Petr Roškaňuk je patriotem na slovo vzatým. Nejen, že vlastní tři české kytary, ale má mimo jiné i český lampový aparát ESH, přes který hraje na koncertech i ve studiu. Účinkuje ve skupině Žlutý pes a je koproducentem a autorem části písní na sólových albech Aleše Brichty. Tento příjemný rozhovor se uskutečnil pod střechou jeho studia."Rošky" je kytarista skupiny Žlutý pes a v sólových projektech Aleše Brichty. Dnes má za sebou již asi dvacet hudebních titulů s nejrůznějšími skupinami. Prošel formacemi jako jsou Framus 5, Marsyas a Nová růže, dále produkuje, komponuje a natáčí ve svém studiu svoje projekty, hudbu k reklamám a krátkým filmům. Svoji muzikantskou kariéru začal již na škole, kde zakládal nejrůznější amatérské skupiny. Dnes můžeme na jeho kontě vidět pět zlatých desek, jednu platinovou a Cenu hudební akademie (kategorie skupina roku).
Jaké u tebe můžeme spatřit tuzemské nástroje?
Vlastním dvě kytary od Jaroslava Janeckého a jednu od Petra Jurkoviče. Ty od Jaroslava Janeckého jsou obě naprosto stejné, protože se mi stalo, že první, co jsem měl, mi ukradli. Zázrakem jsme našli viníka a vrátila se mi zpátky, ale to už jsem měl přesnou kopii té ukradené. Obě mají tremola české výroby a jsou replikami firmy Jackson. Janeckého kytary mají na moje přání podobný tvar jako řada Ibanez RG, protože se mi ibanezky líbí a myslím si, že ty ostré dlouhé rohy ovlivňují zvuk kytary. Nejsou samozřejmě ani tvarově úplně stejné jako ta RGčka. Krky mají z javoru a ebenu a těla z lehkého mahagonu - gabonu. V obou případech jsou kytary osazeny u kobylky snímačem Jaroslava Janeckého, středový snímač je také jeho vlastní výroby a humbucker u krku je Gibson PAF. Humbucker u kobylky je spíše na takový ten "power" zvuk a středový snímač je stejný jako Fender Single Coil s tím rozdílem, že Janecký si vine všechny snímače sám. Přepínače mají obě kytary pětipolohové, stejně jako je tomu u ibanezek. Jediným výrazně viditelným rozdílem těchto dvou nástrojů je finální povrchová úprava. Když tady byli ZZ Top, hráli jsme se Žlutým psem tehdy jako předkapela. Po koncertě se konala párty, kde jsem požádal Billyho Gibbonse, aby se mi na ni podepsal. Nejdříve jen tak koukal, ale pak se mu ve tváři objevila taková dětská radost a místo podpisu mi začal malovat po celé kytaře. Pomaloval dokonce i hmatník, ale to se časem setřelo. S trochou nadsázky vlastně mohu říci, že jsem zřejmě jediný kytarista na světě, jehož osobním "finish designérem" je Billy Gibbons. Poznamenávám, že zvuk kytary to nezměnilo. Třetí česká kytara, kterou vlastním, je od Petra Jurkoviče. Provází ji také příběh. Mám kamaráda sochaře, jmenuje se Stefan Milkov a je návrhářem designu této kytary. Vypadá spíš jako krásná plastika. Je speciálně osazena snímačem v kobylce značky Schaller a v těle je zabudován předzesilovač značky Jurkovič. Umožňuje ovládání hlasitosti každé dvojice strun zvlášť. U krku je zdvojená rozpínatelná montáž Fender Alnico Singl snímačů. Kytara je z mahagonu, krk javorový, hmatník z palisandru má dosti specifický a vyvážený zvuk a v podstatě je to bluesová kytara. Zvláštní věc je, že jsem až do poslední chvíle nevěděl, jak bude tělo vypadat. Bylo to proto, že Stefan Milkov ji pro mě navrhl tajně. Je to naprostý génius. Děkuji, Stefane! Španělku mám Seagull Maple CW Duet.
Tyto kytary pravděpodobně nemáš dlouho. Na jaké jsi hrál předtím a proč jsi se nakonec rozhodl pro české kytary? Navíc, v Čechách je mnoho výrobců kytar, tak pověz, proč jsi zvolil Jaroslava Janeckého a Petra Jurkoviče?
Protože jsem měl jasnou představu a důvěřuji jim. Před tím, než jsem si pořídil tyto kytary, jsem vlastnil Les Paul DeLuxe, ale později se mi znelíbil, jelikož se vyvíjel můj požadavek na zvuk. To bylo za totáče a člověk neměl finance na více kytar. Proto jsem ji vyměnil za Fender Stratocaster ze sedmdesátých let, ale zároveň jsem začal uvažovat o kytaře od nějakého českého výrobce. Potřeboval jsem kytaru, která není jednoúčelová, ale která má univerzální zvuk. Nejdříve jsem měl výbornou kytaru od Zdeňka Vavruši. Nakonec jsem zašel za svým známým Jaroslavem Janeckým, kde byla výhoda v tom, že on znal moje požadavky na zvuk a navíc bydlí v Praze, takže za ním člověk může v průběhu práce zajít. Postavil mi tu kytaru, kterou mi posléze ukradli. Po loupeži jsem šel za Jardou a povídám: "Noch einmal, bitte!" (Ještě jednou, prosím!). K tomu bych se ještě vrátil, protože ji zcizili kuriózním způsobem, a to tak, že se probourali stěnou do naší zkušebny. Zloděje jsme vypátrali na základě pomoci Dana Nimmerrichtera a následně delikventa chytli. Díky, Dane! Policisté měli obrovskou radost, že si mohli odfajfkovat další vyřešený případ.
Každá kytara je v podstatě umělecké dílo. Většinou se nestává, aby český kytarář vyrobil dvě naprosto stejné kytary. Myslíš si, že jsou opravdu stejné a že jde vyrobit dvě stejné kytary, třeba i v sériové výrobě?
Jaroslava Janeckého jsem úpěnlivě prosil, aby vyrobil naprosto stejnou kytaru, protože ta, o kterou jsem přišel, se mi velice líbila a měl jsem ji rád. Přestože se snažil - použil stejné dřevo, stejný profil krku atd., tak stejné nejsou. Ta první je subtilní, lehká, nadýchaná, měkčí a ta druhá je rockovější a razantnější. Jsou rozdílné. To je myslím důkazem toho, že kytary mají duši, a kdo ví, jestli nejsou trochu živé. Tovární kytary také nemohou být podle mě stejné, i když jsou ze stejné série. Stejně je ve finále klíčové, jak se na ně hraje.
Zabrousíme do jiné oblasti. Jako každý začínající kytarista jsi musel projít hodinami cvičení i pocitem, že dál už ne! Jak jsi se dostal ke kytaře a jakou muziku jsi hrál? Cvičíš i dnes?
Něco jsem odkoukal od Petra Pokorného, kterého považuji za jednoho z nejlepších kytaristů v Česku, a také jsem chodil na hodiny k Václavu Veselému. Myslím, že klíč k tomu, aby kytara vydala nějaký kloudný tón, je naučit se hrát na čistý zvuk a k tomu nejlépe i prsty. Dobří kytaristé zahrají na cokoliv. Později jsem cvičil sám. Sehnal jsem si školy Paula Gilberta a jednu dobu jsem cvičil asi šest hodin denně. Podle mého názoru jsou tyto videoškoly dobré, protože Paul Gilbert neučí ortodoxní styl, ale víceméně přesnost a čistotu hry. Ale základy mého hraní jsou ve škole Václava Veselého, který mě naučil hrát přesně. V současnosti moc necvičím, protože nemám tolik času. Nahrávám alba, reklamy a další věci (ukazuje na zeď - stěna ve studiu je pokryta zlatými deskami Žlutého psa a Aleše Brichty, pozn. autora). Nějaké výsledky by tedy eventuelně byly. Ale k otázce, "viníkem" toho, že hraji na kytaru, je kytarista Jan Martinek. Byl to můj starší kamarád a já jsem ho tehdy otravoval, aby mě naučil nějaké licky. To byl můj konec, protože se mi to tak zalíbilo, že jsem u toho zůstal. Během studia jsem působil v nějakých amatérských kapelách, hrál jsem všechno možné. V průběhu kariéry jsem zabrousil do folkrocku, hardrocku a metal-popu, líbí se mi blues a se Žlutým psem hrajeme rock"n roll. Samozřejmě jsem prošel obdobím fascinace bleskurychlými kytaristy, jako je Steve Vai nebo Joe Satrianiale, ale ukázalo se, že je to pro mě nehratelné. Není to samozřejmě jen v té rychlosti. Jde taky o hudební myšlenku. Když nemáš nápad, tak je ti rychlost k ničemu. Nedávno jsem objevil desku s názvem L. A. Blues Autority, na které hrají známí světoví kytaristé, mimo jiné i Zakk Wylde, Ritchie Kotzen a Paul Gilbert. Nahráli tam bluesové standardy a podle mě je to důkaz toho, že tímto základem prošli všichni, a to je podle mě dobře. Jak říká Švejk: "Ať žije volná myšlénka !"
Děkuji ti za rozhovor.
