Podzim roku 2001 je neobyčejně bohatý na hudební události spjaté se jménem skladatele, klavíristy a klávesisty Martina Kratochvíla. Hned v prvních záříjových dnech se na trhu objevila reedice osmadvacet let starého alba Pozorovatelna, kterým v roce 1973 kapela Jazz Q položila jeden ze základních kamenů jazzrocku československých sedmdesátých let. Hned v patách Pozorovatelny přispěchalo na pulty prodejen album s výmluvným názvem Deska, která nikdy nevyšla. Zevrubný úklid v regálech mnichovického studia Martina Kratochvíla vytáhl z přítmí na světlo světa pozapomenuté pásky s nahrávkami Jazz Q s řadou nejrůznějších interpretů, pořízené vesměs v 80. letech, v mnoha případech dosud nepublikované. Ale ani tím výčet novinek spojených se jménem Martina Kratochvíla nekončí. Dvě alba spjatá s minulostí jsou záhy následována čerstvým dvojalbem nazvaným Duolog, které na jednom disku přináší noční jam Martina Kratochvíla s jeho dávným parťákem, americkým kytaristou Tonym Ackermanem, na disku druhém se k oběma přidávají v aktuálních nahrávkách ještě basista Pavel Ryba, perkusista Imran Musa Zangí a violoncellista Vojtěch Havel. K dovršení tohoto výčtu pak patří naplánovaný comeback jedné z klasických sestav Jazz Q s Lubošem Andrštem, Přemyslem Fauknerem, Oskarem Petrem a Jaromírem Helešicem. Sečteno a podtrženo, je tohle všechno řádka dost dobrých důvodů sejít se s Martinem Kratochvílem a o všem zevrubně pohovořit.
Co kdysi...
Už od roku 1964 působila na tuzemské scéně s narůstajícím úspěchem kapela Jazz Q. Na přelomu šesté a sedmé dekády se stala jedním z průkopníků módní a moderní jazzrockové fúze, která tuzemskou scénu s nebývalou silou zasáhla takřka pro celá sedmdesátá léta a stala se východiskem i pro celou řadu rockových muzikantů. Ke stěžejním albům jazzrockové generace nesporně patří deska Jazz Q Pozorovatelna z roku 1973, která se právě dočkala reedice v remasterované podobě a také se stala prvním tématem našeho rozhovoru.
"V podstatě se pořád spekuluje o tom, jestli je Pozorovatelna první, nebo druhá deska Jazz Q. Je to ale vlastně jedno. Dá se říct, že v době, kdy Pozorovatelna vyšla, jel Jazz Q po dvou liniích. Ta první byla víc jazzová, instrumentální hudba a ta druhá s Joan Duggan a zpíváním. Obě desky vyšly v podstatě současně, ale naše srdce bylo už blíž linii s Joan Duggan a písničkám. Tímhle směrem se potom Jazz Q ubíral, takže z hudebního hlediska by se dalo říct, že Pozorovatelna byla první. Byla to deska, která mě celý život štvala, protože byla mizerně vylisovaná a praskala. Teď mě potěšilo, jak je hezky zvukově vyčištěná, a krom toho, když už jsem byl donucen si ji po letech poslechnout, mě příjemně překvapilo, že je její zvuk docela kompaktní. Navíc zní mám pocit, jako by nikam nespěchala. Dneska už bych byl nervózní, vzal bych nůžky, zkracoval, ale tehdy se tak hrálo. Plocha byla plocha... Možná právě proto se tehdy tak chytla u lidí. Byla v podstatě jednoduchá na poslouchání, i když šlo o desku výrazně novátorskou, která tak přitáhla k jazzu lidi, co předtím poslouchali spíš rockovou muziku a ne jazz jako takový. I oni si ji kupovali, a byla to pro ně přestupní stanice, kudy se dostali kfúzi, která potom přišla."
Do jaké míry byla muzika na Pozorovatelně předem napsaná a zkomponovaná a do jaké míry byla výsledkem improvizace?
"Základní témátka, byť poměrně jednoduchá v porovnání s dalšími deskami, byla napsaná. To další je výsledek improvizace. Připadá mi, že dneska už bych nevydržel hrát tak dlouho sólo, aby takhle táhlo. Asi bych se na to dřív vykašlal. Smysl pro tektoniku člověka žene k tomu být daleko kritičtější. V momentě, kdy už nemá o čem hrát, toho nechá nebo si sólo předem postaví, aby bylo kratší, protože málo je víc. Ale tím nechci říci, že se to na Pozorovatelně nepovedlo. Byli jsme celí takoví rozlítnutí a muzika byla tehdy taková."
K minulosti patří také další album Deska, která nikdy nevyšla. Obsahuje řadu nejrůznějších zpívaných nahrávek s Janou Koubkovou, Michaelem Kocábem, Lucií Bílou a spoustou dalších z hlubin vašeho studiového archivu. Jak vlastně tohle album vzniklo?
"Byl to nápad Karla Knechtla, který je velký znalec mého archivu, vyzná se v něm lépe než já, a kterému za ten nápad dávám velký kredit. Nejsou to zdaleka všechny věci, které by se tam ještě daly najít. Bylo by jich tam možná ještě na dva kompakty. Já jsem totiž v minulosti dělal jednu velkou chybu. Za to hlavní jsem vždycky považoval muziku instrumentální a to, co bylo zpívané, pro mě byla taková okrajová záležitost. Když mě teď Karel přiměl tyhle věci vytahat, některé z nich mě opravdu potěšily. Ne všechny, ale některé ano. Třeba hned ta první s Janou Koubkovou, kde je znát, že jsme tehdy byli kapela, která hrála dvacetkrát do měsíce, kapela naprosto profesionálních muzikantů, notičky jako perličky, kapela, která hraje s lehkostí a sničím se netrápí."
Co vám z těchto znovuobjevených věcí udělalo největší radost?
"Ty věci, kde hraje rytmika s Kozmou, to znamená Kozma-Veselý nebo Kozma-Ryba mě opravdu potěšily."
Co teď...
Po pravdě řečeno, jak záhy vyplyne ze slov Martina Kratochvíla, alespoň první ze dvou disků aktuálního dvojalba Dualog Martina Kratochvíla a Tonyho Ackermana by svým způsobem mohl patřit i do kapitoly předcházející. Nicméně stalo se, deska je čerstvým titulem, a tak na toto téma dejme opět slovo Martinu Kratochvílovi.
"Ta deska má zvláštní genezi. První z disků, kde hrajeme jenom s Tonym Ackermanem, vznikl v roce 1996. S Tonym jsme tehdy hodně hráli a jednou v noci jsme se vrátili ze šňůry do Mnichovic, bylo už hodně pozdě a Tony se rozhodl tam přespat. Přišli jsme do studia, zjistili, že je prázdné, že v něm Franta Francl jenom něco domíchává. A tak nás napadlo, že si zahrajeme. Franta zapnul přístroje a my jsme čtyři hodiny seděli potmě ve studiu, unavení, ospalí, polobdící, a hráli jsme. Na ničem jsme se nedomlouvali, v podstatě jsme ani netušili, co hrajeme, ale po šňůře, kde jsme mnohokrát prošli všechny zavedené cestičky, jsme najednou hráli úplně jinak. Po čase jsem si to pustil, docela se mi to líbilo, sestříhal jsem to a pak to zase nějakou dobu leželo. Nebyl jsem si jist, zda bychom to měli vydat, protože jsem přesvědčen, že muzikant není práv muziky, kterou natočí, když ji není schopen zopakovat. A to byl přesně náš případ. Rádi bychom, ale nejde to. A tak materiál ležel až do chvíle, kdy jsme se rozhodli, že bychom měli po čase natočit desku s věcmi, které teď hrajeme. To je ten druhý disk. Obsahuje přísně komponované věci, takže je pravým opakem toho prvního. Jsou to vlastně dvě strany téhož, něco jako jin a jang. Přísně a precizně zkomponovaná muzika na straně jedné a jakýsi kontakt s nadpřirozenem, absolutnem, chvíle, kdy naskočí řemen a věci se začnou koulet někam, kde nikdo z nás předtím nebyl. Takže jsme se rozhodli, že obě nahrávky vyjdou spolu."
Pokud se týká druhého disku, neimprovizovaného, ten obsahuje výhradně novinky?
"Jsou to samé nové věci. Část z nich už jsme ozkoušeli na koncertech, část vznikla bezprostředně před natáčením. Je to deska hodně dlouhá, je na ní hodně věcí, ale říkali jsme si, že už jsme hodně dlouho nic nevydali, a tak jsme to tak nechali."
Za chvíli...
Na přelomu listopadu a prosince se na pódia vrací i kapela Jazz Q. Její pozdně podzimní turné vyvrcholí 6. prosince v pražském Lucerna Music Baru. Jak se vlastně zformovala její comebacková sestava?
"Je to sestava, která už jednou historicky existovala, odpovídá desce Zvěsti, rozšířená o Oskara Petra. To znamená Luboš Andršt na kytaru, Přemysl Faukner na basu, Jaromír Helešic na bicí, já na klávesy a Oskar Petr bude zpívat. V téhle fázi to celé bude striktní comeback. Vybereme nejlepší věci z minulosti, k nimž možná přibudou jedna nebo dvě nové, které si Oskar Petr chce zazpívat. Samozřejmě máme s Lubošem Andrštem oba v zásobě další, které by se daly udělat. Ale já tenhle comeback považuji za určitý barometr. Kdybychom zjistili, že existuje poptávka, tím míním samozřejmě kluby, třeba tak pětkrát do měsíce, nedělám si iluze, že bychom byli schopni vyprodat tři Lucerny v jednom týdnu jako v sedmdesátých letech, tak bychom v tom rádi pokračovali. Když poptávka nebude, bude to alespoň takový milník. Vznikne z toho deska, dvě televizní hodinovky, takže přece jenom něco zůstane."
Co byl impuls k tomuhle comebacku?
"Bylo jich víc. Jednak mi připadá, že už jsem příliš dlouho s akustickou hudbou. Pochopitelně mě hrozně baví, protože je v ní hodně dovoleno a krom toho se člověk nemusí obávat, že mu jeho muziku zkazí třeba zvukař, ale je dobré se trochu pohybovat i na druhou stranu. Takže tohle je první impuls. Další a možná ten hlavní impuls je v tom, že ve vzduchu celosvětově visí zatím nevyřčený zájem o návrat muziky raných sedmdesátých let. Zdá se, že o tuhle muziku je čím dál větší zájem. A třetí impuls by mohl být v tom, že bych se spíš než ke svému kontrapunktickému nebo zawinulovskému období chtěl vrátit k období mahavishnovskému, nebo jak ho nazvat. Láká mě zvuk téhle nejisté, propadající se hudby po dimenzovaném akordu, ten mě fascinuje a fascinoval vždycky. Takže určitě bude v repertoáru nějaká takováhle pecka."
Znamená to, že i zvukově byste chtěl sáhnout po poctivém dřevním soundu toho období?
"Měl by být, i když uvidíme, co z toho ještě vypadne."
Co si na to konkrétně budete brát za klávesy, za nástroje?
"Hm, to je dobrá otázka. Budete se divit. Fender je po generálce, z Ameriky přišly olámané jazýčky, takže už je připraven. Minimoog je taky naleštěný a k těmhle mým starým zbraním asi přibude Emulator trojka. Ten bude umět to, co nebude umět Minimoog a Fender."
Podle popisu Martina Kratochvíla probíhal výběr jednotlivých skladeb na comebackové turné Jazz Q následujícím způsobem. Po prvních dvou schůzkách kapely věnovaných především poslouchání muziky a rozprávěním obdrželi členové kapely stočtyřicetiminutový předvýběr možné hudby na kompaktech. Následná selekce se pak odehrávala ve zkušebně, k další dojde bezprostředně před vyjetím na turné a ta poslední...
"... až se vrátíme do Prahy a budeme vcházet do Lucerna Music Baru. Tam už budeme hrát jenom ty pecky, které nám definitivně přirostly k srdci. To se dá těžko dopředu naplánovat. Některé věci znějí velice čerstvě i po mnoha letech, některé si člověk zahraje a už mu nic moc neříkají, někdy se zase zdánlivě velice staré věci dají uchopit úplně jinak. To se všechno uvidí."
