Rozhovor z Johnem Mayallem bývá tvrdým oříškem pro většinu hudebních žurnalistů. A musím přiznat, že ani tento nebyl výjimkou.
Však nás také hned ve dveřích hotelu varoval Marek Eben, že se mu pro Českou televizi podařilo z bluesového nestora vytáhnout odpovědi především jednoslovného charakteru. Nezbývalo tedy než doufat, že John Mayall bude mít přímo před vystoupením na pražské Folimance poněkud výmluvnější náladu. Nakonec jsme byli přijati vcelku vlídně a z kmotra britského blues jsme dostali i věty delší než jednoslovné, ze kterých vyplynul mimo jiné Mayallův dosti zvláštní vztah k hudebním nástrojům.
Vaše poslední nahrávky se setkaly s velkým posluchačským ohlasech. Co na blues přitahuje stále nové publikum?
Myslím, že je to docela zřejmé. Blues je prostě vzrušující. Lidé z toho asi cítí opravdovost a vzrušení, které jim hudba přenáší.
Asi není povolanější osoba, než jste vy, která by mohla poradit, jak dát dohromady kapelu. Podle čeho u mladého neznámého hráče poznáte, že je to vycházející hvězda?
Vůbec nevím, čím to je. Když jste leader kapely, prostě vybíráte hudebníky, jejichž hra s vámi něco dělá a kteří mají stejné hudební kořeny a podobný feeling. Také vybírám hráče, kteří mi sedí i po jiné stránce, než je pouze ta hudební. Přátelství je někdy důležitější, než kolik má ten člověk za sebou lekcí kytary.
Máte už vyhlédnutého nějakého mladého hráče, pro případ potřeby?
Ne! My už jsme spolu dost dlouho a nemám jediný důvod hledat nějaké hráče do zálohy jen tak z nudy.
Ale určitě máte přehled o mladých hráčích.
To ano. Je tu hodně mladých hráčů. Vždycky se nějací objeví. Eric Steckel si s námi zahrál sólo na Chaos in the Neighbourhood z alba Road Dogs. Je mu teprve patnáct, ale je to veliká naděje.
Mimochodem, dnes vystoupíte pouze jako kvartet?
Ano, dneska jenom ve čtyřech. Naživo tak hrajeme vlastně pořád. Varhaník Tom Canning s námi hraje jenom na deskách. Na posledních čtyřech, pokud se nemýlím.
Jak vůbec nahráváte ve studiu?
Snažíme se všechno nahrát živě, aby mohlo docházet k vzájemné interakci a aby byl z nahrávky cítit duch kapely. Nemůžeme nahrávat jeden nástroj a pak další a další. Musí to být opravdové.
Platí to i pro hvězdná hostování? Například pro Along for the Ride, kde s vámi hraje opravdu neuvěřitelné množství různých hráčů?
Všechny skladby na tomto albu, až na jednu, nahráli klasickým způsobem Bluesbreakers. Hosté pak přicházeli do studia a hráli do toho, co už jsme měli připravené, ať už to byly sbory, vokály, nebo sóla.
Bylo to tak i s Robbenem Fordem na vaší poslední nahrávce?
Ne, Robben totiž také žije v Los Angeles, takže byl v dosahu a nebyl problém dostat ho do studia a nahrávat pěkně živě.
Jak se vám vůbec líbí jeho styl?
Robben je velmi originální kytarista. Párkrát jsme s ním už hráli živě a do té věci zapadl naprosto skvěle.
Můžete prozradit, na co budete večer hrát?
Klávesy jsou Roland, nevím přesně které (John Mayall odehrál celý koncert na Yamahu S-90 zapojenou do komba Roland, tedy nejspíš se jednalo o vypůjčený nástroj) a harmoniky používám Hohner.
Používáte i chromatiku?
Ne. Nikdy jsem na ni nehrál. Mám kompletní sadu pro všechny stupnice, které potřebuji.
Byl jste jedním z prvních hráčů v Anglii, kteří používali hammondy v bluesové kapele. Jaká byla dostupnost nástroje v té době?
Musím říct, že docela dobrá, dal se sehnat. Než jsem začal používat svůj nástroj, už tu byl jako první Georgie Fame, který hrál ve své kapele na nástroj, který jsem si mohl také dovolit. Jeho hudba byla spíše R&B se spoustou saxofonů. Přede mnou hrál na hammondy ještě Brian Auger a Zoot Money se svým Big Roll Bandem a se zvyšující se poptávkou se zvyšovala i dostupnost toho nástroje.
Vaše kytary rozhodně nepatří k běžným kusům.
Vždy, když si koupím kytaru, odmontuji tělo a pořádně ho upravím. Udělám nějaký speciální "artwork." Pak to celé pošlu do servisu, ať to smontují. Je to můj koníček.
A budete hrát na nějakou podobnou i dnes?
Ano. Ale už si vůbec nevzpomenu na výrobce. Každopádně to byl velmi laciný model, nic luxusního. Koupil jsem si ji proto, že byla malá a lehká. A já stejně každé tělo ořežu.
Vaše poslední album je věnováno Freddie Kingovi.
On měl totiž obrovský vliv na kapelu Bluesbreakers od samotného začátku. Vzpomeňte třeba na Hideaway a další jeho věci, které jsme hrávali a které patří k Bluesbreakers. Takže už bylo na čase, abychom mu takto vzdali úctu.
Když už jsme u toho, kdo vás nejvíc ovlivnil?
Na tuhle otázku jsem nikdy neuměl odpovědět. Opravdu nevím, těch vlivů je hrozně moc. Celý život se věnuji blues a opravdu těžko bych někoho vyzdvihl na úkor druhého.
Mohl byste poradit muzikantům, jak zůstat dlouhodobě ve formě? Vždyť vy hrajete téměř každý den.
Jím zdravě. Nepiju a nekouřím. Vyhýbám se všem druhům drog. Navíc jsem schopen usnout kdykoliv a kdekoliv a spánek hodně pomáhá udržovat energii. Hrát každý den je pro mě lepší, než mít den volna. Takhle mám pravidelný rytmus.
Kde při tom nacházíte čas na skládání a cvičení?
Abych řekl pravdu, nikdy jsem necvičil. Hraji jedině na pódiu, takže má hra je dost spontánní. Skladby píši, když se blíží nahrávání. To si nejdřív řeknu, o čem to bude, a pak se snažím u klavíru najít tu správnou náladu a napsat dobrý text, zkrátka najít nějaký příběh.
Mohl byste ještě něco poradit začínajícím bluesmanům?
Neztrácejte odvahu! Dělejte jen to, co považujete za správné, ať je to cokoliv. Neříkejte si, jaký to asi bude mít dopad. Buďte připraveni na neúspěch a hledejte uspokojení hlavně ve vlastním hraní a z vlastní práce. Tím začíná blues.
K hudbě Johna Mayalla mám velmi osobní vztah. Jeho výběrové CD bylo totiž tím prvním bluesovým kusem v mé sbírce, i když tehdy jsem zcela přesně nechápal, o co že v tom blues přesně jde. Každopádně jsem se nahrávkou prokousal a posléze si pořizoval další a další desky Mayalla a jiných bluesmanů. Od jeho koncertu jsem tedy očekával opravdu hodně.
Vedle pražských i mimopražských zasloužilých mániček bylo možné v téměř zaplněné Folimance zahlédnout i uhlazené bluesové fajnšmekry, ale především docela velký podíl mladších fanoušků blues, což mě dosti příjemně překvapilo.
První dva kusy odehráli Bluesbreakers bez Mayalla a ihned bylo jasné, v jakém duchu se ponese celé vystoupení. Oproti odlehčenějším albům z šedesátých let nabízejí současní hráči poněkud přímočařejší zvuk opírající se o úspornou, ale zato parádně šlapající hru bubeníka Joe Yueleho a baskytaristy Hanka van Sickleho. Dlouholetým kytaristou je pak již notnou dobu Buddy Whittington, jehož mohutná postava sice zabírala pořádný kus pódia, ale který svojí přímočarou kytarou navázal na nejlepší tradici Erica Claptona a Petera Greena. Milovníci tradičního zvuku mohli zblízka obdivovat jeho práci s dynamikou, díky které vyniklo nejjednoduší možné zapojení kytara - zesilovač. Kapela zkrátka obstála i bez svého leadera, když se mikrofonu s přehledem chopil právě Whittington.
Na skladbu třetí Whittington pěkně po americku uvedl na pódium samotného "otce britského blues" Johna Mayalla, načež následovala asi hodina a půl plná tradičního blues, ostřejšího bluesrocku, balad v šestiosminovém, a dokonce i latinského rytmu. Překvapením pro mnohé bylo, že se Mayall téměř dokonale vyhnul klasickým albům a zahrál především materiál z novějších nahrávek, především pak z aktuálního In the Palace of the King. Až jako přídavek zazněla nejznámější skladba Room to Move, s charakteristickou harmonikou. I když Mayall nikdy nebyl majitelem velikého hlasu a omračující hráčské techniky, předvedl opravdu kvalitní výkon bez nejmenší známky únavy či rutiny. Kapela se navíc vyvarovala jednotvárného "drhnutí dvanáctek" a všichni hráči dostali odpovídající prostor.
John Mayall tedy odehrál koncert hodný své pověsti. Nikdy nebyl tou nejnápadnější bluesovou osobností a již minimálně pětatřicet let neposunuje hranice žánru. Ale pokud vím, o tohle v blues ani nejde a návštěvníci koncertu se domovům rozcházeli bezpochyby spokojeni. Obzvláště když Mayall po vystoupení ještě ochotně podepisoval desky a plakáty.
