Životní filosofie Brandona Fieldse

Životní filosofie Brandona Fieldse
Životní filosofie Brandona Fieldse

Už při vyslovení názvu Dave Weckl Band se asi každému zasvěcenému fandovi vybaví seskupení vynikajících muzikantů, kteří na pódiu tvoří celek, jenž by se dal s trochou nadsázky podezřívat ze smlouvy s hudebním ďáblem. Jedním z Daveových sparingpartnerů, který se nedávno předvedl spolu s Dave Weckl Bandem na pražském pódiu Agharta Jazz festivalu, je světově uznávaný saxofonista, zkušený studiový i koncertní hráč Brandon Fields. Během své kariéry se podílel na nahrávkách mnoha dalších slavných hudebníků, což jen svědčí o jeho kvalitách. Jen namátkou lze uvést například jména jako George Duke, Stanley Clark, Ricky Peterson, Terence Trent D'Arby, Elton John, Neil Diamond, Tom Petty, Quincy Jones, Los Lobotomys a další. Brandon se ale neomezuje pouze na doplňování cizích projektů a nahrávek. Je to také aktivní autor a od svého debutu v roce 1986 vydal sedm sólových alb, která zaznamenala více než příznivé ohlasy kritiků i posluchačů. A jaká je životní filosofie Brandona Fieldse?

 

Brandon Fields: "Nedívám se na to z hlediska peněz. Dělám to proto, že to miluji a opravdu potřebuji hrát. Je to moje hlavní životní vášeň. Hraji, protože mám co říci a chci se o tom podělit s co největším počtem lidí."

Popravdě řečeno už během zvukové zkoušky nás Brandon o svých slovech dokonale přesvědčil. Prostě mu to hrálo.

 

Proč a jak jsi začal s hudbou?

Maminka byla klavíristka, a tak jsme já i moje sestry hráli od malička na klavír a pak jsem ještě hrál na housle. Měli jsme sousedy, kteří byli fandové do muziky, a u nich na stěně viselo asi 5 nástrojů. Mezi nimi i saxofon. Já jsem tam na ně chodil hrát. Ne že bych to uměl. Spíše jsem se snažil vyluzovat co nejhlasitější zvuky. K tomu účelu se mi nejvíc hodil saxofon, a tak jsem u něho zůstal. To mi bylo asi deset.

Asi každý muzikant, který začíná, chce být nejlepší. Jak na to?

Abych řekl pravdu, nemám moc rád to slovo "nejlepší".

Tak třeba ne zrovna nejlepší, ale prostě dobrý.

Jasně. Za svůj život jsem hrál se spoustou lidí a měl jsem taky několik učitelů. Vždycky mě nejvíc inspirovalo a fascinovalo, když jsem viděl, jak jsou ti lidi pro to zapálení a muzikou nadšení. To je určitě důležité. Taky si myslím, že mi hodně pomohlo poslouchat muziku. Poslouchal jsem tehdy Top 40 v rádiu a na tom jsem se hodně učil. (No, obávám se, že kdyby se měl dnes začínající jazzman inspirovat tím, co se hraje v rádiu, byl by to asi konec dobré muziky - pozn. autora)

Odkud bereš inspiraci pro svoje vlastní věci?

Snažím se psát o konkrétních věcech, konkrétních zážitcích. Vybavuji si melodie, které mi probleskly hlavou, třeba když jsem byl venku se svými psy. Poslední dobou se držím toho, že by ta věc měla být A-B-A forma, čili sloka, refrén, sloka - jinými slovy - ne moc složitá a komplikovaná. Hlavně se zapamatovatelnou melodií. Pak už se dá na tom stavět, protože to můžeš zahrát různými rytmickými způsoby, a s dobrou melodií máš skvělý podklad pro improvizaci. Dvě z mých věcí budu mít na Daveově novém albu. Jsou ale jinak rytmicky udělané než na mé nahrávce a zní to fakt skvěle. Další věc je, že i když hraji jazz, rád se nechám ovlivňovat i ostatními styly a taky to všechno formují moje životní zkušenosti. Spousta nápadů vychází samozřejmě i z negativních pocitů, politické frustrace atd. Baví mě hudbou vyjadřovat lidské emoce. Jedna moje věc, kterou děláme s Daveem, se třeba jmenuje skipper (skip = skákat). Vzniklo to tak, že jednoho z mých psů porazilo auto. Nějakou dobu pak nemohl chodit a jen tak legračně poskakoval. A z toho pak vznikla ta věc.

Říkáš, že tě něco napadne, třeba když jsi venku. Jak si to pak pamatuješ? Nosíš s sebou diktafon?

Většinou se snažím si to zapamatovat. Někdy mi to pochopitelně vypadne, ale v podstatě si myslím, že když už mi to vypadne, nebylo to asi dost silné. Takže mě to pak ani nemrzí.

Když hraješ sólo, jak k tomu přistupuješ? Učíš se některé části zpaměti, nebo je to celé improvizace?

Daná skladba je pro mě vždycky ta hlavní věc. Snažím se co nejvíc využít a podpořit její možnosti. Až v druhé řadě pak přichází sólo, které závisí hodně na momentální náladě. Samozřejmě že jako každý muzikant používám třeba běhy, které mám naučené, ale vždycky se snažím, aby to bylo svěží a jakoby "napoprvé". Každý koncert může být dost jiný. V každém případě je každé sólo zčásti unikátní. Vyplývá z mé momentální nálady. Lidi přijdou na jazz a očekávají tu du tu tu dú du ty dy da da (Brandon napodobuje klasický jazzový standard). Mě vždycky fascinovalo, jak nejlepší improvizátoři dokáží zahrát sólo v jazzu tak, že to ani nemusí být jazz. Je to prostě vhodné pro ten daný song, perfektně to tam sedí.

Myslíš, že se dá naučit improvizace?

Spíš jsou určité přístupy, jak k tomu lidi vést. Z hlediska učitele mi přijde nejdůležitější pokusit se najít individualitu. Inspirovat toho člověka, aby si našel svůj vlastní hlas. No a potom je samozřejmě důležité, aby postupy, které se učí, souvisely s jeho hudbou.

Pro rockového kytaristu typu Led Zeppelin je hloupé jej směřovat k jazzovým standardům. Samozřejmě že schopnost improvizace hodně souvisí s talentem.

Co ti říká česká hudba?

Docela dost mě překvapila jedna věc, když jsme se procházeli v Praze. Téměř u každého obchodu s hudbou jsem slyšel jinou muziku. Někde pop, někde rock, jazz, klasiku. To je opravdu úžasné. U nás v Americe je situace podstatně horší. V Americe se rozvinula hlavně popová kultura.

Jaká muzika tě baví a co by sis rád zahrál?

Moc se mi líbí John Scoffield, ten je opravdu skvělý, pak taky Mike Stern, který hrával i s Davem Wecklem, a Herbie Hancock, dle mého názoru jeden z nejlepších skladatelů vůbec. Ten dělá za špatných not ty správné (smích). Jo a Pat Metheny, Tribal Tech a další.

Jak jsi se dostal k Wecklovi?

Potkal jsem Davea asi před deseti lety, kdy jsme oba pracovali na nahrávce jedné desky, už ani nevím pro koho. Pracoval jsem v Los Angeles na různých studiových projektech.

Můj dobrý kamarád a výborný saxofonista Steve Tavaglione hrál na prvním projektu Weckl bandu, což bylo asi před pěti lety. Deska potom vyšla a band se chystal na turné, jenže Steve jet nemohl. A tak Daveovi doporučil mě. První turné jsem s nimi jel v roce 1998.

Koncertuješ i sám?

Jo, hraju i své vlastní koncerty, ale tohle je moje hlavní turné. Weckl band hraje hodně, a tak mi nezbývá moc času. Na druhou stranu to dost pomáhá mé hře. Pořád musím být k dispozici a ve formě, což je v případě Weckl bandu velká výzva. Na turné jsi skoro každý den na pódiu, což je pro mě velká zkušenost po těch letech, která jsem trávil hlavně ve studiu.

Jsi v podstatě pořád na turné nebo ve studiu. Kdy a jak moc cvičíš?

Záleží to na tom, co zrovna musím dělat. Jsou určitá cvičení, která provádím vždycky, abych rozehřál nástroj a prsty. No a potom se věnuji taky věcem, které rozvíjejí muzikální myšlení. Studuji harmonii, různé skladby, snažím se být pořád v kontaktu s nástrojem a hudbou.

Co je nového na trhu s nástroji z tvého "saxofonového" pohledu?

Nejzajímavější pro mě je, že výrobci, kteří jsou na trhu dlouhá léta, si začali uvědomovat a uznávat výjimečnost nástrojů, které byly vyrobeny v 50. a 60. letech. Vzhledem k tomu se výrobci snaží se vracet ke starým technologiím.

 

Díky za rozhovor a ať ti to hraje.

Psáno pro časopis Muzikus