Pavel Skála je významný český kytarista, to netřeba dál rozvádět. Jedná se převážně o backside hráče a českou kytarovou stálici, která si hraje to své a zbytečně nevyčnívá.
Jak jste se vlastně dostal ke kytaře? Začínal jste jako samouk s něčí dopomocí? Učil jste se noty, hudební teorii? Někde jsem se dočetl, že jste dokonce absolvoval lidušku, je to pravda?
Můj táta a dědeček byli houslisté. Zkoušeli mě tudíž vést k houslím, což se mi ale moc nelíbilo. Obzvlášť s tátou jsme se teda hádali docela dost. Děda byl fajn, to bylo lepší. Housle mě ale nebraly, furt mi to divně skřípalo. Pak mi ale, někdy tak ve dvanácti letech, ukázala máma pár akordů na kytaru, ani nevím, kde se je naučila. Každopádně mě to bavilo víc. U sousedů bydlel kluk, co studoval v Plzni pajdák a uměl na kytaru mnohem víc akordů. Velkou měrou přispěl k tomu, že jsem se na kytaru začal vážně učit. Ukázal mi spoustu věcí, i Beatles a tak. Začal jsem chodil i do lidušky.
Nicméně etudy, široky krk, nylonové struny a klasický posez a ten dril, to mě také moc nepřesvědčilo. Palec nesměl vyčnívat přes okraj krku... Tíhnul jsem spíš ke hraní v kapele. Samozřejmě něco mi to dalo, ale spíš si vybavuji takové momenty jako kouření na školních záchodech, kde jsme byli přistiženi při činu společně s mým učitelem. Ale kupodivu se nám po vysvětlení situace ta učitelka nakonec omluvila za to, že vstoupila na chlapecké WC.
To je docela vtipná představa, učitel a studenti z lidušky kouří na záchodech, to by dnes asi neprošlo. A jaká byla vaše první kytara?
Kdo ví, možná prošlo, ale dnes už kouření není tak moderní. Moje první kytara byla akustická, klasická, s tím širokým krkem a nylonovými strunami. První elektrická byla, myslím, Jolana Hurikán.
Možná to nebyl úplně špatný nástroj, ale tehdy na něj neprodávali vhodné struny a už je to tak dávno, že vlastně sám nevím. Pak jsem na esperantském táboře v Lančově potkal kluka, který hrál docela bezvadně na basu a ten mi sehnal v Praze Fendera Stratocastera, na tehdejší dobu věc celkem nevídanou. Kupodivu ho prodával můj pozdější spoluhráč z Etc... Petr „Kulich“ Pokorný. A teď se podržte, původní majitel té kytary byl Ivan Khunt, klávesista a zpěvák Flamenga a později Energitu. Ivan ale emigroval, byl v Holandsku a kytara zůstala tady. Kulich ji měl někomu prodat a peníze dát Ivanově sestře. Půjčil jsem si na ni od rodičů a pár let ji splácel. Ivan byl levák, hrál na tu kytaru na pravou stranu, takže měla na památku na něj ještě otočený snímače. Tenhle Strat se mnou nakonec prošel celou řadu kapel,, od Marsyas po Ivana Hlase i částečně Etc...
A šel jste od počátku hudebního vzdělávání intuitivně vlastní cestou, nebo jste se inspiroval nějakými kytarovými vzory? Učil jste se třeba i z nějakých učebnic nebo z desek?
Odpovím nejprve na ty desky. Tak jó, pár lidí bylo, co je měli. Celkem slušnou sbírku desek měl Petr Kalandra, který svého času pracoval v Ruzyni na letišti, tomu se možná přes nějaké piloty nebo letušky dařilo si tuhle nedostupnou zábavu opatřit. Opravdu velkou sbírku desek měl na tehdejší poměry třeba basista Michal Ditrich, který pak hrál v Abraxas atd. Tehdy, když jsme se my dva seznámili, studoval na plzeňské konzervatoři kontrabas. Měl přístup k deskám, už ani nevím, jestli měl nějaké známé nebo příbuzné v kapitalistické cizině, ale chodívali jsme je k němu frekventovaně do jeho pronajatého domečku na Roudné poslouchat. Díky takovým lidem jsem objevil spoustu bezvadné muziky.
Všichni jsme měli kotoučové magnetofony a vždycky, když se objevilo něco zajímavého, hudbymilovní zájemci si to rychle zkopírovali. Bylo to takové všeobecné šíření zdarma a v komunitě přátel.
Tak z těchhle nahrávek jsem se pak snažil něco naučit. K tomu kotoučáku se dala připojit i elektrická kytara a dala se značně zkreslit, to bylo něco...
Učebnice byly běžně jen pro klasickou kytaru, teprve mnohem později jsem se dostal k nějaké modernější hudební literatuře, samozřejmě v ne moc kvalitních kopiích.
Jak vlastně došlo k tomu, že jste hrál s Marsyas a zároveň v Blues Session?
Někdy v létě v roce 1977 jsem se díky jednomu kamarádovi z Plzně seznámil s Petrem Kalandrou.
Zahráli jsme si spolu jednou venku na mejdanu, a protože jsem v té době chodil na uměleckoprůmyslovou školu na Žižkov a dostal od Petra pozvání, občas jsem pak za ním zajel do Vokovic, kde bydlel, nebo na nějaký koncert, kde hrál. Když jsem v roce 1979 odmaturoval, vrátil jsem se do Plzně, udělal si kapelnické zkoušky a absolvoval hudební přehrávky, protože to vypadalo, že bych tam mohl hrát v jedné kapele. Neznamenalo to, že bych se tím mohl živit, ale že bych za své hraní mohl dostat alespoň nějaký honorář. Pak, spíš náhodou, jsem se byl podívat v divadle Alfa na Jazz Q a po koncertě jsem mluvil s Oskarem Petrem, který mi řekl, že mě shání Petr Kalandra a že mu mám zavolat. Neměli jsme doma telefon, tak jsem jel telefonovat na hlavní poštu do centra města a Petr mě pozval hned další den na zkoušku Marsyas k Zuzaně Michnové na Kavčí hory. K mému překvapení mě rovnou vzali a do Marsyas jsem tak vplul zároveň s Jirkou Vondráčkem.
To bylo už po odchodu Oskara Petra k Jazz Q. No a Blues Session jsme založili s Petrem, Ondřejem Konrádem a Adibem Ghali někdy zhruba za rok. Ondřej vymyslel název a během trvání kapely se v ní vystřídalo asi čtyřicet muzikantů. Pevné jádro jsme tvořili my čtyři, pak se ještě trvale připojil Olin Nejezchleba a další muzikanti se různě prolínali. Hráli jsme sice pár bluesových dvanáctek, ale repertoárově nás, a hlavně Petra, víc bavili písničkáři. Na repertoáru jsme měli věci od Boba Dylana, J. J. Calea, Jamese Taylora a také Neila Younga. Celé hraní Blues Sessionu bylo takové napůl ilegální, ale nějak zvláštně nám to procházelo. Koncerty jsme měli hlavně v klubu Na Chmelnici, kde dělal dramaturga Luboš Schmidtmajer. Hráli jsme tedy pod agenturou oficiálně v Marsyas a neoficiálně bez přehrávek v Blues Sessionu. Moc rád na to období vzpomínám. Paradoxně jsme totiž měli hodně svobody v nesvobodné době.
Měl jste nějaké kytarové vzory v době, kdy jste s muzikou začínal? A teď?
Když jsem začínal s muzikou, tak hodně letěl hard rock. Kapely, které ovlivnily asi všechny kytaristy té doby. Led Zeppelin, Deep Purple, Cream, Beck, Hendrix. Líbilo se mi, jak hraje třeba Page, Blackmore nebo Clapton. A předtím jsem ujížděl na Harrisonovi z Beatles, i proto, že jsem si myslel, že všechny ty sólové kytary, co se mi tam tak líbí a zapadají mi tam přesně jak mozaika, hrál on. Až po nějaké době jsem zjistil, že spoustu těch kytarových partů hrál McCartney nebo Lennon. Harrison měl ale bezpochyby svůj nezaměnitelný způsob hry. V současné době se mi líbí třeba John Mayer, ten je dobrej. Anebo Larkin Poe, to jsou dvě sestry a bývají označovány za pokračovatele Allman Brothers, ty jsou parádní, hrají skvěle svoje věci i covery různých starých kousků.
S kým jste si v životě zahrál?
Tak největší zážitek bylo hraní před Stones na Strahově v roce 1990, to bezesporu. Hráli jsme tam jako předkapela s Etc...
Vzpomínám si na jednu docela nepříjemnou věc technického rázu, která ale nakonec dobře dopadla. Já měl toho bílého Stratocastera a den před koncertem jsem na něm samozřejmě vyměnil struny. Jenže se mi na vibratu nějak začaly zasekávat, jakmile jsem vzal za páku, celé se to rozladilo, no a to se předtím v takové míře nikdy nedělo. Přiznám se, že jsem z toho byl úplně na mrtvici. Když jsme se ocitli na Strahově na zvukové zkoušce, viděl jsem technika Keitha Richardse, jak přestřihává struny u všech mistrových kytar a dává tam nové. Po zvukovce jsem šel za ním a lámanou angličtinou mu vysvětlil svůj problém. A on, že to chápe, ať mu tam nechám kytaru a jaké mám číslo, že mi zavolá, až to bude hotové. Všichni tam totiž měli pagery s přidělenými čísly. Protože tam pracovalo celkem asi dvě stě lidí, bylo to nutné. My nic takového neměli, tak jsme se dohodli, že za ním přijdu ve čtyři. Sehnal jsem přes kamarády plzeňský pivo a ve smluvený čas jsem mu jich přinesl plnou igelitku. A on ty nové struny, které jsem tam dal den předtím, také přestřihl a vyměnil je za nové. Asi to jinak neuměl. Na ty tři neovinuté struny (G, H, E) navlékl takovou tenkou bužírku, tak tři centimetry dlouhou. Struny procházely i s tou bužírkou blokem vibrata až ke kobylce. Seřídil mi i tu páku, a to tak, že trochu prořízl závit v bloku, páku utáhl o jeden závit, takže se přestala viklat. Pak mi ještě doporučil namotávat struny na strojky tři závity na E, A, d a čtyři na g, h, e1. Nultý pražec a vše, čeho se struny dotýkají, ještě promázl nějakým olejem. A heuréka, kytara najednou krásně držela ladění.
Poradil byste začátečníkům, jak začít cvičit, co je nejefektivnější a jak u hraní vydržet i přes počáteční nesnáze?
Bude to znít jako klišé, ale člověka to hlavně musí bavit. Nemá smysl se do něčeho nutit kvůli rodičům nebo okolí.
Ten, kdo muziku miluje, si k ní vždy cestu najde. Jen si musí uvědomit, že se muzikou moc snadno živit nedá a že kromě talentu a píle musí mít také velkou dávku štěstí. Takže vydržet u toho může asi jen ten, kdo je tak zapálený, že si svůj život bez hudby nedovede představit. Pak to zvládne i jako samouk i jako tzv. profesionál.
Univerzální tip na cvičení nemám. Je ale určitě nejlepší začít hrát co nejdřív s někým, kdo to opravdu umí, to posune každého, zvlášť mladého člověka, velmi rychle dopředu. A dávám přednost osobnímu kontaktu, videa a učebnice jsou fajn a určitě přínosné, ale hrát s někým face to face je nenahraditelné. A nebrat to moc zarputile, stejně jako všechno ostatní v životě.
Dáváte například i lekce hry na kytaru?
Jednou, počátkem devadesátých let, jsem po Petrovi Kalandrovi převzal lektorování. Bylo to v době, kdy se lidé spíše zajímali o politiku a na muziku se moc nechodilo. Každá koruna se hodila. Vyučování probíhalo v takové soukromé umělecké škole. Učil jsem na kytaru děti od šesté do deváté třídy. Většinu těch dětí to ale vůbec nebavilo, neměly zájem a myslím si, že tam chodily proto, že je tam přihlásili rodiče, třeba i z dobrých důvodů, ale také aby od nich měli na chvíli pokoj. To mě tedy moc nebavilo. Sice ostatní vyučující byli fajn lidi, třeba Eva Holubová, ale ta škola plnila spíš ten účel, že se rodičům postaráme o odpolední program jejich dětí. Takže to nebylo dobré a nevydržel jsem tam moc dlouho. Ale pochopil jsem, že můžu učit jen ty, kteří jsou se mnou na stejné vlně.
Po nějaké době mi kytarista Standa Barek dohodil Davida Dorůžku, jestli bych ho nechtěl jako žáka na elektrickou kytaru. Standa učil jen klasickou kytaru a David se chtěl naučit něco i z jiného ranku.
Hráli jsme spolu nějaké bluesové věci, ale David byl tak šikovný, že všechno, co jsem ho chtěl naučit, uměl za půl roku, a bylo vymalováno. Dnes je to fantastický jazzový kytarista.
V současnosti ke mně chodí už pár let jeden kluk. Hrajeme spolu různé kousky, jednak z mé muzikantské historie, jednak zabrousíme i do jiných vod. Když zjistím, kde má mezery a co by ho mohlo posunout ve hře dál, soustředíme se na to. Ale je to to taková přátelská škola hrou. Žádné půlroční a roční cíle a přehrávky...
Ale i pro mě je to dobrá zpětná vazba. Spoustu věcí totiž dělám automaticky, a když to pak mám někomu vysvětlit, může to být přínosné i pro mě.
A co zesilovače, na jaké v současné době nejraději hrajete? A vzpomněl byste si, jakým způsobem jste třeba konkrétní desku nahrál?
Hraju už strašně dlouho na Vox AC15. Moje první slušné kombo byl Roland Cube 60, u kterého mi Jirka Krampera někde v hotelu v noci předělal zkreslený kanál. Pak jsem měl Marshally 800 a 900 - komba, Peaveye, Gallien-Krueger, ..., spoustu různých značek.
Abych řekl pravdu, tak mě nebaví nad tím moc bádat. Tíhnu k jednoduchosti.
Taky bydlím celý život v bytech, takže si tam nemůžu vzít a zkoušet čtyři osolené zesilovače, to by sousedi nevydýchali.
Stejně když si kytaru pustím na tu hlasitost, na kterou pak hraji v kapele, přijde mi to samotné strašně nahlas. Až když spustí i spoluhráči, je to akorát.
Tak hledám nějaké vhodné zvuky a kombinace jen při kapelových zkouškách.
U nahrávání si jen matně pamatuji, jaký jsem tam kdy měl zesilovač nebo kytary. Vždycky jsem něco rychle vyzkoušel a šel nahrávat, protože skoro nikdy není čas. A opravdu mě víc zajímá, co budu hrát, než na jaké zařízení.
Jednou nějaký americký kytarista na otázku, jaký zesilovač považuje za nejlepší, odpověděl: „Nejlepší je ten, co tam zrovna je.“
Něco na tom bude. A je jedno, jestli se to týká koncertu, nebo zda jde o studio.
Prozradíte nám, které kytary používáte nejčastěji? Zřejmě jde i o žánr, ve kterém se v danou chvíli pohybujete, ale obecně, kdybyste to mohl rozvést. A co údržba kytar?
Nejčastěji hraji na Strata od Jardy Janeckého. Dal mi tam i dva snímače vlastní výroby, které hrají trochu jako singly, ale vůbec nebručí. Tenhle Strat nemá vibrato, takže když potřebuji hrát s vibratem, vezmu druhého Strata, který má původní krk a nové tělo. Ten má sice AlNiCo singly, ale antibrumovou falešnou cívku a mid boost à la Eric Clapton.
V Marsyas jsem hrál skoro čistým zvukem, takže potíže s velkým brumem nebyly moc časté. Ve chvíli, kdy bylo potřeba hrát s větším zkreslením, jsem to musel začít řešit.
No a pak na hutnější party mám Gibson SG, to je myslím ta nejrockovější kytara, která byla kdy postavená.
Ještě mám Telecaster, který jsem získal docela náhodou od jednoho kamaráda, který ho, zrovna když jsem k němu přišel na návštěvu, prodával. Kytary si mě občas samy najdou.
Žádná z těch originálních kytar není v tzv. aukčním stavu, je do nich různě vrtáno a frézováno. Ale já je mám na hraní, ne na výdělek nebo spekulaci. Pokud jde o údržbu, pravidelně při výměně strun vyčistím krk, pokud není lakovaný, napustím ho lněným olejem. Občas promažu strojky a vyčistím kobylku.
Když je potřeba přebrousit pražce nebo udělat nějaký větší zásah, nechám to dělat Jardu Janeckého nebo Petra Grötzbacha, to je jistota.
Jaký to byl vůbec pocit, hrát pro prázdný sál? Mluvím teď konkrétně o posledním takovém větším streamovaném koncertu BlueFest v Lucerna Music Baru, kde jste hrál právě s Kybabu. A kolik jste takových streamů letos odehrál?
Zrovna naše vystoupení se předtáčelo, vstával jsem asi v šest ráno. V půl deváté už jsme natáčeli. To není úplně běžná hudebnická praxe, ale nějak jsme to zvládli. Není to takový odvaz jako před plným sálem, to určitě ne.
Zpětná vazba není žádná, dohrajete, a nic, ticho. Zas mi to ale tolik nevadilo, když ta hudba funguje, pak z toho mám skoro stejnou radost, ať tam diváci jsou nebo ne.
Na druhou stranu jsem rád, že vůbec můžeme občas hrát, a snad situace dovolí, aby mohli lidé na živé koncerty znovu začít bez omezení chodit. Pokud jde o streamy, hráli jsme jen dva, moc se nám do toho totiž nechtělo.
První stream jsme měli koncem února s Malým Bobrem (tribute band věnovaný Petru Skoumalovi), protože Petr Skoumal by měl začátkem března narozeniny. Divadlo v Dlouhé, kde Petr dlouho hudebně působil, nám stream nabídlo přes Milana Potočka, který je členem divadla a zároveň klávesista a klarinetista Malého Bobra.
Protože divadlo dělalo před naším koncertem řadu podobných streamovaných večerů, věděli jsme, že v tom mají praxi a že to udělají dobře. A taky jo.
Jak odpočíváte a co je kromě muziky vaším největším koníčkem?
Mým velkým koníčkem je práce se dřevem, občas něco vyrábím, dokonce jsem kdysi (s malou pomocí přátel) postavil elektrickou basu à la Fender Precision, na kterou pak hrál Olin u Marsyas, Pavel Kučera v Nahlas a chvilku dokonce i Vláďa Kulhánek. Dneska už bych si na to ale netroufl.
Kdybyste si mohl vybrat, vybral byste si znovu život kytaristy?
Rozhodně ano!
