Všestranný klavírista s klasickým vzděláním, zakladatel legendární jazzové kapely Naima, úspěšný skladatel scénické a filmové hudby. Rád improvizuje k přednášené poezii. Nesnáší, když se hudebníci při koncertech nudí.
Chci se tě zeptat, jak jsi začal s muzikou.
O tom vůbec mluvit nechci, protože z mého pohledu to vůbec není důležité. V dětství je důležité, jestli tě vůbec hudba oslovuje. Považuji to za základní věc. Máš-li učitele toho nebo tamtoho - to je věc náhody. Pokud s tebou hudba něco provádí do té míry, že se bez ní neobejdeš - a dokonce o ní začneš čím dál tím víc přemýšlet, pak se stáváš hudebníkem. Je úplně jedno, na jaký nástroj budeš hrát. Podstatné je, že tě hudba naplňuje, a pokud to opojení někdo zažije, tak se má - a bohužel(!) i musí - věnovat hudbě. Jinak to nejde. Najednou ti něco chybí.
Ale to předpokládá také další vlastnosti, resp. pracovitost.
Myslím, že každý je od přírody strašně líný. Pokud potřebuješ něco vyjádřit a je to tvoje vnitřní potřeba, pak tomu obětuješ cokoli. Nepovažuješ to za práci a nevadí ti obětovat čas. Člověk se sice může v životě splést při výběru nástroje, ale nakonec stejně najde cestu k tomu pravému. Pokud splní tu jedinou povinnost, kterou zde má - poznat sám sebe, tak se automaticky dopracuje k odpovědi na otázku, zda chce být hudebníkem. Dokonce přijde i na to, na jaký nástroj chce hrát. Hudebníkem jsem se stal z jednoho jediného důvodu. Kdykoli jsem slyšel hudbu, natolik mě to naplňovala, že jsem bez ní nechtěl a nemohl být.
Když někdo hraje, skládá, tvoří... Jak se pozná, že "to tam je"?
Jak dnes poznat kvalitu? Měl jsem spoustu desek špičkové úrovně, nejen po hudební stránce, ale i z hlediska kvality záznamu. Vůbec mě nebaví a už je nikdy nepotřebuji slyšet. Co se stalo? Potřebuji nějak poznat a cítit, že hudebník dělal hudbu pro lidi a ne jako prostředek k tomu, aby se vyčlenil ze společnosti těch miliónů mravenců coby nejzajímavější tvor téhle planety. Pokud je tvůrce tak sebestředný a hloupý, že se domnívá, že jeho opus někoho musí zajímat... K tomu, aby ty druhé "otravoval" svými výtvory, má člověk podle mě jedinou omluvenku: nemůže jinak a musí nutně těm okolo sebe (ale samozřejmě i sobě) pomoct v utváření názoru na tenhle svět. (Snad) to poznám a říkám si: "Proboha, ty jsi tak hodnej, že mi to říkáš!" A tehdy mě přestává zajímat, jestli ten hráč má skvělou techniku, jestli ta nahrávka nepraská.. Ale co dělat, jestli se třeba pletu?!
V čem vidíš hlavní problém v současné hudební produkci?
Slyšel jsem hodně desek zaměřených na dokonalost. Dnes už máme stejné možnosti jako kdekoli ve světě. Všichni mají dost kvalitní nástroje, mají možnost nahrát svou hudbu v kvalitním studiu. Můžeme poslouchat, co chceme. Ale vznikají tady desky, které mne nezajímají z jednoho jediného důvodu. Necítím spojitost s lidmi. Fyzické potkávání lidí, to je to jediné, proč tu jsme.
Měl jsem to štěstí spolupracovat na desce Jirky Schmitzera. Tehdy jsem si řekl: "Jirka píše dvacet let písničky ne proto, aby je natočil, ale protože je to součást jeho života. Jsem ten, komu se to líbí a kdo mu s tím chce pomoct. Tak snad máme povolení od 'Nejvyššího' tu desku spáchat." Nenastala totiž situace, že bychom na základě jakési objednávky jakéhosi obchodníka vytvořili jakýsi produkt, jenž nikoho nezajímá. To je první kritérium, proč točit desky: jestli vůbec ještě má šanci z nosiče prolézt ono lidské teplo. To je to jediné, co vlastně hledáš.
Myslíš si, že v dnešní době mají lidé menší schopnost rozlišovat hudbě detaily? Proč dnes skoro nikdo hudbu doopravdy neposlouchá?
Nemyslím, že bychom měli menší schopnost rozlišovat detaily v muzice, všichni máme menší schopnost rozlišovat v čemkoli. Klasický příklad: V roce 1970 jsme získali desku Return to Forever a znali jsme ji všichni nazpaměť, protože jsme měli jednu jedinou! Dneska můžu mít všechny desky a neznám žádnou. Co je lepší? Nevím. V 70. letech existovala v povědomí naprostá důvěra v člověka. Když někdo něco uměl, tak ostatní kolem něj říkali: "Ježíšmarjá, pojď to dělat, ty to umíš! Ty jsi skvělej!" Dneska je to tak: "Ty něco umíš? No, takovejch je deset tisíc, kamaráde, to budeš mít co dělat, abys někoho zajímal!"
Ale autor je přesvědčen, že něco musí předat, i když to třeba objektivně nestojí za nic.
Považuješ-li tvorbu za svou životní nutnost, v tom spočívá tvé povolení! Musíš si být jistý. Jestli přemýšlíš o tom, že už to někdo jiný řekl líp, tak to radši nedělej! Byl snad přesvědčen Chopin, že je lepší než Mozart? Tak blbej nebyl! On jenom věděl, že musí hrát a po svém. Stohy zbytečných partitur v minulosti taky existovaly, dnes máme navíc stohy zbytečných plechů (CD).
Někdy je ovšem autor postaven před problém: zakázka a termín. Řekněme scénická hudba pro divadlo nebo film.
Doteď jsem mluvil o hudbě, která je sama o sobě nositelem obsahu. Když se přesuneme do oblasti divadla nebo filmu, zde coby hudebník sloužím určitému projektu, a když už jsem se s ním ztotožnil, je zbytečné hledat "jiná povolení".
Animované, krátkometrážní filmy mě strašně baví. Považuji to za jednu z nejlepších možností, jak dělat filmovou hudbu. Teď zrovna pracuji na večerníčku pro ČT Čtyři uši na mezi. Hrozně mě taky baví černé divadlo. Zde mám volnou ruku a skládám dost moderní věci. Používám smyčky, samply... Vždycky se sám sebe zeptám. "Oslovuje mě ten příběh? Baví mě to představení? Je režisér člověk, se kterým stojí za to být?" Člověk si na tyto otázky musí odpovědět kladně. Pokud projektu nevěří a potřebuje pouze splatit hypotéku, sebelepší profesionál vytvoří blbost.
Vraťme se opět k hudbě jako takové. Kde hledáš inspiraci? Zaznamenáváš si vzorky nápadů (vedení linky, spoj...)? Používáš nějaké "podpůrné" prostředky?
Kdekterý skladatel si poznamenával nápady na manžety. Tohle se mi neděje. Nemyslím si, že jakýkoli motiv nebo spoj je tak božský, aby stál za zaznamenání. Mnoho věcí jsem napsal tak, že jsem se ráno vzbudil a prostě je napsal, protože ono se to vymyslelo samo. Tohle je pro mne cesta. Nechat imaginaci volný průběh. Pokud jde o jakékoli stimulační prostředky, do svých čtyřiceti jsem nepil alkohol vůbec. Nějak mě to nezajímalo. Dnes se napiji piva, neb mi pomáhá trávit. Co se ale týče drog: mám dojem, že pokud se člověk nedokáže dostat na "druhý břeh" bez pomoci těchto věcí, je to pro něj velmi nebezpečné (coby bývalý nikotinový závislák mám z toho přímo hrůzu).
A co třeba ženy a inspirace?
Samozřejmě. Měl jsem období, kdy se všechny moje písničky jmenovaly po holkách. Dokonce jsem měl dojem, že když se nezamiluji, nemůžu nic napsat. To ale neznamenalo, že bych musel s dotyčnou cokoli mít, stačilo vidět objekt. Támhle jde něco krásného - uchopím to a zpracuji svým způsobem. Pokud tím neškodím druhému, tak to dělám.
Tvoje skladby vynikají harmonickou promyšleností. Jak je to s tvými vzory? Na tvých jazzových deskách jsem slyšel vliv osobností jako Corea, Metheny, Hammer, Brecker Brothers...
Vždycky jsem poslouchal všechno možné. Například Corea mě paradoxně díky své pracovitosti v určité době přestal zajímat. Jeho svět byl pro mě najednou tak daleko, že se mi začala vytrácet hudba. Přitom je to dokonalé. Dnes si stahuji z internetu nahrávky pianistů, které jsem dřív neznal. Třeba Red Garland, z toho jsem úplně "odkouřenej". Nebo další - George Shearing, to je pro mě absolutní piano. Vůbec neposlouchám novinky. Nebudu mluvit o člověku jako Brad Mehldau. To je dokonalý, k tomu nemám co říct. Kdybych si chtěl jenom poslechnout desky vzniklé v letech 1950-1970, mám tam práce ještě na deset let. Vzory teď pro mě nejsou v nástroji. Jestli někdo hraje na piano, na kytaru... je mi to jedno. Nejraději ale slyším, když ten člověk zpívá. Třeba jsem zjistil, že Oscar Peterson natočil zpívanou desku. Nezpívá asi moc dobře, ale umí to a má to duši. Řeknu to ještě jinak. Umřela Zuzana Navarová. Je jí škoda, měla co dát. Neznamená pro mne o nic míň než Chick Corea. Byla v mém životě osobně přítomna, byli jsme schopni na sebe reagovat. Ona je člověk, který mi uměl udělat radost.
Když skládáš, používáš víc tužku a papír, nebo počítač a klávesy?
Nejraději to rovnou hraji. Díky notačnímu programu Sibelius mi jde práce rychleji (oproti dosavadní práci ve Finale). Pro práci s MIDI je pro mne nejlepší Cubase (PC, SX3), ale ani to ještě není pro psaní not ideální. Nejvíc ale obdivuji lidi schopné psát bez piána. Myslím, že to je ten nejčistší způsob, jak tvořit. Měl jsem možnost napsat i symfonické partitury, ale kontrolu nad tím, co opravdu vzniká, mám jen díky dnes už velmi věrné simulaci nástrojů. Nemyslím si, že je to úplně čisté. Každopádně technika nám umožňuje dosáhnout daleko lepších výsledků, než bychom byli schopni vytvořit bez ní.
Mohl bys nějak poradit lidem na počátku kariéry, jak prorazit? Jak sehnat mecenáše, sponzora nebo obecně "kšeft"? Existuje na to nějaký recept?
Pořád je to stejné, i když se zdá, že je to dnes těžší. Nic nevymyslíš. To je dar. Někdo vypadá příšerně, neumí komunikovat a kšefty má. Někdo je nádherný, komunikuje a kšefty nemá. Nemá totiž v sobě něco, co ty druhé vyhecuje k tomu, aby s ním chtěli být nebo aby mu pomohli. Nedá se to žádným způsobem připravit nebo vymyslet. Není možné dnes vstupovat do světa jakéhokoli kumštu s tím, že chci prorazit. To je blbost. Jestliže si před sebe postavím metu - chci prorazit, tak budu neustále nešťastný, protože nikdy neprorazím natolik, abych se dostal všude, ať už je to nakonec Village Vanguard, Lucerna nebo pařížská Olympia. Vždycky bude nějaké místo, kam se nedostanu. Když to postavím tak, že chci hrát, zahraji si v Osnici v hasičárně a bude tam se mnou dvacet šťastných lidí, pak nemám žádný problém přijít třeba do Ungeltu, kde mě uslyší (jenom) osmdesát lidí a já mám opět pocit štěstí... V případě většího počtu posluchačů budu jenom mile překvapen. Jakmile máš v hlavě jasno, co chceš dělat, pak toho dosáhneš. Když přijdu na pódium, zajímá mě jen ten jeden jediný konkrétní koncert a mám dojem, že časový úsek, kdy začíná a končí koncert, je jedním z mála momentů, kvůli kterým stojí za to žít.
Ještě kuchařský recept?
Odmítám se bavit o jídle. To je jedna z věcí, kterou jsem si už uvědomil. Příliš často mluvíme o jídle, o nemocech a málo o holkách. To je příznak stáří. Nebudu to podporovat.
