Basista, jenž nahradil legendárního Jaco Pastoriuse ve Weather Report, fenomenální a nesmírně muzikální hráč se skvělým feelingem a technikou - to je Victor Bailey.
Victorovo umění má čas od času možnost vidět i české publikum. Vystupoval zde jak v pražském Lucerna Music Baru, tak i v brněnské Flédě. Ačkoliv jeho diskografie čítá jen tři tituly vydané pod vlastním jménem, má za sebou spolupráci s takovými osobnostmi, jakými jsou Joe Zawinul, Madonna, Michael Brecker, Mary J. Blige či Andy Summers...
Už od raného dětství chtěl být hudebníkem. Není se čemu divit, vždyť jeho otec Morris Bailey byl úspěšným skladatelem, aranžérem a saxofonistou, jeho strýc Donald Bailey zase jazzovým bubeníkem, sestra Brenda působila jako zpěvačka ve zlaté éře disca v partičce Creme D'Cocoa. Jejich dům, jak Victor říká, prakticky denně navštěvovali muzikanti, hudba a hudebníci ho provázeli na každém kroku.
Původně začal s bicími a od svých deseti let na ně usilovně cvičil. Vydržel to až do patnácti. Přestup k baskytaře popisuje Bailey: "Hrál jsem tou dobou s kapelou tvořenou lidmi ze sousedství, baskytarista, dospělý chlap jednou nevydržel uprostřed zkoušky u nás doma moje narážky na to, jak by měl správně hrát. Během chvilky se rozhodl, že se na nás vykašle a opustil zkušebnu. Řekl jsem si, že to zkusím místo něj, vzal basu do ruky a jen jsme tak s kapelou jamovali. V tu ránu se přiřítil otec, který naši hudební produkci vždy okázale ignoroval, se slovy: ,Kdo hraje na tu basu, kdo hraje na tu basu?' Když uviděl mě, řekl: ,Měl bys hrát na basu!' ,Já vím,' zněla má odpověď. A tím mé bubenické dny skončily."
Smělé začátky
Během několika málo měsíců začal Bailey hrát v nejrůznějších lokálních philadelphských kapelách s žánrovým záběrem od funku přes big-band po bebop. Později následovalo přijetí na prestižní Berklee College of Music v Bostonu. Během druhého roku svých studií se seznamuje s bubeníkem (chce se mi skoro napsat Bubeníkem s velkým B) Poogiem Bellem, který tou dobou doprovázel na turné trumpetistu Hugha Masakela. Hugh hledal nového basistu a Poogie Bell doporučuje právě Victora. Během týdne Bailey opouští Boston a vydává se jako člen Hughovi doprovodné kapely do New Yorku. Zde postupně hraje a nahrává s umělci jako Sonny Rollins, Miriam Makeba, Lenny White, Sadao Watanabe, Michael Urbaniak, Mike Stern či Kenwood Dennard. Zde se také v roce 1982 setkává s bubeníkem Omarem Hakimem, od něhož dostává kontakt na kapelníka Weather Report, Joea Zawinula, který ho v zápětí do kapely angažuje.
Weather Report byli touto dobou na vrcholu svých tvůrčích sil. Bailey dobře věděl, že po dlouhých letech, kdy byl na postu basisty kapely hvězdný Jaco Pastorius, na němž tvorba WR hodně stála, na něj, jako na mladého teprve dvaadvacetiletého hráče, čeká spíše černá, doprovodná práce. Této role se zhostil úspěšně a (jak řekl v jednom rozhovoru) doprovázet famózní sólisty mu nedělalo nikdy žádný problém. Příchod Baileyho posunul tvorbu Weather Report směrem k většímu klidu a mírnější formě ve výrazu. Živé koncerty, které v této době kapela odehrála, hodnotili hudební kritici velmi pozitivně.
Na pódiu s Madonnou
Dalším milníkem, který v Baileyho hudební kariéře stojí za zmínku, byla více než sedmiletá spolupráce s megastar Madonnou. Ačkoli se jedná o zcela rozdílné hudební projekty - jazz/rockoví Weather Report a popová Madona, jak Victor říká, k oběma přistupoval se stejným zaujetím a nadšením. Svou spolupráci s Madonou on sám považuje za jednu ze svých nejcennějších životních zkušeností. Právě chameleóní flexibilita a univerzálnost tohoto nadaného instrumentalisty dělá z Baileyho hráče nejvyšší světové úrovně. Rozhodně ne každý dokáže s takovou bravurou brázdit vody tradičního jazzu, rocku, funky, fusion či popu.
Sólově
Kromě studiové a koncertní činnosti páchané pod cizími vlajkami má Victor na svém kontě i tři vlastní sólové projekty. Všechny byly všeobecně velice dobře přijaty jak odbornou veřejností z řad hudebních kritiků, tak i posluchači. První titul s názvem Bottom's Up spatřil světlo světa v roce 1989. "Zde jsem si poprvé v životě mohl při nahrávání opravdu pořádně zahrát namísto groovování pro jiné," říká Bailey.
Na další desku si museli fanoušci počkat dlouhých deset let. Ale stálo to za to, neboť druhé sólové album Low Blow je prostě skvělé. Jeho celkové vyznění je velmi kompaktní, vyzrálé, nejedná se o žádné "basové album" poslouchatelné pouze basisty. V dnešních dvou ukázkách si něco z něho můžete přehrát (viz Muzikus CD). První ukázka je základní melodická linka hraná na baskytaru ze skladby City Living, druhá ukázka je doprovodný groove ze skladby Sweet Tooth.
Na desce Low Blow se střídají lehce melancholické nálady s velmi energickými pasážemi, které jsou podtrženy brilantními výkony všech zúčastněných hráčů (bubeníci Omar Hakim, Dennis Chambers či saxofonista Kenny Garrett aj.). V roce 2001 přidává Victor další kousek - desku That's Right. Toto album poměrně úzce navazuje na Low Blow zvukově i muzikantsky, nicméně v bohatosti a kvalitě hudebních nápadů je na tom předchozí titul lépe.
Victor Bailey je jednoznačně nejsilnější při hře prsty, velmi zajímavě frázuje ať už hraje na pražcovou či bezpražcovou baskytaru. Slapovou techniku také ovládá, ale používá ji mnohem střídměji než třeba jeho vrstevník Marcus Miller.
Celoživotní vyznění Baileyho tvorby je nade vší pochybnost nejvíce ovlivněno hrou třech mistrovských basistů - Jaca Pastoriuse, Stanleyho Clarkea a Larryho Grahama.
Nástrojovka
A z čeho Victor Bailey vyluzuje své tóny? Již od počátku své kariéry má v oblibě baskytaru Fender Jazz Bass. Dodnes si vyčítá, že koncem osmdesátých let prodal svůj rudý Jazz Bass ročník 1966, s nímž dosáhl svých prvních velkých úspěchů se Zawinulem. S kupcem tohoto nástroje se dokonce později setkal, nicméně mu nebyl schopen nabídnout tolik, aby ho přiměl k zpětnému prodeji baskytary.
Victor je firemním hráčem švédské firmy EBS. Z její nabídky používá čtyřdesítkový box + hlavu Fafner. Natahuje struny značky Dean Markley.
SIGNATURE MODEL
To, že je Victor Bailey výjimečným hráčem, podtrhuje i fakt, že firma Fender v červenci roku 2001 představila ve spolupráci s ním signature model Fender Jazz Bass Victor Bailey (Made in USA). Basička je to vpravdě luxusní: Nádherné tělo je vytvořeno sendvičovou metodou ze tří druhů exotických dřev, krk je javorový, přeplátovaný palisandrem. Elektrická část sestává ze dvou singl -snímačů vybavených speciální "noiseless" technologií, vyvinutou firmou Fender v roce 1998, jež eliminuje klasický brum singlových snímačů. Nalezneme zde aktivní třípásmovou (výšky, středy, basy) elektroniku, masivně napájenou 18 volty. Pokud si budete chtít tuto hračičku pořídit, vyjde vás zhruba na 75 000 Kč.
