předchozím syrovějším deskám The Police, ale tahle se mi líbí nejvíc. Natáčení probíhalo v novém studiu AIR Studios George Martina na ostrově Montserrat v souostroví Antigua, byl tu nový producent Hugh Padgham. Výborný zvuk a velmi dotažený projekt.
Led Zeppelin - II (1969)
Kromě skvělého hudebního materiálu mě tu baví dynamický koncept, kdy se úplně přirozeně střídají klidné tiché pasáže často bez bicích a s čistými zvuky nástrojů s pasážemi ve forte s velkým zkreslením kytary i baskytary např. u písní What Is and What Should Never Be nebo Ramble On. Na takové krajní využívání dynamiky si málokdo troufne i když to je nesmírně působivé.
Vladimír Mišík - Stříhali dohola malého chlapečka (1976)
Tady je cítit velká radost z natáčení, zúčastnila se ho spousta výborných muzikantů z různých žánrů hudby, a i když některá aranžmá zní trochu jako jam, všechno to skvěle funguje dohromady. Vláďa přinesl nápaditou hudbu a napsal nebo vybral výborné texty. Tady jsem poprvé v Čechách slyšel opravdu kvalitní mix folku a rocku s tak dobrými texty. A Petr Kocfelda to skvěle zamíchal.
Stevie Wonder - Songs in the Key of Life (1976)
Tohle je tak trochu zázrak. Stevie Wonder ve své nejlepší skladatelské formě. Spousta hitů, klasický soul, nádherné melodie a harmonie, tehdy měl Stevie takový skladatelský přetlak, že k dvojalbu přidal ještě SP s dalšími čtyřmi kousky. Celkem tu je 21 písní nebo instrumentálek, jejichž stopáž má málokdy do 4 minut, někdy až 7-8 minut, často s dlouhými codami a stejně mi občas přišlo, že by ještě píseň nemusela končit.
Eric Clapton - Unplugged (1992)
Co k tomu dodat. Skvělý Clapton, super muzikanti, mix převážně bluesové klasiky a Claptonových vlastních věcí, cover písně Layla vtipně předělaný do shuffle... Asi nejlepší projekt ze série MTV Unplugged.
Flamengo - Kuře v hodinkách (1972)
Velmi ambiciózní a sebevědomý projekt našlapané kapely s Kainarovými texty. Nezvyklé formy písní, spousta výjimečných instrumentálních výkonů. Honza Kubík na tenorsax a příčnou flétnu, na kterou se narychlo naučil až před natáčením, muzikant s jazzovými kořeny, který se tady proměnil v rockovou šelmu a myslím, že se nejen pro mě stal vzorem toho, s jakým drajvem a tónem by se mělo hrát v rockové kapele na dechové nástroje.
Tom Petty - Into the Great Wide Open (1991)
Album, které spolu s Tomem Pettym spoluprodukoval Jeff Lynne a Mike Campbell, výborné chytlavé písně, esence amerického rockového písničkářství s promyšleným aranžmá a výborným zvukem, skvělý Mike Campbell na kytary a slide.
