Když si tak porovnám čas, který člověk věnuje při práci ve studiu věcem okolo, kromě muziky samotné, napadá mě, jestli skutečně nebylo lepší nahrávání do pásku. Tedy natáčení materiálu do jednotlivých stop magnetického záznamu a jejich následná mixáž v analogové doméně. Nezáleží přitom až tak na formátu. Pro nejvyšší nároky se sice musel použít studiový pás, ale i kazetové magnetofony měly své kouzlo a zdaleka nesloužily jen pro záznamenávání nápadů. Když člověk věděl, jak se stroj chová a co udělá se záznamem vybuzení přes nulu, stačil i dobrý čtyřstopák s nižší rychlostí a nahrávka zněla kompaktně a vyrovnaně. O dynamice a odstupu od šumu si samozřejmě takový přístroj mohl nechat jenom zdát, ale přirozená komprese signálu byla lidskému sluchu příjemnější, než sterilní zvuk prvních kazetových digitálů. Vzpomínám si, jaký problém měli jejich majitelé s mícháním nahrávky, jednotlivé stopy se prostě při mixu jakoby nechtěly spojit dohromady. Přebuzení digitální záznam naprosto nesnáší, pokud systém nemá velkou dynamickou rezervu a zabudované špičkové limitery, při překročení digitální nuly se prostě zvuk rozpadne. Naproti tomu u analogového pásku můžeme nulu s klidným svědomím často překročit, ať už krátkodobě nebo trvale v případě metody zvané „hot recording“. Nerad bych snižoval výhody počítačů při rekonstrukci vzácných nahrávek a digitálních úpravách snímků, kdo ví jak na to, může se zvukem udělat opravdové zázraky. Jde mi jen o srovnání dvou světů, z nichž ten první je mi sympatičtější. Mám pocit, že se nejedná jen o problém kvality konverze signálu, ale o charakteristiku celé analogové technologie nahrávání, která se vyvíjela současně s muzikou a hudebními nástroji. Klasický magnetický záznam prostě dodává nahrávce magické kouzlo, které je způsobeno mnoha faktory. Jedním z nich je nepatrné rychlé kolísání rychlosti posuvu pásku. To vytváří téměř nepostřehnutelnou, ale pro lidské ucho zajímavou frekvenční modulaci, která má za následek obohacení spektra nahrávaného zvuku. Naproti tomu mechanický záznam na starých šelakových deskách je charakterem nejblíž záznamu digitálnímu, protože se nahrávalo přímo do fólie, ze které vznikl konečný produkt. Až do zavedení magnetofonů nebo jejich předchůdců ve studiích zvuk přes pásek neprocházel a nebyl ovlivněn výše zmíněnými efekty. Z tohoto důvodu se mi jeví jako naprosto neopodstatněná snaha „masterovat“ nahrávky dobové muziky z dvacátých a třicátých let minulého století do pásu, byť na elektronkovém magnetofonu. Výsledkem je naprosto klamný zvukový obraz, který působí jako rušivý element. Každá doba měla totiž něco do sebe a hudba s technikou záznamu žila v symbióze. Ale vraťme se k myšlence na začátku. Zatímco muzika, archívovaná na analogu bude po třiceti a více letech hrát stejně dobře jako dřív (nemám na mysli nesprávně uložené pásky, poškozené prokopírováním a úbytkem výšek nebo nárůstem šumu), jak dlouho vydrží zálohy na digitálních nosičích typu CD a DVD, se stoprocentní jistotou zatím nevíme. A když se před nahráváním zakousne počítač nebo zhroutí externí disk, na kterém je záloha vaší práce z předchozí frekvence? Co všechno vás čeká při nekonečném souboji s digitální technikou, než natočíte základ pro písničku, která vás právě napadla? A co na to Múza, bude čekat, až přeinstalujete programy, opravíte disky a restartujete počítač, nebo zase odletí? Odpověď je celkem jasná...
