Na posledním vystoupení jazzového kytaristy Johna Scofielda v Praze si mohli fanoušci na basovém postu vychutnat práci Steva Swallowa.
Tento matador je zajímavý nejen svou precizní basovou hrou, která trochu připomíná kytarový styl, ale i tím, že není pouhý "sideman", ale i úspěšný a plodný skladatel. Navíc se jedná o velmi příjemného a vstřícného člověka, který nám poskytl rozhovor v útrobách Lucerna Music baru těsně před koncertem a ačkoli neměl moc času, věnoval nám maximum.
Jak se daří?
Skvěle, děkuji za optání.
Už jste v Praze někdy hrál, líbí se vám tady?
Ano, před pár lety právě s Johnem. Je to tady velmi pěkné.
Praha, nebo klub?
Praha je krásná. Klub moc hezký není, ale zato má ohromnou energii. Jako všude je tady trochu problém s tím, jak se mění akustika, když sál naplní lidi, ale máme s sebou naštěstí našeho zvukaře, který přesně ví, co potřebujeme. Náš minulý koncert tady byl moc fajn.
Začínal jste na trubku, pak jste hrál na piáno a až poté jste přešel k baskytaře. Pomohly vám ty jiné nástroje hodně, když jste se učil na basu?
Pomohly mi nesmírně, zejména piáno, o kterém si mimochodem myslím, že je velmi dobrou průpravou pro hráče jakéhokoli jiného nástroje. Na piáno hraji pořád hodně, i když jsou moje hráčské schopnosti na něj omezené, ale i tak je pro mě takovou bránou k pochopení hudby.
Kromě hry na basu také skládáte a spolupracujete s Carlou Bley. Jedná se o písničky, nebo je to instrumentální hudba?
Jsou to instrumentálky, spíše bych řekl takové instrumentální písničky. S Carlou spolupracuji hodně a myslím, že mě také velmi výrazně ovlivnila. Ona je pro mě opravdu zásadní skladatelkou. Od ní jsem se naučil pár základních věcí týkajících se vlastního skládání hudby. Například to, že je třeba si udělat určitý, řekněme, rozvrh práce. Od té doby, co jsem se s ní seznámil, chodím vždy několikrát denně do své pracovny a skládám. Dříve jsem psal jen příležitostně, když jsem na to měl chuť. Carla mě ale přesvědčila, že psát tímto způsobem je diletantství a že pokud to beru opravdu vážně, musím se tomu věnovat každý den. Dnes je to pro mě trochu něco jako práce v továrně.
No, upřímně, když slyším slovo továrna, zní mi to naprosto příšerně...
Hm, no ono to je v určitém smyslu příšerné a vůbec to není příjemný proces. Psát hudbu je prostě tvrdá a náročná práce. Někdy dokonce nudná a frustrující, ale přesto stojí za to.
Z toho, co říkáte, je zřejmé, že psaním trávíte spoustu času. Jak potom poznáte, tak tohle je dobré a tohle k ničemu?
Celkem často se mi stává, že mě něco napadne, tak se pro to nadchnu, napíšu to do not a jdu z pracovny pryč. Pár hodin dělám něco jiného, pak se vrátím mrknu na to a musím se usmát sám sobě a říct si, no tak to byl hezký pokus, ale... tohle nebude fungovat. Když se ale stane, že se i s určitým odstupem nápad zdá hodnotný, pak teprve začíná ta opravdová práce. Nastupuje opravdová věda, kdy se snažím dívat na ten nápad ze všech různých úhlů, snažím se najít jeho možnosti, jak by to vypadalo v různých úpravách, v jiné tónině, pozpátku,
jestli samotný nápad naznačuje určitý rytmus atd. Když máte ale jednou úvodní nápad, pak už je celkem jasné, co je třeba udělat. Je třeba to pořádně prozkoumat a odhalit jeho potenciál.
Při skládání používáte piáno?
Ano. Používám je na testování těch nápadů. Ověřuji si správnost svého instinktu anebo taky to, že jsem úplně mimo (směje se).
Když jste byl teenager, co vás nejvíce ovlivňovalo?
Když jsem byl teenager, tak jsem vlastně pořád ještě objevoval jazz. Byla to doba, kdy vznikaly dnes už klasické nahrávky u Blue Note a Prestige Records a mě ovlivnili zejména hráči tohoto období a nejvíce pochopitelně hráči na basu, jako třeba Percy Heat, Paul Chambers, Dough Watkins a stovky dalších. Já vlastně objevil jazz ve svých dvanácti letech a zaměřil jsem se na něj, dokonce bych řekl, že jsem jím byl úplně posedlý.
Nikdy jste se nezajímal a nedělal jinou hudbu?
Studoval jsem i klasickou hudbu, která mě dodneška velmi zajímá a když něco poslouchám, tak je to téměř výhradně klasická hudba. V mých teenagerovských letech to byl ale především jazz. Později jsem začal aktivně hrát s muzikanty, kteří byli všichni starší než já. Vždycky jsem se snažil být co nejvíce otevřený a nasát co nejvíc z jejich zkušeností. V podstatě jsem koukal, jak to dělají, a kradl jim jejich nápady a zkušenosti. Ale oni byli rádi, že je mezi nimi někdo mladší, komu můžou předat, co se za svůj život naučili. V té době, o které teď mluvíme, čili v padesátých letech, ještě nebyly žádné školy, žádné Berklee. Takže jedinou možnou školou bylo hrát v nějaké kapele s lidmi, kteří něco uměli, a ptát se. Měl jsem štěstí na neskutečně velkorysé spoluhráče.
Na vašich internetových stránkách je seznam lidí, s nimiž jste hrál, a je to opravdu ohromující čtení. Herbie Hancock, George Benson, Dizzy Gillespie atd. S kým z nich byla spolupráce nejzajímavější nebo pro vás nejvíc přínosná?
To nedokáži říci. Hrál jsem opravdu s velkým množstvím skvělých hudebníků. Myslím, že si hodně vážím právě spolupráce s Johnem Scofieldem, která trvá už někdy od roku 1974-75. Je to velice flexibilní vztah a velmi přínosná spolupráce. Jsem o něco starší než on a zpočátku jsem to byl já, kdo jej hodně ovlivňoval. Časem jsme se dostali k bodu, kdy začal naopak on ovlivňovat mě, no a dnes je to vzájemné ovlivňování a inspirace. Dodnes se dokážeme navzájem velmi překvapit. Je to něco jako hodně dobré manželství.
Vy jste učil i na Berklee. Jaké to bylo, být učitelem na této prestižní škole?
Ano, učil jsem tam, i když ne dlouho. A teď bych nerad, aby to znělo jako přehnaná skromnost, ale vyučování pro mě byla velká příležitost k získávání zkušeností nejen učitelských, ale i muzikantských. Přišlo mi docela zajímavé, že zrovna já jsem byl ten, komu platili za výuku a koho brali jako učitele. Někdy se mi zdálo, že by to mělo být opačně (směje se). Byl jsem vlastně z poslední generace, kdy ještě neexistovaly hudební školy tohoto typu. No, Berklee už možná existovala, ale já tam jako žák nechodil. Studoval jsem na univerzitě klasiku, ale pak jsem toho nechal, abych mohl hrát jazz. Odešel jsem do New Yorku, kde jsem mohl hrát se svými idoly a to bylo moje vzdělání. Když jsem přišel na Berklee, věděl jsem, že mám těm studentům co nabídnout. V podstatě jsem toho věděl spoustu o tom, co studovali. Rozdíl byl v tom, že zatímco oni se vše učili velmi systematicky, já měl všechno rozkouskované a posbírané od spousty různých lidí. Za ty dva roky se mi podařilo pochytit spoustu souvislostí a zaplnit mezery. Jim se na druhé straně jistým způsobem hodily mé zkušenosti. Měl jsem třeba skupinu hodně pokročilých studentů a ptal jsem se jich: "Tak copak jste se tento týden naučili na hodinách u Duka Ellingtona?". Potom jsme to rozebírali a já jim mohl na oplátku předat spoustu jiných zkušeností, protože jsem hrál s mnoha lidmi z Ellingtonovy kapely.
Měl byste nějaké tipy pro efektivní cvičení?
Pro baskytaristy bych určitě doporučil Bachovy suity pro cello. Pro basu jsou naprosto vynikající. Na jedné straně jsou technicky poměrně náročné, na druhé straně se na nich můžete naučit vše podstatné, co potřebujete vědět o vedení basové linky, harmonii atd. Mimo to bych ještě zmínil něco, co by asi většina muzikantů neřekla. Je velmi důležité hudbu objevovat a studovat i bez nástroje. Pro basistu je hodně přínosné vědět, jak je hudba konstruována. Podle mého názoru hraje notu lépe ten hráč, který ví, proč ji hraje.
