Česká extrémní scéna je velice rozmanitým světem, ale jednou ze skutečně nejvýraznějších kapel, a hlavně s velkými globálními ambicemi, jsou jihočeští Gutalax. Sami svůj žánr označují jako grind-rock ‘n’ roll, ale pro nejideálnější představu je potřeba je vidět naživo, kde extrémní, fekálně metalový humor dostává větší smysl.
Tou příležitostí bude primárně letošní ročník festivalu Brutal Assault. Se zpěvákem Matym jsme kromě jeho nejoblíbenějších desek probrali filozofii kapely a budoucí plány. Na úvod hned zmínil: „Vybrat pouze deset desek je téměř nadlidský úkol! Těchto pár, které zde zmiňuji, zařazuji do své osobní stovky a nějakým způsobem mě ovlivnily buď v začátcích nebo v přítomnosti. Je ale miliarda dalších alb, která hluboce uctívám, ale nebylo na ně místo, jak to asi bývá u každého fanouška muziky.“
Jaká byla první deska, kterou sis koupil za vlastní peníze?
Pokud si dobře vzpomínám, tak kazety Biohazard - No Holds Barred a Corrosion of Conformity - Wiseblood. Bylo mi tak třináct let, dostal jsem nový walkman od rodičů a za ušetřené kapesné jsem si koupil tyto dvě pásky. Ani jedno jsem tehdy neznal, prostě jsem přišel do obchodu s muzikou a řekl jsem, že bych rád něco rychlého a tvrdého.
Je nějaká překvapivá deska, která se nedostala na tvůj seznam, ať už je žánr jakkoliv šokující?
Je to deska Slayer - Diabolus in Musica. Já jsem téhle legendě nikdy nějak nepřišel na chuť a je divné, že jediná deska, která mě od nich baví je vlastně ta, která sklidila největší kritiku.
Představ nám, prosím, na jakou značku mikrofonů spoléháš.
Mám klasiku, Shure SM 58, jsem s ním dlouhodobě spokojený.
Vzpomeneš si na nějaké nedávné překvapení v rámci vybavení, a hlavně, jak jste to v kapele vyřešili?
Vzpomínám si na (ne)vybavení v rámci klubových a festivalových backlinů na našem prvním turné v Mexiku, v roce 2013. Tam jsme hráli opravdu na vše, co bylo po ruce, dětská komba nebo kytarové boxy pouze s jedním reprákem. Ale dali jsme to vždycky. Alespoň byla sranda.
Gratuluju ke globálním úspěchům, včetně víkendu na Full Force. Přibliž nám, prosím, kdy přišel ve vaší kariéře zlom?
Moc děkujeme! Myslím si, že hlavní zlomy jsme měli dva, a to v roce 2011 s vydáním naší první desky Shit Beast a pak v roce 2012, kdy jsme nejprve jeli první evropské turné a vzápětí poprvé hráli na festivalu Obscene Extreme, po kterém se to opravdu hnulo hodně dopředu.
Jak bys krátce popsal filozofii kapely čtenářům, kteří nemají blízko k extrémním žánrům?
Jednoduše, vesele a tanečně. Jsme kapela, která hraje s velikým nadhledem, pro vlastní zábavu a pro pobavení fanoušků. Nesnažíme se o nějakou hlubokou myšlenku, jsme prostě pojízdný taneční cirkus. Vypni hlavu, hoď za ní veškeré své starosti a zajdi si na nás zatančit.
Jakou jsou vaše plány v rámci nové muziky a dalších koncertů?
Brzy nám vyjde nový videoklip na zbrusu nový song Shitbusters. Na podzim jedeme evropské turné společně se Spasm a Guineapig. V příštím roce bychom rádi konečně dokončili práce na nové desce a jinak je cíl stále stejný - hrát a hrát.
Fear Factory - Demanufacture (1995)
Pro mě těžce přelomová deska, s geniální kombinací tvrdého a melodického zpěvu. Cazaresův kytarový zvuk je úplně zabijácký a jeho geniální riffy se mi do teď těžkotonážně zarývají pod kůži. Hodně nadčasová věc!
Slipknot - Iowa (2001)
Jeden ze základních stavebních kamenů žánru a ve své době něco naprosto ojedinělého. Rozhodně nejlepší deska od Slipknot a jedna z nejlepších, řekl bych, „nu-metalových” desek vůbec. Jelikož jsem na tomto subžánru vyrůstal, Iowu prostě musím zmínit.
Terror - One With the Underdogs (2004)
Nejlepší hardcoreová deska! Tvrdá, nekompromisní, agresivní, přímočará záležitost, která se snad nedá nikdy oposlouchat. Jednoduchost + neuvěřitelná síla. Terror celkově beru jako nejlepší hardcore kapelu a zpěváka Scotta Vogela jako nejlepšího žánrového řvouna.
Nasum - Human 2.0 (2000)
Moje první setkání s žánrem grindcore. Rychlé, depresivní, geniální! Nasum beru jako největší legendu grindcoreové hudby, která své pocity uměla naprosto prodat ve své hudbě. Tahle deska je jejich nepřekonatelný majstrštyk. Najdeš tam úplně všechno!
Sepultura - Roots (1996)
Tohle asi nepotřebuje moc komentářů. Nejkultovnější deska od nejkultovnější kapely. Geniální hlas Maxe Cavalery a spojení thrashcoreové muziky s brazilskými rytmy mě dostává dodnes. Tuhle desku jsem mimochodem do rukou dostal od mého učitele přírodopisu na základní škole. Nejde nezmínit.
Ahumado Granujo - Splatter Tekk (2003)
První gore grindová deska, kterou jsem slyšel. Taneční záležitost, proložená tekno intry, bezkonkurenční Davidův guturální vokál (můj tehdejší veliký vzor do založení Gutalaxu). Jedna z nejlepších goregrindových desek vůbec.
Static X - Wisconsin Death Trip (1999)
Tohle je pro mne hodně nostalgická deska, která provázela většinu našich pubertálních mejdanů. Vždy mě hrozně bavila ta kombinace, řekl bych až disco hudby, s industriálem a prošpikovaná skvělým vokálem Wayna Statica (RIP).
Tool - 10 000 Days (2006)
K téhle desce jsem se dostal poměrně nedávno, ale zamiloval jsem si každou její vteřinu. Celkově jsem na chuť muzice této americké legendy přišel až v poslední době a teď se toho nemůžu nabažit. Song The Pot mě dostává do transu! Deska, která má obrovskou sílu.
Dying Fetus - Killing on Adrenaline (1998)
Moje nejoblíbenější deathmetalová parta. Každou nahrávku hltám stále dokola. S albem Killing on Adrenaline jsem na tuhle bandu přišel, takže tu desku zároveň beru jako jejich stěžejní. Zajímavé je, že to je až ta poslední, kterou jsem si, teprve nedávno, pořídil v originále a tím konečně doplnil kompletní diskografii Dying Fetus. „Kill your mother, rape your dog“!
Mastodon - Once More ‘Round the Sun (2014)
Uzavírám to touto geniální záležitostí od mistrů asi té nejpodivnější (v dobrém slova smyslu) muziky. Neuvěřitelně propracované album, kde každá vteřina něco znamená. Vokální spojení Troye a Branna je neskutečně silné. Definitivně vede song The Motherload, který mi nahání husí kůži.
