V našem časopise se vám kromě muzikantských celebrit snažíme občas představit i názory mistrů v pozadí vzniku alb. Jednou z takových osobností je i britský producent a studiový technik Steve Lyon, který je aktivní již od osmdesátých let. Mezi jeho nejslavnější spolupráce patří nepochybně Depeche Mode, se který strávil plodných šest let. Nicméně ani další jména, jako The Cure, Amplifier, Paradise Lost nebo Paul McCartney, jistě nezapadnou.
Pro českého fanouška Steve získal zcela nový rozměr, jelikož mezi jeho klienty přibyl i David Koller, se kterým spolupracoval na albu Československo. V našem povídání jsme se kromě rozboru hvězdných spoluprací dostali i na podstatu role producenta, doplněnou o roli psychologa a v neposlední řadě i jeho splněný sen o vlastním studiu.
David Koller
Na úvod nám, prosím, přibliž, jak k této spolupráci došlo. Cesta k ní trvala několik let a vyžadovala i pár Davidových cest do Londýna.
S Davidem jsme se poprvé setkali v prosinci 2013, na vánoční párty Brainzone. Produkuju už nějaký ten pátek pětičlennou mladou britskou kapelu Suzerain, která tam taky vystupovala. S Davidem jsme si dali pár piv a probrali jeho návštěvu v mém studiu Panicbutton Studios na temžském ostrově v západním Londýně. Když přijel, nějakou dobu jsme strávili rozhovorem o možné spolupráci, a také si poslechli pár jeho demo nahrávek. Pozval mě také na loňské vystoupení Lucie v Londýně, ale nebyl jsem zrovna v Anglii.
Viděl jsem jej ale naživo v září téhož roku, kdy představil i dvě nové věci. Žádné velké přesvědčování tak nebylo nutné, protože se mi jeho práce líbí. Navíc jsem cítil, že při produkci můžu něčím přispět a formovat identitu skladeb. Poslal mi původně pět skladeb, ale nakonec jsem pracoval na devíti kouscích. Hodně jsem se věnoval rozboru jeho předchozí tvorby, a proto jsem si dovolil i pár náročnějších inovací. Naštěstí David byl velmi otevřený mým názorům. Celá produkce byla hektická a časově náročná, ale ta intenzita byla výzvou, a hlavně zábavou. Hrozně jsme si to užili v jeho studiu v Mikulově, přestože mi David a kapela říkali Robocop, když jsme pracovali dlouho do noci.
Jak ti vůbec zní čeština, která pro cizince asi není tak líbivá jako třeba francouzština? Přiblížil ti také David podstatu textů a úvod do společenského a politického dění v České republice?
Pracoval jsem již s mnoha jazyky, a tak mluvím plynně italsky, trochu německy, ale s češtinou jsem se potkal poprvé. Na druhou stranu zpěv beru pouze jako další nástroj. David mi texty v češtině vytiskl předem a mohl jsem tak snáz sledovat průběh písně. Moc jsem teda z vašeho jazyka nepochytil, ale jsem velmi rád, že jsme nad texty vedli dlouhé rozpravy. Mám hrozně rád politický podtext písní. V Davidově tvorbě měly texty vždy velký význam, a to byl také jeden z mnoha důvodů, proč jsem do tohoto projektu šel.
Hudebník má svou vizi. Má práce je mu k ní pouze dopomoct.
Jak se ti vůbec pracovalo s celou kapelou? Z mého krátkého setkání s nimi jsem nabyl dojmu, že je to rovněž bavilo, a hlavně ocenili tvůj demokratický přístup.
Rád bych si myslel, že jsem jako člověk otevřený, což má do společné práce přinést určitou pohodu. Všechno si tak nějak sedne, když se potká správná parta lidí a není se čemu divit, když se nálada ve studiu promítne i do samotné nahrávky. Je to kolektivní snaha, kdy se během krátké doby vytvoří velmi osobní vztahy a pokud možno i efektivní systém. Všichni v kapele měli nápadů na rozdávání a David s Michalem (Michal Pelant - kytara, pozn. autora), uměli ostatním výborně vysvětlit původ písní a jejich vizi. Mnohdy se stávalo, že jsem je nahrával jednotlivě a bylo pak úžasné sledovat, jak reagují společně na vývoj desky. Byla to náročná, ale velmi příjemná práce.
Mohlo se i stát, že s tebou občas nesouhlasili? Pokud jsem to pochopil správně, u písně Gypsy Love jsi navrhoval kytarovou vložku, po vzoru španělské kytary, ale zbytek kapely to zamítl...
První verze Gypsy Love vznikla už v září loňského roku. Když jsme se k ní pak v lednu vrátili, David mi napsal e-mail, že by rád vyzkoušel trochu jinou verzi. S tím já nemám problém, protože hudebník má svou vizi. Má práce je mu k ní pouze dopomoct. Tohle se mi stalo už několikrát. Nejlepší je to příliš neřešit, vrhnout se na další verzi a pak porovnávat. Musím uznat, že nová verze této písně je lepší a více zapadá do nálady celé desky než původní verze. Je to jedna z tradičních zkušeností ze studia, která se neustále opakuje. Dokonce se nebojím, že by původní zapadla. Často se stává, že i tyhle verze vycházejí v budoucnu na rozšířených edicích.
Našli jste brzy shodu i na vhodném zvuku pro desku? Osobně mě okamžitě zaujal zvuk bicích.
Děkuju mockrát. David i Adam Kollerovi mají oba jedinečné styly a Davidovo studio má výborný zvuk. Rád míchám přirozený zvuk bicích s elektronikou, ale tu největší práci odvedly prostory v Mikulově. Spektrum zkušeností a vlivů dá člověku nějakou představu, jak by deska měla znít, ale kapela to nechala více méně na mně. Rád bych si myslel, že jsem je příjemně překvapil, když jsem jim dodal finální mixy. Zvuk se totiž „cestou“ přirozeně trochu změní.
Během mého setkání s kapelou zde byla i snaha porovnat tebe a druhého producenta, Kippera Eldridge. Kluci nejvíce ocenili, že jste oba přinesli do studia něco jiného. V prvé řadě Kipper je muzikant hrající na kytaru a klávesy a spolupracoval se Stingem a mnoha popovými umělci. Kdežto ty muzikantem nejsi, ale za to jsi kapacita na mixování a syntezátory a tíhneš k rockovému zvuku. Dalo by se to takto vyjádřit?
Já myslím, že to sedí výborně. (smích) Dokonce jsem toho názoru, že stejně úspěšně kluci rozdělili role i mezi námi.
Pak mne ale v lednu David požádal, abych se zapojil i do několika dalších skladeb, což byla velmi zajímavá výzva. Je pravda, že nejsem muzikantem v pravém slova smyslu, ale věřím, že dokážu pochopit, jak zapojit styl a schopnosti hudebníků do zvuku, kterého bych rád dosáhl. Trochu mi chybí možnost se zapojit do jamování s ostatními, ale když si to člověk umí zařídit, kapela to zvládne výborně sama. Trochu jsem experimentálně přispěl v rámci elektroniky, ale není to má deska, a hlavně se nechci nikde opakovat. Spíše se soustředím na aranže písní, kde velmi rychle poznám element, který brání písni v přirozeném toku, a najdu hned vhodné řešení. Rád si proto kapelu několikrát poslechnu naživo, než vůbec jdeme do studia. S Kipperem jsme se sešli během prosince loňského roku. Je to hrozně milý chlapík a plně respektuju jeho práci. Jsme, pravda, hodně odlišní, ale Davidovi to tak vyhovovalo a to je hlavní.
Která je tvá nejoblíbenější píseň? Na své stránky sis vložil píseň Ticho a nemůžu než souhlasit. (smích)
(Smích) Je to parádní věc, ale i Řidič se mi moc líbí, i když je naprosto odlišný. Gypsy Love jsme už zmínili, ale změna prospěla i Psychopatovi. Všechny písně mají svůj vlastní příběh a nádech nostalgie. Hrozně rád se k této desce vracím, protože písně mají velkou sílu a přetékají muzikantstvím. Rád na ně vzpomínám.
VIP spolupráce
Než se vrhneme na největší jména z tvých spoluprací, okamžitě mě zarazilo album Host od gothic/doom metalové legendy Paradise Lost. Mají pro mě velký význam, protože byli první kapela, kterou jsem dostal na přední stranu, a navíc jsem se v té době hodně věnoval pouze metalu. V době výborného alba Faith Divides Us - Death Unites Us jsme rozebírali i celou diskografii a také kontroverzní album Host. Každé album beru jako vývojový stupeň kapely, což se dá snadno srovnat i s partnerským životem. Na druhou stranu, vždy se spíš za tohle album styděli a nejspíš zvolili tuto strategii kvůli nelibosti fanoušků. Zpěvák Nick Holmes často zmiňuje, že v té době procházeli „autorskými rozpaky“, ale přijde mi to u nich více než přirozené zkusit jednou ubrat na kytarách a dát prostor synth-popu.
Děkuju za tuhle otázku. Velmi zřídka mám možnost se na tohle téma vyjádřit. Umělci za mnou chodí se svými výtvory, vizemi a Paradise Lost nebyli výjimkou. Přišli s velmi jasným přáním zvuku, ale také mnoha osobními problémy. V minulosti jsem je už jednou odmítl, protože mi jejich heavy zvuk moc neseděl, ale když jsem slyšel demoverze skladby Host, změnil jsem názor. Navíc jsem i z našich rozhovorů pochopil, že touží po změně. Dobře si pamatuju, že jsem kapele důrazně domlouval přidat více kytar, ale jim se líbil elektronický směr, kterým se deska vyvíjela. Greg (Gregor Mackintosh - kytara, pozn. autora) přišel s velmi jasnou představou zvuku na demoverzích. Ve skutečnosti jsme použili drtivou většinu, která byla bez kytar. Byl jsem toho názoru, že s další deskou bychom se mohli přiblížit Nine Inch Nails, ale k tomu nikdy nedošlo. Moc dobře si také pamatuju přehrávku alba v Londýně, kde si to všichni užívali a těšili se z úspěchu singlu v Německu. Přirozeně tato deska překvapila jejich tradiční fanoušky, ale albu se dařilo celkem dobře a často mi píšou posluchači, kteří desku objevili dodatečně. Dnes se Paradise Lost vrátili ke svému tradičnímu zvuku, a to respektuju.
Když si vezmeme The Cure, zrovna byli ve fázi, kdy se sestava prakticky rozpadla a byla zde touha po změně. Jaký přístup jsi zvolil v jejich případě, když ti dávali najevo otevřenost vůči novému pracovnímu přístupu?
Když jsme šli tehdy s frontmanem Robertem Smithem na pivo, byli tehdy v kapele jen dva. (smích) Dokonce tehdy uvažoval o sólové desce a název Wild Mood Swings si schovával přesně pro tyhle účely. S kluky z Depeche Mode se potkal v New Yorku a ptal se po mně. Měl jsem z The Cure pocit, že se znovu hledají, protože z kapely se stala směska starých a nových členů. Robert v jednu chvíli dokonce přizval mého kamaráda Alana Wildera, který zrovna opustil Depeche Mode. K naší spolupráci jsem přinesl mnoho nápadů, ale Robert je mozek kapely a písně jsou jeho. Přistoupil jsem dokonce na postup, že se mixu ujme více lidí a pak budeme porovnávat výsledky. Dalo by se říct, že se dalo album stihnout mnohem rychleji, ale postup si volí autor.
Příklady Paradise Lost a The Cure ukazují, že si tě, se vší úctou, vyhledávají kapely, které potřebují změnu a jsou více než otevřené novým přístupům. Pro tebe to ale není nic nezvyklého, když vezmu jednu tvou hlášku: „Krok kupředu je ta nejtěžší věc.“
Řekl bych, že se výzev nebojím a tvořit něco nového je úžasné. Opravdu nerad tvořím něco dvakrát. Na druhou stranu rozhodnutí se změnit vždy přišlo dřív, než mě umělec kontaktoval. Jsem pouze člen týmu, který jim v tom má pomoct.
Podmínky jsou vždy odlišné a umělec není schopen ovlivnit názory na muziku, jakmile vyjde. Tak proč se stresovat?
Tvé jméno je však nejvíce spojováno s Depeche Mode. Jak se ti podařilo s nimi vybudovat tak dlouhotrvající vztah? Pokud se nemýlím, vůbec jsi je neznal, dokud se ti neozvali...
Přesně tak. Neměl jsem ponětí, s kým mám tu čest, dokud jsme nezačali pracovat na albu Violator. Abych byl přesný, Alan Wilder a producent Flood mě požádali, abych nahrál zpěvy a dělal technika přibližně na měsíc. Nakonec se naše první spolupráce protáhla na tři měsíce a několik bonusových skladeb. Následně mě Alan požádal, abych se postaral o produkci zvuku na nadcházejícím turné. Něco jsem od nich zaslechl už dříve, ale moc dobře si pamatuju na to, jak jsem poprvé zaslechl píseň Personal Jesus. Alan mi poslal singl, a když jsem si ho pustil, úplně mě to odrovnalo. Ty skladby jsou neskutečné a hrozně mě zaujal jejich inovátorský přístup, ze kterého jsem se moc naučil. Následující deska Songs of Faith and Devotion byla ve své podstatě úplně jiná. Flood a Alan mi takhle jednou zavolali a zajímali se, zdali bychom mohli natáčet mimo tradiční studiové prostory. Hodně jsme improvizovali, ale všechno nakonec vyšlo. Jistě, všechno nebylo napsané včas a občas jsme nestíhali, ale lidé se mění a stejně tak hudba. Velmi rád jsem s nimi pracoval a byla to sice velmi náročná, ale také zábavná zkušenost. Jak jistě víš, pracoval jsem s nimi šest let ve studiu i naživo, ale také i na sólové desce Alana a v neposlední řadě s Alanem a Floodem na projektu Nitzer Ebb. Jsem na to období, nebál bych se říct nejslavnější v jejich kariéře, velmi hrdý.
Fanouškem Depeche Mode ses stal, jako i mnozí jiní, velmi rychle. Jak se ti daří udržovat si od svých oblíbenců profesionální odstup?
To je pro mě překvapivě snadné. Základem je nemyslet na předchozí úspěchy ve své kariéře nebo aktuálního klienta. Podmínky jsou vždy odlišné a umělec není schopen ovlivnit názory na muziku, jakmile deska vyjde. Tak proč se stresovat? Fanouškovství je podle mě jen další přísun motivace a ke všem svým spolupracím přistupuju stejně.
Veškerá vina padá na producenta
Skladbu Personal Jesus jsme již zmínili, ale mohl bys, prosím, přiblížit našim čtenářům vznik dalšího legendárního hitu, a to Enjoy the Silence?
Když jsme se seznámili, většina skladeb již byla v zárodku. Každá byla v různých fázích produkce, ale k cíli to bylo ještě hodně daleko. S Alanem a Floodem jsme fungovali pod dohledem kapely jako výborný tým. Osobně jsem přinesl trochu odlišný přístup, a hlavně zrychlení pracovního procesu, kdy jsme fungovali v různém složení. Těžko se to vysvětluje, ale já se při práci nestresuju. Prostě jedu v tempu, protože miluju zvukový design, který mi nabízí spektrum možností ve velmi krátkém čase. Pro každou spolupráci připravím spektrum možností na svém ovládacím pultu, od efektů přes zesilovače až po snadný přechod mezi digitálním nahráváním a analogem. Když kapela zrovna touží po nových zvukových možnostech a nápadech, jsem schopen jim jich nabídnout hned celou řadu. Veškerá vina tak poté padá na mě. (smích)
Jak vzpomínáš na spolupráci s Paulem McCartneyem?
Paul a Linda znají osobně mého dědečka, který pracoval v Twickenham Film Studios London a spolupracoval s The Beatles na jejich filmech a prvních videoklipech v šedesátých letech. Poprvé jsme se seznámili, když mi bylo dvanáct. Zrovna totiž natáčeli videoklip s Wings. Velmi rád jsem fungoval jako posel pozdravů, když McCartneyovi pozdravovali po telefonu mé prarodiče. Pokud jde o nahrávání se Sirem, pracoval jsem jako technik v George Martin - AIR studios a tam mě můj dobrý přítel a hlavní technik Jon Jacobs doporučil jako asistenta. Ti dva se znali již řadu let a Paul mu neměl důvod nevěřit. Byl to opravdu úžasný zážitek s ním a dalšími muzikanty natočit více než čtyřicet písní. Asistoval jsem Jonovi a občas mi zcela svěřil technický dohled. Celý proces byl občas trochu chaotický, ale velmi produktivní. Když jsme zůstali s Paulem ve studiu sami, požádal mě o doporučení klavíru, což mi bylo vážně poctou. Nahrávání probíhalo převážně v jeho studiu, ale odběhli jsme si nahrát i trochu orchestrů do Abbey Road. Většina těchto písní se objevuje na albech Flowers in the Dirt, Flaming Pie a na kompilaci největších hitů. Existuje však stále velké množství nevydaného materiálu, takže snad na to dojde v budoucnu.
Inspirace a kariéra
Proč ses vůbec rozhodl stát se producentem?
Myslím, že jsem si nikdy nepřál nic jiného. Otec je závodní jezdec, a tak jsem strávil hodně času po okruzích ve Velké Británii, ale hudba byla vždy mou vášní. Vždycky jsem věděl, že budu spíš ten skrytý týpek ve studiu než fungovat v kapele. Vždy jsem byl uchvácen procesem vzniku alba, a to se nezměnilo.
Co ti nejvíce dala zkušenost u tvého mentora, kterým je Glyn Johns?
Pochybuju, že máme dost prostoru, abych dokázal reálně vysvětlit, co mě všechno naučil a jaký odkaz ve mně zanechal. Dlužím mu hrozně moc, protože bez jeho vlivu a důvěry v mé rašící nadšení by mě nikdy nečekala tato kariéra. Glyn byl můj skutečný producentský idol, takže pracovat s ním a průběžně od něj získávat nabídky i v době, když jsem se postavil na vlastní nohy, bylo splněným snem. Pečlivě jsem studoval jeho práci, načetl si o něm, co jen šlo, a tím jsem ho právě i dost překvapil. Na začátku jsem neuměl vůbec nic a měl jsem to štěstí, že mi chtěl předat svůj styl práce, dřív než by mě zkazila moderní technologie, která se začala používat ve velkých studiích. Ztělesňuje producenta „nemuzikanta“, o což usiluju i já. Má velmi specifický přístup, který jsem obdivoval, ale vážil jsem si ho o to víc, když jsem se přesunul do Townhouse Studios v Londýně, kde nikdo nepracoval tímto stylem.
Každý si hledá svou vlastní cestu a to za něj předražené vybavení neudělá.
Dnes máš konečně své vlastní studio. Přibliž nám, prosím, pár perliček, které obsahuje.
Studio je spíš jen další část mého domova. Mnohdy jsem měl pocit, že studia mají určitou zatuchlou a zaschlou atmosféru. Příliš řeší technické vybavení a ubírají na přirozených vibracích uvnitř. Moje studio Panic Button je vyrovnaná směska přirozeného prostředí, funky osvětlení, příjemného gauče a potřebné techniky. Nachází se na ostrově na řece Temži, takže působí odlehle a kouzelně.
Doposud jsi spolupracoval s velkým počtem italských umělců. Proč sis nevybudoval studio na slunném jihu?
Mixování probíhá přímo v Itálii, ale nahrávání na nejrůznějších místech, od studií, soukromých domovů až po úchylné vily. (smích) Stačí mi tak pouze míchací příbytek v Římě. Hodně umělců se do Londýna chce podívat tak i tak, což mi vyhovuje.
Něco navíc
Přibliž nám, prosím, jak tě spolupráce dokáže obohatit po osobní a profesní stránce.
Řekl bych, že se vliv ze spolupráce s novými umělci a hledání možností vyjádření jejich nápadů, nedá změřit. Člověk na sobě nikdy nepřestane pracovat a vzdělávat se v hudební stránce nahrávání. Je to úžasná práce. Jako hudební fanoušek se dostanu k velkému množství tvorby, která mě dokáže ovlivnit. Když se tak dostanu k nějaké spolupráci, okamžitě píseň zvažuju po technické stránce a uvažuji o jejím náboji. Nejsem takový ten úchyl, který by řešil nejúžasnější zvuk šroťáku. Jde o posluchačský zážitek, kdy si to všechno sedne a ty vidíš světlo. (smích)
Jak si vůbec vybíráš partnery? Případně jak je přesvědčíš, že jsi správná volba?
Nejde ani tak moc o přemlouvání nebo shánění zákazníků. Spolupráce vznikají především tak, že klientovi ukážu nové možnosti zpracování jeho nápadu. Občas se stane, že mi umělec odprezentuje něco, co se mi nezdá, ale mou prací je pracovat na tom a najít to, po čem touží. Dochází tak k tomu, že se společně vydáme směrem, o kterém jsme sami původně nevěděli, že existuje. To je pro mě podstata spolupráce a moc dobrý příklad jsou střední části písní Gypsy Love a Psychopat z alba Československo, Davida Kollera.
Nepochybně jsi i nějakou tu nabídku musel odmítnout...
Poslechnu si a pošlu názor na každé demo, které obdržím skrze Facebook nebo Soundcloud. Producentské nabídky odmítám, pokud necítím, že písně mají dostatečnou kvalitu, nebo mám pocit, že už nemám jak přispět. Proto se mnohdy vrhnu raději na mix, kde se dá ještě dost změnit.
Producenti mnohdy zmiňují osobní vztahy, které by měly být ideálně dobré a přátelské, ale existuje i mnoho autoritativních příkladů. Jaký osobní přístup volíš ty?
Osobní vztah je klíčový. Není to něco, co si vynutíš. Přichází to skrze vzájemný respekt a čas strávený spolu. Mnohdy si tak spíš připadám jako psychiatr s velkou dávkou trpělivosti. Odměnou tak bývá spokojený, ale i příjemně překvapený umělec. Otevřenost, ale i jasná vize jsou způsobem, jak si získat vzájemný respekt.
Nakonec bych se rád zeptal na radu pro kamaráda, topícího se v knihách o práci ve studiu. Jaký je nejlepší způsob získání zkušeností?
Nejlepší cestou je pracovat na projektu bez ohledu na prestiž. Nikdy jsem se nenechal ovlivnit článkem o bůhvíjakém zvuku. Spíše jsem dal na rady a studium ostatních při práci. Navíc se člověk nesmí nijak omezovat. Občas se dočtu o nějakém výborném plug-inu, který umí tohle a tamto. Každý si hledá svou vlastní cestu a to za něj předražené vybavení neudělá. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl sledovat při práci mistry oboru. Proto vřele doporučuju pozici asistenta. Svět se neustále mění, velká studia stále hrají velkou roli, ale dnešní generace má téměř neomezené možnosti.
www:
