S kytaristou Jiřím Urbanem nejen o novém CD Arakainu - rozhovor se zakládajícím členem Arakainu

Vzpomínám, že jsem na Arakain chodil na Novodvorskou, kde jsem je viděl s kytaristou Markem Podskalským. Chodil jsem na ně na „Barču“ (KD Barikádníků), viděl jsem je v Kulturním domě Dopravních podniků... Arakain prostě potkávám celý svůj muzikantský život, vlastně už v době, kdy jsem se teprve začínal vážněji zajímat o rockovou muziku, Arakain už hrál... a hraje stále dál. A nebojím se říct, že se stal českou trashovou legendou.

Málokterá moderní metalová kapela má tak dlouhou a bohatou historii, na jejímž hudebním kontě je tolik dobrých nahrávek. A ty nahrávky poslouchá již několik generací českých rockových fanoušků.

Troufám si říct, že Arakain je moderní kapela. Proč? Protože její hudba neustrnula, vyvíjí se, hudebně se posouvá, zkrátka nehraje třicet let stále to samé. Snaží se držet krok s moderními trendy. Přeci jen je to obdivuhodné, vždyť muzikanti z Arakainu už něco pamatují, takže by se klidně mohlo stát, že nebudou tak progresivní. Oceňuji, že jdou svou vlastní hudební cestou a slepě nekopírují zahraniční kapely. Samozřejmě, vlivu různých světových kapel se nevyhne nikdo. Myslím, že je velká škoda, že Arakain nemohl dříve hrát v západní Evropě, protože si myslím, že se kvalitou vyrovná „západním“ kapelám a možná kdyby hrál v Evropě, v Americe..., možná by byl dokonce jednou z kapel, které určuje směr a vývoj metalové muziky celosvětově. Jenže je tu to kdyby... Doba byla taková a zpátky cesta nevede.

Arakain už hraje skoro čtyřicet let. Za tu dobu se jistě v rukou kytaristů vystřídala velká řádka kytar a kytarových aparátů. V začátcích Arakainu, a vlastně v začátcích všech rockových kapel z tohoto období, byl docela problém nějaký slušnější aparát sehnat. Originál Marshall, Fender, Vox..., to byl jenom sen. Proto šikovní kytaristé, kteří to umějí s pájkou, začali stavět svoje vlastní lampové zesilovače napodobující drahé originály. A i ty kopie byly drahé. Pro kluka ze školy, vlastně zcela nedostižné. Tím se dostáváme k Rudolfu Rožďalovskému, který byl sólovým kytaristou, v první sestavě Arakainu. A Rudolf Rožďalovský je právě jeden z mála lidí v ČR, který dodnes staví vlastní lampové aparáty. A „starý“ Arakain, ten měl tu výhodu, že přímo člen kapely ty zesilovače uměl vyrobit. To si dnes skoro nikdo neuvědomuje, jak obrovská to byla výhoda. Kytary, to takový problém nebyl. Přeci jen Jolana Diamant byla docela slušná kytara a dala se koupit za 2000 Kčs v bazaru, ale aparáty, to velký problém byl. A když už měl někdo nějaký slušnější zesilovač, ať už to byla třeba nějaká stará lampová Tesla, tak další a možná ještě větší problém byly reproduktory. Záměrně říkám reproduktory, protože bedny jsme si dokázali vyrobit kdysi sami, ale sehnat do toho originál Celestiony, to už muselo být ze Západu. Byly tady oficiálně k dostání jenom bedny od Vermony z NDR, ale to nebylo úplně OK. I když i dnes má někdo určitě nějakou tu Vermonu doma na památku.

A tak se od „nesnadné“ minulosti přesuňme volně zpět do současnosti, k povídání s kytaristou, autorem a zakládajícím členem Arakainu Jirkou Urbanem nejen o novém CD Jekyll & Hyde.

Jak dlouho jste od prvního nápadu až po závěrečnou realizaci na CD pracovali?

To je trochu složitější otázka, protože každý z autorů to má trochu jinak. A jelikož jsme na desce zastoupeni hned čtyři autoři, bylo to opravdu rozdílné. Ale za sebe mohu říct, že jsem na demáčích pracoval již v průběhu celého předchozího roku a pak už jen čekal na texty a první nástřely verzí zpěvu. Před začátkem samotného natáčení letos v zimě jsem přidal pouze jednu novinku, skladbu Kompromis. Mám doma v pracovně vedle stolu zavěšenou jednu pracovní kytaru a stále zapojený Fractal Axe-Fx II, a jak mě něco napadne, hned sedám ke kytaře a zaznamenám to do compu. Někdy to pak rozvinu, jindy to celé později vyhodím a někdy se stane, že nápad „vyroste hned, z ruky“ a písnička se urodí během chvíle. To byl třeba případ Kompromisu.

Na CD Jekyll & Hyde máte dvanáct skladeb. Je pro tebe některá z nich něčím výjimečná? Něčím, čím se liší od ostatních? Byla třeba obtížná při nahrávání nebo je nějak jinak zvláštní?

Výjimečné jsou pro mě například skladby složené na sedmistrunnou kytaru (naše současné ladění šestistrunek je do C#). To začala být specialita našeho baskytaristy Zdeňka Kuba, který se zhlédl v tomto ladění, a přitom my sedmičky nepoužíváme! (smích) Zakoupil jsem tedy poměrně slušný nástroj v sedmistrunném provedení, ale vůbec mi to nefungovalo. Nevešly se mi tam ruce, neladilo to ve všech polohách ideálně, prostě jsem se v tom hrabal a topil se. Zkoušel jsem i obvyklé sedmičky od Ibanezu, ale všechno marně, já se v tomhle ladění nástroje nenašel. A tak jsem nakonec pouze koupil sedmistrunnou sadu strun, vyhodil jednu strunu a natáhl ji na domácí šestistrunný Les Paul, naladil do H a bylo to! (smích) Výsledek můžete slyšet ve Zdeňkových skladbách. Jsou temnější, zvláště pak titulní Jekyll je depka brutální a kytara burácí, až trhá játra. (smích)

Které skladby z nového CD zařadíte do stávajícího koncertního setlistu?

Momentálně na koncertech hrajeme úvodní skladbu Dnes ještě ne, kterou jsme vyslali do světa jako první promo v podobě lyric videa. To dělal Jiří Urban junior a s tímhle klipem jsme zároveň konečně spustili vlastní kanál Arakain na You Tube x. A jelikož na desce zpívá i Lucie Bílá, tak při našich společných koncertech zazní i další novinka. Jmenuje se Jen vaše ruce. Ale protože jsme momentálně ve fázi festivalů, kde vystupuje umělecká všehochuť pro ne úplně vyhraněné publikum, neexperimentujeme a zbylý repertoár léta je složen výhradně z osvědčených hitů, které zná i „lajk“. Na hlubší propagaci nové desky a live provedení dojde na podzimním turné k Jekyll & Hyde, které proběhne ve větších lokalitách.

Texty si píšete sami? Případně kdo vám s tím pomáhá?

Musím říct, že jsme skupina poměrně zkušených skladatelů a aranžérů. Myšleno ve smyslu hudebním. Po odchodu Aleše Brichty, který požadoval být vždy výhradním textařem, jsme byli nuceni řešit i tuto otázku a nějak se s ní s větším či menším úspěchem poprat. A tak jsme všichni od té doby napsali hodně textů, některé zlidověly, některé stojí za bačkoru, ale vždy jsme při tvorbě dávali důraz na hudební složku a ten text byl takovou nutnou povinností, aby tam nebylo jen „ná ná ná...“, i když jsem koukal, že i to dneska funguje na lidi dobře. (smích) Zkrátka někteří z nás u textování zůstali, jiní si raději začali najímat cizí služby. A tak se v našich skladbách postupně objevili Jirka Fojtík z Egotripu, Pepa Michálek z Forrest Jump, Protheus Macků z Dymytry nebo básnířka Jitka Plachá.

Všiml jsem si, že ve skladbě Znal bych rád je zmíněna jedna věc od Kiss. Čí to byl nápad? Jak to vzniklo? Náhoda?

Tak je poznat, že nemáš desku, a buďto ti ji někdo nahrál nebo, nedejbože, sis ji stáhl z netu! (smích) Jsem autorem skladby a motiv písničky Kiss mi tam vlezl při skládání najednou úplně sám a tak mi tam pasoval, že jsem ho tam nechal jako fórek. (smích) Přestože Kiss jdou zcela mimo mě a znám jen pár písniček. Ale tahle je zrovna jedna z těch povedených. Myslím, že Detroit Rock City...

Díky za odpověď, desku jsem poslouchal na Spotify. Takže z netu - ale legálně. (smích) Ale pojďme dál... Ve skladbě Jen vaše ruce zpívá Lucie Bílá. Není ta skladba v jiném ladění než ostatní skladby? Případně v jakém a proč?

Lucie Bílá s kapelou opět pravidelně vystupuje jako druhý zpěvák, jak tomu bylo před mnoha lety. Autorem je Honza Toužimský, jeho styl je modernější, často používá do podkresů samply, tak je tomu i v této skladbě. Přestože i on má rád barvu sedmistrunných kytar, tato skladba je v našem běžném ladění, tedy v C#, což samozřejmě ale je podladění.

Ve kterém studiu jste CD Jekyll & Hyde nahrávali a ve kterém masterovali? A jak jste nahrávali bicí?

Už asi není tajemstvím, že využíváme techniku simulace kytarových zvuků na profilerech, takže si užíváme ten přepych natáčet každý doma do kompatibilních softwarů a nahrané tracky odevzdáváme do studia ke zpracování. K mixu a pak i následnému masteringu jsme letos vybrali ve „výběrovém řízení“ studio HollySound kytaristy Martina Hollandra.

Pojďme teď na otázky ohledně tvých zvuků, kytar atd. To bude čtenáře Muzikusu jistě velmi zajímat. Již nějakou dobu používáš Kemper Profiler. Kdy a proč jsi ho začal používat? A používáš i jiné profilery?

Před léty jsem objevil fenomén simulace kytarových aparátů od Fractalu. Tady na trhu samozřejmě nebyl, a tak se mi podařilo nechat si ho dovézt přímo od výrobce ze Států. Nedám na něj dopustit, a i když vím, že kapely dnes používají často i Kemper, zní mi Fractal Axe-Fx II nejopravdověji, má takovou velkou hloubku a plastičnost, je to věrná kopie toho kterého aparátu. Necítím tam chemii digitálu. Pak si kytarista Mirek Mach pořídil Kemper Profiler, naladil sadu zvuků, která vyhovuje našemu zvukaři tak dobře, že jsem si později koupil Kemper také a u něj už na koncertech zůstal. Dnes je máme všichni tři.

Zvuky (profily) používáš tovární, nebo nějaké jiné, upravené? A je nějaký tvůj oblíbený a na kterém zesilovači je založen? Zkoušel jsi nějaké „balíky“ profilů, které se dnes dají běžně koupit? Máš nějaký tip, jak s Kemprem nejlépe pracovat? Nebo čeho se vyvarovat?

Největší zkušenosti mám s Fractalem. A tam samozřejmě vycházím z továrních presetů, protože ti pánové tomu věnovali tolik času, trpělivosti a erudice, kterou nejsem schopen nahradit ani za sto let, takže jejich nastavení vhodná do našeho žánru jsou pro mě výchozím bodem. Pak už hraje roli naladění nástroje, snímače a jejich síla, struny, i to trsátko a úhoz mají pak nějakou úlohu při tvorbě tónu. Takže nastavení korekcí doupravím, většinou vyberu i jinou reprobednu a někdy i mikrofon. Ale v poslední době používám presety bez ovlivnění mikrofonem. Z balíků nejvíc používám reproboxy a zesilovače Mesa Boogie, to je prostě klasika. Léta jsem hrál na TriAxis a konec od Booginy, a tak mi tyhle zvuky nejvíc splňují to, co tam hledám. Ale na Fractalu je pro náš žánr výbornej třeba i Cornford, Diezel nebo i tovární preset Fractal FAS. Z boxů kromě Mesy dobře funguje třeba Peavey nebo opět jejich vlastní fractalovský box.

Používáš stejné zvuky ve studiu i na koncertech? Jestli ne, mohl bys prozradit, proč, a jaký je v nich rozdíl? Co je dobré nastavit jinak?

Pro zvuk na koncertech se většinou studiové zvuky nehodí, nebo potřebují alespoň nějakou nutnou frekvenční korekci. Jsou totiž většinou ostřejší, s ekvalizérem do „V“, což je na desce žádoucí, aby víc „štěkaly“, ale z velkého aparátu pak na koncertě vyleze šumivý, nekonkrétní a ječivý zvuk. Na nové desce jsme se ale nakonec shodli, že použijeme preset z Kemperu. Je to speciálně „postavený“ a naladěný preset německého producenta a zvukaře, který při vložení do nahrávky nepotřeboval další korekce. Jelikož jsem chtěl, aby deska měla oproti minulé desce opět jednotný zvuk kytar, přehráli jsme všechny beglajtové stopy tímto zvukem. A zase se potvrdilo, že tento zvuk z desky není úplně ideální pro použití v kapele přes velký aparát při koncertě. Ale momentálně máme na desce i na jevišti Kemper Profiler.

Jakou kytaru (kytary) používáš při nahrávání a jaké při koncertech?

Moje kytarová jednička je zakázková kytara Kobrle Explorer Custom, a to jak při nahrávání, tak i pro koncertní provedení. Nebudu vypisovat proč, protože je prostě nejlepší a ta pečlivost a péče ruční práce kytaráře Libora Kobrleho je tam prostě nedostižitelná. Jako záložní nástroj mám připravený svůj tradiční a letitý Gibson Explorer a momentálně zbrusu novou Diamant Les Paul Custom, kterou jsem dostal k narozeninám od tradičního výrobce českých kytar z Jolany Hořovice, ale většinou na ně jaksi nedojde, protože díky jedničce a skvělým strunám NYXL nemám potřebu kytaru měnit. A k Vánocům jsem si koupil dárek v podobě dalšího Explorera z limitované série Zephyr Z-Glide kytar od Dean Zelinsky, s jeho známou rozeklanou hlavou a patentovaným potahem zadní strany krku „hadí kůží“ pro příjemnější posun palce. Ano, a je to onen bývalý majitel značky Dean.

Aktuálně používáte poměrně dost podladěné kytary. Kdy jste podladění začali používat? A má to nějaké výhody či nevýhody?

Postupem let jsme po jednom půltónu poskakovali dolů, až jsme skončili na C#. Chtěli jsme docílit sytého a dunivého zvuku kytar odspodu a také jsme laděním vycházeli vstříc hlasovému posazení Honzy Toužimského. Drop ladění nepoužíváme. Ale pár skladeb je na sedmičky nebo laděné do H.

S podladěním kytar souvisí výběr těch správných strun. Jakou tloušťku strun používáš a jak dlouho trvalo, než jsi přišel na tu správnou?

Moc dlouho ne, protože už spoustu let jsme s Mirkem oba věrni značce D’Addario. No a v současné době tato firma vyrábí nepřekonatelnou, i když dražší, ale zato trvanlivější řadu sad strun NYXL. Takže momentálně jsem na takové hybridní sadě pro větší podladění NYXL .011-.056. Ale už jsem hrával i na sedmičkové sady s basovým E v síle .059, kdy jsem vyhazoval struny g, ale to už jsem kytary hodně trápil, tak jsem se vrátil k měkčí šestkové verzi.

Co používáš na údržbu strun a hmatníku? Nějaké čističe, leštiče a tak? A jak často?

Jsem na to flink, odcházím z jeviště zpocený a nechávám to na našem technikovi Lubošovi, aby kytaru vytřel flanelem, ale struny pak měním častěji. Zhruba po čtyřech až šesti koncertech.

Jaká používáš trsátka? Někde jsem slyšel, že používáš kamenná. Je to pravda? Proč? Kvůli zvuku? A jak dlouho vydrží? (Např. Brian May od Queen používá mince, pokud vím.)

Ano, kamenná trsátka jsem zkoušel, zvuk z nich byl opravdu nekompromisní a úderný. Ale při ceně pět set korun za kus (jedná se vlastně o polodrahokam) a při házení do lidí a vzhledem k případným ztrátám by se tyto jevily jako velmi neekonomické. (smích) Objevil jsem značku Gravity a z jejich portfolia jsem si vybral dvou- a třímilimetrové typy s nepravidelným tvarem, který umožňuje otáčením v prstech i změnu techniky úhozu. Jedná se o tvrdý materiál, trsátka se zdrsněnými hranami struny přímo brousí a vyluzují ze strun velmi hrubý a drsný zvuk. Jejich nevýhodou je špatná dosažitelnost na trhu a cena. Ta bude asi důvodem, proč se na našem trhu neuchytily, stojí totiž sedm dolarů a v Čechách stály kolem sto padesáti korun za kus. „Zajímavostí“ možná pro někoho bude, že už hodně let si do trsátka provrtávám vrtačkou vprostřed otvor nebo více menších, abych zabránil prokluzování ve zpocených prstech. I když zrovna Gravity perforaci většinou mají.

Před koncertem se většinou kytaristé rozehrávají. Máš nějaký tip, jaké cvičení (prstoklady) jsou dobré, a naopak, co by se dělat těsně před hraním nemělo?

Vzhledem k svému věku občas provádím drobné protahovací cviky na šlachy a klouby zápěstí a předloktí, které vymyslel kolega Mirek. Rozehráváním pak plaším drobnou nervozitu, kterou pociťuju dodnes a považuju ji za dobrou vlastnost, abych neztratil soustředění. Rozehrávání pak jsou zcela obyčejné chromatické postupy pro všechny čtyři prsty po strunách dolů a nahoru, furt dokolečka a spíš tím synchronizuju obě ruce dohromady, aby se rozběhaly.

Když máš volno, kolik času věnuješ cvičení na kytaru? A co cvičíš?

Volno! (smích) Když nehraju, mám volno, protože se muzikou živím! (smích) Ale ne, mám novou rodinu a také vedu rockový klub Kain a ty mi nějaký čas denně zaberou. Ale rozhodl jsem se už kdysi, že abych hrál jako Mirek Mach nebo Zakk Wylde, musel bych odjet na pustý ostrov a nepustit kytaru pět let z ruky, tak jsem toho nechal, a když „cvičím“, tak vlastně spíš skládám a nebo tak nějak hudebně přemýšlím. Nápady zaznamenávám a časem někdy rozvinu, jindy padnou do stoupy a divím se, proč jsem to nahrál a co mě na tom bavilo. (smích)

Jó, měl jsem kdysi nahrané Malmsteenovy nebo třeba Zakkovy školy, ale po nějakém čase jsem zjistil, že když se naučím patřičný a hratelný lick, tak ho veřejně stejně nemůžu použít, a nejlepší je hrát sám sebe, i když to třeba není úplně ideální. Ale rozhodně nechci brát začínajícím kytaristům snahu a iluzi u kytarových škol. Dnes si kytaristi koupí, co potřebují, a začínají v dětském nebo žákovském věku a rovnou v kurzech klasické nebo i rockové kytary. Ty jsou připravený už v třeba v osmnácti.

Já sice nehraju žádné cover verze, kromě pár ojedinělých arakainích specialitek, ale rád si brnknu riffy třeba od Slayer nebo Machine Head, ty mám rád. To jsou riffaři! Tam cítím svoji parketu coby beglajtového kytaristy.

Jedna obecná otázka. Sleduješ nejnovější trendy v oblasti aparátů, kytar, a vlastně celkovou situaci na trhu v rámci rocku/metalu? A co zahraniční metalové kapely?

Trendy v technice nějak zvlášť nesleduju. Už jen z toho prostého důvodu, že nerozumím elektronice uvnitř, a nedokážu tak rozeznat klady či zápory toho kterého zařízení. Na to máme technické typy, našeho zvukaře Ondru Martínka, to je inspirátor všech technických vylomenin, co máme na pódiu. (smích) Samozřejmě by takový můj klasický aparát musel mít lampy, to je jasné. Ale vždycky jsem dal na radu, a hlavně pak na vlastní pocit. A tak jsem se postupem času prokousal od Rozdallů přes Marshally a Riveru až k TriAxisu a Mesa Boogie. No a tam už dál nebylo co řešit. Tuto hegemonii narušil vlastně pouze vstup profilerů na scénu. Může si každý konzervativec říkat, co chce, ale pohodlnosti a flexibility takového „počítače“ nemůže dosáhnout žádný „živý“ aparát, a pokud kapela hraje na in-eary, tak i akustický tlak reproduktoru může postrádat. I velké světové kapely tuto cestu často volí a tam mají variant určitě bohatě na výběr. Tím ale určitě neobhajuju profilery nějak zásadně a občas se mi ještě zasteskne po tom krásným řevu reprobeden, je totiž ohromně inspirativní. Takže každý ať hraje, na co se mu chce a co mu vyhovuje. Hlavně ať nehraje píčoviny a přináší trochu kumštu do každé písničky. Byli jsme dobrý hudební národ, i když dechovkový, ale bohužel tady začíná vládnout „spotřební“ hmota. Lidi se spokojí se sračkou jen proto, že se líbí davům.

A úplně na závěr. Jak jsi s novým CD Jekyll & Hyde spokojený? Udělal bys s odstupem času něco jinak?

Jsem spokojený. A ano, udělal. Hlavně v produkci, tam vidím rezervy. Ale věřím, že jsme fanouškům radost udělali... (smích)

Děkuji za rozhovor.

Web

http://www.arakain.eu