Nadpis nekecá. Česko od té doby, co přestalo být holou zadní s rudou hvězdou nad ní, si málokterý muzikant po cestách světem troufne vynechat. Poté, co loni na podzim kvůli zdravotní indispozici nevyšel koncert Ala Di Meoly na festivalu v Přerově, sem míří další jazzová a vlastně nadstylová legenda Pat Metheny, tentokrát do Brna. Hudební průmysl sice hyne rozleptán mp3 a internetem, ovšem jazzoví hudebníci ctili živé hraní vždycky. V každém případě, pokud se uskuteční vystoupení Pata Methenyho letos na brněnském JazzFestu, věřím, že bude zážitkem.
Pro tohle psaní jsem vycházel z dřívějšího profilového článku (Muzikus 5/1995 na straně 16), určitě ho všichni ještě máte v živé paměti, takže z něj nemusím příliš opisovat. Kolega K. K. Weiss tehdy psal o talentovaném jinochu, jež byl ve svých devatenácti letech přizván ku své první nahrávce v kapele jazzového vibrafonisty Garryho Burtona, který ho předtím dovedl na známou Berklee College of Music, aby tam hře učil na kytaru. Následovalo mnoho sólových desek i hostování, kde dominoval jeho osobitý, jinými styly poučený a v jazzové hudbě tehdy dosud neslyšený zvuk kytary, jenž postupem doby dále invenčně měnil a rozvíjel. Talentovaný a velice dobrý je určitě stále, ale v padesáti sedmi letech už ne jinoch. Sepisovat jeho diskografii mi šéfredaktor zakázal, protože by už nezbylo místa na nic jiného, a od čeho máte internet.
Aspoň tedy pár údajů z občanky: narozen 12. srpna 1954 v Lee’s Summit, jihovýchodně od Kansas City ve státě Missouri v USA, pokřtěn jako Patrick Bruce Metheny. Maturitu zvládl v rodné vísce. Pak krátce fungoval na University of Miami, kde mu byl nabídnut učitelský post, samozřejmě pro obor hry na kytaru. Kromě toho obehrával místní jazzové kluby, kde mu sekundovala další nadějná jazzová osobnost - basista Jaco Pastorius (1951-1987), jenž se později asi nejslavněji uplatnil u Weather Report Wayna Shortera a Joea Zawinula. Brzy však milého Pata přetáhl Garry Burton do Bostonu.
Nástroje
Z nástrojů, k nimž se mistr v následujícím rozhovoru vyjadřuje celkem spatra jako o nářadí, se nejčastěji vyskytují kytary Gibson a Ibanez, vždycky lubové. Ze španělek potom nejčastěji značka Manzer Guitars, méně často značky Guild, Ovation nebo Sadowsky, osazené většinou nylonovými strunami. A taky elektrofonický sitár značky Coral, jenž je na několika jeho deskách pěkně slyšet. Po netu špacíruje taky video, kde mistr na pódiu drtí velmi nezvykle vypadající 42strunnou akustickou kytaru Pikasso a ne zrovna špatně. O strunách a trsátkách vám poví dole sám.
Z jeho aparátů a krabiček bývá citován 19palcový kytarový předzesilovač Digitech GSP210 a samozřejmě kytarový syntezátor Roland GR-300, jehož do jazzové hudby vlastně uvedl. Na zvuk a výkon mívá klasický tranzistorový rackový výkonový zesilovač Ashly FET 200 nebo typ 6001 od Crest Audio. Předtím hrával na Acoustic 134, taky tranzistorový. K čemu „flašky“, když nepoužívá zkreslení. Reprobedny nejspíš od JBL. Někde snad ještě bude některý z modelů echa Lexicon Prime Time Digital Delay, koukněte ostatně sami, s čím do Brna přijede.
Hudba
Co se týká hudby, i přes nejrůznější výboje a výlety jinam zůstává Pat Metheny na poli jazzové hudby. Tedy pokud zrovna nehraje s Davidem Bowiem nebo Kronos Quartetem. Co nejobecněji bych jazz, jak ho tím slovem chápu, popsal tak, že na rozdíl od rockového hraní, kde je to naopak, jsou vlastní jazzovou hrou vyrajcováni víc muzikanti na pódiu než publikum, jež jim tu zadumaně a s moudrou tváří naslouchá. Po free-jazzových úletech v polovině 60. let, které jazz běžnému posluchači vzdálily hodně, a rovněž oproti běžnému jazzovému hraní typu „pět minut má sólo Franta, dalších pět minut Pepa“, dokázal Metheny vrátit jazzu melodii a zpěvnost, takže jeho hra povětšinou zaujme i jinak neškolené ucho, aniž by se komukoliv podbízela.
Nejpohodovější mi přijdou ty z jeho nahrávek, k nimž si přibere zpěvačku něžného hlasu i zjevu, ať už je to Silje Nergaard z Norska (1990), Polka Anna Maria Jopek (2002) nebo Izraelka Achinoam Nini, zvaná krátce Noa (1994). Tam se jeho jazz potkává s příjemným popíkem. Deska s černou Američankou Cassandrou Wilson Traveling Miles (1999) je z nich asi jazzu a blues nejblíž. V roce 1980 se Pat Metheny přidal k zástupu jazzmanů, s nimiž natočila nějakou tu desku Kanaďanka Joni Mitchell - pro něj to byl dvojživák Shadows and Light (1980).
Naopak ke klasickému jazzu, jak si ho představuju, se asi nejvíc blíží jeho alba Question and Answer z roku 1989, Day Trip v triu s Antoniem Sanchezem a Christianem McBridem (2008) nebo Orchestrion z roku 2010. Anebo taky pokud spolupracoval s kovanými jazzmeny na jejich albech, třeba se shora zmíněným Garrym Burtonem.
Pak má Metheny řádku desek, na nichž album od alba přibývá zajímavě vystavěných hudebních ploch a nápaditých kompozic inspirovaných tu i onde. Mám na mysli třeba alba The First Circle (1984), Still Life (1987), Letter from Home (1989), Secret Story (1992) nebo The Way Up (2005) - tady se krom jiných taky docela vyřádili pianista Lyle Mays nebo harmonikář Gregoire Maret. Náznaky svých rozmáchlých ploch už má na albu Watercolors (1977). Album 80/81 (1980), jež zde označuje vlastními slovy za přelomové, mi zase tak přelomové nepřijde - příjemný jazz.
Čas od času se ale k tomu všemu s chutí obrátí zády a nahraje něco úplně jiného. Asi nejmíň se mi trefil do nálady albem Zero Tolerance for Silence, jež vydal v roce 1994 u společnosti Geffen. Jsou to nezpěvná sólová preludia na zkreslenou kytaru, ale je to něco úplně jiného, než nahrával předtím. Naopak k večeři při svíčkách by se asi hodila jeho hudba k filmu The Falcon and the Snowman vydaná v roce 1985, kde mu hitík This Is Not America na desku napěl dokonce sám různooký David Bowie.
Jeho zatím poslední, loni vydaná deska What's It All About, zní snad výhradně akustickými kytarami, pokud k nim počítáme i uvedené 42strunné monstrum použité v úvodní orchestrální předělávce Simona a Garfunkela. Bez zpěvu, někde sám, někde doprovázen toliko kontrabasem. Album končí další příjemně předělanou, tentokrát od Beatles.
>> Podívejte se na fotogalerii z brněnského koncertu Pata Methenyho
Rozhovor
Sem bych si teď dovolil přisunout krátký rozhovor, jenž se mi poštěstilo s ním udělat. Jeho zvukový záznam na redakčních stránkách určitě nenajdete, protože proběhl po e-mailu:
Průměrně jednou za rok vydáte album. Jakou roli v jejich zaměření hraje náhoda a okamžitá inspirace, a jakou koncept alba? Máte nějaký dlouhodobý plán, podle kterého chcete alba postupně vydávat?
Tak trochu si myslím, že to všechno, co jsem vydal, je jedno veliké album. Dlouhý příběh se samostatnými a doufám, že i dost zřetelnými kapitolami. Doufám, že to všechno přispívá k něčemu, co představuje způsob mého uvažování o hudbě, který se tím jednak vytváří, jednak obměňuje dalšími postupy. Rád poslouchám svoje instinkty. Obvykle mám krásný silný pocit, na který pak navazuje nějaký další.
Jak si vybíráte spoluhráče?
Vyhledávám silné osobnosti, které jsou současně velkými muzikanty. A pohotoví v těch oblastech, na které se soustředí konkrétní probíhající projekt. Je úžasné, když vybraná skupina (parta) lidí dokáže spolu tak dobře improvizovat takovým způsobem, jaký u nás většinou fungoval v posledních desetiletích. Jsou to muzikanti, již vedle improvizace jsou zároveň výborní hudebníci, všeobecně, kteří dokážou zahrát vlastně cokoliv, což se od nich ve skutečnosti taky očekává. Toto je druh hudebníků, jenž mě přitahuje.
Jak si vybíráte nástroje? Zkoušíte nové modely, nebo se držíte těch, co už máte dobře vyzkoušené?
Pro mě jsou nástroje jednoduše nářadí. Ne nepodoben tesaři, co staví dům. Když se podíváte na postavený dům, obvykle nepronášíte „měli radši použít elektrický šroubovák pro tamhleten šroubovaný spoj“, spíš řeknete „jé, to je pěknej dům“ a doufáte, že vás udrží v suchu, až začne pršet. Stejně tak u já, když si to konkrétní situace žádá, použiju to, o čem si myslím, že je to to správné náčiní k vyprávění onoho příběhu.
Když si vybíráte kytarový zesilovač nebo reprobednu, jaká jsou vaše hlavní výběrová kritéria, aby vám vyhovoval?
Protože hraju s čistým zvukem a taky při docela vysoké hlasitosti, hledám reproduktory, které tuto úlohu splňují. V běžné nabídce se příliš nevyskytují, proto mám za léta poskládanou a dlouho vyzkoušenou sadu, která mi funguje na většině vystoupení a většině pódií.
Píšeme časopis pro muzikanty, takže co vaše struny a trsátka?
Struny D’Addario začínající někde na 11, trsátka Planet Waves, velikost light medium.
Jak a čím snímáte na koncertech španělku? Mikrofon, nebo snímač? Co nylonové struny?
Upřímně, asi osmdesát procent zvuku jde mimo linku a DI box. Mikrofony přidají na výškách a v základě. Ale správně nastavit vnitřní ekvalizaci na nástrojovém snímači samotném, to je podle mě klíčová záležitost. Abych se přiblížil svému zvuku, mohu dostat do ruky přibližně jakoukoliv opravdu kvalitní akustickou kytaru se snímačem, ale její nastavení chce čas.
Mluvíte spoluhráčům do toho, na jakou značku nástroje či aparátu mají hrát, nebo oni naopak mluví do těch vašich?
Rád se účastním čehokoliv, co se týká zvuku na jevišti, jejž vytváří na pódiu kdokoliv, obzvláště v Pat Metheny Group. Často jim dohodím, aby si zkusili nějaké vybavení, a bylo o mně dokonce známo, že třeba s bubeníky objíždím továrny na činely, aby si je vyzkoušeli a podobně. Ale nevyžívám se v tom. Mám rád, když každý už má všechno svoje vybavení pohromadě. Ale existují velcí muzikanti, kteří mají malý smysl pro to, jak zní jejich nástroj navenek, a ti občas potřebují pomoct.
Jak zvládáte koncertní šňůry? Co vám cesty přinášejí a co berou?
Je to radost hrát každý večer. Když lidi mluví o tom, jak těžký je to život, dovolil bych si s nimi nesouhlasit. Být doktorem nebo učitelem nebo intenzivně pracovat manuálně klade mnohem, mnohem vyšší nároky. Výzvou pro mě je, udržet si vysoký standard rok od roku, album od alba, koncert od koncertu. To je mnohem větší stupeň obtížnosti, než přežívat ze dne na den. Předností hraní mnoha vystoupení je, že si hraním každý večer zvyšujete hráčskou úroveň, již byste jinak nikdy nezískali, kdybyste každý večer nehráli. Největší nevýhodou toho všeho je odloučení od mé rodiny, někdy až na měsíce dlouho.
Úspěch jazzového koncertu hodně závisí na správné atmosféře. Jak si atmosféru vylepšujete v zákulisí, máte nějaké rituály? Prozradíte čtenářům vaše speciální požadavky na pořadatele?
Moje „rituály“ po všech těch letech jsou velice jednoduché - ujistit se, že se dostatečně a správně zahřeju, a taky nevydávat zbytečně energii, kterou mám, před koncertem. To znamená moc nemluvit, nejíst příliš a soustředit se jen na tu bezprostřední skutečnost, jíž je nadcházející vystoupení. Na ničem jiném nezáleží, všechno směřuje k tomu jednomu momentu a nechci myslet na nic jiného. Pokud pořadatel zařídí to základní, staráme se jen o náš odpočinek.
Co vaše nové album, jež by teď někdy mělo vyjít?
Je už udělané, ale ještě na něm pracuju. Myslím, že bude opravdu dobré.
Můžete přidat něco o svých spoluhráčích z vaší úplně nové kapely Unity Band?
Během let jsem toho nahrál spoustu věcí s muzikanty jako Michael Brecker, Joshua Redman, Gary Thomas, Tony Williams nebo Kenny Garrett, jež jsou muzikanti obrovští. Jsou z mála kluků, kteří umějí doopravdy hrát, a v několika málo dnech s nimi dáte dohromady něco mimořádného. Nahrál jsem jedno album, u něhož mi složení kapely sedělo. Jmenuje se 80/81, a byla to pravděpodobně významná nahrávka v tom pravém smyslu slov. A taky nahrávky, kterými jsme pak pokračovali a kde už byli taky jiní lidé. Dlouho jsem obdivoval Chrise Pottera a poslouchal ho několik let. Fascinoval mě svým úžasným vývojem jako muzikanta. Je v současnosti jedním z nejvýkonnějších hudebníků této planety. A tak si myslím, že může být docela zábava, udělat nějaký projekt, jehož tvůrci bychom byli v základu my dva. Antonio Sanchez a já kámošíme už nějakých třináct let a je jedním z mých nejoblíbenějších bubeníků vůbec. A Ben Williams je novým vynikajícím basistou na scéně. Udělali jsme teď spolu několik představení a je to lepší, než jsem si kdy představoval.
Nedávno jste získal devatenáctou cenu Grammy, tentokrát v kategorii New Age. Co ta cena pro vás znamená po tolika letech v hudebním dění?
Nejsem si přesně jistý, co vlastně New Age konkrétně představuje. Ale jsem rád, že se lidem tyhle nahrávky líbí. Je to pro mě pocta. Když si kdykoliv kdokoliv povšimne toho, co děláte, je to vždycky potěšující. A dostat takovouhle cenu, to je opravdová čest.
Vyčistěte si ouška vatovými špejlemi, umejte nohy, oprašte kukátko a udělejte si ve čtvrtek 28. hezký večer výšlapem do Bobycentra. Pokud ještě schrastíte lístky, příjemnou zábavu.
