Již od pozdně normalizačních let představuje tvorba zpěvačky Zuzany Michnové soundtrack k mnoha životům, ať už v rámci kapely Marsyas či mimo ni. V poslední době se o ní ale mluví především v souvislosti s filmem Jsem slavná tak akorát, který o ní natočila Jitka Němcová.
O něco nenápadněji vyšla také biografie Marsyas Vojtěcha Lindaura s názvem Dávám, tak ber! O Zuzaně jsme toho ale v Muzikusu doposud mnoho nenapsali, a tak bylo i jiných témat více než dost. Bezprostřední a energická zpěvačka odpovídala na mé dotazy tak nenuceně, že jsem málem zapomněl, že dělám rozhovor pro časopis.
Zuzano, v poslední době je kolem tebe docela rušno. Film Jitky Němcové, kniha Vojtěcha Lindaura... Jaký je to pocit, když se někdo takhle pustí do tvého života?
Myslím si, že je to absolutně v pořádku. Knížka Vojtěcha Lindaura vznikala nějakou dobu a on tam neříká nějaké zvláštní zázraky. Je hezké, že tam píše především o tom, jak si na nás vzpomíná. A je tam spousta věcí, které bere z mojí „žluté knížky“, jak jí říkám. Odtamtud si půjčoval a mně to nevadí. Jinak si myslím, že ta knížka je nádherná.
Pojďme k nejžhavější novince, kterou je film Jsem slavná tak akorát. Nečekal jsem tradiční dokument, ale i tak mě trailer překvapil.
Bomba, co? My jsme chtěli taky šokovat lidi, kromě dalších věcí. A jsem strašně ráda, že se to podařilo, včetně těch oveček Luise Buñuela. (Jednou z největších senzací filmu má být scéna, ve které Zuzana vede po Vinohradech stádo ovcí a která je právě odkazem na film Anděl Zkázy Luise Buñuela - pozn. red.)
Do jaké míry je film mystifikací?
Ty zvláštní scény jsou především ztvárněním mých snů. V jednom z nich Iva Janžurová v restauraci U Bílé růže v okapu hospody smaží palačinky. Před půl rokem jsem Jitce Němcové říkala: „Jestli tohle dokážeš, já si před tebou kleknu.“ A těsně před Vánoci jsem si klekla. Janžurka mi tam hází palačinky z okapu a já jsem nevěřila svým očím. A v tomhle si myslím, že Jitka Němcová je absolutně dokonalá. A nejen v tom. My jsme si blízké podobným smyslem pro humor. A o to víc mě štve, že Lindaur říká: „Vy jste takové dračice, já jsem u toho byl!“ Tvrdí, že jsme na sebe řvaly. Ale přitom tam byl celý štáb, který dosvědčí, že jsem se s Jitkou ani jednou nepohádala. Já rozkopnu dveře, vstoupím, a musí být pohoda. I mně bylo divné, že jsme se nepohádaly.
Netvrdím, že to byla nějaká oáza. Bylo to nahoru dolů. Pamatuji si jednu sms, kterou jsem Jitce posílala. Psala jsem, že při každém natáčení je alespoň jedna krize, ale já si na žádnou nepamatuji! A pokud byla, musela být naprosto nepodstatná. Jitka je taková moje ochránkyně...
V traileru jsem si všiml i osobností, které původně neměly s Marsyas nic společného. Roman Holý, Matěj Rupert, Jiří Macháček. Jak došlo na jejich angažmá?
Loni v Karlových Varech se s nimi Jituš potkala a zeptala se jich, jestli by se mnou do toho filmu nešli. Všichni hned řekli, že šli! Zrovna včera mi Jirka Macháček volal na zkoušku a říká: „Zde tvůj pornoherec!“ (Pokud jste film ještě neviděli, najděte si na internetu trailer a jeho poznámku hned pochopíte - pozn. red.)
Kromě filmu a knížky vyšla nedávno také živá nahrávka z počátků Marsyas s názvem V mýdlových bublinách. Když slyšíš takhle starý záznam, nepřepadá tě nostalgie?
Mám proti jiným lidem velkou výhodu - nostalgie mě nepřepadá a nikdy nepřepadala. Já to v sobě prostě vůbec nemám. Mám strašně ráda vzpomínky, ale nikdy tak, že bych nad tím chtěla brečet.
Když poslouchám tu starou nahrávku, nutí mě to uvědomit si, že v počátcích byli Marsyas více méně typicky folkové trio - tři hlasy, dvě kytary a foukací harmonika. Pak ale došlo k dost dramatickému přerodu. První album má poměrně košaté aranžmá, Michael Kocáb tam běhá nahoru a dolů po klávesnici piana Fender. Jak jsi ty tehdy vnímala tu změnu?
K tomu došlo tak, že jsme v roce 1975 hráli jako hosti u Martina Kratochvíla. To byli v podstatě jazzmani a já a Oskar jsme s nimi jezdili rok. O rok později jsme hostovali u tehdy ještě jazzrockového Kocába. Zažila jsem nádherné chvíle, kdy šlo o jinou muziku, než jakou dneska slyšíš třeba na Portě. Já ale měla muziku od mládí v sobě a bylo mi úplně jedno, co to je. Vzpomínám, jak můj táta přišel ke mně na návštěvu a Petr Kalandra přišel taky. Hráli spolu na harmoniku a táta říká: „Vy to hrajete“ - oni si vykali - „vy to hrajete stejně blbě jako Dylan!“ Nakonec se ale objímali, Kalandra ho nezabil a táta Kalandru taky ne. On můj táta totiž hrál přepychově na půltónovku. Já jsem se od něj naučila trochu hrát na kytaru, ale na harmoniku ne, a to mě hrozně mrzí. Ale není všem dnům konec! Myslím, že až to vezmu do ruky, bude to tam!
Pojďme se posunout v čase trochu dopředu. Po nahrání prvního alba Oskar Petr emigroval a ty ses tak trochu z donucení ujala postu vůdčí osobnosti Marsyas. Nahráli jste Kousek přízně, kde se kromě Jiřího Vondráčka poprvé objevil jako kytarista Pavel Skála. Jaký vliv měl jeho příchod na kapelu?
Vliv měl obrovský. Nejen jako muzikant, ale hned jsem s ním napsala dvě věci, které považuji za dost podstatné. Najednou se mi to začalo hrozně líbit. A právě s ním hraju v neděli na Portě! (30. 6. 2013 - pozn. red.) Vondráček, Skála, Kuba Zitko, „Zelí“ (Jiří Zelenka), Olin a Norbi Kovacs. To je nejlepší sestava, jakou si můžu vysnít!
Na třetím albu Jen tak se poprvé objevuje Olin Nejezchleba. Jaké máš vzpomínky na nahrávání?
Kromě Olina tam hrálo poměrně zásadní roli piáno, na které neumím, ale koupila jsem ho kvůli dceři. A na tom piánu jsme aranžovali vícehlasy. To album se mi moc líbilo a líbí dodnes! Pak jsme ale jednoho krásného dne hráli v Lucerně a tam mně Kalandra řekl, že odchází. Olin řekl, že odchází taky. Já jim řekla: „Panáčci, a že jste to neřekli až po hraní.“ To je jedna věc, která mi strašně vadila.
Jaké to bylo, stát na pódiu s lidmi, o kterých jsi věděla, že odcházejí?
A víš co? Mně bylo najednou nádherně! Vím jednu věc: Byla jsem hrozný srab, nedokázala jsem jim říct, že už s nimi nechci hrát. A najednou s tím přišli oni! Šla jsem na jeviště a bylo to, jako by se ti očistila aura!
Proč jsi s nimi vlastně už nechtěla hrát?
Protože to nikam nepokračovalo, neviděla jsem v tom budoucnost. Zdálo se mi, že se pořád potácíme v kruhu.
Jak se v tom všem objevil Michal Pavlíček?
S ním jsem to měla domluvené dávno dopředu. Když jsme se s Marsyas v Lucerně rozcházeli , už jsem věděla, že mám tuhle práci - tak tomu říkám. Pak byl singl Chceš tisíc věcí a Obraz v písku. Já jsem se v Supraphonu postarala o to, že oni vydají album. Jen bylo příšerné to, že jsme neměli studio. To bylo na Michalovi, aby někde „vydyndal“ studio. To bylo v karlínském rozhlasovém studiu, jednou jsme něco nahrávali u Karla Svobody, jindy u Štaidla. Tihle lidé byli Michalovi zavázaní, že jim někdy něco nahrál. Studia nakonec byla tři a já si přesně pamatuji, kde se co nahrávalo.
V několika rozhovorech jsi zmínila, že právě s deskou V přítmí jsi objevila studio. Jak tomu máme rozumět?
Říkala jsem to trochu jinak. Já jsem objevila to, jak můžu zpívat - zjistila jsem, že umím zpívat ve studiu. To jsem před tím nevěděla, přitom jsem už měla za sebou tři alba! Pozorovala jsem Pavlíčka - on zavřel oči a začal hrát. A já si říkala: „Tohle se budu muset taky naučit!“ A já se to naučila! Že se umím soustředit, že vynechám všechno, co je kolem mě, a půjdu do toho. Pavlíčka jsem zase naučila, že hudba může být zkratka - ta zkratka je právě píseň. To on neuměl do doby, než mě poznal. A díky tomu mohl dělat Stromboli...
Když mluvíš o zpívání ve studiu - není to ve srovnání s živým koncertem nepřirozené? Se sluchátky na uších, s velkým mikrofonem před sebou...
Je to tak. A jak se s tím vypořádat, to mě naučil právě Pavlíček.
Jak došlo ke vzniku sestavy, která nahrála album V přítmí?
To bylo poměrně jednoduché. Řekla jsem si, že chci Jirku Veselého jako basistu. A na něm to všechno bylo. A on řekl: „Když půjdu já, půjde i Kulich a další lidi.“ Byla jsem ale připravená, že pojedu do Ruska, měla jsem nabídku na měsíc - také Ázerbajdžán, Arménie a Ukrajina. Z těch tří lidí nakonec mohl jen Kulich. My ale stejně jeli a bylo to absolutně skvělý!
Jak vzpomínáš na samotné nahrávání alba?
Nádherný! Tam nebyl žádný zádrhel. A navíc Kulich, který možná vypadá „jenom“ jako kytarista, není zdaleka jen kytarista. On dokáže odhadnout všechny možné nuance kolem zvuku, co kde mají hrát bicí a podobně. Takže myslím, že to všechno bylo v pořádku také díky němu. A ostatní lidé? Třeba pianista David Noll - nádherný člověk. U písničky Sám ví líp přivedl holku, co hrála na dudy. Ona tam ale nemohla vyhrát nějaké tóny a já se musím pochlubit, že jsem dokázala vymyslet, jak to má hrát, aby se těm problematickým tónům vyhnula.
Ani tato sestava ale netrvala dlouho. Ty ses v raných devadesátých letech věnovala hlavně mateřství a od té doby se s určitými odmlkami objevuješ na pódiích s nejrůznějšími sestavami muzikantů. Vždycky někdo přijde se slovem „návrat“, ale ty jsi odjakživa tvrdila, že jsi nikdy nikam neodešla...
To je pravda! Já jsem doteď nikam neodešla! Tak jakýpak návrat?
Když mluvíme o nejrůznějších sestavách, zhruba před dvěma lety jsem tě viděl v pražské Akropoli s kapelou Petr Kalandra Memory band
Ano! Tam bylo narváno, co? Pořadatelé nám říkali, že takhle plno tam snad nikdy neměli...
Objevil se tam také Oskar Petr, což mě velmi potěšilo. Skoro jsem nedoufal, že vás dva bude ještě možné vidět na společném koncertě. Jaké to je stát s ním znovu na jednom pódiu?
Výborné! Teď jsme v pátek a v sobotu hráli na dvou festivalech a bylo to senzační! S ním se prostě dá hrát.
Tak trochu jsem v našem rozhovoru doposud opomíjel Petra Kalandru, jehož smrt mě tehdy poměrně zasáhla. Jak na něj vzpomínáš? Jaký to byl člověk a muzikant?
My jsme byli zkrátka parťáci. Co se týká muziky, byli jsme dva lidi, co si vzali kytaru a hráli klidně čtyři nebo pět hodin bez přestání.
Když poslouchám živou nahrávku V mýdlových bublinách, napadá mě otázka: Liší se v něčem koncertní publikum tehdy a dnes? Je mezi nimi velký rozdíl?
Ani bych neřekla. Když jsme teď v sobotu hráli na festivalu, najednou jsem se musela podepisovat nejen na knížky - my jsme tenkrát knížky neměli - ale i na ruce a tak. Ty ruce jsem musela vypínat, aby se na ně šlo podepsat. Ti lidi jsou zlatí. Myslím, že nejsou jiní. Když tě chtějí, tak tě mají. A tenhle film s Jitkou Němcovou - proč se jmenuje Jsem slavná tak akorát? Protože nechci, aby mě někdo fotil, jak vycházím z branky, nebo když jdu do metra, aby po mě někdo chtěl podpis. To by mě asi chytil amok. Ať si to lidé užijí se mnou na koncertě kdekoliv. Tam jim podepíšu všechno stokrát. Ale nechci, aby mě někdo obtěžoval. Když jsme teď hráli na těch festivalech, říkala jsem: „Tady po mně můžete chtít cokoliv. Ale pak odjedu domů a tam nemůžete chtít vůbec nic!“ Jitka Němcová mi říkala: „To si piš, že po tom filmu to takhle nebude.“ A já říkám: „Ale bude!“ Protože si myslím, že si to umím ohlídat.
Pojďme se chvíli bavit o psaní písní. Mám pocit, že texty jsou pro tebe hodně důležité a že jim věnuješ velkou péči. Máš například správně česky přízvuky, což většina současných textařů zanedbává. Věnuješ tomu péči vědomě, nebo to tak prostě vyplyne přirozeně?
Já si prostě sednu a píšu. Vím, že sem se hodí to a tam ono. Ale hlavně vím, že text se musí takzvaně vysedět.
Takže nečekáš na políbení múzy?
No, je pravda, že jeden text, tedy vlastně včetně hudby, co jsem napsala Jirkovi Vondráčkovi, ten vznikl hodně rychle. Jako by to prostě prošlo mojí hlavou. Ale to je jednou za sto let. Ty ostatní musíš jako debil vysedět.
A s hudbou to máš stejně?
U mě je to tak, že vždycky nejdřív přijde muzika. Když jsem psala Marsyas a Apollón, která tak trochu zlidověla, už jsem nějak podvědomě věděla, kde budu mít dlouhé a krátké slabiky, a už se to ve mně šrotovalo předem, už jsem to trošku věděla. Tehdy jsem si říkala: „Ježišmarja, já jednou napíšu Marsyas a Apollón a tím končím. Bůh mi všechno uzavře a už nebudu!“ Ale když jsem si tím procházela odzadu dopředu, najednou jsem si uvědomila, že už je to v pohodě. Udělám nejen tohle, ale i další věci. I tohle mi projde! Ale jinak dělám vždycky nejdřív muziku, text nikdy.
Nejnovější věc, kterou od tebe znám, je Země Bójů...
Ta je přitom hodně stará, i když nejnovější...
Píšeš nové písně?
To mi zrovna teď na zkoušce říkal Vondráček: „Co uděláme s tvojí novou věcí?“ Takže mám novou píseň! Nacvičená ale ještě není.
Máš chuť jít znovu do studia?
No, až budu mít něco nového, rozkopnu tam dveře!
Takže s tím nespěcháš?
Ne. A víš co? Ať mi všichni políbí! Jitka Němcová mi říkala: „Zuzko, i kdybys už nikdy nenapsala nic, musí ti všichni líbat nohy!“
A co technika zpěvu? Zabývala ses jí někdy systematicky?
Vždyť i v tom filmu pracuji s učitelkou zpěvu! Když jsem začínala zpívat - úplně na začátku - zpívali jsme doma čtyřhlasně a byli jsme hodně zpěvavá rodina. A maminka mi říkala: „Jestli se chceš někdy zpěvem živit, musíš si najít učitelku!“ Já si ji našla tady za rohem na Kavčích horách. Paní profesorka mě učila zpívat, taky noty. Zpívala jsem s ní taky klasiku, to nebyla žádná legrace! Ale líbilo se mi to moc. A teď asi před rokem, když jsem se připravovala na koncert v La Fabrice, bych to bez ní nevydržela. A k ní právě nahnali ty ovce!
Zajímala jsi se někdy o techniku - mikrofony a podobně?
Zajímala, ale já měla kolem sebe vždycky tolik lidí, co tomu rozuměli mnohem víc, takže mi vždycky poradili.
Je něco, co bys dokázala poradit začínajícím zpěvákům a zpěvačkám?
Ať se zaměří na svoje já. To si myslím, že je hodně důležitý. A když tohle člověk umí, nemůže nastat problém. Ale je taky potřeba dělat to, co já dělám ještě v těchto letech. Musím chodit k paní profesorce, protože když ti někdo „neprohrne“ hlas, není to v pořádku. Sám to nedokážeš. Kdybych k ní nechodila, nemohla bych zpívat pět hodin. Ten koncert byl takový nápor! Bez ní bych to nikdy nedokázala.
Není dnes neuvěřitelně těžké živit se hudbou?
A vím já?
