Nemám rád country. Tak s tímhle jsem vyrazil na pražský koncert legendy country kytary Alberta Lee. Popravdě řečeno, snad ani nemám zas tak negativní postoj k tomuhle hudebnímu žánru, ale spíš se na mně asi podepsaly neblahé zkušenosti z klasických kytarových dýchánků v českých hospodách, kde se kytara často mění ze strunného na bicí nástroj a na ušní bubínky útočí: "Když jaro na Aljaškůůůůůů......." No, však to asi znáte. Teď si určitě, milí čtenáři, říkáte, tak proč jsi tam chlapče vůbec lez?
Je to zcela jednoduché. Poslechl jsem si dvě Albertovy instrumentální desky a bylo rozhodnuto. Hned po prvním poslechu mě napadlo: "Sakra, vypadá to, že tenhle chlapík už to dřevo někdy držel..." A taky musím dát k dobru jednu zajímavůstku, kterou jsem se dočetl v anglicky psaném týdeníku Prague Post. Byla tam popisována situace, údajně při rozhovoru s Jeffem Beckem pro časopis Guitar, kdy položil redaktor Jeffovi následující otázku: "Jeffe, a teď ruku na srdce. V Yardbirds jste hráli ty, Eric Clapton, i Jimmy Page. Kdo byl nejlepší?" A Jeff na to: "To není vůbec důležité, protože Albert Lee je lepší než kdokoli z nás." Těžko říct, s jakou mírou nadsázky tohle Mr. Beck prohlásil, ale ti, kdo byli na Albertovi v Praze, musí uznat, že Albert prostě UMÍ.
Albert Lee se narodil v roce 1943 v Anglii a díky svému otci se začal v sedmi letech učit hře na piáno. V roce 1958 se mu do rukou dostala jeho první kytara, akustický Hofner President. Tato kytara mu dobře posloužila k přehrávání věcí od oblíbeného Buddy Holyho, ale velice brzy začal Albert toužit po elektrickém nástroji, dle vlastních slov, po kytaře Fender. Díky neodolatelnému vábení americké country a také rhythm and blues se pustil do studia nahrávek Jimmyho Brianta, Geneho Vincenta, Everly Brothers a dalších. Důležitým milníkem bylo album Hanka Garlanda Jazz Winds from a New Direction, které pozoruhodně překlenulo hranice mezi country a jazzem. Albert se stal profesionálem v pouhých šestnácti letech, kdy se se svou kapelou vydali na turné po Skotsku. Chlapci za své hraní dostali na dvanáct dní 20 liber a ještě si museli sami platit ubytování. Po dvou šňůrách se na to vykašlali, ale Albertovi se přesto podařilo našetřit aspoň zálohu na zesilovač. V následujícím roce se Albert věnoval cvičení a do toho vykonával různá "oblíbená" zaměstnání až do chvíle, kdy dostal lano od Boba Xaviera. S tímto indiánem hrál až do jeho odchodu v létě 1962. Poté se stal členem barové kapely, která pět až šest dní v týdnu doprovázela kohokoli, kdo se přimotal na pódium. Později se uchytil u Dona Adamse, Mikea Warnera a především Neila Christiana v jeho The Crusaders, kde vystřídal Jimmyho Page. V roce 1964 se stal kytaristou Chrise Farlowa and The Thunderbirds a v této formaci strávil čtyři roky. Sám o tom později prohlásil, že to byla docela frustrující zkušenost, protože se tato docela našlapaná kapela nikdy příliš nedostala do podvědomí a přitom často předskakovala kapely, které byly nejmíň o třídu horší než The Thunderbirds. Do konce roku 1967 se kapela zmenšila na trio. V té době, docela znuděný R&B, začal hrát po anglických klubech, kdy byli často předkapelou americkým country hráčům. Díky své spolupráci s kapelou The Crickets, kde začal hrát kolem roku 1973, se seznámil se svými idoly z mládí, bratry Philem a Donem Everlyovými. Don jej pak přizval ke spolupráci a jejich společné koncerty se staly v L. A. legendárními. Zanedlouho potom dostal Lee nabídku ke spolupráci s Joe Cockerem a v jeho skupině hrál až do roku 1975, přičemž také přispěl na Cockerovo album Sting Ray. V téže době mu firma A & M nabídla nahrávání sólového alba. Rozhodl se, že si ho bude i sám produkovat. Nebylo to příliš moudré rozhodnutí a vydání alba Hiding se odsunulo až na rok 1979, kdy vyšlo v produkci Briana Aherna. V prosinci 1978 hrál pak Albert Lee v Londýně na sessionu Marca Benna, kde dostal další "zlaté" lano od Erica Claptona. Spolupracovali asi pět let do doby, kdy se Eric rozhodl obnovit celou kapelu. Své jméno Albert Lee zanechal pod Ericovými alby Just One Night, Another Ticket a Money and Cigarettes. Své druhé sólové album pak natočil v roce 1982 pod křídly Polydoru a neslo prostý název Albert Lee. O rok později se stal iniciátorem obnovení The Everly Brothers a účastnil se i následujících turné. Další Albertova sólová alba byla vydána firmou MCA Masters a byly to tituly Speechless a Gagged But Not Bound. Kolem roku 1987 ho přizval Gerry Hogan do svých Hogan"s Heroes. Ačkoli Albert zprvu váhal, zda nebude lepší založit vlastní kapelu, velký úspěch koncertů s Hogan's Heroes ho přiměl zůstat. Spolupráce s Hogan's Heroes pokračuje až dodnes a s tímto seskupením vystoupil i na svém koncertu v Praze. V roce 1993 Albert Lee vydal své další, po dlouhé době zpěvově orientované album In Full Flight opět s Hogan's Heroes. No a na závěr ještě třešnička na vrcholku Albertova dortu. V posledních pěti letech byl Albert Lee zvolen čtenáři časopisu Guitar Player nejlepším country kytaristou. (A ještě něco. Na celém Albertově životopisu mě nejvíc fascinovala jedna věc. Ten chlapík prošel spoustou neúspěšných kapel a frustrujících zážitků, kdy byla kapela přijata negativně. Přesto vydržel a je tam. Docela inspirující, ne?)
Koncert
Do Lucerna Music Baru jsme dorazili v sedm hodin a hned se sháněli po manažerech, protože kromě technické reportáže byl domluveno i interview s mistrem. Naneštěstí došlo k jistému informačnímu šumu a rozhovor se bohužel neuskutečnil. Tak jsme se alespoň vrhli za asistence fotografa Honzy Langra na boj s digitálním fotoaparátem a těšili se na koncert. Show vypukla někdy kolem osmé a o předkapelu se postaralo duo kanadského zpěváka a kytaristy Martyho Halla se svým českým spoluhráčem kytaristou Pavlem Malinou. Asi v devět se na pódiu konečně objevila kapela Hogan's Heroes v čele s Albertem Lee. Vměstnalo se tam celkem pět muzikantů. Basista Brian Hodgson, bubeník Peter Baron, pianista Pete Wingfield, hráč na steel kytaru Gerry Hogan a samozřejmě samotný mistr country Albert Lee. Svůj skromný (co do množství), leč velice účelně sestavený aparát měl Albert umístěný, zřejmě z důvodu místa na pódiu, hned za svými zády na spouštěcí půlkulaté plošině Lucerna Music Baru. Skládal se ze 100W hlavy Fender Tone Master, ze které šel signál do bedny stejné firmy, osazené čtyřmi 12palcovými reproduktory. Zvuk snímal jedním mikrofonem Shure umístěným k levému okraji spodního reproduktoru. K lehkému dobarvení zvuku používal Albert velmi střídmě malý (půlrack) multiefekt firmy Boss/Roland VF-1 zapojený do efektové smyčky Fendera. Vy, kdo tento efekt vlastníte, si můžete vyzkoušet tovární preset Jumbo AC, který měl Albert během celého koncertu nastavený. Když k tomu přičtu ještě ladičku Boss TU-12H, výčet technického vybavení Alberta končí. Pouze jeden zvuk, žádné nožní MIDI kombajny, žádné krabičky, žádné přepínače... Vše bylo jen v rukou samotného Alberta, jejichž prsty se až s neuvěřitelnou lehkostí v šílených fofrech proháněly a leštily struny signovaného modelu od firmy Music Man. Tato tvarově jistě velmi originální kytara je vyrobena z jasanu a je osazena třemi singl snímači Seymour Duncan Custom. Na výrobu krku o menzuře 25 1/2" a hmatníku nesoucího 22 pražců je pak použit javor. Na nástroji měl Albert nejspíš nataženy struny Ernie Ball o šířce 10, 13, 16, 26, 36 a 46 (aspoň co jsem viděl jako náhradní sadu, která ležela ve futrálu). Jiný náhradní nástroj jsem nikde nenašel, takže toto byl asi jediný, který si sebou až z dalekého Nashvillu přivez.
Kytara a samozřejmě skvělý zpěv však nebyly jedinými nástroji, které mistr country na svém pražském koncertě používal. Tu a tam zasedal za piano a bylo vidět, pardon slyšet, že na to už někdy hrál, a je opravdu muzikant tělem i duší. K preludování, ať už svých zasmušilých balad nebo živelných country dupáků v úctyhodných tempech, usedal za piano Roland RD-700, na kterém měl převážně nastavený preset St. Concert 2 Classic JPpad.
Basista Brian Hodgson odehrál celý koncert rovněž na jediný nástroj a to na čtyřstrunnou baskytaru Sterling firmy Music Man s javorovým hmatníkem, kterou propojil s aparaturou Peavey, složenou z 500W hlavy s lampovým předzesilovačem Pro Bass 500 a bedny rovněž Peavey osazené jedním 15palcovým reproduktorem. Ne, že bych byl ze hry Briana nějak zvláště unesen, ale musím říci, že do muziky, která se z pódia linula, hrál velice účelně, skromně a co hlavně, rytmicky přesně. Ono asi jazzové cítění a la Jaco P. nebo šílená střelba po vzoru Marcuse M. by se do tohoto žánru přece jen moc nehodily. Navíc Brian vždy dobře podržel samotného leadra při vokálech.
Hned vedle něj si nachystal své nádobíčko klávesista Pete Wingfield. Prvním ze dvou nástrojů, které si sebou do Prahy přivezl, byl proslulý synťák Korg X3, druhý rovněž Korg - piano SG 1D. Tyto dva nástroje myslím plně Petovi dostačovaly, aby pomocí převážně zvuku piana buď doprovázel nebo s úžasnou jiskrou, energií a nadšením sóloval své oblibené licky ve stylu rock and rollu, rythm blues a country.
Úplně na opačné straně podia seděl a hrál velice skromně vyhlížející skvělý hráč na steel kytaru, podle kterého se celá kapela jmenuje (Hogan's Heroes) Gerry Hogan. I když ho v tmavém rohu pódia nebylo moc vidět, přeslechnout ho zkrátka nešlo. Jeho pojetí steel kytary bylo takřka učebnicí, jak na tento nástroj hrát. Nádherně se spolu s Albertem doplňovali, jak při beglajtech, tak při sólové hře, a tvořili tak úžasné duo, které dávalo zvuk a barvu celé kapele. Když už tedy country, tak tedy takto. Gerry si sebou přivlekl na pódium samozřejmě svou steel kytaru, jejíž značku se nám bohužel nepodařilo zjistit. Měl ji totiž v době, kdy jsme dorazili do Lucerna Baru, pečlivě zakrytou a odkryl ji až těsně před koncertem. Krom tohoto samotného nástroje však sebou přinesl rack efektů, přes které steelku proháněl a které naštěstí k nahlédnutí byly. Dal se v něm najít výborný a téměř legendární Lexicon MPX1, mutiefekt a preamp Pro-Fex firmy Peavey, dále ladička Korg DT-1 a "konec konců koncák" Peavey 2 x 700 W DPC 1400X. Pro přikreslení zvuku na zemi vedle pedálu steelky ležela ještě krabička Bluesbreaker II od firmy Marshall. Vše pak šlo do blíže neidentifikované bedny rovněž firmy Peavey. Posledním Hoganovým hrdinou byl metronom kapely bubeník Peter Baron, který seděl za červenou bicí soupravou značky Ludwig. Sada činelů, kterou se tento sympaťák obklopil, byla značky Sabian.
Koncert končí a my se pomalu tlačíme přes dav lidí s klobouky a třásněmi ven na čerstvý vzduch. Je až úctyhodné, s jakou energií a nadšením pro hudbu dokáže Albert Lee ve svých šedesáti letech strhnout publikum a vytvořit výbornou atmosféru, která je do vás zakousnutá ještě dlouho poté. A to úplně pomíjím to, že mu to úžasně hrálo a že místy svou brilantní technikou přiváděl nespočetnou kytaristickou obec, která koncert pozorovala, k šílenství. Ne že bych se zamiloval od té doby do tohoto stylu muziky, ale když už country, tak minimálně takto.
