René Rypar - rozhovor s kytaristou Support Lesbiens

René Rypar je jedním z nemnoha českých kytaristů, kteří zaujali zástupce zahraničních výrobců hudebních nástrojů natolik, že jsou uváděni v propagačních materiálech firmy jako oficiální firemní hráči. V případě firmy Blackstar se jméno Reného Rypara objevuje hned vedle Guse G. (současného Ozzyho sidemana) u stejného modelu kytarového zesilovače u 200 Series One.  

Ahoj Rendo, z Nového Jičína je do Blackstar katalogu asi dlouhá cesta, zkus, prosím, popsat její začátek.

Moje a bráchovy první hudební kroky nasměroval náš táta, učitel hudby, nejprve k dechovým nástrojům. Když jsem po flétně a klarinetu pak objevil svět kytary, vcelku přirozeně jsem ji začal studovat na ostravské konzervatoři. Stejně jako brácha Olda, který to ale s kytarou dotáhl až na Hudební akademii v Praze.

Předokládám, že se jednalo o klasickou kytaru...

No jasně, když jsme byli na konzervatoři ,tak se to zrovna nějak lámalo a jiná než klasická se před revolucí nikde oficiálně akademicky neučila.

A co vás od té klasiky otočilo?

Tak mě samozřejmě lákala ta elektrická, hrát rockový koncerty, lítat po pódiu a tak, ale musím říct, že klasika mě dodnes baví a tu svoji klasickou kytaru pořád mám. Je asi o rok starší než já, vyráběl jí německý kytarář Horst Fitz, mám k ní hluboký vztah a pravděpodobně ji nikdy neprodám. S bráchou u mikrofonu a naším spolužákem z konzervatoře, basistou Jardou Jankem, jsme našli bubeníka z Frenštátu Petra Stráhala a v roce 1993 jsme natočili první desku - Eleison.

Pokud se pamatuji, ta kapela docela rozvířila celkem klidnou českou rockovou hladinu, udělali jste i v Praze docela rozruch...

No to bylo v době, kdy ještě produkční v hudebních klubech poslouchali muziku, ten náš styl tenkrát navíc docela frčel a my jsme tou naší deskou obeslali snad všechny v republice a začali docela hrát. Pak, v roce 1996, přišlo vítězství v soutěži Marllboro Rock In, my byli celkem ambiciózní a naši muziku jsme posílali i mimo republiku na všechny možný místa, co jsme se kde dočetli, nebo kdo kam nám dal tip. Ozvali se nám z Francie, začali jsme tam jezdit, bylo nám kolem osmnácti, začali jsme tam být populární, navíc nám tam vyšla druhá deska, no bylo to super.

Tu druhou desku jste i točili ve Francii, nebo máte nějaké studiové zkušenosti z toho prostředí?

Ne, studia vůbec, desku jsme točili a vydávali v Praze, právě po vítězství v Marllboro Rock In, ve Francii se jen distribuovala. Na Francii máme fakt skvělý vzpomínky, začali jsme tam mít zázemí i svoje publikum, začali nás zvát na docela významný festivaly, těch skvělých zážitků byla spousta.     

Hrát relativně pravidelně na západ od nás je snem mnoha zdejších skupin, na čem to nakonec skončilo?

Tak asi nejvíc to souviselo se změnou hudebních trendů, nástup house a techno hudby na konci devadesátých let byl znát na zdejších podiích, ale bylo zajímavé, že ve Francii ta změna vkusu neprobíhala tak razantně, a my tam v určitou dobu měli stabilnější pozici než tady. V té poslední fázi už s námi hrál na bicí Roman Lomtadze a pak to všechno nějak vyšumělo.

Pak už následoval Krucipüsk?

Nejdřív jsem se v roce 1997 přestěhoval do Prahy, střídal různá zaměstnání a s hraním jsem se dostal k Michalovi Pavlíčkovi, doprovázel jsem ho na druhou kytaru na různých akcích, třeba dělal ten velký koncert u příležitosti nějaké ceny v Sazka aréně. Tam už se objevil i Tomáš Hajíček... a po tý velké akci byl docela dlouhý večírek, kde jsme se dohodli, že postavíme takový projekt. Hráli jsme různé předělávky Výběru a Stromboli a i nějaké moje věci a nakonec nám to vydrželo asi čtyři roky. Jmenovalo se to One Season Band.

S Tomášem Hajíčkem jsme se domlouvali na společné desce už v době, kdy mě oslovil Michal Pavlíček, a po nějaké době jsem společně s Jardou Jankem naskočil do Krucipüsku a natočili jsme desku Druide.

Podílel ses na ní i autorsky?

Právě že docela významně, kromě tuším jedné nebo dvou věcí, jsem dělal všechny písničky.

To jsou všechno poměrně tvrdé kytarové věci postavené na razantním riffu. Ostatně kapela Support Lesbiens v poměrně progresivní éře tvého kytarového předchůdce nebyla výrazově až tak vzdálená té dnešní, řekněme popové poloze. Jak k tomu došlo?

Tak já jsem dostal nabídku, kterou jsem poměrně dlouho zvažova,l a její přijetí pro mě znamenalo, že jsem se začal hudbou živit úplně. Já jsem v té době vedle Krucipüsku fungoval i jako studiový hráč, živil se, jak se dalo, a to rozhodnutí mi přineslo uvolnění a svobodu. V Support Lesbiens byly už v té době obrovské zkušenosti, zázemí a především jiný styl práce - bylo potřeba si pořídit počítač a Pro Tools, a skládání věcí se řešilo pro mě do tý doby, nezvyklým, ale efektivním způsobem.

Pojďme se vrátit k tvému kytarovému vybavení. Měl jsi od začátku nějakou určitou představu například o typu kytary?

Já chtěl mít vždycky kytaru s humbuckery, můj sen byl Gibson, ale na začátku jsem měl Ibanez 550, to bylo v době Stevea Vaie a Joe Satrianiho, které jsem v tý době hodně sjížděl. Měla takový úzký, rychlý krk, já ji kupoval tenkrát v Ostravě, vybíral jsem ji s jedním zkušeným kytaristou z několika kusů. Byl jsem z ní úplně nadšený, měla takový ten dlouhý zpívavý tón. Já zrovna v té době onemocněl infekční mononukleózou, a tak jsem si sehnal noty Stevieho Vaie a následující půlrok jsem strávil učením kompletního materiálu Passion and Warfare.

A zesilovač?

Můj první byl dělaný, takový malinký aparátek, tranzistorák s dvěma minirepráčkama. Ale měl sto wattů a výstup na velkou bednou, a tak jsem si po brigádě koupil bednu a první kvákadlo. Dunlop Cry Baby, to mám dodnes. Další brigáda a první velký zesilovač Peavey Supreme 160, tuším lampový předzesilovač s tranzistorovým koncem.

To ti někdo poradil, nebo na to hrála nějaká slavná osobnost?

Nene, já byl tenkrát hrozně mladý, přišel jsem do krámu, zahrál si na to a strašně se mi to líbilo. Dost dlouho jsem pak na to hrál, natočil jsem s tím, tuším, první dvě desky Eleison. Potom, když jsem se ocitl v Praze, jsem se přes pana Čápa (Music City) dostal k aparaturám Marshall. Měl jsem celolampu TSL 60 s bednou, ale už jsem pokukoval po Messa Boogie. Tady to moc nebylo a já chtěl hrát nářez, tak jsem to dovezl odněkud z venku, stálo to děsný peníze, strašná raketa, a byl jsem, tuším, jeden z prvních co u nás tenhle aparát měli. Byl to Dual Rectifire Solo Head, stowattová klasika, absolutní buldozer. No a pak už nešlo jinak, a pořídil jsem si i bednu Messa Boogie.

Myslíš, že je dobrá idea firemní sladění článků kytarového zvuku? Fender k Fenderu a tak?

Je to na každém, jak to cejtí, já jsem třeba rozdíl v reproboxech zaznamenal a myslím, že v určitém směru jsou si ty věci dělané na míru a jdou si vstříc.

Co kytary, pořád Ibanez?

Právě v téhle době jsem si pořídil vysněného Gibsona Standard, starší kousek - ročník ’84, vínová barva. Přivezl ho jeden člověk z venku a, než jsem se definitivně rozhodl, zajel jsem s nim k Michalovi Pavlíčkovi, aby na to mrknul jestli je ok. Druhý den volal, že kdybych ho nevzal, že by jako měl zájem, no a tak jsem ho samozřejmě vzal a mám ho dodnes.

Druhý kytarovej svět představuje značka Fender, a tak když jsem byl v New Yorku, zašel jsem, tuším, na osmačtyřicátou a tam koupil Telecastera American Standard se singly. Vybíral jsem ho ze třech kousků, všechny byly perfektně seřízené, ladily v oktávách, což se v našich obchodech tak často nevidí.

Když vybíráš kytaru, dáš na zvuk na sucho, bez aparatury?

Ta vlastní rezonance dřeva je důležitá, u některých kytar cejtíš, jak ti pod rukama úplně bublaj’, takovou kytaru přes aparát pak musíš krotit, ten zvuk z nich leze skoro sám.

Jak ses dostal k aparátu Blackstar?

Je to asi dva roky, co jsem byl osloven firmou Blackstar, jestli bych si to nechtěl vyzkoušet. Jel jsem kvůli tomu do Berlína a byl jsem z toho úplně nadšený. Já jsem nejdřív nevěděl, o co jde, zjistil jsem, že je to anglická firma, u jejíhož zrodu byli nějaký lidi původně od Marshalla. Měl jsem možnost si vyzkoušet jejich čtyřkanál, čili čistý crunchový a dva tvrdý zkreslený zvuky, ale všechno jednoduché a přehledné, a hlavně to hrálo bez nějakého zvláštního kroucení. Nemusíš hledat zvuk, hraje to všude super, ten aparát umí všechno. Ten model, co jsem zkoušel a co jsem si nakonec vybral, je 200 Series One. Je to dvěstěwattový zesilovač s lampami 6550 na koncovém stupni, ale ten výkon se dá pro menší pódia plynule snižovat asi až na třicet wattů. K tomu mám reprobox Serie One 240 wattů, osazený čtyřmi dvanáctipalcovými reproduktory Celestion Vintage 30.

Ano, zesilovače a comba Blackstar se už v Muzikusu několikrát testovaly, a vždycky zaujaly svou kvalitou a precizností. Ale jsou typický i speciálníma patentama, co říkáš například plynulý regulaci mixu americkýho a britskýho zvuku?

No právě, to jsou supr vymoženosti, já konkrétně v Supportech používám poměrně málo zkreslení, je to hodně jen o těch prstech. A tak využívám většinou jen čistej a crunchovej zvuk, ale na oba to britský nastavení, kdy jen dynamikou prstů dosáhneš různý nakreslený barvy. Naopak ten americkej zvuk používám na oba tvrdý, zkreslený zvuky, kdy se to blíží tý „bugině“. Je tam hodně variant zvuků, já jsem si našel tři základní a jsem hrozně spokojenej.

Jak to máš s pedalboardem, používáš něco speciálního?

K tomu zesilovači je klasickej footswitch, kde jsou klasicky čtyři kanály plus jump, kterej využívá nastavitelný úrovně efektový smyčky. Jinak já moc krabičky nevyužívám, mám jen to kvákadlo Cry Baby Dunlop a ve smyčce Boss Delay. Jo a ladičku na podlaze.

Máš na všechny svoje kytary stejný nastavení?

No, to jsem právě chtěl zmínit, že když jsem byl u Blackstar v Berlíně , tak mi řekli, že ty jejich hráči používaj často kytary ESP, a že tam zrovna maj jednu výbornou kytaru. Byl to ESP George Lynch signature model, javorovej krk, tělo olšový, takovej jako omlácenej starej stratocaster. Já když tu kytaru vzal poprvé do ruky, byl jsem úplně nadšenej. Super krk, krásná, lehká kytara s dvěma singlama a humbuckingem u kobylky. A zase, ta kytara umí všechno, na ty singly, jsou tam Seymour Duncan SSL1 u krku a Seymour Duncan SSL1-RWRP, když použiju ty první dva kanály, mám zvuky od super čistej ke všem crunchům, a pak stačí přepnout na ten humbucking, to je Seymour Duncan SH-PG1 a přes ty tvrdý zvuky na zesilovači dostanu ten brutální nářez.

Když to porovnáš s tím Gibsonem?

Na Gibsonu mám klasický snímače, tady je to trochu jiný, ale ne zas natolik, že by bylo potřeba měnit korekce nebo gainy na zesilovači.

Víš co, jseš firemní hráč, to už je první liga, co bys poradil těm začínajícím? Vyhlídnout si svůj vzor a zkusit pokud možno stejnou kombinaci efektů a aparátu, nebo jít systémem pokus-omyl svou originální cestou?

Mít svůj vzor je asi dobrý, dneska se dá zjistit v podstatě každej detail, co kdo a kdy používá, ale časem si stejně asi každej uvědomí, co mu vyhovuje víc a co míň, a určitým směrem od toho vzoru uhne a dál se vydá sám.

Řešil jsi někdy kompromis zvuku a váhy?

Naštěstí jsem tohle řešit už dlouho nemusel, výhoda zázemí kapely typu Support Lesbiens spočívá mimo jiné i v tom, že má techniky. Ale představa, že bych to měl tahat sám, no já třeba tu bednu ani sám nezvednu...

V čem je pro tebe Blackstar výhodnější oproti třeba Messa Boogie?

Je to v tý universálnosti, ta „bugina“ je fakt buldozer především pro ty nadupaný zvuky. A i když jsem si tam taky našel míň zkreslený crunchový zvuky, u Blackstar jsou i tyhle zvuky naprosto skvělý, prvotřídní.

Jaký jsou tvoje první zkušenosti s kytarovým zvukem ve studiu?

Pamatuju si rozčarování z toho, když jsem byl zvyklej na svůj zvuk ze zkušebny, tak jak to najednou hrálo divně, když jsem ho slyšel lízt ze studiovejch bedýnek. Ale to je všechno o zkušenostech, zjistíš jakej vliv má použití určitýho typu, umístění mikrofonu, a tak. Taky o zdvojování kytar, aranžích atd. První desky s Eleisonem jsme točili v Sonu, ještě v Řepích do pásu, čili žádný kopírování a vkládání riffů, všechno to bylo takový živý.

Nechal sis poradit se zvukem nebo aranžema?

Určitě, točil nás Milan Cimfe, my jsme to tenkrát hodně nechávali na něm, měl obrovský zkušenosti a ve spoustě věcí nám poradil. My jsme byli v tý době docela úchylové, protože jsme točili do pásu, všechno kompletně naživo, i se sólama a zpěvem(!), byli jsme oddělený takovejma paravánama kvůli přeslechům a poslechy jsme měli do sluchátek. Tu desku jsme natočili asi za tři a půl hodiny.

Nemáš chuť to v dnešní digitálně editační době zkusit někdy znovu?

Zrovna nedávno jsme s bráchou venku grilovali a pustili jsme si k tomu tuhle desku natočenou před asi patnácti lety a koukali jsme na sebe nechápavě, jak jsme to tenkrát mohli zahrát. No, možná na to s bráchou třeba někdy ještě dojde.

Máš dneska nějakej ověřenej způsob točení ve studiu?

Tak především sedím v režii, jsem v bezprostředním kontaktu se zvukařem, nejsem ohlušenej hlasitostí aparátu, poslouchám výslednej zvuk. Většinou mám o něm přesnou představu, kterou se snažím se zvukařem dosáhnout. Jakej mikrofon použije, nebo jak ho nakloní nechávám na něm, podstatnej je pro mě výslednej zvuk. Obyčejně finální úpravy zvuku dělám přímo při umístění do konkrétní nahrávky. Dá se snad říct, že základně nastavuju míň zkreslení, je to sice větší dřina, ale zvuk je je dynamičtější čitelnější a ve výsledku většinou i dravější.

Požíváš dva a více mikrofonů?

Záleží zase na zvukařovi, většinou jo, jeden zblízka, druhej někdy bere okolní prostor nebo se přimíchá kvůli barvě. Fakt hodně záleží, kdo má jakej ověřenej způsob, třeba nedávno jsme točili ve studiu Biotech s Ecsonem Valdezem, kterej je hodně šikovnej a točí hodně moderně, tam těch mikrofonů bylo víc, jejich použití bude snad zřejmější z fotek.

Máš kytarový aranže dopředu připravený, nebo se necháváš inspirovat přímo ve studiu?

Většinou mám písničku připravenou na předtočeným demáči, kterej si nahraju doma do Digital Perfomer přes různý digitální simulace aparátů, ale v různejch konkrétních situacích, třeba při točení sól se nechávám přímo inspirovat. Nejlíp večer.

Vytvořili jste s kapelou někdy písničku přímo ve studiu?

No, právě na tý desce s Eleisonem v Sonu. Nám chyběla písnička, tak jsme to narychlo ubalili a začli jsme hrát na text, ke kterýmu ale nebyla melodie, nic. A tuším, Milan Cimfe začal hrát něco na basu, já na kytaru, zajamovali jsme, zapnuli jsme jenom nahrávání, nechali jsme se unášet zvukem, a ta písnička vznikla přímo ve studiu a je na desce. A ta bezprostřední atmosféra je z tý nahrávky hrozně cejtit, a to už bysme dneska takhle nikdy nenatočili, a v tom je to kouzelný a neopakovatelný.

Děkuji ti za rozhovor, na závěr bych se ještě zeptal na bráchu, jak to má dneska s muzikou?

Brácha si hraje doma písničky s kytarou, jednu písničku měl na Rafťácích, jinak jen doma. Ale jsou to krásný věci, třeba někdy něco uděláme....