Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování

Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování
Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování

České kytarové duo - Jana a Petr Bierhanzlovi - slaví v těchto dnech čtyřicet let společného vystupování. Je to dokonce o dva roky více, než trvá jejich manželství. Po jednom z jejich úspěšných koncertů v příjemném komorním prostředí Galerie Jakubská v Praze na Starém Městě jsem měl možnost oba vyzpovídat.

Jak to všechno začalo?

Petr: Oba jsme studovali na Pražské konzervatoři sólovou klasickou kytaru a poprvé jsme si společně zahráli při povinné komorní hře. Docela se nám to zalíbilo, a tak jsme si řekli, že to zkusíme i mimo školu. Pak mezi námi přeskočila i nehudební jiskra a za dva roky, čtrnáct dní před ukončením studia, byla svatba. A jak vidíte, tak nám obojí dost dlouho vydrželo.

 

Pamatujete si vaše první profesionální vystoupení?

Jana: Velmi dobře, jako by to bylo dnes. Bylo to 22. července 1975 na kolonádě v Poděbradech a měli jsme na to svoji první uměleckou smlouvu.

Petr: Co jsme hráli, si už ale bohužel vůbec nepamatuji.

 

Od samého počátku jste byli, řečeno dnešními slovy, osobami samostatně výdělečně činnými. Jak to fungovalo do roku 1989 a pak po něm?

Jana: Nebylo to jednoduché. Povinně jsme museli být zastupováni Pražským, resp. Středočeským, krajským, kulturním střediskem a později Pragokoncertem, koncerty jsme si však stejně museli shánět a zařizovat sami. K tomu ještě pravidelné „rekvalifikačky“, zda jsme umělecky, a zejména politicky vyhovující. Hned po roce 1989 jsme si sami zřídili vlastní agenturu, která funguje dodnes.

 

Petr: Předlistopadový režim neměl muzikanty-soukromníky rád a ten systém rekvalifikaček znamenal stálý Damoklův meč, kdy vám vezmou oprávnění vystupovat. Takže po 1989 jsme si docela volně vydechli, ale na moc dlouho to nebylo, restrikcí a povinností je už opět neúnosně mnoho.

 

Pojďme k vašemu repertoáru, který je nesmírně pestrý: stará česká hudba - Michna z Otradovic, Tůma, dále Dvořák, Smetana, Ježek, hudba anglických renesančních loutnistů, baroko, španělské flamenco, jihoamerická tvorba až po modernu... Kdo ho vybírá?

Petr: Kompetenčně je to u nás tak, že Jana je výkonný šéf a má na starosti provoz, administrativu a jednání s pořadateli. O umělecké věci se starám já, tedy v první řadě o výběr a přípravu repertoáru, ale ten nám musí sedět oběma, takže žádná diktatura. No a k té šíři: Originálních duet světové kytarové literatury není zas tak moc, rozhodně ne na čtyřicet let, takže je logické sáhnout jinam a něco si upravit. Takhle se tedy octli v našem repertoáru již zmínění čeští autoři, velmi rád vzpomínám například také na nesmírně zajímavou přípravu cédéčka s alžbětinskou hudbou.

 

Z Cambridge a Dublinu jsem tehdy získal faksimile originálních rukopisů anglických loutnistů a virginalistů a na nějakou dobu jsem tomuto „shakespearovskému“ období úplně propadl. Zásadní význam však pro nás měla vždycky hudba španělská a od 80. let i flamenco.

Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování
Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování

V jednom koncertu tolik různých žánrů, není těžké přecházet tak rychle například z baroka na flamenco?

Jana: Vůbec ne, ta pestrost nám vyhovuje hudebně i technicky. Pravda, zpočátku jsme koncerty sestavovali třeba výhradně z klasiky nebo ze španělské hudby, postupně jsme se však k nynějšímu způsobu dopracovali. Koneckonců většina umění je založena na kontrastu a z reakce publika vidíme, že to tak má být.

 

Kde nejraději hrajete?

Jana: Dávám přednost komornějšímu prostředí, blízkému kontaktu s posluchači, vidím, jak reagují. Koneckonců každé vystoupení je jiné a padesát procent jeho atmosféry a úspěchu dělá právě publikum.

 

Petr: Já si zase rád zahraji ve větších prostorách, nemyslím tím zrovna sportovní halu, ale příjemná je mi delší kamenná akustika, třeba chrámy, kostely či sály na zámcích - typický je v tomhle třeba Trojský zámek v Praze s pověstným šestivteřinovým echem.

 

Co vaše účinkování v zahraničí?

Jana: Hráli jsme v různých zemích, jezdíme rádi koncertovat do Polska, kde je velmi vnímavé publikum, oblíbili jsme si Španělsko nebo třeba Litvu a naším častým výjezdním místem je Německo.

 

Na jaké nástroje hrajete?

Petr: To se docela hodně měnilo, ani nevím, jestli bychom si na všechno vzpomněli, poslední léta jsou to flamencové kytary ze Španělska.

Jana: Nyní konkrétně Ricardo Sanchis Carpio z Valencie, ale nebyla bych proti změně ani teď, člověk vždycky ví o něčem lepším.

 

Myslíte si, že se vaše hra stále vyvíjí?

Petr: Řekl bych, že zraje. Tím, jak přibývají zkušenosti, ubývá stresu a úzkostlivých obav z chyb a to umožňuje soustředit se na to podstatné - na výraz.

 

Jana dodává: Dříve mi také mnohem víc záleželo na tom, jak při koncertě vypadám, zda se dobře tvářím do objektivů, dnes vím, že to není opravdu to nejdůležitější... Každý koncert si maximálně užívám a snažím se tu radost i předat divákům.

Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování
Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování

Co vaše pedagogická činnost?

Petr: Od roku 1979 učím na Ježkově konzervatoři v Praze, světe div se, obor rocková kytara, který jsem na této škole založil. Ptáte se, jak to jde dohromady s klasikou? To víte, že jde, bigbít mě ke kytaře přivedl a dodnes si ho v rámci výuky rád zahraji. Pravda, je to trochu jiné, jako když si třeba cyklokrosař zajede silniční závod a nebo když se silničář posadí na horské kolo. Cítím velkou zpětnou vazbu; při procesu výuky se vlastně učíme oba a mám radost, jak výrazně jde úroveň mých žáků a absolventů nahoru a jak dobře se v praxi uplatňují.

 

Jana: Připomenout bychom měli i naše výchovné koncerty - připravili jsme tři: O skřítkovi z kytary pro předškoláky, kde Petr dokonce složil hudbu, dále Kytara v Evropě pro základní školy a Kytarové rytmy pro středoškoláky - a za ta léta jsme s kytarou jako s koncertním nástrojem seznámili tisíce mladých lidí.

 

Samostatnou kapitolou jsou vaše četná rozhlasová a televizní vystoupení.

Petr: Vystoupení v rozhlase ani nebudu vyjmenovávat, v televizi jsme natočili pořady jako To nejlepší z klasiky, O hudbě s hudbou, Classic 98, měli jsme samostatný recitál Hudební vizitka v České televizi, ve Vilniusu jsme natočili live nahrávku našeho koncertu.

 

Jana: Je mi docela líto, že hudba v poslední době z televizí vlivem neúprosné komercionalizace skoro zmizela, a to nejenom vážná, týká se to už i popu.

 

Nyní trochu odbočím. Když jsem otočil na druhou stranu plakátek upoutávající na vaši koncertní činnost, s údivem jsem našel titulek Jana „Žany“ Bierhanzlová - guitarist and artist a pod ním krásné obrázky...

Jana se smíchem: Ano, dala jsem se na malířinu. Již od mládí jsem chtěla kromě hudby také malovat, ale nebyl čas. Nyní, když syn odrostl, je ho více, a tak se mohu svému koníčku věnovat. Jsem ale úplný amatér, samouk, „naturščik“, jak se říká. Petr mi vyrobil stojan, nakoupila jsem barvy a tvořím.

 

Realisticky i abstraktně, nejraději olej a akryl, nevyhýbám se ani kolážím. Měla jsem už tři samostatné výstavy, něco málo jsem už i prodala, většinou to však rozdám. K uživení by to nebylo.

 

Jak to jde dohromady s hudbou? Ovlivňují se oba žánry navzájem?

Jana: Vůbec ne, každý je úplně jiný. Koncert, to je pomíjející zážitek, a já jsem chtěla něco, co zůstává, je hmatatelné. Jde ale úplně o jinou linii, žádná návaznost či vzájemná inspirace tu není. Hudba samozřejmě zůstává dominantní, potřebuji kontakt s lidmi, malování je spíš odpočinek.

Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování
Rubínová svatba Českého kytarového dua - aneb čtyřicet let společného vystupování

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Jana: Ke čtyřicítce připravujeme výroční koncert, který plánujeme na počátek října, a uskuteční se v prostorách Písecké brány v Praze na Hradčanech. Ale žádný vzpomínkový večer to nebude, budeme hrát zcela aktuální program. Připravujeme i nové nahrávky. (Dosud jim vyšla tři cédéčka: Flamenco, Anglická renesanční hudba a Evropská kytarová dueta, a jedno DVD se záznamem živého koncertu - pozn. autor.)

 

Petr: ... a samozřejmě budeme koncertovat doma i v zahraničí. Jak dlouho, o tom rozhodne zájem diváků, dalších čtyřicet let to ale asi nebude...

 

Pokud jde o zájem, není divu. Odborná kritika v souvislosti s jejich koncertní činností hovoří o originalitě a objevování, dokonalé interpretační zralosti a mistrovství, o jedinečném zvuku nástrojů. Připomeňme si výběr z jejich aktuálního repertoáru, který třeba zazněl dnes večer a který je pro ně typický:

Gaspar Sanz (1640-1710)Suita Española

Antonio Soler (1729-1783)Sonata A major

Antonio Vivaldi (1678-1741)Lute Concerto D majorRV93

J. S. Bach (1685-1750)Air, Badinerie (z Orchestrální suity č. 2 a 3)

Enrique Granados (1867-1916Danzas Españolas 4, 5

Niccolò Paganini (1782-1840)Centone di Sonate No 1, MS 112

toques flamencosVillancicos, Milonga

Isaac Albeniz (1860-1909)Granada, Sevilla

toques flamencosMalagueña, Colombiana

 

www:

www.czech-guitar-duo.com

Psáno pro časopis Muzikus