Omar Hakim je jedním z nejžádanějších studiových bubeníků. Svou muzikalitu potvrzuje na poli mnoha stylů: působil po boku Milese Davise i Madonny. Do našich končin zavítal v doprovodné suitě téměř tuzemské rockové hvězdy Richarda Mllera.
Slyšel jste o Richardu Müllerovi někdy předtím, než jste spolu nahrávali?
Ne. Už víc jak třicet let se v New Yorku živím jako profesionální bubeník. Hodně lidí mi volá a já s nimi potom hraji, najdou se proto i telefonáty, které jsou překvapivé. Někteří umělci už jsou etablovaní, někteří se na scéně teprve objevují... Hrál jsem se spoustou lidí z celého světa, s lidmi, kteří toho mají hodně za sebou, což ale neznamená, že je nutně musím znát. Zavolal mi Mike Caffrey, kytarista a zvukař ze studia, kde se deska natáčela. Prvně jsme se setkali až ve studiu.
A s nějakými jinými českými hudebníky jste předtím spolupracoval? Znáte nějaké?
Bohužel...
Bohužel ano, nebo bohužel ne?
Bohužel ne (smích).
Daly by se nalézt nějaké specifické rysy v hudbě, kterou jste hrál s Richardem?
Nerozumím jazyku, ale z hudby a projevu je patrné, že Richard je básník a slova, která řekne, znamenají hodně a mají svou přitažlivost pro všechny jeho fanoušky. Proto je potřeba, aby mu hudebníci, kteří jej doprovázejí, dali co nejvíce prostoru pro jeho příběh. Je vtipné, že v situaci, kdy doprovázíte nějakého "vypravěče", popovou hvězdu, se úlohy bubeníka a všech ostatních členů doprovodného tělesa nápadně podobají. A nezáleží na tom, jakým jazykem zpívá.
Pojďme se přesunout k vašim hráčským zkušenostem. Hrál jste s Milesem Davisem...
Měl jsem to štěstí, že jsem s ním mohl natočit tři alba. Asi nejznámější je Tutu, to jsme nahrávali tuším v roce 1985. Následovala
Amandla (1989) a v roce 1987 soundtrack k filmu Siesta. U Milese jsem hrál s Marcusem Millerem, to byl můj spolužák, od té doby jsme spolu pracovali skoro pořád, známe se od čtrnácti, vyrůstali jsme spolu.
Zvládáte hodně stylů: hrál jste s Michelem Petruccianim i Madonnou. Jak se to dá naučit?
Pro hudebníka je velmi důležité ovládat co nejvíce hudebních stylů. Hudbu mám rád ve všech podobách: reggae, jazz, rock, r'n'b, klasickou hudbu, funk... všechno. Není divu, že se mi všechny styly hrály dobře, právě proto, že jsem od začátku poslouchal všechno. Vždycky jsem si k tomu prostě sedl a snažil se naučit co nejvíc. Přemýšlel jsem, co dělat pro to, abych se lišil od té spousty výborných bubeníků v New Yorku. A přišel jsem na to, že se prostě nesmím specializovat, už proto, že jsem prostě nechtěl na žádný telefonát odpovědět ne. Když zavolají, musím prostě být schopen kývnout. Když mi bylo osmnáct, volal mi jeden hudebník a ptal se: "Hej kámo, umíš hrát reggae?" Řekl jsem: "No samozřejmě!" ačkoliv jsem to v životě nehrál. Zavěsil jsem, letěl do obchodu s deskami, skoupil všechny reggae nahrávky, které tam měli, a učil se.
Jak jste se učil? Mám na mysli metodu cvičení... můžete mi ji prozradit?
Teď nejspíš ne, protože skoro necvičím, není čas, pořád hraji. Ale když už se ten čas najde, zabývám se spíš kompoziční stránkou věci. Když jsem byl mladší, hodně jsem se zabýval rudimenty, to teď dělám jen na rozehrání. Po patnácti minutách rozehrávání si většinou začnu hrát různé rytmy, nahrávám si je a občas objevím nějaký zajímavý groove, na kterém se dá postavit skladba.
Jak důležité je hrát uvolněný? Znám několik bubeníků, kteří mají problémy se šlachami... Jak se uvolnit?
To je velice dobrá a důležitá otázka. Uvolnění je pro mě hodně důležité, neboť jen tak mohu hrát to, co mě napadne. Bubnování je hodně podobné meditaci...
Mně hodně připomíná Thai chi...
... přesně. Principy Thai chi můžete na hraní velice dobře aplikovat, zejména co se volnění a dýchání týče. Hodně bubeníků do toho řeže, zapomínají dýchat a dostávají se do křeče. Ale při bubnování není síla ve svalech, ale ve způsobu dýchání. Proto je důležité naučit se správně dýchat. Pokud si nejste jistí dýcháním, zpívejte si to, co hrajete. Když vám dojde dech, něco je špatně a vy jste přirozeně nuceni se nadechnout.
Můžete doporučit nějaké noty či školy?
Je jich spousta, situace se hodně změnila od doby, kdy jsem začínal...
Asi nemá cenu se ptát se na vzory...
Art Blakey byl první, koho jsem poslouchal, stejně tak ostatní jazzové bubeníky: Buddy Riche, Elvina Jonese, Jo Jonese, Maxe Roache... Potom se mi začali líbit funky bubeníci. Ten od Jamese Browna a od Sly and the Family Stone. Pak nastoupil jazzrock: Billy Cobham, Lenny White, Tony Williams. Inspirovali mě i ostatní hudebníci: Davis, Coltrane...
Doporučil byste nějaké zajímavé CD z poslední doby?
Poslouchám spoustu muziky a teď zrovna se zabývám spíš staršími věcmi. Hodně poslouchám nové popové věci, kvůli groove.
A dostáváme se za soupravu. S sebou máte Pearl Master Custom, v poslední době jste však ke slyšení spíš s novou řadou Reference... Jaký je mezi nimi rozdíl?
Koncept řady Reference je jedinečný, těží ze zkušeností nabytých při výrobě série Masters. Po pěti letech výroby přišli na to, jaké složení a proporce jsou pro ten který rozměr ideální. Letos jsem jel s touto sadou kliniku a musím říct, že mě hodně oslovila. Jsou sice dražší, ale když už se dostanete na určitou úroveň, je dobré investovat do kvalitního nástroje, třeba na celý život.
Proč jste tedy na turné vzal sadu Masters?
Protože řada Reference nebyla zrovna k dispozici. Masters mají ale jedinečnou vlastnost, kterou Reference nenabízejí: jedná se o zakázkovou výrobu. Proto má tato řada stále své opodstatnění, člověk si ale musí být vědom toho, co chce a musí o principech nástroje něco vědět... Mně trvalo pět let, než jsem přišel na to, jakou konfiguraci potřebuji. Desku s Richardem jsme točili rychlostí tak dvě tři věci za den, mám rád, když si mohu pohrát se zvukem, vybrat správné činely, blány a bubny na každou písničku.
Použil jste něco speciálního?
Měl jsem tam svou soupravu, asi osm až deset virblů a dvě tašky plné činelů, má souprava je zpravidla připravena pro jakýkoliv styl.
Ještě chvilku zpátky k seznamu vašich "štací". Hrál jste s legendárním Michelem Petruccianim...
Ano, nahrávali jsme společně desku a bylo to jedno z nejuvolněnějších nahrávání, jaké jsem absolvoval.
A jaká kapela vás bavila nejvíc?
To je těžké říct, hodně mě bavili Weather Report, protože repertoár byl hodně náročný.
Také se mi hodně líbilo turné se Stingem, člověk se podíval do světa. A s Madonnou to také nebylo špatné. Spousta zábavy.
Jste si vědom nějakého vlastního rukopisu, typického znaku? Něco, podle čeho by vás posluchač poznal, aniž by věděl, kdo hraje?
Tak asi by stačilo podívat se do bookletu... (smích). Ve většině případů to asi nepoznají, možná v jazzovějších situacích. Když hrajete v kapele, musíte se přizpůsobit a potlačit individualitu.
