Americkou zpěvačku Candice Night zná většina hudebního světa jako partnerku legendárního kytaristy Ritchieho Blackmorea. Kromě toho mu je už téměř pětadvacet let rovnocennou oporou i ve společné kapele Blackmore’s Night. Je asi přirozené, že člověk tak nějak tlačí na to, aby se do hovoru zapojil i mistr kytarista, ale tentokrát mi nevadilo, že to nevyšlo.
Nevadilo i proto, že s náladovým Ritchiem není debata vždy zrovna pohodová. Byl jsem velice příjemně překvapený, jak vyrovnanou a milou dámu jsem měl přes Zoom na druhé straně, u příležitosti nového alba Nature’s Light. Poznejte kromě jejích oblíbených desek i to, jak doma zvládali pandemii nebo jak pečuje o svůj hlas.
Jak jste zvládali celé ty měsíce během dosavadního průběhu pandemie?
Naše poslední vystoupení proběhlo v Německu na hradě Burg Abenberg, který je krásný jako mnoho hradů a zámků v České republice. Měli jsme na pódiu břišní tanečnice, zapadalo slunce a my neměli ani ponětí, že si na hodně dlouho zahrajeme naposledy. Byli jsme zvyklí sednout do letadla a jako každý rok létat po Evropě. Když se objevily první problémy ve světě, Ritchie na tom nebyl zdravotně úplně nejlépe. Navrhl proto, abychom si vzali rok pauzu, a zcela upřímně - nemohl to načasovat líp. Protože Ritchie obráží koncerty od svých šestnácti let, nemá rád cestování. Když má svou kytaru a pohodlí někde poblíž přírody, tak je spokojený. Děti pandemie trochu rozhodila, ale jinak jsme velice silná rodina. Během roku u nás organizujeme hned několik akcí, ať už jde o Vánoce nebo nejrůznější charitativní akce, ale teď vše padlo. Mnoho věcí, které jsme brali jako samozřejmost, najednou nemůžou proběhnout. Na koncert nebo do kina si prostě nějakou dobu nezajdeme, ale nejvíc mě trápila izolace a strach ve společnosti. I proto jsme se více semkli jako rodina. Kromě toho už mnoho let mluvíme o síle přírody. Jsem ráda, že i přes určitou samotu lidé při první příležitosti vyráželi do přírody. Líbil se mi ten všeobecný restart.
Jaký to na vás mělo vliv po kreativní stránce? Slyšel jsem mnoho případů, kdy se extrémy nálad stupňovaly, ale také, že po absolutní nechuti přišla často obrovská motivace něco dělat.
Naší velkou výhodou je fakt, že spolu žijeme v jedné domácnosti. Nemusíme si slaďovat rozvrhy, protože mě Ritchie v pohodě najde v kuchyni nebo na zahradě. Když proto vymyslí něco nového na kytaře, tak mě zavolá a požádá, abych na něj navázala. Pořád pracujeme, a proto nás to prakticky nijak neovlivnilo. Jediné, co nás mrzí, je absence koncertování. Stejně tak se projevuje skutečnost, že nejsme a nikdy jsme nebyli ta nejžádanější kapela na světě. Jsme svým způsobem na čekací listině za těmi největšími hráči, kteří se snaží vrátit na festivaly a obecně koncertní pódia. (smích) Kromě toho nemůžeme natáčet další desku, protože za námi náš producent nemůže. Na druhou stranu vyzkoušeli jsme si i streaming, což není špatné, protože se přihlásil opravdu krásný počet lidí, ale všichni se asi shodneme, že to není ono.
Jaký měla pandemie vliv na váš hlas?
Můj manžel by řekl, že se můj rozsah zvýšil díky intenzivnějšímu křiku na děti. To ale není pravda! (smích) Když moje dcera měla něco nedávno sepsat do školy, tak pochválila můj zpěv, ale dodala, že mi křik moc nejde. To mě velmi potěšilo. V kondici se i dnes udržuju díky tomu, že poslouchám své hrdinky, které mě inspirují energií svého hlasu nebo tím, že k určitým partům přistupují jinak než já. Snažím se neustále vystupovat ze své komfortní zóny. Dodnes mě velmi inspiruje Sarah Brightman, kterou asi nikdy nedoženu, ale ráda zpívám její party a pokaždé se snažím svůj rozsah posunout o kousek dál. Hlas je sval a musí se na něm pracovat. Už nedocházím na vokální lekce, ale pořád cvičím. Stejně tak na turné, kde se mnou není moc zábava, protože piju jenom čaj s citrónem, zázvorem a medem. Nedávno jsem dostala tip, abych do té směsi přidala i pár kapek tabasca, kvůli prokrvení. Stejně tak se nesmí zapomínat na řádný odpočinek. Říká se, že oči jsou zrcadlem duše, ale na hlase se dá poznat, jestli je člověk nervózní nebo nevyspaný.
Pokud jde o výběr vašich desek, tak mě moc potěšilo, že se dostalo i na Buckingham Nicks.
Já jsem v šoku, že někdo vůbec ví, o co jde. Když jsme začali jezdit po světě, tak jsem hlavně v Evropě a Japonsku sháněla alba, která buď byla v Americe vyprodaná, nebo jsem věděla, že pro jiné země existovaly samostatné edice. Jsem obrovská fanynka Stevie Nicks, Buckingham Nicks a Fleetwood Mac, ale když jsem poprvé vešla do hudebního obchodu v Evropě, tak na mě prodavač zmateně koukal a říkal: „Steven X?“ (smích) Buckingham Nicks je formace, kde to vše začalo, ale je to tak obskurní záležitost, že jsem nadšená, že ji někdo zná.
Tori Amos - Little Earthquakes (1992)
Božská dívka s pianem. Jednoduše génius, který stojí na okraji všeho, ale ne zas tak daleko, aby nebyla schopna se propojit s publikem. Skladba Precious Things patří mezi písně, které musíte procítit. Zima vám zlomí srdce jen částečně. Miluju sledovat ji při hře, zatímco s pianem splyne v jedno.
Queensrÿche - Operation Mindcrime (1988)
Skutečně první koncepční album, které mě totálně pohltilo. Aranže, produkce a samozřejmě Geoff Tates za mikrofonem, to vše jsou tak dokonalé prvky, že jsem tuhle desku poslouchala asi rok v kuse, kdykoliv jsem sedla do auta. Ty skladby jsou tak napěchované obsahem, že kdykoliv si je pustíte, pokaždé najdete něco nového. Špičkové muzikantství všech členů. Každá skladba vyniká sama o sobě, ale když si je člověk pustí popořadě a ponoří se do příběhu, neexistuje cesta ven.
Evanescence - Fallen (2003)
Ve chvíli, kdy jsem v rádiu poprvé slyšela skladbu Bring Me To Life, tak jsem si šla album pořídit. Amy Lee má velice specifický hlas, který vás stáhne do svého chladného, ale zároveň intimního světa, než vás přijde dorazit tornádo ve formě zbytku kapely. Skladby typu My Immortal jsou nesmírně silné v tom, že vám nabídnout jak křehkost, tak tíhu celého zvuku. Miluji celé spektrum emocí a všechna jejich videa.
Buckingham Nicks - Buckingham Nicks (1973)
Toto bylo první album, které Stevie Nicks natočila se svým tehdejším přítelem Lindseyem Buckinghamem. Líbí se mi, jak se jejich harmonie spojily do jednoho hlasu. Skladby byly někde na pomezí folku a rocku. Zároveň jedna výraznější než druhá: Frozen Love nebo Long Distance Winner jsou doslova vrcholy. Stejně tak mám moc ráda, jak Lindsey hraje ve skladbě Stephanie nebo Django.
Ritchie Blackmore’s Rainbow - Rainbow Rising (1976)
Podle mého názoru nejlepší hard rockové album všech dob. Ritchieho skladatelství postavené na vlivech klasiky, arabské prvky, instrumentace klasického rocku, orchestrace a Ronnieho zpěv, včetně citu pro texty - to vše je nepřekonatelná kombinace. Každý člen téhle sestavy byl mistrem ve svém oboru.
Sarah Brightman - Eden (1998)
Děsně obdivuju Sařinu všestrannost. Je schopna zpívat operu popově s dotekem Kate Bush, ale vždy tam zapojit svůj vlastní styl. Její verze operní klasiky Nessun Dorma je dechberoucí. Stejně tak umí zapojit etnické prvky, například ve skladbě Deliver Me. I další písně typu Anytime, Anywhere nebo Only an Ocean Away dokazují, že její hlas je jako ze snu. V neposlední řadě jsem vždy milovala její live show.
New World Renaissance Band - Where Beauty Moves and Wit Delights (1995)
Když jsem se na akci jménem Arizona Renaissance Faire seznámila s legendárním bardem jménem Owain Phyfe, bylo to extrémně důležité setkání. Byla jsem hlavně unešená z jeho zpěvu a citu pro tradiční písně. Díky jeho hlasu se přenesete dávno do historie a je velice snadné se do jeho přednesu zamilovat.
Fleetwood Mac - Tusk (1979)
Je prakticky nemožné sedět v klidu, když zaslechnete živočišné rytmy titulní skladby Tusk. Na druhé straně stejně tak miluju intimitu skladeb od Stevie Nicks typu Storms a Beautiful Child. Zároveň Sisters of the Moon je definicí rock‘n’rollové cikánky: mystická, silná, temná, sexy a kouzelná v jednom. Dodnes mě baví texty a cit Stevie Nicks.
Michael Oldfield - Elements (1993)
Díky skladbě Moonlight Shadow jsem poznala překrásně čistý hlas Maggie Reilly. Na druhou stranu, mou nejoblíbenější skladbou z tohoto alba je To France, protože jeho melodie a zpěv Maggie jsou jednoduše nádherné. Hned po ní bych dala ruku do ohně za Five Miles Out.
Maggie Reilly - Midnight Sun (1993)
Přirozeně jsem se díky nádhernému hlasu Maggie Reilly postupně propracovala i k její sólové tvorbě. Jediné, co mě mrzelo, je fakt, že ty skladby nehráli zde ve Spojených státech. Ocenila jsem proto, když jsem na její skladby narazila v rádiích jinde po světě. Kromě tohoto alba mám slabost i pro desku Echoes. Slyšet hlas Maggie Reilly, zatímco cítíte vítr ve vlasech a slunce na tváři, je naprostá nádhera.
