Tony Franklin proslul především jednou věcí - výrazně posunul hranice použití bezpražcové baskytary v hard rocku. Jeho působení po boku Jimmyho Page a Paula Rogerse v The Firm, společně s Johnem Sykesem a Carminem Appicem v kapele Blue Murder, ve Whitesnake anebo po boku Roye Harpera a dalších to naprosto zřejmě dokládá. Konečně, vysloužil si i vlastní signature model od firmy Fender.
Začátky
Anthony James Franklin se narodil 6. dubna 1962 v anglickém Derby. Dá se říci, že se narodil v Domě u vycházejícího slunce, neboť jeho rodiče v té době bydleli v ubytovně, která se jmenovala House of the Rising Sun.
Oba jeho rodiče, stejně jako spousta dalších příbuzných (od prarodičů až po bratrance a sestřenice), byli muzikanti, takže o budoucím směřování Tonyho Franklina bylo v zásadě rozhodnuto. Již odmalička se Tony věnoval hře na různé hudební nástroje a od šesti let vystupoval se svými rodiči na jednom pódiu. Vlastně byla baskytara jedním z posledních nástrojů, ke kterým se v kapele rodičů dostal - předtím hrál na klavír, klarinet, hoboj, dudy, bicí nástroje, zvonkohru, zobcovou a příčnou flétnu, varhany, kytaru nebo xylofon.
„Na baskytaru jsem začal hrát v jedenácti letech. V té době jsem se permanentně nudil a nechodil na zkoušky, které mě nebavily.“ Rodiče mu tehdy dali baskytaru v naději, že se Tonyho podaří aspoň na chvíli zabavit. Zabavila ho na celý život. Od první chvíle, co ji vzal do ruky, věděl, že „je to ten nástroj, na který jsem celý život čekal“. O tři dny později už hrál na baskytaru první koncert.
V té době ovšem Tony nastoupil, zatímco stále hrál v kapele svých rodičů, do továrny na výrobu leteckých motorů firmy Rolls-Royce, kde se učil na leteckého konstruktéra. V továrně strávil několik let až do svých osmnáctých narozenin. V osmnácti letech dostal nabídku od plesové kapely Pete’s People a od té doby se již živí jen hudbou.
Průlom
S kapelou Pete’s People strávil nějaký rok a díky nim se poznal s mnohem širším okruhem muzikantů a umělců a de facto nastartoval svoji kariéru.
Zásadním na jedné akci bylo setkání s anglickým folkovým bardem Royem Harperem, který v sedmdesátých letech spolupracoval s Led Zeppelin, nazpíval písničku Pink Floyd (Have a Cigar na albu Wish You Were Here). Roy Tonyho požádal, aby s ním natočil album Work of Heart (1981). Tony samozřejmě souhlasil a po natočení alba vyjel s Royem Harperem i na turné. Pokračováním spolupráce bylo i další album Whatever Happen to Jugula, které Roy nahrával se starým kamarádem z Led Zeppelin - kytaristou Jimmym Pagem. Ten byl natolik uchvácen Tonyho hrou, že požádal Roye, aby tohoto šikovného baskytaristu na pár měsíců uvolnil a dovolil mu působit v jeho kapele.
The Firm
Jimmy Page totiž v té době začal pracovat na nové kapele. Spojil se se zpěvákem Paulem Rodgersem a bubeníkem Chrisem Sladem a nemohli k sobě sehnat basistu. Chvíli zkoušeli Pina Palladina - mimochodem také slavného fretless hráče -, ale ten byl natolik zaměstnaný, že se jim nemohl věnovat.
Tony k tomu všemu dodává: „Jimmy se mě zeptal, zda bych s ním, s Paulem a s Chrisem nešel na zkoušku a nezahrál si s nimi. Odpověděl jsem, že samozřejmě ano. Nebyl jsem přizván do kapely, jen si chtěli zahrát a vidět, jak to půjde. Byl to ten nejdelší konkurz, jakého jsem se kdy zúčastnil. Po několika týdnech, kdy jsem do toho dával absolutně všechno, jsem přišel s basovou linkou do písničky The Righteous Brothers - You’ve lost that Lovin’ Feeling, o které jsme uvažovali, že by mohla být na desce. Jimmymu se basová linka líbila a řekl, že by byli rádi, kdybych jim nahrál celé album. Nevím, co jsem tehdy odpověděl, ale byl jsem ohromně šťastný. Pokračoval jsem s nimi a stále do toho dával všechno a po několika týdnech se mě Jimmy zeptal, zda mám nějaké plány na příští měsíce. Já odpověděl, že ne. A on na to, zda chci být součástí kapely. Jednoznačně jsem odpověděl ,ano‘.“
Krátce poté začali natáčet a šlo to všechno strašně rychle. Prakticky všechno natočili naživo ve studiu s několika málo dotáčkami. Po natočení desky Firm (1985) následovalo obří turné po Evropě a Severní Americe. Pro Tonyho splněný životní sen v podobě cestování letadlem a limuzínami nebo hraní v Madison Square Garden.
O rok později vydali druhé album nazvané Mean Business. Přestože nedosáhlo takového úspěchu jako to první, následovalo opět vyprodané obří turné po světě. Zřejmě ale díky zklamání z prodejnosti alba následoval rozpad kapely. Tony sice pokračoval s Jimmym Pagem a natočil s ním album Outrider, ale nebyl zdaleka spokojen se stavem věcí.
Blue Murder
To se změnilo, když dostal lano do projektu, kterému šéfoval bývalý kytarista Thin Lizzy John Sykes a v němž za bicími seděl legendární Cozy Powell.
John Sykes byl tehdy na vrcholu slávy, neboť autorsky stál za úspěchem eponymního alba Whitesnake z roku 1987 (alba se prodalo na dvacet milionů kusů po celém světě). Firma Geffen mu proto nabídla, bez jakýchkoliv záruk z jeho strany, smlouvu na dvě alba.
Než mohl projekt vůbec pořádně začít, odporoučel se z něho Cozy Powell, který odešel k Black Sabbath. Na jeho místo přišla jiná bubenická legenda - Carmin Appice, o němž se tvrdí, že je to první „heavy drumming“ bubeník na světě.
V kapele zafungovala chemie a výsledkem bylo album Blue Murder (1989), které splňovalo všechny požadavky hard rocku tehdejší doby. Dodnes při poslechu tohoto alba mrazí v zádech. Přes všechny prognózy i přízeň kritiky se však žádný velký úspěch nekonal. I když kapela měla velké úspěchy na turné v Japonsku, prodejnost desky nebyla valná a po návratu z turné se začaly věci měnit.
Tony musel změnit svůj styl života, neboť začal mít obrovské problémy s alkoholem. Přestěhoval se do Los Angeles a začal žít zdravěji.
Blue Murder sice stačili ještě nahrát druhé album Nothin’ but Trouble (1994), ale v době vydání už nebyl členem kapely ani Tony ani Carmine.
LA
Tony mezitím stačil natočit vynikající album Glenna Hughese Blues: L.A. Blues Authority, Volume 2 (1993), několik desek s Royem Harperem, spolupracoval s Davidem Gilmourem a Kate Bush. Odjel turné s Paulem Rodgersem k desce Muddy Water Blues a několikrát doprovázel na turné japonskou zpěvačku Mari Hamada.
Přesto po odchodu z Blue Murder začal uvažovat spíše o své první sólové desce a začal pro ni psát materiál. Práce mu nakonec trvala až do roku 1999.
Z Tonyho se díky předchozí práci stal vyhledávaný studiový i koncertní baskytarista. Spolupracoval s bluesrockovým kytaristou Gary Hoeyem, vyjel na koncertní turné s Alvinem Leem (Ten Years After) nebo Ericem Burdonem (The Animals). Natočil desku s Tonym MacAlpinem.
V roce 1995 se podílel na natáčení a koncertování se svou dlouholetou kamarádkou Donnou Lewis. S ní natočil desku NowiIn a Minute (1995) z níž o rok později vzešel světový megahit I Love You Always Forever. Díky němu se Donna a její kapela dostali do televizních pořadů jako jsou The Rosie O’Donnel Show, Late Night with David Letterman, Top of the Pops nebo Beverly Hills 90210.
V témže roce se Tony zúčastnil prvního dílu Guitar Zeus, projektu Carmina Appiceho, který zahrnoval přední světové kytaristy. V témže projektu pak pokračovali i o rok později a i v roce 2000.
V roce 1997 dali Tony a Carmine dohromady projekt s japonskými umělci - kytaristou Kenjim Kitajimamou a zpěvákem Naomim Tamuramou. Skupinu nazvali Pearl, podle písničky Janis Joplin, a společně v následujících letech nahráli dvě alba a odjeli dvě turné.
Práce s Pearl Tonymu pomohla v uskutečnění snu. Díky producentovi Keisukeovi Tsukimitsuovi, který pracoval i s Pearl, uzavřel Tony Franklin nahrávací smlouvu na dvě alba s vydavatelstvím JVC/Victor Entertainment a v létě roku 1999 mohl začít na práci na svém sólovém albu. Výsledkem bylo album Brave New Tomorrow, které vyšlo v roce 2000. Tony k jeho natáčení (většinu nástrojů natočil on sám) říká: „Myslím, že tohle album některé lidi překvapí. Není to album orientované jenom na baskytaru, i když tam samozřejmě některé basové vychytávky jsou. Pokusil jsem se napsat nejlepší písničky, jakých jsem schopen, a nahrát je co nejlépe, abych jim dovolil hovořit. Myslím, že základem každého alba jsou písničky. Rozhodl jsem se také natočit většinu nástrojů sám, protože jsem věděl, co chci.“
Od té doby natočil Tony další album - Wonderland (2003) a spolupracoval na dalších projektech.
Firmy
Neméně zajímavou prací je pro Tonyho spolupráce s firmami z hudební branže. Pro společnost Line 6 dával dohromady základy pro projekt Guitar Port. V tomto projektu zaměstnal spoustu špičkových světových muzikantů od Simona Phillipse po Leeho Sklara, od Jasona Bonhama po Dereka Sheriniana. Společně natočili téměř sto klasických rockových pecek. Pro tento projekt navíc napsal a natočil základy třiceti skladeb vhodných pro jamování.
Další spolupráce se začala odvíjet v roce 2003. Tony začal pracovat jako manažer pro vztahy s umělci pro firmu Fender, což obnáší práci nejen pro Fender, ale i pro jeho dceřiné firmy, např. SWR. V roce 2006 pak na základě jejich spolupráce vznikl signature model Tonyho baskytary Fender Precision Tony Franklin Fretless Bass.
Technické vybavení
Nástroje:
Fender Precision ’78 (bezpražec)
Fender Precision Tony Franklin Signature (pražec i bezpražec)
Aparát:
SWR 750X zesilovač
SWR Goliath 4x10”, 8 Ω
Diskografie
sólo: Brave New Tomorrow (2000), Wonderland (2003)
s Roy Harper: Work of Heart (1981), In between Every Line (1986), Once (1990), Death or Glory? (1992), Garden of Uranium (1994), Hats Off (2001)
s Roy Harper a Jimmy Page: Whateve Happend to Jugula (1985)
s The Firm: Firm (1985), Mean Business (1986)
s Jimmy Page: Outrider (1988)
s Blue Murder: Blue Murder (1989), Nothin’ But Trouble (1994)
s Gary Hoey: Animal Instinct (1993), Endless Summer II (1994), Gary Hoey (1995), Wake up Call (2003), Monster Surf (2005)
s Glenn Hughes: Blues: L.A. Blues Authority, Volume 2 (1993), This Time Around (2007)
s Tony MacAlpine: Premonition (1994)
s Carmine Appice: Guitar Zeus (1996), Guitar Zeus, Vol II (1997), Guitar Zues: Japan (2000), Guitar Zeus: Korea (2002), Guitar Zeus: Conquering Heroes (2009)
s Doug Aldrich: Highcentered (1996)
s Donna Lewis: Now in a Minute (1996), Blue Planet (1998)
s John Sykes: Loveland (1997), Chapter One (1998)
s Graham Bonnett: Underground (1998), Day I Went Mad (2001)
s Lana Lane: Queen of the Ocean (2000), Secrets of Astrology (2000), Project Shangri-La (2002), Gemini (2006)
s Derek Sherinian: Inertia (2001), Black Utopia (2003), Mythology (2004), Blood of the Snake (2006), Molecular Heinosity (2009)
s Pat Travers a Carmine Appice: Bazooka (2005), Superstition (2006)
s Eros Ramazzotti: Calma Aparente (2005), E2 (2007), Ali e Radici (2009)
s Michael Schenker Group: Heavy Hitters (2005)
s Laura Pausini: Io Canto (2006)
s Quiet Riot: Rehab (2006)
s Robbie Krieger: Singularity (2010)
Jedinou zásadní baskytarou je pro Tonyho jeho Fender Precision ’78. Koupil si ji novou ve svých patnácti letech a hraje na ni dodnes. Používá přirozeně i další baskytary včetně svého signature, ale neustále se vrací k tomuto kousku. „Znám ji jako své boty a mohu se na ni beze zbytku vyjádřit.“
