Dnes se v reportážním cyklu Studia vypravíme na Vysočinu do nového nahrávacího studia Autobus. Při jeho hledání ve městě Jihlavě byste ho lehce minuli, neboť je ukryto na dvoře firmy, která prodává sporáky a jiná kuchyňská zařízení.
A je pravdou, že jsme jednou přejeli než jsme se mohli přivítat s Milanem Zerzánkem, majitelem studia. Ještě lehce sněžilo a tak jsme za sebou rádi rychle zabouchli dveře a usadili se k povídání nad dobrou kávou, jež jistě pocházela z nějakého super kávovaru v obchodě vedle nad studiem.
„Začínali jsme v Oponešicích,“ odpovídá Milan na moji první otázku. V Oponešicích mají barák a tam v prvním patře udělali nahrávací místnosti a z režie měli namontované kamery, aby nebyly přeslechy. Milan svoje první zkušenosti začal sbírat v AUS VN (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého), kde bylo na tu dobu dobré nahrávací studio.
S Pavlem Vackem, zpěvákem kapely Autobus, natáčeli spíše pro zábavu. „Ale najednou se začali hromadit kapely a přes přízemí chodili najednou cizí lidi...“ pokračuje Milan o historii studia. Vše tam mají zařízené, včetně výtahu do prvního patra na nástroje. A tak se Milan rozhodl, že postaví studio na míru. V Oponešicích se točilo do minulého roku a dnes je tam masteringové studio.
„Víš jak to bylo, že tady nic nebylo...“ odpovídá Milan, když zabrousíme na téma, jak tenkrát studio vybavili. Tuzex dovezl první kompakty a společně vzpomínáme, co to mohlo být za značku: „... joo, Solton to byl!“ A tak bedny rozebrali a komplet okopírovali. „... a vylepšili,“ se smíchem dodává Milan. Repráky si nechal dovézt jejich kamarád, který se musel oženit, aby mohl dostat Electro Voice jako svatební dar přes hranice. V AUS VN současně sloužil s Milanem i Andrej Andrašovan, basák z Modusu, vynikající zvukař a taky elektrotechnik, vysokoškolák. Andrej překreslil do schématu celý mix Peavey. „Postavil jsem dva pulty. Letoval jsem, kreslil tišťáky...“ vzpomíná Milan na začátky. Po „kontrarevoluci“, jak ji Milan sarkasticky nazývá, odjíždějí s Ludvíkem Králem, bubeníkem Autobusu, hrát do Německa. Hráli z počátku v baru, ale později taky až na koncertě v Berlíně pro čtyři tisíce lidí. A postupně doplňovali vybavení studia.
CD se dnes točí jako „prezent“ a už není zdroj výdělku. Představa, že si kapela natočí CD a jeho prodejem třeba za rok si zaplatí vložené náklady, už dnes neplatí.
„Chtěli jsme hlavně mít lampový zvuk,“ přenášíme se už do nově vybudovaného nahrávacího studia, „tohle ,téelko‘ máme přímo z Anglie a má úplně měkoučký a perfektní zvuk,“ s pravou „rockerskou“ pochvalou si libuje Milan. Do povídání se zapojuje Jirka Dvořák, zvukař studia, a hned se bez okolků vrháme do kuchyně nahrávacích fines. V racku nám ukazuje černou krabici a začínáme čím jiným, než kytarou. Při nahrávání kytary dospěli k názoru, že je potřeba vždy mít možnost i po nabrání stopy dále ještě se zvukem pracovat a nespoléhat jen na jeden způsob sejmutí kytary. Obzvláště když si kapela nadiktuje, jaký by zvuk kytar chtěla, ale pak si po poslechu nahrávky uvědomí, že by to chtěla úplně jinak. Takže vždy se ještě bere ke stopám s mikrofony přímo signál z kytary. A nyní přichází ke slovu černý rack. Je to kytarový procesor Fractal Axe-Fx II. Asi jeden z nejšpičkovějších efektů. A když se podíváte na web firmy, tak pod „ouškem“ Artist je to jeden velikán za druhým... to se ale podívejte sami. Takže pak je možné přes Axe prohnat čistou kytaru a pokusit se dohnat, co se na začátku moc nepovedlo. Axe umí mimo jiné porovnat vzorek zvuku, například sóla, a upravit automaticky preset tak, aby se zvuk co nejvíce podobal.
Měli jsme dva autobusy, ještě před revolucí, jeden byl plný světel a druhý zvuku. A dokonce jsme s tímhle aparátem zvučili Lucernu. Asi není potřeba pátrat po vzniku názvu studia. :-)
„Kytaristu nechám nastavit zvuk, jaký chce, a pak chodím s mikrofony a hledám místa, kde to bude znít dobře,“ vrací Jirka téma ke klasickému snímání kytary. Používá standardní SM57 k membráně reproduktoru, Groove Tube GT55 z dálky, třeba ze tří metrů, a pak ještě hledá v prostoru s lampovým mikrofonem Røde NT-6 opravdu hezký zvuk, přitom si pomáhá paravany. Dobré je používat výkonovou brzdu, a tady mají Groove Tube GT Speaker Emulator. A samozřejmě zvuk se tvoří ve studiu bez korekcí či jiných efektů na pultě. „Je to vždy laborování, ale když přijde kytarista s osmistovkou a čtyřdvanáctkou, postavím ho támhle do rohu pro bubeníka, SM57 dám kousek od středu repráku a Groove Tube tři metry tady sem, a zvuk bude dobrej,“ uzavírá Jirka natáčení kytar.
Vše začalo točením desek pro znojemské kapely a z okolí Oponešic a při stěhování studia vznikla taková, řekněme korporace - Silvertown. „Nelíbilo se nám, že si kapela natočí muziku a pak hledá, kde si nechá udělat klip, potřebuje fotky na obal, webové stránky...“ říká na úvod Michal Kolařík, který se stará o chod Silwertownu. Jde o to, aby vše bylo v jednom místě. Natáčení, výroba CD, plakáty, webové stránky, návrh obalu CD, natočení klipu... Základem je studio Autobus. Ondřej Němec tady má hudební klub, kde si kapela může udělat křest. Dále například spolupracují s grafickým studiem BlueRed Pavla Vitešníka nebo kosmetickým studiem Play. Zkrátka od manikúry a vizážistky pro videoklip až po turné, to vše se snaží pro kapelu udělat. A výhoda? Díky propojení lze udělat dobrou cenu a kapela se nemusí o nic starat.
Bubeník se musí zavřít do kukaně, když se točí celá kapela, kvůli přeslechům, ale je vždy lepší, když bicí mají při natáčení větší prostor. A používají tu triggrování bicích a k tomu si nahrají jednotlivé zvuky - samply, takže s tím se zase dá leccos opravit. „Netrápím je, když to nejde, tím, že bych řekl, že něco není v pořádku. To se rozklepou a nenatočí už vůbec nic. A stejně mi Milan říká: ,Nebuď na ně zlej.‘, ” dodává s úsměvem Jirka.
„Opravdu nejraději mám čistý zvuk přímo z nástroje, tím že to rozbočím pomocí DI boxu dbx,“ Jirka pokračuje a přecházíme na snímání baskytary. Baskytara si tak zachová takový to cinkání a perkusivní zvuky. Nabírá se i linka z pre-ampu, ale tu použijeme nejméně. Mikrofony pak pomohou udržet „tělo“ basy, a to buď AKG D20 nebo Audix D6. A někdy přijde na řadu i kompresor, neboť „trsatkáři“ ani tak ne, ale „prstíčkáři“ a „slapeři“, hlavně pokud to střídají, tak to rukama neudrží a musí se točit jednotlivé pasáže zvlášť.
Klávesy Jirka nahrává raději už přímo audio, a ne MIDI, protože když si s tím už klávesák dal práci a připravil si zvuky a samply, tak to má význam. A navíc hrají většinou dobře. „Zpěv, ten se snažím úplně akusticky odstínit, stavím paravany, dělám stříšku a před mikrofon pop-up filtr, aby byl úplně ,mrtvej‘,” prozrazuje Jirka další finesy. Pak si totiž může udělat reverb a umístění zpěváka do prostoru, jak potřebuje. Mikrofony jsou Electro Voice RE20 nebo i dynamika na hodně ukřičený metaláky, ženský zpěv a feelingové zpěváky bere přes Røde NT-6, a někdy použije lampový kompresor TL, ale radši nahrává úplně čistě.
„Začínali jsme s Ivankem Bauchnerem (klávesák skupiny Autobus),“ odpovídá Milan na otázku, jak vznikl projekt nového studia. Nejdříve jsme naplánovali rozměry, jak by měly být jednotlivé místnosti veliké, a projekt připravil pan Jargaš z Disku. „Teď už vím, že bych to chtěl větší,“ dodává Milan s úsměvem. Zdi jsou ze speciálních akustických cihel a je tam i zvuková izolační vata. Skla mezi režií a studiem jsou dvojitá se speciálním plynem a i vlastní sklo neobsahuje kov, aby mělo větší akustický útlum. I stěna mezi místnostmi je dvojitá. Studio stojí na pilotech a má čtyři metry hluboké základy. „Když jsem to vedle ohulil, co to šlo, tak jsem nic neslyšel, jen měřák se pohnul o dílek,“ dokládá Milan, jak pečlivou si dali práci akustikou. Studio nemá rovnoběžné stěny. Závěrem z toho vyplývá, že když se realizuje studio, je nutné si nechat udělat projekt.
Na závěr jsem ještě probrali, jak to teď vypadá s kapelami, jaký mají přístup k natáčení. „Nechal jsem tady odstěhovat z režie křesla. Když ti tady sedí pět muzikantů za zády a baví se o tom, kdo toho kolik vypil, nebo kde sbalil jakou holku, a pak najednou někdo vyskočí, že hele, támhle je to blbě...“ podtrhuje Jirka svůj názor, že role producenta důležitá věc. Je pravda, že nejmladší kapely si myslí, že to mají vymyšlené nejlépe, funkci producenta neuznávají, ale od určité úrovně už producent bývá samozřejmostí. „Stane se, že tady kapela nahrává věci, co už hraje pět let. Pak si to poslechnou a: ,Co to tam hraješ, to neladí!‘ ,Ale já to tam hraji takhle odjakživa!‘“’ přidává Jirka „historku z natáčení“. A když se třeba sejdou tři kytaristi a každý chce tu svojí kytaru přidat? Pak už k „efektu pravítko“ opravdu není daleko a není kam přidávat.
