Vintage nástroje vs. současná produkce - ... aneb proč to staré pádlo tak přesladce zní?
Žijeme v době, kdy si mnoho lidí položilo otázku, zda moderní technologie a vývoj přináší pro výrobu hudebních nástrojů a aparatur stejná pozitiva jako v jiných odvětvích. Hudební nástroj je především prostředkem vyjádření emocí, nejedná se o běžnou spotřební věc, která bude za nějakou dobu vyměněna za nový, modernější model.
Snem každého hráče je najít nástroj, který nás nebude omezovat, ale naopak poskytne otevřenou plochu pro výraz a myšlenku, potom budeme limitováni pouze vlastními schopnostmi a fantazií.
Pro člověka typická tendence stále něco zlepšovat a co nejvíce se přiblížit dokonalosti však v tomto odvětví a dnešní době pravděpodobně narazila na kámen. Spousta hudebníků vyhledává klasické nástroje, a výrobci reagují "obnovením" starých technologií a výrobou replik původních modelů. A přívlastek "vintage" se stal určitým synonymem potenciální kvality (mnohdy zneužívaným). Vše vychází z toho, že v dřívějších dobách firmy vyráběly nejen za účelem tvorby zisku, ale také pro spokojenost zákazníka. Dnes velké firmy těží ze síly a věhlasu svého jména, ale výroba se stala čistě komerční záležitostí a produkty pochopitelně nevykazují stejné vlastnosti jako jejich předchůdci. Pokusme se tedy osvětlit příčiny kvality a oblíbenosti vintage nástrojů s ohledem na technologické postupy a srovnejme je s těmi dnešními. Celou problematiku budeme sledovat u dvou nejproslulejších výrobců elektrických kytar - Fender a Gibson.
Co všechno zvuk nástroje ovlivňuje?
Samozřejmě všechno, materiál ze kterého je nástroj postaven, čím a jak je nalakován, osazením, zacházením, věkem, no vymysleli bychom toho asi spoustu. Velice podstatnou část charakteru zvuku elektrické kytary ovlivňují použité snímače. Budeme také hovořit o tom, jak čas mění zvuk a charakter nástroje, je ale nutné poznamenat, že čas samotný nesehrává tak podstatnou roli jako to, že se na nástroj hrálo. Pokud kytaru zamkneme na čtyřicet let do trezoru, jistě se tolik nestane, jako když na ni bude tuto dobu hráno a vkládána do ní pozitivní energie.
Podívejme se tedy na některé charakteristiky výroby těchto dvou značek v průběhu historie.
Fender
U této firmy můžeme inovace ve výrobě a ústupky za účelem snížení nákladů sledovat více než kdekoli jinde. Samozřejmě má tento trend co do činění s pestrou historií firmy, ano mám na mysli doby, kdy na vše dohlížel "praotec Leo" a doby CBS.
Dřevo - výroba korpusů
Od října roku 1950 do poloviny roku 1956 firma Fender používá u všech modelů pouze jasan. Většina jasanových těl je v těchto letech vyrobena ze dvou až tří rovnoměrných, vybíraných kusů dřeva, ale vzácností nejsou ani "jednokusé" nástroje.
Od roku 1956 a v podstatě až do současnosti se stala hlavním materiálem olše, je původně používána na všechny modely s malými výjimkami - jednou z nich jsou například modely v blond úpravě (transparentní bílá). Je typické, že na stejný model jsou použity různé druhy dřeva podle toho, jakou barvu si vyberete. Může se zdát trochu absurdní, že barva rozhoduje o použitém materiálu, ale jistou logiku v tom přece jenom najdeme. Jasan má mnohem výraznější kresbu dřeva, a proto tam, kde by pod transparentní blond úpravou olše nebyla vůbec vidět, působí velmi efektně. Naopak pod neprůhledný lak je jej téměř škoda. Další důvod tkví v tom, že jasan je v porovnání s olší velmi porézní dřevo a na vyplnění pórů spotřebujeme nesrovnatelně větší množství laku než u olše. Navíc se při tehdejších metodách lak časem sesychá a kopíruje léta, což u neprůhledné barvy nepůsobí dvakrát nejlépe. Tohoto pravidla, týkajícího se transparentních laků a jasanu, si můžeme všimnout v nabídkách firmy Fender také dnes. Převážná většina olšových těl je ze dvou až čtyř kusů dřeva a výběr a homogenita materiálu s narůstajícím obratem postupně klesá. Zvýšený počet kusů dřeva (čtyři už je celkem hodně) je omlouván tím, že olše netvoří tak silné kmeny jako jasan a že počet kusů má na zvuk minimální vliv. Spíše zajímavostí je to, že v letech 1963-64 se u některých modelů používal také mahagon, který pro fendery není vůbec typický.
Neodpustím si také zmínku o nástrojích vyráběných pod touto značkou v jiných zemích. Firma si totiž svou USA produkci určitým způsobem chrání. Na převážnou většinu těchto nástrojů používá odlišné materiály. Takže i po výměně všech komponentů budou mít nástroje poněkud odlišný charakter než ty americké.
Made in Japan - nejstarší nástroje mají těla ještě olšová, ale od počátku devadesátých let se používá lípa (basswood). Zde si osud trochu pohrál, ano tyto lípové nástroje hrají opravdu jinak, ale právě pro tento sladký charakter tónu jsou dnes "staří japonci" často vyhledáváni.
Made in Mexico - na těchto nástrojích zase najdeme nečastěji topol (poplar).
Hmatníky a krky
V letech 1950-58 měly všechny nástroje "maple neck", krk byl z jednoho kusu a výztuha byla instalována zezadu, tak vznikl typický "tchoří pruh" z ořechu. Výjimkou byly první esquiry, které ještě výztuhu neměly. Javor je velmi hustý, profily krku masivní - hluboké "U shape" u telecasterů Kobylka nástroje
1958 - u Jazzmasteru byl poprvé použit palisandr, v té době ještě pověstný brazilský. A v polovině roku 1959 se začal používat i na ostatní modely. Hmatníky té doby jsou dosti tlusté "Slabboard".
1962-80 palisandrové hmatníky jsou již podstatně tenčí - "Veneer", v roce 1966 se přestal používat brazilský palisandr (občas jen Custom shop) a byl nahrazen indickým. V letech 1960-68 byly maple neck nástroje vyráběny odlišným způsobem. Krk už nebyl z jednoho kusu, ale javorový hmatník se dolepoval, výztuha krku se vkládala zepředu a tchoří pruh proto zmizel. Po roce 1968, a na výjimky až dodnes, se opět přešlo ke starému způsobu a "jednokusým" krkům.
Laky
Do roku 1967 se používaly na všech nástrojích pouze nitrocelulózové laky. Vrstva laku byla velmi tenká, speciálně v padesátých letech. V letech 1968-80 se už všechny nástroje lakovaly polyesterovými laky, především v sedmdesátých letech velmi silné vrstvy. Tyto laky jsou v porovnání s prvními úpravami lesklejší a stabilní, ale vrstva je mnohem vyšší, přináší svá pozitiva pro rychlost výroby, ale akustické vlastnosti až takovou výhrou nejsou.
Gibson
Dřevo
U gibsonů nenajdeme tak velké rozdíly v technologiích, firma se více drží tradice a sází na jistotu (je ale nutno poznamenat, že nástroje jsou zhruba dvojnásobně dražší než u fenderu). Vlajkovou lodí použitých dřev je samozřejmě honduraský mahagon - od padesátých let do současnosti. Na nákližky les paulů se používá javor v různých kvalitách (AA-AAAAA), flame maple, plane maple... Tato deska je obvykle z dvou zrcadlových částí (kniha), ale výjimkou nejsou ani tříkusové (často LP 1970-80). Korpusy bývají z jednoho až tří, výjimečně více kusů mahagonu. Na prvních nástrojích Explorer najdeme také korinu.
Na hmatníky se do roku 1966 používal brazilský palisandr, poté byl stejně jako u fenderů nahrazen indickým. Eben je typický především pro LP custom, rané LP studio a některé SG. Jsou známy také javorové hmatníky. Krky jsou rovněž z mahagonu. V letech 1975-83 se ve velké míře vyráběly javorové krky lepené ze tří kusů (opět hlavně LP custom). Profily padesátých let byly velmi tlusté a kulaté, později již podstatně pohodlnější a dnes bývá často na výběr ze dvou profilů (´50 a ´60).
Laky
Po celou dobu jsou všechny nástroje lakovány nitrocelulózovými laky.
Síla starých nástrojů
Zda už jsme ve výrobě zaznamenali větší či menší změny, vidíme, že nové prvky se často neosvědčily. Pokud se podíváme na dnešní výrobu nejdražších custom shop nástrojů, v podstatě respektuje stará pravidla definovaná již v padesátých letech. Proč je tomu tak? Množství vyprodukovaných nástrojů bylo relativně malé a výroba "solid body" kytar stále ještě vycházela z poznatků o výrobě akustických nástrojů s velkým podílem ruční práce.
Dřevo bylo samozřejmě přirozeně sušeno, a to nejméně sedm až deset let. Dá se tedy říct, že když kytara přicházela na svět, byla již vyzrálá. Přirozeně sušené dřevo má podstatně lepší vlastnosti. Při umělém sušení (u nástrojů často relativně šetrném) je dřevo vystavováno extrémním hodnotám a může dojít k poškození. Mluví se o mikrotrhlinách, ale ať už je to čím chce, dřevo méně ochotně rezonuje, sustain je kratší atd. Pokud je korpus nástroje slepen z několika kusů, existují jistá pravidla jak provádět výběr i lepení, a když tato pravidla dodržujeme, nemá počet částí zásadní vliv na zvuk nástroje. Tento výběr již z pochopitelných důvodů není tak starostlivý, jako tomu bylo v minulosti. Při lepení nevhodných a nehomogenních kusů klademe zvuku do cesty bariéry, které naše ucho také pocítí. U javoru používaného na krky je hlavním kritériem výběru hustota let, na což se dnes hlavně u levnějších modelů nehledí vůbec. Vzácné "fládrované" nebo očkované krky jsou velmi ceněné, ale pro zvuk nemusejí být vždy to pravé ořechové. Silně zvlněná léta a silné očkování představují dosti heterogenní prostředí, jedná se v podstatě o nemocné dřevo (ač velmi krásné), obyčejné javory nebo slabě vlnkované často hrají lépe.
Naopak u nákližky les paulů nejde pouze o nádherný vizuální efekt, ale tato dřeva jsou často tvrdší než javor bez anomálií a svůj účel obohatit nástroj zejména o barvu a výškové frekvence, které mahagon postrádá, zpravidla plní lépe. U gibsonů můžeme pozorovat větší rozdíly mezi použitými mahagony, rozdíly ve váze i stejného modelu v letech sedmdesátých a dnes mohou být veliké. Dnešní nástroje bývají lehčí, výběr dřeva není tak důsledný a materiály se kus od kusu různí. U těchto exotických dřev je podstatně složitější určit přesný druh. Proto kdyby byl pověstný honduraský mahagon zaměněn za alternativní materiál, asi bychom to nemuseli poznat (viz dále). Pokud již splníme všechny předpoklady a dřevo je skutečně kvalitní, nemusí být ještě vyhráno, dalším podstatným bodem jsou povrchové úpravy.
Lak má na zvuk nástroje významný a neopomenutelný vliv. Původně byly všechny nástroje lakovány nitrocelulózovými laky. Nitro ze všech tvrdých povrchových úprav nejlépe zachovává přirozený charakter tónu, bez ztráty barvy a zvonivých výšek. Jeho používání nese ovšem také mnoho negativ. Na nalakování nástroje je třeba několik desítek vrstev, lak musí dlouhou dobu zrát a poté se teprve leští. I po vyzrání lak stále pracuje a sesychá se, což se projeví kopírováním pórů a kresby dřeva. Je poměrně tvrdý, ale křehký a náchylný k popraskání v důsledku teplotních a mechanických vlivů. Takže lakování nitrem je drahé a zdlouhavé. Revoluce přichází v podobě polyesterových, polyuretanových, akrylátových laků... Jedná se většinou o velmi tvrdé dvou a vícesložkové laky. Nástroj je tak možné nalakovat několika málo vrstvami, ve velmi krátké době leštit a expedovat. Tyto laky tvoří hodně silné vrstvy, neprodyšně uzavřou korpus, čímž nejen degradují některé vlastnosti, ale také výrazně zpomalí schopnost zrání dřeva a korpus navždy ztratí jakýkoli kontakt s vnějším prostředím. Nástroje jsou jakoby utopené, za cenu dokonalého lesku a rychlé výroby ztrácí barvu a sustain. Toto se může také proměnit ve výhodu u moderních nástrojů konstruovaných pro silně zkreslené zvuky, nástroje s PU laky při velkém zkreslení často působí hutněji a kultivovaněji tam, kde by výšky vintage nástrojů "řezaly hlavy". Za účelem snížení cen se dnes stále častěji používají matné laky, u kterých odpadá leštění. Tou vkusnější variantou jsou např. "levné" faded nástroje Gibson. Mnohem méně se mi zamlouvá Fender Highway 1, u nástroje této cenové třídy považuji takovouto povrchovou úpravu téměř za drzost. Jedná se o velmi silné akrylátové laky, které snad nejsou po nalakování ani nijak broušeny a upravovány. Jak praví přísloví "řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek" - a tyto nástroje jsou tímto lakem velmi poznamenány. Další pořekadlo pak praví, že méně je někdy více a u laků to platí beze zbytku. Často se mi dostaly do rukou custom shop Gibsony, které byly zezadu nalakovány velice tence a "nitro" kopírovalo všechny póry mahagonu. Na někoho by to působilo nedbale, ale opak je pravdou. Kapitolou samou pro sebe jsou jistě měkké povrchovky, ať už voskové politury nebo oleje. Tady dřevu nic nebrání ve vyzrávání a z akustického hlediska vykazují velmi dobré vlastnosti, jejich měně časté používání je zapříčiněno hlavně tím, že nechrání nástroj vůči mechanickým a často i povětrnostním vlivům. Z estetického hlediska se také tvrdým lakům nemohou vyrovnat. Kdysi jsem si povídal s jedním výborným kytaristou, který si pochvaloval nově koupeného `76 Les Paul Custom. Jen si postěžoval na omlácený lak, že si nechá nástroj nově přelakovat, a nejlépe něčím tvrdým. Naštěstí si to nechal rozmluvit, ale pokud by tak skutečně učinil, je velice pravděpodobné, že by svého miláčka mohl zahodit, protože by spousta toho, proč jej má tak rád, s novým šatem zmizelo. Lak spolu s korpusem vytváří zráním ucelený harmonický vztah, do kterého bychom měli zasahovat co nejméně. A pokud vám vadí nějaká ta oděrka vašeho mazlíčka, pomyslete na to, že mnozí lidé zaplatí hromadu peněz navíc za uměle zestárlé a omlácené "relic" nástroje.
Snímače
Snímače se na zvuku elektrické kytary podílejí samozřejmě nejvíce (až 60 %), přesto existuje velmi prostý důvod, proč je uvádím na jednom z posledních míst. Spolu s hardwarem je můžeme poměrně snadno vyměnit a upravit si nástroj podle svých požadavků. Totéž ovšem nemůžeme říct o krku, tělu, laku a dalších věcech, které dostává nástroj do vínku od výrobce. Pokud nástroj dobře nerezonuje a nehraje již nasucho, od průměrnosti jej nezachrání ani nejkvalitnější snímače. V této oblasti se kolotoč stálého hledání a vylepšování snad nikdy nezastaví. Také zde jsou nejvíce ceněny a na nátlak a zájem veřejnosti vyráběny repliky vintage snímačů padesátých a šedesátých let např. Fender 51 Nocaster, snímače pro stratocastery `54, `57/`62, `69, Gibson 57 Classic, `59 Burstbuckers, P-90... Typy snímačů a rozdíly single coil a HB ponecháme stranou. Převážná většina má AlNiCo II nebo V magnety, přestože tyto snímače mají spoustu nevýhod, jejich charakter nebyl dosud překonán. Repliky vintage snímačů není nikdy možné vyrobit dokonale, mějme na paměti, že mnoho tehdejších metod je již dávno zapomenutých. Snímače byly navíjeny ručně. Pokud ne, stejně byly tehdejší stroje ovládány lidským faktorem, přesný počet závitů nebylo tedy možné dodržet a každý snímač hrál mírně odlišně. Jen velice těžko také napodobíme stárnutí magnetů. Snímače padesátých let obvykle nebyly namáčeny v parafínu, takto se snižuje náchylnost ke zpětné vazbě. Nevoskované snímače sice nehezky napískávají, ale vykazují více barvy a přirozenosti.
Na velký zájem o PAF humbuckery padesátých let v nedávné době Gibson reagoval výrobou replik ´59 Burstbuckers, a to bez kompromisu k dnešním hudebním požadavkům. Snímače nejsou voskovány (pískají), nestejný počet vinutí jednotlivých cívek (syrový charakter), hrubé, neopracované AlNiCo II magnety. Přesto zájem o původní burstbuckery neklesl a jejich ceny se dnes pohybují až v několika tisících dolarů.
S narůstající potřebou většího zkreslení se v sedmdesátých a osmdesátých letech začínají vyrábět stále silnější snímače a AlNiCo magnety často nahrazují keramické. Single coil snímače jsou odsunuty do pozadí a vyrábí se bezbrumové verze, minihumbuckery s parazitickým vinutím dvou cívek... Tyto silné snímače více přebuzují vstup zesilovače, snesou mnohem větší plochu zkreslení a s nástrojem se pracuje daleko snadněji. Zápory jsou: ztráta čistoty, barvy, citlivosti... Máme potom pocit, že na nástroji hraje pouze snímač, který nenechá vyznít dřevo. Silné magnetické pole má také špatný vliv na rozkmit strun.
Jedním z nešvarů klasických single coil snímačů je jejich brum. Tento problém byl také hlavní příčinou pro vývoj humbuckeru. Dvoucívkové snímače tuto vlastnost nevykazují. Odvěkou snahou firmy Fender je vytvořit snímač zvukových vlastností klasického singlu, ovšem bez brumu. HB totiž hrají podstatně jinak a se zvukovou filozofií Fenderu se neztotožňují. Vytvoření takového snímače samozřejmě není možné bez jistého kompromisu. Za tímto účelem vznikly například snímače Lace sensor a Noiseless. Hromadné osazování těmito snímači vypuklo jako módní vlna. Většině hudebníků se ale brzy začalo stýskat po brilantním, skleněném soundu jejich starých ubručených "singlíků". Akceptovali fakt, že pokud má nástroj hrát tak, jak si představují, není brum zase příliš vysokou daní.
V současné době někteří menší výrobci přišli s novou filozofií. Zanechali stálých tendencí o fúze starého a nového, vyrábění bezbrumových single coil, pokusů o přesné kopie původních snímačů jednotlivých dekád a položili si otázku, jaké vlastnosti jsou na vintage komponentech tolik ceněny a tyto charakteristiky s velkým důrazem na kvalitu zpracování snad ještě prohloubili. Můžeme jmenovat např. Lindy Fralin, Jason Lollar, VooDoo Pickups, Billa Callahama (hardware)... Jedná se o velmi kvalitní snímače, ale i zde je třeba mít na paměti, zda se jedná o to pravé přímo pro vás a vaši kytaru. Dle mého názoru vyplňují určité prázdné místo (k velké radosti mnoha muzikantů), ale rychlé zavrhnutí ostatních snímačů by mohlo být nemístné.
Stejně jako vše ostatní, i snímače starých nástrojů jsou věkem poznamenány. Jak asi hrály, když byly nové, můžeme jen odhadovat. Na snímači nejvíce stárne magnet, projeví se to snížením signálu, seříznutím některých frekvencí, ale také větší barvou tónu.
Hardware
Mohlo by se zdát, že použitý hardware nemá na zvuk nástroje žádný vliv, ale je tomu naopak. Je zcela nesporné, že kvalitní osazení oceníme především ve funkčnosti a životnosti, zvukový podíl však rovněž není zanedbatelný. Co se týče ladicí mechaniky, zde je vliv na zvuk opravdu minimální, spekuluje se sice o vlivu její váhy na sustain nástroje, ale její kvality tkví hlavně ve schopnosti udržet ladění. V tomto ohledu se vintage mechaniky jistě nemohou rovnat moderním olejovým a často i zamykatelným systémům. U nultého pražce bude již vliv na tón větší. Přes všechny dnešní materiály, jako je grafit nebo TUSQ, se stále velkému respektu těší pravá kost.
Kobylka nástroje má ze všech kovových komponentů asi nevětší podíl a její nejdůležitější součástí jsou kameny. Nejmarkantnější rozdíly můžeme pozorovat u stratocasterů s vintage tremolem. Strat má ze svého konstrukčního hlediska velmi špatný přenos energie, je to dáno především absencí dřeva ve středu těla (pro instalaci pružin tremola). Proto se matriál a provedení kobylky projeví více než kdekoli jinde. Staré vintage kameny z ohýbaného ocelového plechu vykazují lepší sustain než pozdější lité, osazované od sedmdesátých let. U telecasterů jsou to vintage "barelové" kameny a vaničkové kobylky. Abychom zabránili praskání strun, byly vyvinuty grafitové kameny, výrobci vyzdvihují také akustické vlastnosti a pozitivní vliv na sustain, ale zde se jedná spíše o reklamní tah. Pravdou je, že po výměně ocele za grafit nástroj změní tón - úbytek výšek, twangu.Vidíte rozdíly Rozdíl samozřejmě není velký, ale je.
U gibsonů jsou rozdíly proti minulosti malé, dnes používaný hardware se liší jen nepatrně.
Největším "žroutem sustainu" bývají dvouzvratná tremola typu floyd rose. Mnoho vintage kytar bylo v osmdesátých letech s nástupem metalové hudby znehodnoceno osazením tohoto systému. Proto pokud není váš způsob hry postaven na hrátkách s pákou a nutně jej nepotřebujete, doporučil bych se dvojzvratnému systému vyhnout. Podstatný podíl na zvuku telecasterů a "hard tail" stratocasterů má i tažení strun skrz tělo. Můžeme vzpomenout také nástroje typu jazzmaster či jaguar, zde se na výsledném charakteru tónu podílí kobylka také, ale ne přímo. Jde o velkou dráhu strun mezi kobylkou a uchycením v tremolu, toto se projeví určitým zasněným, chvějivým pocitem s nadsázkou přirovnatelným k jemnému, přirozenému chorusu.
Jestliže patříte k vlastníkům letitého nástroje, vždy velmi dlouho zvažujte jakýkoli zásah do něj. Velice žalostný pohled je potom na starého stratocastera či SG "vylepšeného" tremolem floyd rose. Když se potřebujete vyřádit s tuningem a chcete vyzdobit svůj nástroj airbrushí, volte raději nástroje novějšího data výroby, kterým tímto příliš neublížíte.
Výroba a ekologie
Abychom byli co nejvíce objektivní, je třeba se výrobců trochu zastat. Musíme se totiž potýkat s mizejícími zásobami přírodních zdrojů a brát ohled na kvalitu životního prostředí. Ne všechno je dnes možné a samozřejmé jako před padesáti lety. Zmínili jsme zde například nitrocelulózové laky a pochválili jejich zvukové vlastnosti, jejich používání je dnes na území USA z ekologických důvodů silně omezeno, výjimku má pouze firma Gibson. Příkladem dnes již poměrně nedostupných materiálů může být brazilský palisandr. Soustavným drancováním deštných pralesů se počty těchto velmi vyhledávaných vzácných dřevin rapidně snížily, a proto je dnes brazilský palisandr (Dalbergia nigra) na seznamu ohrožených druhů CITES. Obchod s těmito dřevinami je značně omezen a podléhá spoustě nařízení a kontrol. Obě firmy toto dřevo přestaly používat již v roce 1966 a bylo nahrazeno indickým palisandrem (Dalbergia sissoo), jehož populace jsou stále ještě početnější. Dnes se brazilský palisandr používá pouze výjimečně v limitovaných custom shop edicích. Vedle indického palisandru se dnes na hmatníky také používá madagaskarský nebo třeba pau fero. Podobná situace nastala také v případě honduraského mahagonu (Swietenia macrophylla), všechny dřeviny rodu Swietenia označované jako "pravý mahagon" se také nacházejí na seznamu CITES, a obchod s nimi je též značně omezen. Import tohoto dřeva je pečlivě sledován a evidován - například v roce 2003 bylo do celých Spojených států dovezeno pouze 2770 kubických metrů masivního honduraského mahagonu ze zemí Jižní Ameriky. Mnoho výrobců si začalo hledat alternativy v podobě afrických "nepravých mahagonů", jedná se převážně o dřeviny rodu Khaya, vykazují jen mírně odlišné vlastnosti a jsou dnes ještě poměrně snadno dostupné. Firma Gibson stále uvádí honduraský mahagon jako jediný materiál, ale zde jsme odkázáni pouze na důvěru k výrobci. Když jsem viděl některé současné nástroje, stále častěji mě napadalo, že toto dřevo je už něco jiného, než jsme našli na les paulech před několika desítkami let. Skupina tzv. mahagonových dřev zahrnuje několik stovek druhů a jejich rozeznání na vizuálním základě je téměř nemožné, pokud je pod lakem vidíme vůbec. Pochválit musíme Gibson za zapojení se do programu na ochranu deštných pralesů. Olše, jasan a javor jako hlavní materiály Fenderu pocházejí převážně z mírného pásma a nejedná se o takto silně ohrožené druhy. Dnes srovnáváme vlastnosti uměle a přirozeně sušeného dřeva, které si již výrobci nemohou dovolit, ale musíme mít na paměti, že zítra můžeme srovnávat vlastnosti plastu a jakéhokoli dřeva, protože se stane stejně nedostupným.
Co od ní očekávat?
Když oči běžného smrtelníka shlédnou kytaru, jejíž cena se pohybuje kolem 150 000 USD, pomyslí si, že takový nástroj musí hrát naprosto dokonale a pokud by jej dostal do rukou, muselo by to hrát samo. Mnoho lidí je po prvním setkání s vintage nástrojem často zklamáno. Pokud si zvyknete na moderní nástroj se snímači závratné síly, velmi pohodlným a plochým profilem krku, asi si na starý Telecaster s krkem tlustým jako noha dubového stolu a chcíplými singlíky příliš nezahrajete. Když ale takovýto nástroj ihned nezavrhnete, zjistíte, že vám sice nic nedaruje, ale vše co na něj zahrajete, zní mnohem organičtěji a pravdivěji. Kytara nikdy nebude hrát za vás, ale co do ní vložíte, přenese ven - všechny jemné nuance, způsob úderu do strun, prostě vše. Nástroje jsou velmi inspirativní, ať už strávíte čas se starým stratocasterem, telecasterem nebo les paulem, každý z nich vám nabídne svou osobnost a donutí vás hrát trochu jinak. Maximální barva tónu, osobitost, sustain, twang, čitelnost a ještě mnohem více. Dokonalý lesk nových amerických "fendříků" na vás možná začne časem působit jako modrooká plavovláska podstatně vylepšená plastickým chirurgem a silikonem. Dokonalé nástroje neexistují a je nesmyslné něco takového hledat, podobná kytara by byla jistě fádní, mnohem důležitější je osobitost a duše. Daň, kterou zaplatíme za to všechno, tkví v pohodlí hráče, brumu single coil snímačů, náchylnosti ke zpětné vazbě a spoustě nešvarů, jež mohou takto staré nástroje mít. Musíme vzít na vědomí, že pro obrovskou tloušťku a hutnost tónu starého les paula ponesou naše záda zátěž šest kg a na profil padesátých let budeme jen stěží hrát bleskurychlé běhy dnešních kytarových virtuózů. Naopak moderní kytara se silnými snímači, lípovým tělem (do tří kg), tenkým pohodlným krkem, dvojzvratným tremolem a dokonale nízkým dohmatem poskytne hráči maximální pohodlí, ale nástroj působí často bezpohlavně a sterilně. Nikdy ne nosně, stejně jako vše, co na něj zahrajete. Námitkou může být také to, že je přirozené, aby se nástroje vyvíjely stejně jako hudba a v moderních hudebních stylech jsou vintage nástroje nepoužitelné. Pokud budeme hovořit o těch extrémních, jistě platí, že tam, kde je zapotřebí brutálního zkreslení a sedmistrunných nástrojů, asi vintage stratík neobstojí, ale když si poslechnete desky většiny rockových interpretů (o blues ani nemluvě), slyšíte většinou poctivé staré kousky.
Vinen, nebo nevinen?
Tak jako staří lidé vzpomínají na staré zlaté časy značně idealizovaně, také vintage milovníci se řídí heslem, že vše staré je i dobré. Účelem tohoto článku nebylo házet špínu na legendární značky, nemáme se na co zlobit. Žijeme v tržním světě, kdy úkolem firem je vyrábět a úkolem zákazníků kupovat, čím více a častěji nakupujeme, tím lépe. I mezi vintage nástroji se najde hromada podprůměrných a liší se kus od kusu podobně jako dnes, je ale důležité, aby nebyly nástroje při výrobě již předem odsouzeny k podprůměrnosti. Ač je to smutné, jsou mezi námi i takoví muzikanti, kteří tvrdí, že na dobrém zvuku se musí podílet také nápis "made in USA". Naštěstí je stále více lidí, kteří se takovýmto názorům jen smějí. Pokud se zblízka podíváte na výrobu těch nejdražších nástrojů z custom shopu, nenapadá vás to, že stejné podmínky za podstatně menší peníze mohou panovat třeba i v ČR u našich kytarářů? Byl bych nerad, kdyby tento článek vyzněl jako dogma či stanovení nějaké obecné pravdy. Je nesporné, že staré nástroje vykazují některé odlišné vlastnosti, pro něž jsou tak vyhledávané, chtěl jsem jen poukázat na několik možných důvodů, proč totéž nenajdeme u dnešních nástrojů stejných značek. Otevřenou zůstává otázka, zda současné kusy budou za nějaký čas vyhledávány ze stejných důvodů? A co říci závěrem? Někteří lidé si místo rodinného domku koupí velmi starý a vzácný originál, jiní jeho custom shop repliku, další si svůj nástroj upraví ostrým předmětem, aby se jako starý kus tvářil, a pak jsou tady muzikanti "leštiči", kteří opečovávají svou zbrusu novou krásku, aby vypadala nově co možná nejdéle. Je jedno, ke komu patříte právě vy, měli bychom se jen kontrolovat, abychom při tom všem stíhali na kytaru ještě i hrát! Tak ať to hraje!
Názory:
Petr Jurkovič
Myslíte si, že je kvalita dnešních nástrojů nejznámějších výrobců stejná jako v minulosti?
Kvalita dnešních nástrojů je v průměru srovnatelná s nástroji starými. Určitým handicapem mohou být jiné laky a uměle sušené dřevo, ale to by se mělo s narůstajícím věkem nástroje postupně vyrovnávat.
V čem spočívá síla starých nástrojů a budou dnešní nástroje za čas stejně ceněny?
Síla starých nástrojů spočívá v tom, že jsou staré. Staré nástroje, které dnes obdivujeme, byly dobré už jako nové. Proto také přežily do dnešní doby. Je to ale jen malé procento z celkové tehdejší výroby. Hodnocení nástrojů podle ročníku je stejný omyl, jako kdybych tvrdil, že nejkrásnější ženy se rodily v roce, kdy se narodila Bardotka (navíc je to dost subjektivní, neboť Bardotka se určitě nelíbila všem chlapům bez rozdílu). Takže některé dnešní nástroje budou samozřejmě časem velmi ceněné.
Vidíte budoucnost v nových technologiích, nebo vše podstatné již bylo vyřčeno?
Jsem optimista a doufám, že nové technologie něco kvalitního přinesou, ale zatím mě nic moc nepřesvědčilo.
Má na zvuk vintage nástrojů vliv hlavně čas, nebo i jiné faktory?
Na zvuk vintage nástrojů má vliv kvalita nástroje v době výroby, potom samozřejmě čas, ale jen v případě, že se na nástroj hrálo a bylo o něj alespoň trochu pečováno. Pamatuji nástroje, které jako nové hrály dobře, pak ležely dlouho někde v koutě a hrát přestaly, ale po pár měsících hraní byly opět výborné. Samotný čas, čili věk nástroje, není záruka ničeho. Ostatně každému je jasné, že z blbce věk génia neudělá.
Do jaké míry se přibližují custom shop repliky původním nástrojům a co napodobit nelze?
Asi se přibližují hodně, ale nejde napodobit tu vyhranost, ten dlouhodobý vliv muzikanta na nástroj.
Petr Procházka
Myslíte si, že je kvalita dnešních nástrojů nejznámějších výrobců stejná jako v minulosti?
Rozhodně ne. Domnívám se, že většinu tradičních výrobců předstihly mladé firmy, které nemají jinou šanci jak uspět na trhu než nabízet kvalitnější produkty. "Věhlasné" firmy ve většině případů hřeší na to, že pod svým jménem prodají téměř cokoli.
V čem spočívá síla starých nástrojů a budou dnešní nástroje za čas stejně ceněny?
Obávám se, že cena dnešních nástrojů, alespoň těch sériově vyráběných, nikdy takové hodnoty nedosahne. Důvodem je především obrovská nadprodukce, která je umožněna moderními technologiemi, a už zmíněná klesající kvalita.
Síla starých nástrojů spočívá právě v tom, že z dnešního pohledu byly vyráběny v malých sériích s poměrně velkým podílem kvalifikované(!) ruční práce.
Vidíte rozdíly v kvalitě a výběru materiálů dnes a v minulosti (sušení dřeva, laky...)?
Ještě v polovině minulého století disponovalo mnoho firem sklady materiálu, který byl starý a pomalu sušený. Relativně malá produkce hudebních nástrojů, a vzhledem k situaci dnes i nízká cena materiálů, umožňovala vybírat dřevo kvalitní a věnovat mu náležitou péči před zpracováním. Dá se říci, že bylo nutností držet sklad dřeva, protože technologie sušení byla na podstatně nižší úrovni než dnes. Další nezanedbatelný aspekt je dostupnost (myslím teď dopravní) materiálu. V dnešní době není problém získat cokoli odkudkoli, a to ve velmi krátké době.
Ekonomicky je dnes mnohem výhodnější nakupovat pouze nezbytné množství, rychle vysušit a zpracovat. Výsledky této ekonomické vychytávky zná každý, kdo opravuje nástroje. Tradiční firmy věnují problému více pozornosti za více peněz, asijští, čínští nebo indonésští výrobci méně pozornosti, a to co včera byl les, se za několik týdnů objevuje v podobě nástrojů v obchodech.
Ekonomika a technologie se projevují i v povrchových úpravách. Zatímco nástroje přibližně do 50. let byly opatřeny lihovými laky, asi do 60. let byly lakovány nitrolaky, oba způsoby poměrně zdlouhavé, a tedy drahé. Od 70. let nastupují vícesložkové laky, které umožňují zkrátit dobu lakování na dny, v dnešní době už na hodiny. Nelze říct, že lihové laky nebo nitro jsou beze zbytku geniální hmoty, ale jako náhradu je třeba vybírat vhodné laky, které zvuku neublíží.
Bohužel nejlevnější polyesterová povrchová úprava je zároveň největší zabiják zvuku. A dávno už ji nenajdeme pouze u no name nástrojů.
Vidíte budoucnost v nových technologiích, nebo vše podstatné již bylo vyřčeno?
Budoucnost technologií je neoddiskutovatelná. Nejen vývoj nových, ale především dostupnost už vyvinutých technologií je vidět takřka v každé firmě.
Bohužel jde tento rozvoj ruku v ruce s rostoucí produkcí a upadající kvalitou. Jsou ale výrobci, kteří se díky novým technologiím vyhoupli na špičku světových výrobců, takže to jde pojmout smysluplně.
Má na zvuk vintage nástrojů vliv hlavně čas, nebo i jiné faktory?
Každopádně kvalita materiálů použitých při výrobě, výrobní postupy té doby, a hlavně lidé, kteří nástroje vyráběli. Především v těch největších firmách je kvalifikovaných pracovníků stále méně, jsou zaměstnáváni pouze v custom shopech a na vývoji nástrojů.
Čas je nedílnou součástí, ale nemyslím, že dnešní nástroje budou za několik desítek let stejně dobře znít jen proto, že budou staré a vyhrané.
Do jaké míry se přibližují custom shop repliky původním nástrojům a co napodobit nelze?
Přibližují se jak kdy. Custom shop je způsob výroby, který byl dříve používán při běžné produkci. Taková manufaktura, takže v tomto bodě se přiblížení daří.
Nahradit nelze některé materiály. Jsou dřeviny, které se pro těžbu pěstují pouze na plantážích a rozdíl v kvalitě je značný. Mám na mysli především vyzrálost dřeva. Dobrým příkladem je třeba Honduras mahagon.
Nahradit nelze ani některé materiály pro výrobu snímačů. Respektive lze to, ale cena je v jiné relaci. V tomto případě si však myslím, že nové je lepší než staré. Šumící a vrčící originály má každý rád ve své sbírce, ale na kšeft si vezme radši něco bezproblémového.
Hudební nástroj je v mnoha ohledech hodnocen subjektivně podle toho kterého muzikanta. Jde tedy především o pocity. Proto mnohem lépe působí a fungují nástroje, které někdo, také s nějakými pocity, vyráběl a věděl, čeho chce dosáhnout, než nástroj sice levný, ale nenabízející jakékoli emoce. To je asi to nejdůležitější hledisko, které odlišuje ty opravdu staré nástroje, custom shopy a zakázkové kytary od zbytku.Zdeněk Bína
Preferujete spíše vintage nástroje, nebo moderní a proč?
Vzhledem k mému stylu hry preferuji co nejvíce přirozený a dřevní zvuk, a proto spíše vintage nástroje.
Myslíte si, že je kvalita dnešních nástrojů nejznámějších výrobců stejná jako v minulosti?
Ne, to ani ne, bohužel převážná většina nástrojů z běžné komerční produkce málokdy hraje a na druhou stranu se vám dostane do rukou nástroj z custom shopu například time machine series. Je v něm veškerá dynamika, vše co má kytara mít.
V čem spočívá síla starých nástrojů a budou dnešní nástroje za čas stejně ceněny?
Myslím si, že hlavní problém je v tom, že tehdy se nešetřilo na materiálech, vyrábělo se ze starých, vyzrálých dřev.
Vidíte budoucnost v nových technologiích, nebo vše podstatné již bylo vyřčeno?
Upřednostňuji kytary a aparáty s přímou a jednoduchou konstrukcí. Brzy budu mít nový aparát. Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy pořídím aparát značky Marshall (hlavně po zkušenostech s novějšími modely), ale zahrál jsem si na zesilovač, který mě naprosto dostal. Je to stowattová hlava Marshall plexi z nové hand wired řady, vybral jsem si dva 1 x 12" boxy Mesa/Boogie s reproduktory Black Shadow a z této kombinace jsem naprosto unešený.
Má na zvuk vintage nástrojů vliv hlavně čas, nebo i další faktory?
Čas jistě roli sehrává, ale myslím, že je to více v materiálech. Je jedno, kdy byl nástroj postaven. Lubovka, kterou vlastním, je vyrobena z velmi starých materiálů uschovaných spíše pro výrobu mistrovských kontrabasů, a lepší kytaru jsem v rukou neměl, kvalitní nástroj se dá vyrobit v kteroukoli dobu, ale z kvalitních materiálů. Je taky důležité, aby se na nástroj hrálo, pokud na něj hrajete, hraje stále lépe. Pokud leží někde v koutě, tak chřadne.
Mají vintage nástroje uplatnění v moderní hudbě?
Určitě ano. Je velmi zajímavé, když do elektronické hudby najedou zazní naprosto naturální, dřevní nebo chlupatý tón staré kytary.
Do jaké míry se přibližují custom shop repliky původním nástrojům a co napodobit nelze?
Mám zkušenost, že kvalitní repliky často hrají lépe, měl jsem v rukou stratocastery z šedesátých let, které moc nehrály a naopak nové "time machine" hrající úžasně.
Rudolf Sivčák
Myslíte si, že je kvalita dnešních nástrojů nejznámějších výrobců stejná jako v minulosti?
Kvalita určite áno, no zo zvukom sa dá laborovať či už výberom dreva (ktoré je nevymeniteľné), alebo kvalitnymi použitými súčiastkami (kov - odliatky).
V čem spočívá síla starých nástrojů a budou dnešní nástroje za čas stejně ceněny?
Hovorí sa čím staršie - suchšie drevo tým lepší zvuk. Keď si prejdeme chémiu dreva, tak sa to potvrdzje. Takže nástroj z dobrého dreva s odstupom času na hodnote iba neberá alebo nepadá pod cenu.
Vidíte rozdíly v kvalitě a výběru materiálů dnes a v minulosti (sušení dřeva, laky...)?
V dnešnej dobe sú oveľa väčšie možnosti, či technologické spravovanie dreva alebo široko ponuka lakov. Takže oproti minulosti je to malé plus.
Vidíte budoucnost v nových technologiích, nebo vše podstatné již bylo vyřčeno?
Veľmi by aj mňa zaujímalo to, či sa stane nieaký prelom vo vývoji gitár, napr. ako v minulom storočí (50 roky) od tej doby sa stále niečo vylepšuje, co je podporené aj súčastnými štylmi muziky.
Má na zvuk vintage nástrojů vliv hlavně čas, nebo i jiné faktory?
Výber materiálov sa nemá podceniť: keď začneme v prvom poradí je tažba vhodného dreva v doporučenom ročnom období (a horskom pásme), keď je drevo v kľude. Táto skutočnosť sa veľmi podceňuje a tým pádom je zvuk u niektorých nástrojov nestabilný. Túto zásadu si vedia ustrážiť najmä malovýrobcovia - a firmy co si drevo tazia sami.
Do jaké míry se přibližují custom shop repliky původním nástrojům a co napodobit nelze?
Custom shop - výroba na mieru , veľka výhoda je v tom, že ručný gitarár vie splniť prakticky všetký požiadavky svojho zákaznika, aj také čo na originálných kusoch nie su.
Jan Kirk Běhunek
Preferujete spíše vintage nástroje, nebo moderní a proč?
Já preferuji dobrý a spolehlivý nástroj, podle mě nezáleží na značce. Hlavně na zvuku, který v daný okamžik potřebuji.
Myslíte si, že je kvalita dnešních nástrojů nejznámějších výrobců stejná jako v minulosti?
Určitě ne. Mám Ibanez Les Paul Custom 1972, Universe UV7BK 1989 (jen třicet pět kusů) a těžko mohu takovou kytaru někde koupit. Nové kytary jsou lépe zpracované i velmi levné.
V čem spočívá síla starých nástrojů a budou dnešní nástroje za čas stejně ceněny?
Řekl bych, že v použitých materiálech, hlavně ve dřevě. Příklad: mám na patnáct let staré kytaře originální potenciometry, přepínače, a na nových kytarách to neustále měním. Jak budou nové kytary ceněny ukáže čas, domnívám se, že moc ne.
Vidíte budoucnost v nových technologiích, nebo vše podstatné už bylo vyřčeno?
Nebráním se ničemu novému, mnoho nových technologií je naprosto nepostradatelných (například olejové a zamykací mechaniky, což na starých vintage kytarách nebylo).
Má na zvuk vintage nástrojů vliv hlavně čas, nebo i jiné faktory?
Stoprocentně čas.Také seřízení kytary a velmi to ovlivní hráč. Pokud má dobrý muzikant dobrý nastroj a často na něj hraje, projeví se to i na nástroji.
Mají vintage nástroje uplatnění v moderní hudbě?
Samozřejmě a určitě ve všech stylech, nezáleží na tom, jestli je kytara vintage, ale na hráči. Jsou hráči, co hrají na fendra jazz, blues, metal i punk.
Do jaké míry se přibližují custom shop repliky původním nástrojům a co napodobit nelze?
Dnešní technologie dovolují napodobit cokoli, takže jsou k nerozeznání. Bohužel ne však zvukem a původními kvalitními materiály.
Mirek Linhart
Preferujete spíše vintage nástroje, nebo moderní a proč?
Kvůli zvuku a dynamice preferuji vintage.
Myslíte si, že je kvalita dnešních nástrojů nejznámějších výrobců stejná jako v minulosti?
Myslím, že co se týče ruční výroby, tak určitě.
V čem spočívá síla starých nástrojů a budou dnešní nástroje za čas stejně ceněny?
Některé dnešní nástroje určitě ceněny budou, stejně tak ne všechny staré nástroje hrají dobře. Síla vintage nástrojů spočívá v dosažení zvukových standardů, které známe z nahrávek našich vzorů z 50.-70. let. Až se někdy dostane do módy kytarový sound 80. let, možná se zase začnou lidé shánět po parkerech, rockmanech a digitálních multiefekt/procesorech.
Vidíte budoucnost v nových technologiích, nebo vše podstatné již bylo vyřčeno?
Nikdy neříkej nikdy!
Má na zvuk vintage nástrojů vliv hlavně čas, nebo i jiné faktory?
Vyhranost, hodně záleží na tom, kdo a jak na ten nástroj hrál.
Mají vintage nástroje uplatnění v moderní hudbě?
Určitě ano, ale co je to moderní hudba?
Do jaké míry se přibližují custom shop repliky původním nástrojům a co napodobit nelze?
Custom shop modely jsou obecně na velmi vysoké a vyrovnané úrovni. Až se vyhrají, budou zcela jistě srovnatelné s dobrými vintage kousky.
Radek Pastrňák
Preferujete spíše vintage nástroje, nebo moderní a proč?
Preferuji vintage, protože jsou krásné a hrála se na ně hudba, na které jsem vyrostl.
Myslíte si, že je kvalita dnešních nástrojů nejznámějších výrobců stejná jako v minulosti?
Hm, stejná určitě není, nevím jestli vyšší, nebo nižší, každopádně je jiná. Ale bigbít vznikl tenkrát a co vyrostlo spolu, patří k sobě.
V čem spočívá síla starých nástrojů a budou dnešní nástroje za čas stejně ceněny?
V tom, že na ně hrála většinou spousta muzikantů a nástroj je vyhraný, ví, co se po něm chce a nemusí se vychovávat jako malé dítě.
Vidíte budoucnost v nových technologiích, nebo vše podstatné již bylo vyřčeno?
Vidím budoucnost ve starém i novém, budoucnost všeobecně.
Má na zvuk vintage nástrojů vliv hlavně čas, nebo i jiné faktory?
Myslím, že hlavně naše láska k nim, čas i jiné faktory.
Mají vintage nástroje uplatnění v moderní hudbě?
Samozřejmě, hlavně v moderní staromódní hudbě.
Do jaké míry se přibližují custom shop repliky původním nástrojům a co napodobit nelze?
Napodobit můžeme design, ale duši nástroje napodobit nelze.
