Radim Hladík a Blue Effect - Malý velký muž

„Když chytnu na Beatu Rockerova rána, tak zapnu Eleven a hraji s kýmkoli!“ říká Radim Hladík se smíchem. Fór je v tom, že u tohohle chlapíka víme, že - kdyby na to přišlo - by nejen kohokoliv ze světové elity s přehledem doprovodil, ale leckoho i v pohodě smáznul. A ještě větší fór je, že to nemá zapotřebí dokazovat bezúčelnými exhibicemi. Firma Hladík & spol. je zkrátka zavedená značka.

S Radimem a s jeho spoluhráči z Blue Effectu jsme si povídali na nádvoří zámku v Jindřichově Hradci. Potom uplynul nějaký čas, abychom následně prostřednictvím e-mailů narychlo komunikovali, co je nového. Maximální vstřícnost, pohoda, profesionalita, kus poctivé muzikantské duše. To všechno okamžitě cítíte z celé kapely. Chcete-li, můžeme napsat, že do toho dávají „kus srdíčka“. Ale to je tak provařená fráze, že ji sem dávat nebudeme... Upřímně klukům závidím, že měli takové štěstí a potkali se. My zase máme štěstí, že si můžeme užívat té krásy, která se na nás valí z modře efektovaného pódia už pěkných pár let.

Bylo by skvělé, kdybychom se mohli podívat na celé vaše vybavení. Samozřejmě s tím, že s Effectem hrajete jak elektricky tak akusticky. Pojďme nejprve na unplug...

Vystřídal jsem v poslední době tři Takamine. Na všech se mi ustálilo snímání - říkají tomu „cool tube“ - přes elektronkový předzesilovač, který má jednu ECC82. Je napájený tužkovými bateriemi a má výhodu vstupu aux. Do něho připojuji elektromagnetický snímač, který snímá struny, což už samo o sobě hraje pěkně. Třeba první desky Beatles byly většinou točeny na akustické kytary právě s těmito snímači; i když tenhle už je vylepšený. Má rezonanční štěrbinu, která snímá ještě tělo. Anebo když nemám tento snímač a chci vyloženě akustický zvuk, tak mám malý dynamický mikrofónek AKG, na který jsem si dal husí krk. Ten zapojím do předzesilovače a mikrofon snímá přesně prostor pod kobylkou.

Mikrofon je samozřejmě uvnitř kytary?

Jasně. A dělám kombinaci pieza plus buď ten mikrofon nebo elektromagnetický snímač. Ono se to tak nějak fázově na výškách „pohádá“ a zmizí ten odporný piezo zvuk, který nesnáším. Navíc ta elektronka komprimuje, takže to není takový ten prskavý až jedovatý zvuk a má to pochopitelně i jiné harmonické.

Ještě k těm kytarám...

Tak k těm Takamine. Začínal jsem na takové malinké a postupně jsem zvětšoval obsah korpusu. Teď už mám natolik velkou bednu, že když sedím, tak mám na ni krátkou pravou ruku a blbě se mi hrají beglajty (smích). To je ten jejich nový model dreadnought. No a celé to honím přes kvalitní kabel Evidence do německého aparátu AER (používá též David Gilmour , pozn. aut.). Vzhledem k tomu, že skoro každý muzikant opisuje kruhy a vždy se spolehlivě vrátí tam, kde už byl před mnoha lety, i já jsem v poslední době opět vytáhl starou kytaru od Jirky Lebedy. Jen jsem do ní dal snímání Fishman Ellipse Blend a na AER hraju do mikrofoního vstupu. Ideálně to komprimuje a natahuje tón.

Co korekce?

Korekce nechávám úplně rovně. Kombo mám na zemi, protože když ho zvednu, tak nemá žádné basy. Je, myslím, čtyřicetiwatové a jako odposlech mi to také stačí, protože na pódiu není žádný kravál. A koupili jsme si vlastní barové židle, takže já mám takové ustálené pracoviště. Dám si to k nohám a jsem spokojený. Hlavně nemusím mít kytaru v odposlechu. Protože ten zvuk přímo z repráků nesnáším a celý život jsem před ním utíkal.

Zajímavé na značce AER je, že dokonce dělají kombíčko, které „žere“ počítačové plug-iny, ale to už je hodně drahé. Z komba si kytaru bere zvukař linkou, takže já ten zvuk neovládám. On si ho nastaví, jak potřebuje, žádné efekty nepoužívám.

Tak tohle bylo úplně vyčerpávající. Ještě nám zbývají struny a trsátka...

Hraji na Dunlop 88. Nejraději mám fosfor bronzové John Pearse jedenáctky. No a na elektrických kytarách mám desítky. Také John Pearse.

... zcela vyčerpávající to nebylo, protože v poslední době jsem na unplugged koncerty začal tahat Stratocaster od Nashguitars, je to relic 1957 a je super. Hraju přes Eleven Rack od Digidesign, což je nejlepší simulace aparátů a stompboxů na trhu. Není to simulace bloková (předzesilovač, konec, reprák, mikrofon atd.), ale nasimulované jsou všechny součástky jednotlivě a v celém rozsahu hlasitostí. Chová se to opravdu jako nasnímaný aparát a vejde se to racku. Navíc to obsahuje Pro Tools, tak že se dá rovnou točit CD. Používám zvuky starých Marshallů, buď Plexi s 4 x 12” Greenback nebo osmistovku s 4 x 12” Vintage Celestion s ribbon mikrofonem. Ten zvuk se krásně pojí s akustickou kytarou a basou. Je to poněkud zvláštní unplugged, ale moc mě to baví. Jezdíme hodně koncertů a tyhle změny kytar a aparátů mě drží v pohotovosti. Jinak by se z toho stala rutina. Občas také provětrám lubový George Benson od Ibanez, se starým šestiwatovým Fender Vibro Champem. Paráda. Tohle spojení má náš zvukař Honza Rejnek úplně nejraději.

Pojďme na elektriku...

Tak tam je hlavní kombo Matchless SC 30. To je kompletně elektronková záležitost. Já jsem po něm toužil hodně let a konečně jsem si ho koupil, i když je už použitý, protože nový je hrozně drahý. Jsou to v podstatě dva zesilovače v jednom. První kanál je vlastně Vox AC-30, který má normálně na vstupu ECC83 a korekce výšky a basy. Na konci je „cut“, který ořezává výšky. Druhý kanál má místo korekcí šest předvoleb, šest hotových zvuků, pasivních korekcí. Žádné kroucení. Na vstupu je hi-fi elektronka EF86, která bývala v magnetofonu Sonetu Duo. No a na konci je společný push-pull Master. A buď s ním hraji nebo ne. Je tam rectifier, ten má dvě dvojité „usměrňovačky“. A ještě je tam přepínač 12 W nebo 30 W. Ono to vlastně ani nemá těch třicet wattů, asi „jen“ dvacet šest, ale má to šílený účinek! Takže já naprostou většinu koncertů hraji na dvanáct wattů. Když jsme hráli v Lucerně velký koncert s Omegou a já to dal na plných třicet, tak mně zvukař málem vynadal, že jsem přeřval celé PA. A celé to mám za plexisklem, aby to nedělalo kravál na pódiu a do lidí.

Jaké jsou tam reproduktory?

Celestion Vintage „designed for Matchless“. Bůh ví, co to vlastně je - ale asi úplně normální. Zhruba před rokem nebo dvěma začal Celestion dělat AlNiCo Gold 50 W. Tak jsem si ho hned objednal a vyzkoušel. Ale do toho Matchlesse absolutně nesedí. A protože mám doma Marshall Studio 15, malé dvanáctiwatové lampové kombo, tak jsem ho dal do něj, a tam se hodí úplně super. No, ono to chce asi laborovat se vším. A pan Matchless asi věděl, proč to tam má tyhle reproduktory, a ne jiné.

Jak jsem se zmiňoval o těch dvou „usměrňovačkách“, tak ty tam jsou proto, že se dá tvarovat průběh tónu: Dá se ovlivnit atack, sustain, záleží na tom, jestli je jedna elektronka nebo dvě anebo jedna dvojitá a nebo dvě dvojité a tak dál. Já to mám udělané na hodně velkých sustain, takže v podstatě mi na tenhle malý výkon chytá vazbu třeba i čistý zvuk; je to opravdu hodně dlouhý.

Proč zrovna tohle kombo?

Matchless jsem sledoval hodně dlouho. Oni ho mají - a je to asi blbý příměr - takoví bohatší kytaristi; třeba od Davida Bowieho, Alanis Morisette, Eltona Johna... Tak jsem si říkal, že na tom asi něco bude. Pak jsem se dočetl, že je postavené na bázi Voxu. A Voxe jsem měl strašně rád, kdysi jsem ho prodal a od té doby toho lituji. Takových hloupostí jsem už udělal hodně...

To je u kytaristů časté...

... to je vždycky tak, člověk opíše kruh. Já se teď vyloženě potápím mezi Matchless a tím domácím „Maršálkem“. Docela ty aparáty mám přečtené. Ale laboruji hodně se snímači, AlNiCo II nebo AlNiCo V, je to docela věda.

Co kytary? Vy jste spojený s Gibsony...

Jasně, ale mám doma stratocastery i telecaster. Mám stratocastera od Pepy Váchy. V průběhu let se sesazovaly asi čtyři krky a korpusy z různých materiálů. Teď mám javorový krk, korpus jasan, bez laku, jenom napuštěné a hraje to super. Je osazen sadou snímačů Lindy Fralin Vintage Hot, se kterou jsem velmi spokojen. A pak mám již zmíněný Nash se snímači Lolar. Tele je Lee Hooker. Jediný originál Fender, který mám, je starý Precision Bass po Ottovi Bezlojovi od Matadors. Občas si na něj doma něco natočím.

Gibson je moje koncertní kytara, ale dneska už je mi jedno, na co hraji. Jediné, s čím trošku bojuji, je přechod z akustiky na elektriku. Že ty vzdálenosti jsou všechny trošku jinak... Z elektriky na akustiku to jde, ale zpátky to je vždycky tak půl hodiny boje. Na akustiku to jde samo, je to přirozený projev. Ale elektrická kytara, tam jsou věci, které si při hraní neuvědomujeme - zatlumování a mnoho dalších věcí. Z akustiky na elektriku to docela bolí.

Jak to máte s efekty?

Napřed jsem žádné nepoužíval. Měl jsem období, kdy jsem tvrdil, že nejlepší efekt je kvalitní kabel. Tak kvalitní kabel už mám (smích)... takže teď se mi rozrůstá pedalboard.

Mám normální věci. Vzhledem k tomu, že ten Matchless je dvoukanál, ale není tam čistě zkreslený kanál - jsou to dva úplně rozdílné zesilovače - tak pedalboard rozbočuji do A nebo do B vstupu anebo do obou.

Pojďme na ně...

První je ladička Boss TU-2, potom kvákadlo Vox Clyde McCoy V848. To je ten původní, prý má i původní tlumivku. Potom VH Relief 666 - a v tašce už mám další, který budu měnit. My to takhle korespondenčně vyvíjíme, už mi jich přišlo asi dvacet a každý je o kousíček lepší...

Pak tu mám Line 6 modulační DM-4 a z toho do delaye DL-4. U obou mám vypnuté převodníky, takže jsou true bypass. A nakonec z delaye jsem měl do AB rozbočení pedálkem Boss AB-2. Ale žral signál, tak mi Richard Ledvina udělal svůj, který je skvělý. Richard je velký zachránce kytaristů.

Ještě k té DM používám expression pedál. Už to tam mám připravené do dvou kabelů a budu moci ovládat i delay. Protože u DM ovládám chorus i vibrato a u DL se musím ohýbat a dělat to ručně.

Proč tranzistorové zreslení?

Už jsem toho zkusil hodně, měl jsem třeba V-Twin Messa/Boogie, ale těch elektronek bylo nějak moc. Už to bylo moc dynamicky „splácnutý“ ve spojení s tím Matchlessem. Totéž mě potkalo u T-Rex Spindoctoru. Takže jsem si řekl, že musím zkusit polovodičové zkreslení. A ono to k těm flaškám víc sedí! Ted' Honza Křížek kreslí T-Rexem, který je flaškový a má čtyři paměti. K jeho trazistoráku to pasuje lépe. Někdy je moc lamp na nic.

Ještě mě vrtá hlavou, proč nepoužíváte efektovou smyčku u komba?

Ono má dokonce dvě smyčky, každý kanál má svojí. Zkoušel jsem to a zašel až do takového extrému, že jsem měl na pedalbordu všechno dvakrát. Celý řetěz. Pak mi došlo, že pořád na něco šlapu a na hraní mi zbývá málo času. Tak jsem to zrušil a prostě je nepoužívám. Hraji rovnou do vstupu.

No, alespoň jste to zkusil...

Samozřejmě! A takhle se mi to zdá lepší... Což ale za týden může být úplně jinak (smích). Momentálně zkouším jiné zkreslení. Vytáhl jsem starý RAT WF a k tomu Zendrive. Zatím se mi to moc líbí.

Jak to máte s výměnou strun?

Měl jsem jednu dobu kliku, že jsem dostával struny se slevou. Takže když ohluchly, tak jsem je vyhodil. Což bylo i jednou za týden. A zjišťuji, že z jedné krabice, kde je pět sad, třeba jedna odejde po koncertě, jiná hraje i po pěti koncertech pořád stejně. Takže to je opravdu kus od kusu. Teď na všechny kytary dávám John Pearse a dosud všechny sady byly stejně kvalitní.

Co kytara s pákou?

S pákou jsem hrál strašně let, protože když jsem začínal, byla doba, kdy se nevytahovalo levou rukou, ale všecko se tahalo pákou. Jeff Beck má také páku pořád v ruce, vibruje, dotáhl to k dokonalosti. Takže mně není páka vyloženě proti srsti. Ale nepoužívám žádné zámky a Floyd Rose, aby se udrželo ladění.

Neřešíte zamykání?

Ne, ne. Také jsem měl zámky, Floyd Rose jsem měl, ale ono to pak změní zvuk.

Jak zkoušíte nové věci? Snímače, efekty, struny...

Mám strach měnit všechno najednou. Snažím se udělat vždy jen jednu změnu v celém řetězci. Jak se jich sejde několik najednou, člověk neví, co s tím. I když zrovna dneska jsem měnil i zkreslovadlo i snímače. A byl to nervák!

Zkoušel jste někdy MIDI?

Jasně! Na to jsem zapomněl. Na akustiku mám na suché zipy MIDI snímač GK-3 a MIDI převodník od Yamahy. S tím jsem hrál moc dlouho. K Elevenu mám na ovládání MIDI pedál, ale zatím ho nevozím. Snažím se všechno ovládat knoflíky. Tak se to dělalo dřív.

S čím jste ještě laboroval, co jste zkoušel nebo chcete vyzkoušet?

Určitě jsem chtěl vzít na elektrickou kytaru notebook a tahat zvuky z něj. Moc se mi líbil plug-in Eleven od Digidesign... a oni mi ho začali vyrábět jako hardware. Takže teď ho mám v racku bez notebooku.

Hrál jsem občas živě i na POD a vůbec mi to nevadí. Když je dobrý odposlech, tak je to jedno.

Vy jste na tyhle mašinky a plug-iny, co simulují kytarové aparáty, často i nahrával, že?

No, jasně. A když na rádiu Beat chytím Rockerova rána, tak zapnu Eleven a hraji s kýmkoli!

Hodně lidí tvrdí, že jim u simulací chybí ten pocit...

Ale nechybí, to je jedno! To jsou totiž berličky... Přece když chybí pocit na konci, tak je otázka, jestli je nějaký na začátku. Když hraji, tak nevnímám konec, co mi z toho leze. To je potíž této doby, že pořád řeší „jak“ a neřeší „co“. To „co“ je totiž to základní. A je to vidět i v politice, je to vidět všude. Muzikanti se sejdou a řeší jen jak a na co hrát, málokdy řeší co hrát. Je hodně světových kytaristů, kteří ani neumějí moc hrát, ale je to taková senzace! Protože je to je o něčem. Tohle všechno, co jsme tu dneska řešili, je totiž jen prostředek k tomu, aby se vyjádřilo to, co je uvnitř. Podstatné je, co hraji, a ne na co hraji.

Poděkování autora: Rád bych poděkoval slečně Míše B. Timmermannsové za laskavý přepis rozhovorů z diktafonu. Bez ní bych dával článek dohromady ještě několik let...