"Myslím, že mezi jeho silné stránky patří to, že se snaží hrát co nejprůzračněji, co nejzřetelněji. Samoúčelnému předvádění techniky hry se mnohdy až úzkostlivě bránil. Dobrý zvuk a zejména feeling - to bylo pro něj vždycky to hlavní."
Roscoe Beck
Po letmém vyzkoušení několika nástrojů se v 10 letech začal učit na saxofon. Ve 13 letech ho ale definitivně přitáhla kytara a při poslechu jeho tehdejších největších vzorů, Mikea Bloomfielda a Erika Claptona, začal sám sebe učit. A to tak dobře, že při prvních veřejných vystoupeních jak se svými bratry či s některými z místních skupin na sebe upozornil do té míry, že si ho všiml Charlie Musselwhite, dnes již legendární bluesový hráč na foukací harmoniku a nabídl mu angažmá ve své doprovodné skupině. To byl velký skok pro mladíčka, který se do té doby pohyboval pouze po několika lokálních klubech. Robben se ale svého úkolu zhostil velmi dobře a protože si začal být vědom svých kvalit a věděl, že jeho bratr Mark je také dobrým hráčem na foukačku, odešel ve svých osmnácti letech od Musselwhitea a přestěhoval se do Los Angeles, kde se svými bratry založili skupinu Charles Ford Band. Během roku a půl sjezdili všechny důležité scény a nahrávali pro společnost Arhoolie. Přes všechny příznivé okolnosti Robben cítil, že mu začíná scházet velký svět muzikantů, kteří mají již své jméno a tak v roce 1972 přijal angažmá u bluesového zpěváka Jimmyho Witherspoona.
Během častého koncertování a mnoha sessions se mj. setkal i s členy L. A. Express, tehdy v podstatě volného doprovodného seskupení kolem Joni Mitchell, kteří ho přesvědčili, aby k nim vstoupil, vedle doprovodné práce pro Joni Mitchell, začal koncertovat a nahrávat s nimi. L. A. Express, kde tehdy působili Tom Scott, John Guerin a Max Bennett, totiž fungovali i mimo rámec Joni Mitchell jako zcela samostatná skupina. "Bylo to něco zcela jiného," vzpomíná Robben. "Bylo mi tenkrát 23 let a i když jsem byl známý ze svých spoluprací s Musselwhiteem a Witherspoonem, dostal jsem se teď do širokého povědomí."
Ford působil u Mitchell pouze jeden rok, ale, jak sám říká, byla to neocenitelná zkušenost: "Byli kolem ní samí profíci a já jsem tam přišel v podstatě jako naprosto neznámý mladík," vzpomínal po letech Robben. "Ale nevykašlali se na mně a pomohli mi, abych se stal jejich plnoprávným členem. Byla to taková jedna velká rodina. A to platilo i o skládání. Joni nikdy nebyla uzurpátorská. Vždycky dala na ostatní muzikanty. Rád bych s ní ještě spolupracoval."
Po Joni Mitchell a občasných koncertních a nahrávacích aktivitách s L. A. Express začal být díky svému stále rostoucímu věhlasu vyhledávaným session muzikantem. Dokonce si ho k realizaci své desky a následného turné vybral i George Harrison! Po dalších vynikajících hostování (např. i u Larryho Carltona a Joea Sampla) si Robben uvědomil, že opět nastal čas zúročit své zkušenosti a jméno, ovšem tentokrát již s daleko většími možnostmi. A tak roku 1977 založil skupinu The Yellow Jackets, která se ve velmi krátké době stala proslulou, zejména v oblasti fusion music. Impulsem k založení skupiny se stala deska Inside Story, která je dnes brána jako jeho sólové album, ale v podstatě z nahrávací sestavy vzešli Yellow Jackets. Robben se stal brzo výrazným sólistou, na přelomu 70. a 80. let byl již takovou osobností, že na plakátech byli uváděni jako The Yellow Jackets a Robben Ford (jako speciální host).
S Jackets zůstal až do roku 1983 a po výrazných hostování u Michaela McDonalda a saxofonisty Sadao Watanabeho dostal roku 1986 nabídku připojit se k Milesu Davisovi: "No, tak to už bylo něco," říká Robben. "A přitom to byl navíc styl práce, který mě tak trochu šokoval. Když jsem věděl, že k němu mám nastoupit, tak jsem se učil z jeho starých nahrávek. A pak jsem Milese potkal půl hodiny před naším prvním společným vystoupením. Žádná zkouška, nic. Pronesl jenom jednu věc: 'Robbene, v čem budeš hrát?'..."
Robben jezdil s Milesem něco přes půl roku, absolvoval s ním turné po USA a v Evropě a vida tu skutečnost, že se dokázal dostat k takovému velikánu a uspět na pódiu vedle něho, se rozhodl zkusit to tentokrát jednoznačně po své sólové linii. A hned první deska "pomilesovského" období byla trefou do černého.
Talk To Your Daughter byla nominována na Grammy v kategorii Contemporary Blues. Ovšem nechybělo mnoho a Robben tenkrát mohl jako kytarista skončit. Těsně po Milesovi začal vystupovat s Davidem Sanbornem a tak úporně cvičil, že dostal zánět šlach: "Bylo to hrozný, protože byly chvíle, kdy jsem nemohl uzvednout ani šálek od kávy." Po intenzivní léčbě, která zahrnovala i akupunkturu, se ale vše v dobré obrátilo a prakticky hned po propuštění z nemocnice došlo k prvním nahrávacím frekvencím. Album tedy obsahuje devět věcí a žádná z nich není slabá. Na desce se podílel i jeho bratr Mark a také baskytarista C. Roscoe Beck, jeho pozdější kolega z kapely The Blue Line, k jejímuž založení došlo až v roce 1992. Jak se zdá, je to asi zatím jeho nejpodařenější sestava, protože co album, to nepřehlédnutelná směs energie, muzikantské preciznosti a hlubokého feelingu. Forda a Becka na trio doplnil stylový bubeník Tom Brechtlein a desky jako Robben Ford & The Blue Line, Mystic Mile a zejména vynikající Handful Of Blues a Supernatural rozhodně stojí za poslech.
V roce 1997 došlo k dočasnému pozastavení činnosti, kdy Robben vydal desku Tiger Walk, na které mu s doprovodnými party vypomohl Keith Richards(!). Úvodní skladba LP, In The Beginning byla dokonce nominována na Grammy v kategorii Best Rock Instrumental. Po dobře přijatém LP The Authorized Bootleg došlo k opětovnému obnovení činnosti skupiny Blue Line, se kterou vedle své nesmírně bohaté sólové činnosti vystupuje dodnes.
Než se pustíme do jeho vybavení, povězme si ještě něco o určitých zvláštnostech, nebo chcete-li osobitých stránkách jeho hry. K těm nejvýraznějším patří např. jeho velký smysl pro melodiku, což u bluesových a jazzových kytaristů nebývá zrovna pravidlem: "Blues a jazz jsou v mnoha případech brány už jako zcela usedlé žánry s danými postupy v doprovodu a hlavně při sólech," říká Robben. "Ale to je škoda, pohybovat se ve známých teritoriích, protože blues je tak široký pojem a dá se na něm vystavit tolik silných sólových linek, že to člověka až nutí opustit zcela navyklá schémata a jet nově, nezvykle. Což zase, cha, cha, nese v sobě nebezpečí, že už to nebude bráno jako blues." Při stavbě svých bluesových sól se nejvíce inspiroval Mikem Bloomfieldem a B. B. Kingem: "Z jejich nahrávek mě vždy nejvíce oslovila jejich kombinace mollových a durových postupů. To mě přivedlo nejen až ke zmenšeným stupnicím, což už jde nad rámec klasického blues, ale i k akordům, které obsahují zmenšené kvinty, zvětšené devítky, třináctky a hlavně tóny, přidávané ke klasickým sedmičkám. Tady byl mým velkým učitelem Mickey Baker a jeho slavná učebnice, kterou napsal někdy v padesátých letech. Ocenil jsem to zejména, když jsem působil u Milese Davise. V současné době to v doprovodu blues už zase nijak zvlášť nepřeháním, mám úctu k standardnímu stylu, spíše se držím typických akordů, ale ve stavbě a jejich použití se snažím být svůj." Dokonalou ukázkou jeho stylu je pak řada jeho posledních alb, z nichž pak asi nejvíce ilustrativní je LP Talk To Your Daughter a z něj pak skladba I Ain't Got Nothing But The Blues: "No určitě jde o bluesovou formu, ale já jsem prostě takový jednoznačně bezprostřední kytarista, který, když ho něco inspiruje, snaží se být otevřenější, než určují pravidla žánru. A vůbec, co to jsou vlastně pravidla žánru? Vždyť blues je o pocitu, ne? A ten je u každého muzikanta jiný, tak jakýpak pravidla?"
Nezvyklé je i jeho držení trsátka. Drtivá většina kytaristů drží trsátko kapkovitého či trojúhelníkovitého tvaru s dvěma zaoblenými vrcholy (viz Letem kytarovým světem - Trsátka, Muzikus 6/2001) za širší konec a užším, výraznějším, ostřejším vrcholem zabírá za struny. Ford drží trsátko přesně naopak: "Nejdřív jsem tímhle způsobem hrál jen doma, když jsem cvičil na kytaru, a na koncertech jsem trsátko držel tak, jak je obvyklé. Ale potom jsem si řekl, že když mi to vyhovuje při cvičení, tak proč bych to neměl aplikovat i na vystoupeních. Hodně jsem nad tím přemýšlel, zkoušel jsem obě alternativy, ale přece jenom se mi líbí ten můj způsob držení. Výsledný tón je takový hladší, není tam moc attacku, je v tom mnohem více feelingu, prostě se mi tak hraje lépe."
Podívejme se nyní na kytary. Jeho nejznámějším nástrojem je bezesporu Fender signature model. Kdo by ale čekal klasický tvar Stratocastera nebo Telecastera, byl by asi dost překvapen. Tvarem těla, hlavy i krku má tento nástroj do standardních modelů firmy Fender hodně daleko. Korpus s dvěma symetrickými výřezy je olšový masív se smrkovou horní deskou. Javorový krk s ebenovým hmatníkem není na rozdíl od kytar Fender k tělu přišroubován, ale přiklížen. I když na svých ostatních kytarách dává Ford většinou přednost úzkým a vyšším pražcům Jim Dunlop 6105, na tomto unikátu použil pražcový drát Jim Dunlop 6100 - tedy stejné výšky, ale širší.
Action (neboli výška strun) je poměrně vysoké a to i na Robbena. Na 12. pražci jde o hodnotu 0.094". Zajímavostí je i to, že nultý, sedlový pražec je vytvarován tak, že v poměru ke všem strunám je e-struna vedena o trochu výš (na 1. pražci 0.020"), než E-struna. "Mám rád vyšší action i větší pražce," říká Ford. "Jsem přesvědčen, že výsledný zvuk je mohutnější a zvonivější. Když jsou pražce větší, tak se struny lépe ohýbají, člověk je nemusí tahat po hmatníku, dřít je po dřevě, ale táhne je po kovu. A vysoké action sice ztěžuje rychlou hru, ale o to mi nikdy nešlo. Pro mě je hlavní výsledný tón."
Tento nástroj je ve své základní verzi osazen dvěma humbuckingy Gibson Classic'57, kryt pak ponechává pouze na snímači u krku: "U snímače u kobylky jsem kryt nechal sejmout, nemohu se zbavit dojmu, že to tak lépe zní, podtrhuje to svou zvonivostí umístění snímače." Každý snímač má své vlastní volume a tone knoflíky, kytara má třípolohový přepínač snímačů a mini-přepínač, který rozpíná vnitřní cívky obou humbuckerů: "Dává mi to možnost přiblížit se k středovému zvuku, tak typickému pro střední snímač Strata." Celkově se tato kytara svým uspořádáním i pojetím blíží spíše Gibsonům. Na jednom ze svých modelů vyměnil snímač u krku za Seymour Duncan'59.
Z dalších kytar, které hrály a hrají v jeho feelingu podstatnou roli, jmenujme např. Fender Stratocaster z roku 1958, na který natahuje struny D'Addario 011. Můžeme ji slyšet např. v Prison Of Love, skladbě, která vznikla při jam sessionu s jeho bratrem Markem. Start It Up zase natočil na 1955 Fender Telecaster, často hrál i na 1968 Fender Strat, oblíbil si i nádherný 1958 Gibson ES-345, do jeho sbírky patří i Gibson Super 400 CES.
Na většinu svých kytar natahuje D'Addario, a to 010 - 046.
Zastavme se nyní ještě u jeho aparátů a efektů. Už od svých začátků, kdy obdivoval bluesové velikány, si zakládal na čistotě a čitelnosti tónu, promyšlené stavbě sól a jemném frázování. Po dlouhé řadě různých značek nakonec zakotvil u 100wattového zesilovače '84 Dumble Overdrive Special, který mu podle jeho představ a návrhů postavil Howard Dumble. Cesta jeho signálu je tedy následující. Hned z kytary vede kabel do wah pedálu Jim Dunlop Cry Baby 535Q a odtud do volume pedálu Ernie Ball. Oba jsou součástí pedalboardu, na kterém je ještě ladička BOSS TU-12, MIDI kontroler k T. C. Electronic a mikrofonní předzesilovač ART Tube MP, který Robben používá při snímání akustických kytar. Signál pak vstupuje do předzesilovače v hlavě Dumble a odtud je smyčkou "prohnán" přes T.C. Electronic 2290 Dynamic Digital Delay. Ford celé zařízení nazývá "dumblebator". Stejné, identické dvojče má v racku připravené pro případ selhání prvního. Protože Overdrive Special nemá vestavěný žádný reverb, tak Robben příležitostně používá reverb Fender Tube. K hlavě a tomuto racku pak náleží bedna (také vyrobena na zakázku Howardem Dumblem), osazena 2x 12" '65 Celestion G12. Bedna je uzavřena jen zpola, protože Ford ji snímá dvěma mikrofony, zepředu i zezadu. I když je Dumble Overdrive Special v podstatě jednokanálový zesilovač, díky preampu, který má dva samostatné režimy (boost a overdrive), si může Ford zvolit až čtyři dost rozdílné zvuky, které jsou aktivovány dvěma spínači na jeho pedalboardu.
Z ostatních značek si oblíbil starý Fender Deluxe: "Natočil jsem s ním řadu skladeb, např. Prison Of Love, a nejdřív se mi ten tón zdál trochu ukřičený, ale nakonec jsem ho tam nechal. Bylo v něm plno energie. Dumble není špatný a na pódia je přímo nezastupitelný, ale Fender Deluxe a jakákoli dobrá vintage kytara je pro mě zárukou dobrého zvuku. A zároveň i pocitu z něho a to je to, co ve studiu potřebuji. Ale jakmile to jde do větších hlasitostí a tím pádem do zkreslení, tak jdu od toho pryč. To je ta hlavní výhoda Dumble hlavy. I když ji zesílím, jak chci, pořád mi z toho leze naprosto čistý, plný tón."
Z dalších efektů si v polovině devadesátých let oblíbil wah pedál Morley: "V podstatě jsem s wah pedálem nepracoval pořádně od dob, kdy jsem hrál s Tomem Scottem. S Blue Line jsem se k němu vrátil pořádně. Uvědomil jsem si, že poskytuje obrovský možnosti zvuku, ozvláštní to doprovodnou hru, kytara může znít v některých pasážích jako klávesy..." V racku má vestavěn i Lexicon PCM-70 a Tube Works reverb. "Spousta začínajících kytaristů se domnívá, že úspěch se dostaví tím, že budou znít jako jejich idoly," přemítá Ford. "Ale to se mýlí. Tím, že si koupí krabičky a aparát, se mohou k tomu zvuku přiblížit, ale nakonec je to na nich samých, jak dokážou ten tón z nástroje vydolovat."
Diskografie
I. Robben Ford sólově (včetně skupin, které utvořil kolem sebe - zejména pak The Blue Line a Robben Ford Band):
Discovering The Blues (1972/1997, Rhino)
Schizophonic (1976, MCA)
The Inside Story (1979, Elektra, v podstatě počátek Yellow Jackets)
Words And Music (1988, Warner Brothers)
Robben Ford (1988, Warner Brothers)
Talk To Your Daughter (1988, Warner Brothers)
Robben Ford & The Blue Line (1992, Stretch)
Mystic Mile (1993, Stretch)
Handful Of Blues (1995, Stretch/Blue Thumb)
Blues Connotation (1996, ITM)
Tiger Walk (1997, Stretch/Blue Thumb)
The Authorized Bootleg (1998, live, Stretch/Blue Thumb)
Sunrise (1999, Rhino)
Supernatural (1999, Stretch/Blue Thumb)
A Tribute To Paul Butterfield (2001, Blind Pig)
II. Robben Ford + Charles Ford Band:
Charles Ford Band (1972)
Reunion (1982)
Reunion Live (1994)
As Real As It Gets (1996)
III. Robben Ford + Jimmy Witherspoon:
Live: Jimmy Withespoon & Robben Ford (1976, Blue Rock'It)
Live At The Notodden Festival (1992)
Live At The Mint (1994, Spot Records)
Ain't Nothin' New About The Blues (1995)
IV. Robben Ford + Tom Scott (+ L. A. Express) zvlášť:
Tom Cat (1974)
L. A. Express (1976)
Night Creatures (1984)
Reed My Lips (1993)
V. Robben Ford + George Harrison:
Dark Horse (1974)
VI. Robben Ford + Joni Mitchell:
Miles Of Aisles (1974, 2LP, spíše kompilace)
Hissing Of Summer Lawns (1975)
Misses (1996, kompilace)
VII. Robben Ford + Charlie Musselwhite:
Memphis Charlie (1969)
Takin' My Time (1974)
Where Have All The Good Times Gone? (1984, Blue Rock'It)
VIII. Robben Ford + The Yellow Jackets:
Yellow Jackets (1981, Warner Brothers)
Mirage A Trois (1985, Warner Brothers)
Run For Your Life (1993, Warner Brothers)
Priceless Jazz (1998, Warner Brothers)
IX. Výběr z jeho dalších výrazných projektů a hostování:
- s Greggem Bissonettem - Submarine (2000)
- s Bobem Dylanem - Under The Red Sky (1990)
- s Ford Blues Band - Fords & Friends (1996), 1999 (1999)
- s Anne Kerry Ford - In The Nest Of The Moon (1996), Something Wonderful (1997, na obou albech i jako producent)
- s Markem Fordem - Mark Ford & The Robben Ford Band (1983), Mark Ford & The Blue Line (1998)
- s Arlem Guthriem - Power Of Love (1981)
- s Rickie Lee Jonesem - Pop Pop (1991, pouze na akustiku)
- s Little Feat - Down On The Farm (1979), Hoy-Hoy (1981)
- s Michaelem McDonaldem - If That's What It Takes (1982, i na saxofon)
- s Patem Methenym - Move To The Groove (2001)
- s Bonnie Raitt - Luck Of The Draw (1991)
A nezapomeňme jak na některé z kompilací jeho sólové tvorby, kde se můžeme zmínit např. o Blue Collection (1997, Blue Rock' It) či Anthology: The Early Years (2001, Rhino), tak i na videa, jako např. Playin' The Blues (1992, CPP), The Blues And Beyond (1992, Reh Video) nebo Highlights (2000, Warner Brothers).
... a měli bychom také upozornit na to, že se jako producent podílel na několika soundtraccích, z nichž asi nejznámější jsou Pink Cadillac (1989) a Firm (1993)
