"Je to strašně organická záležitost, která se neustále vyvíjí. Živě vlastně není možné, a ani bychom to nechtěli, písničky pevně nazkoušet a dát jim trvalou formu. Chceme, aby se všechno vyvíjelo i dál na pódiu při zachování určitých záchytných bodů, chceme pracovat jenom s určitým náčrtem a dál už všechno závisí na bezprostřední atmosféře," vysvětluje Vladimír Pecha, bubeník, programátor a stěžejní spolutvůrce nového alba Fontanela Moniky Načevy, čtvrtého alba herečky, zpěvačky a senzitivní experimentátorky, které spatřilo světlo světa počátkem října roku 2001. Alba, které je slyšitelně dalším krokem na svébytné hudební pouti Načevy, dalším krokem na cestě naprosto otevřeným hudebním a výrazovým horizontům. Právě tahle otevřenost je společným jmenovatelem pro Moničiny nejrůznější podoby a tváře. V povědomí části publika je Načeva zapsána především jako herečka a členka generačně kultovního divadla Sklep, ke sluchu jiných pronikly její vzdušné, bigbítově laděné písničky albového debutu Možnosti tu sou, jiné zase přitáhl elektronický magnetismus její současné "bezbariérové" tvorby. To všechno je Monika Načeva ve chvíli, kdy se v prvních dnech rodícího se podzimu 2001 scházíme k tomuto povídání. Kromě již citovaného Vladimíra Pechy je naším společníkem i Moničin malý synek, který s přirozeným dětským důvtipem využívá všech obvyklých triků, jak odvrátit maminčinu pozornost od zapnutého diktafonu k sobě. A tak jako deus ex machina vstupuje do povídání o světě divadla, muziky, pocitů a experimentů postupně celá škála dětských přání a potřeb, a dává tak jasně na srozuměnou, že svět opravdu není jenom jeviště, což koneckonců k tomuto příběhu také neodmyslitelně patří.
Na počátku bylo divadlo
Monika Načeva pochází z malého východočeského městečka Choceň, spjatého většinou v povědomí s letectvím a aviatikou. Její rodové kořeny z otcovy strany ovšem sahají mnohem dál, na jihovýchod do Bulharska.
"Můj otec pochází z Bulharska, takže napůl jsem Bulharka, napůl Češka. Narodila jsem se tady, ale v dětství jsem hodně času trávila v Bulharsku. Jezdila jsem na prázdniny k dědovi, který pásl ovce, a bývalo to vždycky takové vyklidněné léto, na kopcích, pod stromy, se spoustou oveček okolo. Připadá mi, že bulharské kořeny se víc a víc projevují v muzice, kterou dělám, s přibývajícím časem vystupují víc na povrch. Je to vliv, který u sebe pociťuji zvlášť třeba na některých místech nové desky. Vliv bulharského folklóru, těch nádherných melodií a zpěvů, které mám asi někde hluboko v sobě uložené. Mám vůbec ráda folklór z nejrůznějších koutů světa, protože mi připadá jako přirozená muzika, která jde rovnou od srdce. Ne že bych se folklórem nějak zabývala, nějak intenzivně o něm přemýšlela nebo ho hodně poslouchala. Ale kořeny toho bulharského v sobě cítím, myslím si, že to tam někde určitě je a občas se něco z něho ve zpěvu ukáže."
Školní a gymnaziální léta prožívala Monika Načeva ještě v rodné Chocni, ale byl to čas, který nebyl nijak zásadně poznamenán muzikou.
"U nás v rodině se muzikou nikdo nezaobíral. Nijak zvlášť jsem se jí nezabývala ani já, a do nějakého bližšího kontaktu s ní jsem vlastně přišla, až když mě začalo zajímat divadlo, prostřednictvím divadelních písniček. Ale i tak to bylo jenom takové odskočení, něco na okraj, a nikdy mě nenapadlo, že bych se zpívání měla věnovat nějakým zásadnějším způsobem, že by se třeba ze mě měla stát zpěvačka. Přišlo to všechno mimoděk. Moje dětství i léta na gymnáziu v Chocni nebyla ničím zvláštní. Všechno to proběhlo tak nějak naprosto normálně, v klidu. Nejsem zrovna studijní typ, škola mě moc nezajímala. Daleko víc mě přitahovaly, když jsem začala sama fungovat, vztahy mezi lidmi, možnost s nimi pracovat, dělat, něco vytvářet, a to se mi naplňovalo, když jsem začala s divadlem."
Lákání prken, která znamenají svět, podlehla Monika Načeva už jako šestnáctiletá studentka gymnázia v Chocni, kdy se poprvé začala zabývat amatérským divadlem. Po ukončení střední školy nezaváhala Monika Načeva ani na okamžik, a ještě než stačil inkoust na jejím maturitním vysvědčení docela oschnout, působila už jako členka A studia v pražském divadle Rubín.
"Přišlo to všechno tak rychle a tak to navazovalo, že jsem nad tím ani moc nepřemýšlela."
Psal se rok 1985, čerstvá maturantka Monika Načeva vystupovala v pražském Rubínu, když shoda okolností a možná i náhod zapříčinila další krok na jejím divadelním putování, tentokrát do tehdy již velmi populárního divadla Sklep.
"Společně s Lexou Guhou jsme dělali jedno amatérské představení, jakýsi muzikál, spíš happening, který se měl hrát jenom jednou. Pro mě to bylo vlastně první větší setkání s muzikou, protože tu bylo víc zpívání a dokonce i živá kapela. Právě v tomhle představení mě viděl David Vávra a oslovil mě ke spolupráci s divadlem Sklep. Udělala jsem se Sklepem pár čísel do Besídky, jejich v podstatě kultovního představení, které se hraje dodnes. Mezitím mě ale oslovil také Arnošt Goldflam a já současně dva roky hrála v Brně v Hadivadle. Všechno se to tak pěkně překrývalo jedno přes druhé. A pokračovalo to tak až do chvíle, než jsem udělala první desku Možnosti tu sou."
Tomu ovšem předcházely ještě první takříkajíc studiové zkušenosti Načevy při nahrávání písniček z Besídky v roce 1990 a o dva roky později i první zkušenosti takříkajíc bigbítové.
"Oslovil mě tehdy jeden kamarád, abych šla zpívat s jeho skupinou Něžná žláza. Hrály se tam věci od Joy Division, Patti Smith nebo Iggyho Popa. Ale byla to amatérská kapela spíš tak pro zábavu a pro mě to zase znamenalo spíš něco jako odskočení od divadla. Víc jsem se k muzice přimknula až ve chvíli, kdy jsem začala dělat svoje vlastní, nebo jinak řečeno, sólové desky. Začala jsem se podílet i autorsky, víc se starat o to, jak bude vypadat a znít výsledek, byla to víc moje věc než předtím v divadlech, kde jsem se přece jenom vezla s dalšími na věci společné."
Možnosti tu jsou
"Mám ráda obojí. Jak divadlo, tak muziku. Každé pro mě ale znamená něco jiného. Divadlem se bavím, spíš si hraju, nakonec vždycky jsem v divadle dělala věci spíš komediální, a to je něco naprosto jiného než muzika, kde se zabývám věcmi zvnitřku. Přemelu tu celý svůj vnitřek, dám ho lidem, ať už je osloví nebo ne, ale každopádně muzika je pro mě věc osobní."
Jako zpěvačka, přesněji řečeno rocková zpěvačka, se širší veřejnosti Monika Načeva poprvé představila v roce 1994 prostřednictvím alba Možnosti tu sou. Deska výrazně pocitově souznějící s poezií Jáchyma Topola, na níž měli lví muzikantský podíl Tadeáš Věrčák a Michal Pavlíček, spojila sytý sametový hlas Načevy s kytarovou muzikou střihu Patti Smith či Chrissie Hynde.
"Tahle deska byla nápad Tadeáše Věrčáka. Tadum mi pořád říkal, že mám zajímavý hlas a že by stálo za to zkusit udělat něco víc než si jednou za měsíc zahrát někde po hospodách, jako to bylo s Něžnou žlázou. Připravili jsme spolu demo s pár věcmi a oslovili Michala Pavlíčka, kterého si Tadeáš vždycky nesmírně vážil jako muzikanta i producenta. Michal souhlasil a já zase obratem oslovila Jáchyma Topola. Jáchymovy věci jsou nadčasové, obracejí se hodně dovnitř, a to dokonale zaklaplo s mými pocity. Valila jsem na něj spoustu témat, on z nich dělal básně, já z básní texty a myslím, že to byla spolupráce, která mi moc dala. Muzika a její podoba vznikla zcela přirozeně. Snažím se mít vždycky otevřené oči, uši i srdce, nechat se ovlivňovat tím, koho potkám, s kým muziku dávám dohromady, aniž bych uvažovala o nějakých stylech a směrech. Takže to vyplyne naprosto přirozeně a to mě na tom baví."
Zcela přirozeně tudíž pokračoval hudební posun, jaký Načeva představila na své druhé desce Nebe je rudý v roce 1996. Do vesměs přímočarých bigbítových písniček z albového debutu tu neodbytným hlasem promluvila elektronika a deska přinesla jasné otisky rukopisu jednoho z jejích spolutvůrců, Jana P. Muchova.
"Bylo to zase tak, jak říkám. Začala jsem takovou hudbu poslouchat, seznamovat se s lidmi, kteří ji dělají, začala jsem si všímat elektroniky. Počítače tu jsou, jsou součástí našeho života, já na nich sice sama nedělám, ale vnímám je prostřednictvím hudby. A tak se hudba posunula jejich směrem. Možná, že jsem někoho, komu se líbila první deska, zklamala, možná se objevil zase někdo nový. Snažím se vždycky o co největší pravdu, co největší otevřenost, a přitom je těžko uvažovat o tom, jestli se to někomu bude líbit více nebo méně než to, co bylo předtím. Každopádně je pravda, že druhá deska byla od té první opravdu hodně odlišná."
Nakonec právě svým druhým albem Monika Načeva ještě více podtrhla název debutu Možnosti tu sou. A možnosti, především možnosti v naprosto formálně svobodném světě elektroniky, pak měla prověřit, nebo lépe řečeno rozšířit třetí deska s příznačným názvem Mimoid, vydaná v roce 1998.
"Mimoid je naprosto elektronická deska. Ale fakt je, že skoro všechny zvuky, které jsme na ní použili, jsou zvuky živé, které jsme sami natočili. Hráli jsme si pak s různými přístroji, efekty, zkoušeli, co všechno se s těmi zvuky dá dělat, jak se dají míchat, kombinovat, a moc nás to bavilo. Byl to nový svět."
Fontanela
Na počátku vzniku aktuálního, tedy v pořadí čtvrtého alba Načevy Fontanela stál Vladimír Pecha, který se s narůstající intenzitou podílel už na předcházejících dvou deskách, a s ním společně jeho sampler Akai S 5000. Vladimír popisuje:
"Spojil jsem sampler a sekvencer, staré Atarko a začal jsem tahat a nahrávat všechny možné zvuky a dělat z nich takové demáče, což v tomhle případě neznamenalo písničky, ale spíš určité nálady. Ty jsme potom s Monikou různě míchali, pracovali s nimi a vznikla z toho dvě cédéčka se zhruba třiceti věcmi. S těmi jsme pak nastoupili do studia, kam jsme začali zvát různé hosty. Natočili jsme kytaru, dudy, perkuse, já jsem všechno sestříhal a na ryze elektronický základ jsme připojovali živé nástroje, kterými každý z muzikantů přidal k věci i svůj určitý pocit. Až na minimum výjimek, kde jsme si s Monikou řekli, co bychom od nich chtěli nahrát, jsme neměli připravené žádné mustry, každému jsme jenom pustili prvotní náladu a nechali ho, aby k ní hrál naprosto podle sebe. Stalo se, že jsme někdy potom nepoužili ani nástroj jako takový, ale třeba nějaký odpad. Když kytarista ladil, vznikl zajímavý tón, a tak jsme ho využili. Je to hrozně zajímavý a dobrodružný proces, protože někdy člověk využije to, co by třeba běžný zvukař nepoužil s tím, že to není úplně klasický zvuk. Ale to je na tom to krásné. Do samplerů lze nahrát cokoliv, okamžitě s tím interaktivně pracovat, všechno je otevřené."
Podobným, naprosto nespoutaným způsobem se na albu rodily a vznikaly i melodické, zpěvové a vokální linky. Formou improvizace, jakéhosi hlasového jamování do nahozené atmosféry, připojovala Monika k natočeným partům i svůj hlas a zaznamenané improvizace byly posléze opět sestříhány a umístěny jako součást celku. V průběhu dvou měsíců se tak finální podoba desky rodila v malebných prostorách starého nádraží železniční stanice Praha-Bubny. Shodou okolností pouhá zeď dělí tohle studio od studia kapely Hypnotix, odkud odbíhali natáčet basu Michal Ditrich a percusse jeho žena. Ale muzikantských hostí, kteří před prázdninami roku 2001 zavítali na bubenské nádraží, je mnohem víc a všichni svým podílem přispěli k atmosféře, náladě a intimnímu sdělení alba Fontanela. Mnozí z nich se objevují nebo budou objevovat i v živé podobě skladeb z desky, s nimiž Monika Načeva vyráží na klubová pódia už v průběhu letošního podzimu. Bylo by ovšem pošetilé hovořit o naprosto pevné sestavě její kapely, nebo jinak řečeno muzikantském společenství jejích spoluhráčů. I tady je třeba ponechat volnost a svobodu, neboť hudba vnímaná očima, ušima i srdcem Moniky Načevy je věc otevřená. Nakonec ona sama osobně to na svých albech nejlépe dokazuje a dokumentuje.
