Neuvěřitelně technicky vyspělý německý bubeník Sebastian Lanser získal po dlouholetém angažmá v progjazzmetalových Panzerballett prestižní místo za soupravou u věrozvěstů progresivního deathmetalu Obscura.
Do české republiky v roce 2018 zavítal měsíc po sobě s oběma kapelami a při první návštěvě jsme měli možnost před koncertem Panzerballettu v salónku pražského kulturního centra Klubovna zevrubně vyzpovídat. Povídali jsme si o smyslu technické a rytmicky náročné hudby, o cvičení, o motivaci a také o tom, jak ve vší té záplavě hudebních informací vyprázdnit mysl.
Záludná otázka na začátek. Podle kapelníka Panzerballettu Jana Zehrfelda jsi jediný z kapely, kdo se dokáže uživit hraním, aniž by učil. Je to tím, že jsi cvičil víc než ostatní?
Není pravda, že bych neučil, jen nedávám pravidelné lekce. Mám pár studentů, kteří chodí jednou za dva nebo tři měsíce, a když jsem na turné, tak občas po domluvě nebo i spontánně někoho učím před koncertem v backstage. Rád bych také začal učit přes skype, dávám dohromady nové studio, takže tahle možnost by se měla brzy stát skutečností. Myslím si ale, že osobní setkání je stále nenahraditelné, takže on-line výuka bude vždycky jen náhražka pro případy, kdy to jinak nejde.
Zmínil jsi vlastní studio. Věnuješ se tedy spíše nahrávání, nebo živému hraní?
Dělám spousty různých věcí, ale poslední dva roky je mojí hlavní pracovní náplní Obscura, máme hodně koncertů, a právě jsme dokončili druhé album, takže tam je to mezi studio a koncerty rozdělené napůl. Hodně času zabere i Panzerballett, ne že bychom měli tolik vystoupení, ale příprava je opravdu náročná. Dále hraju na klasické bicí nástroje s Martinem Grubingerem z Rakouska, to je velmi diverzifikovaná muzika, ale vždy má blízko ke klasické hudbě, i v ohledu bicích.
Protože jsi nejspíš pro mnoho našich čtenářů nová tvář, tak si řekněme něco málo o tvém dětství, začátcích, vyrůstání...
Úvodem je potřeba říct, že jsem vyrůstal ve velmi muzikální rodině, můj táta je kytarista a zpěvák. Bubnování mi učarovalo už jako malému, první soupravu jsem dostal v pěti letech a rodiče mě od malička velmi podporovali, nutno říct, že až dodnes. Vždycky, kam až mi paměť sahá, jsem byl zamilovaný do bubnů. Na hodiny jsem začal chodit v osmi letech, a když jsem pak studoval střední školu, dělal jsem ji večerně, abych mohl přes den cvičit. Vyvrcholením pak bylo studium bicích na univerzitě v Atnona Brucknera v Linzi. Ale ta cesta byla v podstatě od počátku daná. Asi rok jsem pracoval v obchodě s hudebními nástroji a to je jediná skutečná práce, vyjma hraní, kterou jsem kdy dělal.
Co tě táhne k tak složité muzice, jako je Obscura nebo Panzerballett?
Upřímně řečeno, nevím. Můj táta je velký fanoušek blues, v dětství jsem poslouchal Erica Claptona a podobnou muziku a dodnes se cítím s blues i klasickým rockem silně spojen. Vyrůstal jsem v devadesátých letech, takže se mi samozřejmě nevyhnula Nirvana, Metallica a podobné kapely, ale základ je v těch šedesátých a sedmdesátých letech. Hrál jsem v kapelách všech možných stylů, ale přelom nastal v okamžiku, kdy jsem dokončil univerzitu a Jan mě oslovil s nabídkou hraní v Panzerballettu. Vždycky jsem se zajímal o rytmus nejen z té přirozené až animální strany, ale také ze strany analytické, matematické, vědecké. Zároveň mě vždy zajímal indický přístup k rytmu a jeho vnímání včetně konokolu, jazyka vyvinutého pro práci s rytmem, jmenovitě pak indický bubeník Trilok Gurtu. Na univerzitě jsem měl profesora, který konokol velmi používal a když jsem pak začal hrát v Panzerballettu, tak se mi tahle průprava nesmírě hodila. Každopádně nerad v souvislosti s hudbou používám slovo složitá (complex), raději mám termín virtuozní, protože vždycky je cílem schopnost zahrát hudbu pocitově, nikoliv rozumem - pro umělce by nic nemělo být složité, cílem je hrát komplikované věci s lehkostí a tomu pak říkám virtuozita. Mám rád hudebníky, kteří jsou velmi pokročilí v ovládnutí svého nástroje, ale zároveň si myslím, že mentální úsilí by mělo zůstat ve zkušebně. Na pódiu je cílem čistá radost a čisté plynutí.
Jaké jsou rozdíly mezi hraním v Panzerballettu a Obscuře?
Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco PB je primárně náročný na počítání a představivost, tak Obscura klade důraz hlavně na technickou náročnost, i když samozřejmě obě kapely vyžadují kombinaci technických a mentálních schopností. Mám rád hudbu, která je hluboká ve všech aspektech, a to Panzerballett naprosto splňuje, protože v Janově hudbě je rytmus velmi koncetrovaná informace. Vždycky mě zároveň bavili rychlí a velmi techniční bubeníci, baví mě hudba v oblasti tempa kolem 230 BPM. Obskura je pro mě obrovská motivace v tom, abych na svých technických schopostech pracoval. Před třemi nebo čtyřmi roky jsem si taková tempa v nohou nedovedl představit, ale po čase jsem se tam dostal, protože jsem měl praktický, hudební důvod, to mě vždy motivovalo. V Obscuře probíhá všechno skládání a aranžování kolektivně a pro mě je to jedinečná příležitost využít schopnosti, které mám a na druhé straně hledat nové cesty a mezery, které lze projít a vyplnit. A nejdůležitější je, že takhle jsou nastavení v kapele všichni. Je to technika spojená s kreativitou, přirozeně a neoddělitelně, v naprosto svobodném procesu.
Pak jsou ale posluchači, kteří tvrdí, že Panzerballett není umění, že je to přehlídka technických schopností.
Je to velmi polarizované, část lidí Panzerballett miluje, část nechápe. Samozřejmě to není hudba pro každého, záležína tom, jak máš vytrénované uši. K tomuto typu hudby se musíš proposlouchat, abys vůbec měl schopnost odhalit ty hloubky, o kterých jsem mluvil. Člověk, který není hudebník nebo poučený posluchač, samozřejmě může mít problém naši hudbu rozklíčovat a není schopen porozumět informacím, které jsou v ní obsažené, vnímá jen šum. Na nejzákladnější úrovni lze říct, že záleží vždy na tom, jak máš vyvinutou schopnost vnímat puls (základní a obvykle neměnné plynutí dob - pozn. autora). Pravda je taková, že většina skladem Panzerballettu je ve čtyřčtvrťovém taktu, ale puls je často velmi skrytý pod vrstvami jiného rytmického dění. Často také používáme méně standardní subdivize, jako jsou kvintoly nebo septoly. Chápu, že pro někoho může být složité až nemožné se v tom orientovat.
Tady je potřeba zmínit vliv Meshuggah a rozdíl mezi lichým taktem a polyrytmem. Zatímco progresivní kapely jako Dream Theater pracují většinou s lichými rytmy, což je v zásadě čtyřčtvrťový takt, ve kterém něco chybí nebo přebývá, tak Meshuggah byli asi největší průkopníci polyrytmů, tedy dvou rytmů přes sebe, obvykle lichého a rovného, které se proti sobě cyklicky otáčejí. Výsledkem je hudba, která působí jako ozubené soukolí, mechanicky, ale zároveň má groove, protože posluchač může sledovat plynutí dob, tedy puls, který se nemění. Myslím, že I na vašich posledních dvou albech začíná být puls lépe slyšet a hudba je pak nějakým způsobem přísupnější, byť stále stejně složitá.
Ano, Meshuggah jsou velká inspirace, I když ne tolik pro mě jako pro kapelníka Panzerballettu Jana Zehrfelda, který o nich dokonce psal diplomovou práci. Je zajímavé, že mluvíš o posledních dvou albech, protože počínaje předposlední deskou Breaking Brain jsem se začal mnohem aktivněji věnovat skládání a aranžování bubnových partů. Ta muzika je ještě komplikovanější, než byla dřív, ale všichni jsme se posunuli a já jsem se za ty roky naučil aranžovat své party tak, abych zároveň podpořil ostatní nástroje a zároveň udržel celkový soudržný pocit ze skladby. Takže ta větší poslouchatelnost by mohla být způsobená větší čistotou aranží.
A dostáváme se k souvisejícímu problému, tedy co je to groove ve světě extrémní metalové hudby. Protože tam asi není prostor pro mikroskopické posouvání úderů dopředu či dozadu, cílem je co největší přesnost. V čem se tedy liší člověk od stroje?
To je složité téma. Jako člověku, který hraje velké množství různých žánrů, mi občas u metalu chybí právě tahle svoboda. Groove ale nedělá jen umístění tónů v čase, ale také například zvuk. Mnoho současných metalových nahrávek je přeprodukovaných nejen z hlediska rovnání na mřížku v čase, ale také z hlediska zvuku, který bývá velmi nepřirozený. Součástí groove je taky nějaká jistota, přesvědčivost a přesvědčenost bubeníka, která z jeho hraní je nebo není cítit. Já dokážu hrát šestnáctiny na kopák ve 200 BPM pět minut v kuse, ale stejně tak řeším, abych dokázal zahrát jednoduché a pomalé doprovody tak, aby šlapaly. Protože bez toho nebude žádný seberychlejší blastbeat znít přesvědčivě. A samozřejmě dynamika, pokud budeš hrát všechny tóny stejně nahlas, přicházíš o obrovské množství vyjadřovacích možností. Dynamika je, kromě instrumentace a rytmu samotného, třetí velmi důležitá dimenze hraní a složka groove. Pro mě osobně je důležitý ten širší obraz bubnování, nejsem stylově omezený na metal a například studium jazzu a vážné hudby na vysoké škole mi velmi otevřelo oči a stále z něj čerpám. Stejně tak indické školy rytmu, o kterých jsme mluvili dřív. Zásadní je mít otevřené oči a umět použít veškeré znalosti k vytvoření vlastního stylu. Každý posloucháme a učíme se něco trochu jiného, a pokud dokážeš při svém hraní vycházet ze všech vlivů, které na tebe působí, zákonitě musíš být originální, protože každý člověk je jedinečný.
Jak náročné je udržet se ve formě, abys byl schopen hrát pravidelně a bez chyb takhle intenzivní muziku?
Snažím se pravidelně sportovat, ale není to žádné velké posilování. Upřímně řečeno, obvykle se mnohem dříve unaví mysl než tělo. Udržet si mentální schopnosti a pochopení toho, co hraju, je záležitost intenzivního cvičení, mluvím o šesti až osmi hodinách denně. Je potřeba si dávat pauzy a udržet se duševně fit, neunavit se a nebýt frustrovaný. Co se těla týká, hlavní pravidlo je poslouchat své tělo - když říká, že má hraní dost, tak přestat. Vždycky cvičím se zrcadlem, abych viděl, co dělám, a hlavně co dělám špatně. Samozřejmě to s myslí souvisí, protože fyzicky unavený člověk se mnohem snadněji vyčerpá i fyzicky.
Takže to by bylo tělo, a teď moje nejoblíběnější otázka. Co se během hraní děje v mozku?
Nic. Přinejmenším právě to je cílem a někdy se to daří více a někdy méně. Je samozřejmě nutné mít muziku dokonale nacvičenou, ale obzvlášť u pevně daných struktur, jaké hrajeme s Panzerballettem I Obscurou, se po několika koncertech dostaneš do stavu, že si tělo přesně pamatuje sekvenci pohybů v dané skladbě a vědomá mysl už nemusí nic řídit.
Posloucháš nějakou hudbu, kterou bys chtěl doporučit našim čtenářům?
Poslední dva dny poslouchám album Silly String II od Travise Orbina (bývalý bubeník Periphery). A za jedo z nejzajímavějších alb poslední doby považuji desku The Dawn of Time Virgila Donatiho.
