Úvodní slovo
Předkládáme vám zde výběr z reportáže, která se zrodila přímo v Irsku v rodišti velké osobnosti, kterou je muzikant a kytarista Rory Gallagher. Autor Martin Koubek nás poutavě provede jeho životem, místy, kde žil, zavítáme s ním i na dvě výstavy, které jsou s tímto kytaristou velmi úzce spjaty. Množství informací zdaleka přesahuje možnosti tištěné verze časopisu, a tak doufám, že vás ochutnávka, kterou naleznete v následujícím textu, přivede na přílohu CD, kde se budete moci na celou cestu po stopách Roryho Gallaghera vydat společně s autorem Martinem Koubkem.
Vladimír Švanda
Rory Gallagher, jeden z největších a nejoriginálnějších hudebníků rockových a novodobých bluesových dějin. Záměrně nepíšu kytaristů, protože Rory kromě kytary, která byla jeho celoživotním a asi i nejvěrnějším partnerem, ještě velmi dobře hrál na foukací harmoniku, ovládal saxofon, přesvědčivě a bravurně zpíval, hudbu pro svůj repertoár si psal většinou sám a rovněž si vlastní písně textoval. Máme tedy před sebou komplexně tvůrčí osobnost, a když k tomu všemu přičteme ještě Roryho zřetelný celoživotní pozitivizmus a přitom vrozenou skromnost, uzříme bytost přímo renesanční.
Avšak je třeba vzít věci po pořádku a říci, co vlastně nynější setkání s Rory Gallagherem podnítilo. V nedávné době byly v Irsku, odkud Rory pocházel, zorganizovány dvě výstavy, jež se konkrétně týkaly především jeho samého. Ta první proběhla v přímořském městě Cork, tedy v oblasti, kde se Rory narodil, léta žil a odkud se také vydal na svoji profesionální hudební dráhu. Akce sama se jmenovala Home Coming, což by se dalo volně přeložit jako Roryho návrat domů. Inicioval ji Dónal Gallagher, Roryho bratr ve spolupráci s výstavní síní Triskel Gallery. Pokračování se pak o něco později uskutečnilo v hlavním městě Dublinu, a tamní výstava se týkala dějin a vývoje elektrické kytary. Nejvíce na ní byl zastoupen Rory Gallagher, protože ke shlédnutí, výjimečně, byly snad všechny jeho elektrické kytary, které kdy měl.
Rory Gallagher se narodil 2. března 1948 v irském Ballyshannonu v oblasti Donegal. Už jako šestiletého chlapce jej zaujala bluesová a jazzová hudba, kterou poslouchal z rádia. Tenkrát v těch místech bylo možné naladit americké rozhlasové vysílání, jež poslouchali především námořníci a vojáci, tehdy se tam ve značném počtu vyskytující. Na tuhle muziku nebyl malý Rory sám, protože měl o rok mladšího bratra Dónala. Kluci už od ranného dětství byli velcí kamarádi, což jim nakonec vydrželo, jak se ještě dále dozvíme, po celý život. Jméno Dónal Gallagher není pro hudební fanoušky, zejména u nás, příliš známé, ale není možné Roryho bratra opomenout, neboť právě on hrál v jeho osobním i uměleckém bytí podstatnou roli.
Tvorba
Kariéra Roryho Gallaghera se týkala vždy a především jeho hudby, skladatelské a instrumentální dovednosti a neutuchající vůle po naplnění nových idejí a realizaci dalších a dalších nápadů. Jeho diskografie je velmi rozsáhlá a čítá nejen výborná studiová alba, ale strhující a precizně provedené živé nahrávky, které jsou v některých případech naštěstí zachyceny i na filmových pásech. Zeptáte-li se někoho z hudebníků, kteří Roryho znali, na jejich názor, poví vám o něm vždy jen to nejlepší. Už v dobách Taste se o téhle skupině a o samotném Rorym velmi pochvalně a zaujatě vyjadřoval John Lennon. Rory se už jako velmi mladý objevoval na čelných pozicích žebříčků uznávaných a oblíbených hudebníků a jeho kytarové umění dosáhlo takového věhlasu, že se před ním sklonili i proslulí mistři jako Eric Clapton nebo Jimmy Page.
Bulvár a alkohol
Bulvární média si v případě Roryho Gallaghera nemohla dlouho najít potravu, což ovšem nebránilo námezdním pisálkům a paparazziům v tom, aby přece jen nezačali tohoto skvělého muzikanta a veskrze pozitivního a normálního člověka hanobit. Nejprve ho napadali proto, že se velmi prostě a střídmě obléká na to, když je hvězda světového formátu, a pak, když na tyto výpady Rory vůbec nedbal, začali ho špinit a vytvářet o něm fiktivní obraz závislého alkoholika. Mediální tlak bulvárních plátků došel tak daleko, že se laciní novináři neštítili přímých výpadů vůči Roryho osobě. Údajně to měl být tak závislý pijan, že tímto na každý pád smyšleným zlozvykem ničil pověst vlastní rodiny. Rory k tomu sám vyjádřil dosti pregnantně svůj názor a mínění: "Představa, že nemůžete hrát blues nebo rock, pokud nejste závislí na alkoholu, případně jej vůbec k životu nepotřebujete, je naprosto scestná. Celé je to nesmysl."
Rory o tom hovořil ve sdělovacích prostředcích a na důraz svých slov neváhal udeřit pěstí do stolu: "Fakt, že se takové image prodává mladým muzikantům, je ostudný a dosti nebezpečný.
Jistě, piju alkohol, ale ne přes míru a neopíjím se. Protože pak bych nebyl schopen hrát na té úrovni, která je pro tuhle práci nezbytná. Když se člověk opije, a tedy překročí určitou hranici, dostaví se naopak strach z temnoty. Velmi snadno a nečekaně může dojít k výpadku paměti, máte okno, a to je pak teprve problém. Nemá cenu dělat vědu z toho, když onu nebezpečnou hranici někdy skutečně překročíte, ale není dobře o tom moc mluvit, ale raději se toho pro příště vyvarovat." Takhle se přímo vyjádřil sám Rory Gallagher k problematice alkoholu a dál už se k tomu nechtěl vracet.
Lidský osud
Je na místě se nyní zmínit o Roryho lidském osudu. Byl to velmi jemný, citlivý a vnímavý člověk. Neměl rád ono nabubřelé bombastično, které je v showbusinessu tak časté, a pro chvíle relaxace vyhledával většinou klid a přátelské prostředí. Nejednou ho bylo možno potkat v obyčejné hospodě při kamarádském posezení se známými nebo na procházce ztichlými ulicemi půvabného Corku. On sám tvrdil a nakonec i dokázal, že jeho životní a umělecké ambice byly veskrze přirozené, pozitivní a lidské. Neměl zapotřebí účastnit se okázalých a médii sledovaných společenských akcí, a i když si to mohl se svojí vizáží a postavením dovolit, nevyhledával společnost oněch pověstných, a jak se kupříkladu v Hollywoodu říká, nadpozemsky krásných žen, kterým ovšem jde téměř vždy a především o vlastní kariéru, exhibicionistické zviditelňování vlastní osoby, přičemž se ve valné míře projevuje bezbřehá a bezohledná chamtivost.
Rory po celý svůj život tvrdě a vytrvale pracoval, takže na takové nebezpečné a mnohdy osudné výstřelky neměl nejen povahu, ale ani čas. Jeho soukromí bylo vždy velmi privátní záležitostí a už sám tento fakt naznačuje, že se zde jedná o výraznou a výjimečnou osobnost. Jiný světově proslulý irský hudebník Gary Moore, který byl sám velkým Roryho ctitelem, o něm říkal: "Rory byl strhující a svojí pravostí fascinující umělec. Nikdy nechtěl natáčet například televizní videoklipy, což mu z hlediska obchodního mohlo částečně škodit. Ale s jeho entuziasmem, talentem a kvalitou takové úrovně se to dá pochopit. Jeho věrnost a vytrvalost mu mohla být až nebezpečnou pro nezbytné udržení popularity, ale musíte si ho právě za to vážit. Protože když nebudou lidé jako on, je konec s kvalitní muzikou." Mimo jiné sám Gary Moore v jednom z rádií, která vysílají v irském hlavním městě Dublinu, před nedávnem inicioval a pak osobně moderoval pořad Rory Gallagherovi věnovaný.
14. června 1995 v 10.44 hodin Rory Gallagher předčasně zemřel na následky závažného onemocnění. Bylo mu tehdy čtyřicet sedm let. Stalo se tak v londýnské nemocnici King´s College Hospital. I když si to moc přál, do svého rodného města Corku se Rory ke svého života už nedostal.
17. června se konala zádušní mše v kostele Ducha svatého, který stojí na rozhraní města Cork a předměstské oblasti Ballincollig. Následně byl Rory pohřben na malém hřbitově St. Oliver. Jeho pohřbu se účastnilo nejen mnoho přátel a známých, ale i anonymních fanoušků a příznivců Roryho skvělé hudby. Mezi smutečními hosty nechyběli tenkrát ani Gary Moore či kytarista U2, The Edge. Řada kolegů z hudební branže nemohla uvěřit, že tenhle sympatický příjemný člověk odešel do bran nebeských.
Jimmy Page komentoval Roryho smrt slovy: "Nemůžu uvěřit, že Rory zemřel, jsem tím úplně zdrcen. Byl to přece tak nádhernej kluk a tak skvělý hráč".
Roger Glover, baskytarista a téměř vůdčí duch Deep Purple a velmi známý a schopný producent, byl také zaskočen Roryho úmrtím: "Je to pro mě neuvěřitelně smutná zpráva. Rory byl tak příjemný, komunikativní člověk a byla radost s ním spolupracovat. Natáčeli jsme spolu v Mnichově jeho album Calling Card. A bylo nádherné sledovat, jak střílí tóny ze svého stratocastera a jak komunikuje s ostatními spoluhráči. Oni byli jeden výborný a dokonale sehraný celek. A sám Rory byl vždy připraven k tomu, abychom se bavili jako kamarádi, dali si spolu drink, zasmáli se anebo hráli na plný plyn. Je to pro mě moc smutné a těžko nahraditelná ztráta."
Výstava Home Coming
Výstavu Rory Gallagher Home Coming, jak už bylo řečeno, zorganizoval Dónal Gallagher ve spolupráci s výstavní síni Triskel Gallery v irském Corku. Konala se od 7. října do 10. listopadu 2006. A tam směřovaly naše kroky, když jsme se rozhodli vydat po stopách Roryho v jeho rodišti.
Vcházíme dovnitř a okamžitě nás ovane ta správná atmosféra. V průčelí Roryho portrét v nadživotní velikosti, celou výstavní síní se prolíná nám dobře známá hudba a před námi jakoby se otevřel Roryho životní příběh. Chceme fotografovat, ale pracovník galerie, ten den na výstavě držící službu, nám hned sděluje, že fotografovat se zde nesmí. My tuhle skutečnost víme, protože jsme již předem byli ve spojení s ředitelem Triskel Gallery, Benem Cuddihym, prostřednictvím e-mailu. Ovšem právě od něho máme povolení pořídit si fotografické snímky v průčelí výstavní síně, a tedy přímo u Roryho portrétu. Když vyslovíme jméno Ben Cuddihy, onen pracovník galerie se pochopitelně k celé věci začne ihned stavět jinak. Procházíme postupně výstavní síní a prohlížíme si řadu předmětů, které se váží k Roryho životu.
A tak vidíme například vzorně vypracované školní úlohy, osobně psané notové záznamy, z nichž je patrné, jak poctivě a houževnatě se Rory seznamoval s hmatníkem kytary. Uzříme součástky hudebních nástrojů, převážně elektrických kytar a nezbytné nářadíčko, což dokladuje, jak Roryho tyhle věci bavily a jak si s nimi dokázal vyhrát. Balíčky strun, trsátka, bottlenecky a mnohé další předměty, které Roryho provázely na jeho koncertních turné, cestovní brašny a kufry, v nichž Rory vozil své technické vybavení na dlouhých a vyčerpávajících cestách. Jsou zde i kytarová pouzdra a jedno je nám odněkud povědomé. Ano, to je určitě onen case, v němž Rory nosil svou oblíbenou akustickou kytaru C. F. Martin, a tohle všechno si pamatujeme z videozáznamu Irish Tour 74. Tam přece Rory s Dónalem nasedají do auta a odjíždějí na koncert. Právě před odjezdem Dónal ukládá kytaru ve zmíněném pouzdře do zavazadlového prostoru jejich vozu. Vím, že se to nesmí, ale přece jen vezmu ono pouzdro do rukou a chvíli je nemohu pustit. Jímá mě přitom zvláštní pocit - tak zrovna tuhle věc kolikrát držel přímo Rory a ona byla jeho každodenním nepostradatelným partnerem.
Crowley´s Music Shop
Procházíme městem oklikou jakoby směrem zpět k našemu hotelu, vracíme se na Andersonovo nábřeží a přes most se dostaneme do dalších ulic, které nás navedou až na MacCurtain St. A tam je onen proslavený Crowley´s Music Shop. Ve výloze je řada hudebních nástrojů, jimž dominuje opět replika legendárního Roryho Fendera Strat 61 a Roryho podobizna. Vstupujeme dovnitř a chvíli jen tak okouníme. Tak sem tedy chodil Rory Gallagher okukovat svoji vytouženou kytaru, jež s ním strávila celý další život. Nakonec požádám prodavače, zda by mi nezapůjčil repliku Roryho Strata na vyzkoušení.
Je velmi ochotný, nabídne mi židli, přinese z výlohy nástroj a zapojí jej ihned do malého komba Fender. Na tuhle kytaru se hraje velmi příjemně. Designeři od Fendera se skutečně vyřádili. Původně tříbarevný sunburst lak je pečlivě opotřebovaný a stejně je postupováno i na krku a veškerých dalších součástech a dílech nástroje. Stálo by to za delší zkoušku, rád bych měl tenhle kousek alespoň týden, abych se s ním blíže mohl seznámit. Kytara zní dobře po celém hmatníku, v nízkých, středních i vysokých polohách. Tón se pěkně táhne a drží. Možná bych si jinak seřídil výšku jednotlivých snímačů, protože basy mi připadají poněkud utopené. Ovšem je možné, že samotný Rory měl svojí kytaru takto nastavenou, a tak v rámci obchodu proč se vzdalovat od původního originálu, byť by vlastní nástroj hrál v té chvíli možná lépe.
St. Oliver
Velmi půvabnou boční silnicí lemovanou soukromými pozemky s typickými domky a usedlostmi jsme šli asi jeden kilometr a čekali, kdy se před námi objeví St. Oliver Cemetery. U jednoho takového domku jsme zastavili a přišlo nám na mysl, že by bylo pěkné si z takovéhoto místa pořídit fotografii. Náhle vyšel odkudsi zevnitř starší růžolící šedovlasý muž, pevně v rukou třímající lopatu, a již z dálky na nás volal: "Do you have any troubles?" (Máte nějaké problémy?). A teď jsme měli na vybranou - buď nám zdejší hospodář chce podat nějakou informaci, anebo naznačuje, že tam nemáme co postávat, a pokud se okamžitě neodsuneme o kus dál, vysvětlí nám to právě onou lopatou. Rychle zmiňujeme hřbitov St. Oliver, v ten okamžik se nepřístupný irský sedlák mění v bodrého strýce a zeširoka volá: "Áááá, Rory Gallagher!" Musím se smát s odzbrojujícím pocitem, jak je snad všem místním občanům jasné, o co tady běží. Dostává se nám náležitého vysvětlení, že už jen pouhých sto padesát yardů a po pravé straně najdeme to, co hledáme. Děkujeme tomu dobrému muži a pospícháme dále. A skutečně po chvíli docházíme k prostranství po pravé straně silnice a tam je brána na zmíněný hřbitov. Trvá nám přibližně deset minut, než mezi jednotlivými hroby nalezneme místo posledního odpočinku Roryho Gallaghera. Štěstím je, že hřbitov St. Oliver má spíše komorní vesnický formát a není to takové monstrum jako třeba kupříkladu pražské Olšanské hřbitovy, kde bez bližších informací můžete bloudit několik dní a stejně nenajdete to, co hledáte.
Samotný Roryho hrob je dosti odlišný od ostatních. I zde je vidět, že se o tohle místo postaral jeho věrný bratr Dónal. Jakoby ze země vycházející zlaté paprsky věčného slunce či svatozáře a na nich při bližším pohledu najdete znázorněný hmatník kytary. Irské hroby nemají klasické mramorové sarkofágy, jimiž se zakrývá místo uložení rakve se zemřelým jako například u nás. Jen podle travou zarostlé vyvýšeniny v půdě poznáte, kde byl patrně zesnulý do země uložen. Přinesli jsme s sebou pár květin a svíček a tyto zde s úctou a rozechvěním pokládáme. Na Roryho hrobě můžete najít trsátka, někdy řemen od kytary, případně i CD, všechno hezky urovnané tak, jak to sem občas přinese řada muzikantů, pro něž Rory hodně znamenal. A tak i já podle místního zvyku vytahuji z kapsy dvě trsátka, s nimiž jsem ještě nedávno natáčel ve studiu, a pokládám je na tohle pietní místo.
Takže tady spí věčným spánkem Rory Gallagher, jeden z největších a nezapomenutelných. Hned vedle něj odpočívá od roku 2005 i Monica Gallagher, Roryho máma, díky níž přišel ke svému zamilovanému a nejoblíbenějšímu hudebnímu nástroji. Třeba ještě dodat, že paní Gallagherová přežila svého Roryho o deset let. Tady není fotografování zakázáno a tuto možnost rádi využíváme. A nakonec ještě požádáme místního hřbitovního zřízence opět o společný snímek. Tváří se přátelsky a vyrovnaně a rád nám vyhoví.
Fender Stratocaster 61
K Roryho nejoblíbenějšímu nástroji se váže zajímavá historie. Byl to vlastně úplně první Fender Stratocaster, který se objevil v irské ostrovní zemi. Zakoupil si jej jistý fanoušek tehdy velmi populárních The Shadows, který chtěl být jako Hank Marvin, hlavní osobnost a vynikající sólista jmenované skupiny. Onen nadšenec byl však zklamán, protože zmíněný nástroj neodpovídal jeho představám. Hank Marvin hrál sice na model Fender Stratocaster, ale červené barvy a se světlým hmatníkem, tzv. maple neck. A v historii jak zahraniční, tak i tuzemské, bychom našli přehršle příkladů, kdy mladý nadšený muzikant nebyl spokojen s hudebním nástrojem jen proto, že vizuálně naprosto přesně neodpovídal modelu, který používal jeho určitý idol. A tak kvalitu onoho Fendera 61 musel objevit a proslavit až sám Rory Gallagher.
Kytara byla do obchodu vrácena původním majitelem a Michael Crowley, jemuž zmíněný music shop patřil, ji nabídl jako tzv. second hand. Cena byla stanovena ve výši sto liber. Z dnešního pohledu to není vysoká částka, ovšem v době před čtyřiačtyřiceti lety bylo sto liber hodně nejen pro nás v přepočtu na českou korunu, ale i pro obyčejného irského občana, který se živil poctivou prací. Rory skoro každý den navštěvoval obchod pana Crowleyho v ulici, kde bydlel, ve městě Cork. Fascinovaně hleděl na nástroj a byl velmi vděčný majiteli prodejny, když si na něj mohl zahrát. A tehdy již poprvé v životě Rorymu asi hodně pomohl jeho mladší bratr Dónal, když spolu přemluvili svoji matku, aby se uvolila k nákupu toužebně okukovaného Fendera Stratocastera. Rory nebyl žádný darmožrout a nechtěl kytaru zadarmo. Nevadila mu žádná práce, byl schopen příležitostně vydělat nějakou tu libru, a to nejen jako hudebník. Nicméně celou záležitost musela vzít do rukou samotná Monica Gallagher, neboť ani jeden z jejích synů nebyl plnoletý a neměl ke koupi nástroje oprávnění. Bylo totiž nezbytné zakoupit Roryho vytouženou kytaru na splátky, a to právě učinila jeho matka. Ona tedy oficiálně koupila kytaru, ona pravidelně splácela panu Crowleymu dohodnuté splátky. Rory jí pak potřebné peníze dával ze svých skromných výdělků.
Dodnes existuje splátkový kalendář, jenž se váže k téhle památné události. Nakonec onen bájný Fender Stratocaster 61 provázel Roryho dalších třicet dva let.
