Ve skupině Olympic se vystřídalo za těch několik desetiletí mnoho hudebníků. Někteří dobří, někteří horší, někteří krátce, jiní po dlouhý čas. V případě Milana Brouma se jedná o tzv. „zlatou ruku“ Petra Jandy.
Jednak se s příchodem tohoto muzikanta podstatně zkvalitnil post baskytaristy, jednak přinesl do kapely nové muzikantské rozhledy, ze kterých kapela čerpala hodně a úspěšně mnoho let. Dámy a pánové, u stolu mám proti sobě Milana Brouma, který v těchto dnech slaví životní jubileum.
Milane, nemohu začít jinak než otázkou, jak se mladý nadějný baskytarista upsal Olympicu?
V letech 1973-1974 jsem hrál v kapele Perpetuum Mobile, ve které byl mimo jiné i Slávek, bratr Petra Jandy. S touto kapelou jsem později odjel
hrát do Finska, i když tam Slávek už nebyl. Po návratu jsem se s ním sešel, abychom obnovili kapelu, ale on už v té době hrál s Petrem Novákem. Nicméně mi řekl, že Olympic hledá nového basistu. Zavolal jsem Petrovi, naučil se jejich repertoár a absolvoval jsem konkurs. Musím říci, že jsem se dlouho rozmýšlel, zda do toho jít, protože Olympic v té době právě prožíval krizi. Hlavně mne neoslovovaly písničky, které v té době dělali. Měl jsem rád jejich první dvě desky. Myslel jsem, že to bude tak na rok dva.
Pojďme to tedy vzít od začátku. Jak ses dostal k muzice?
Pocházím z Nečína - později jsme se přestěhovali do Mníšku pod Brdy. Jsem z učitelské rodiny, táta hrál na harmoniku a na housle, maminka v mládí zpívala na venkovských představeních. Ve čtrnácti letech se odehrála zásadní věc v mém životě: Od kamaráda mého bratra jsem získal nahrávky Beatles a zatoužil jsem hrát na kytaru. Můj děda moje přání vyslyšel a koupil mi k Vánocům vytouženou španělku.
A kdy přišla proměna z kytaristy na basáka?
To jsme se dali dohromady s Jardou Vondrákem (později bubeník v Bacilech, Etc... atd.) a Vráťou Chadimou, který hrál na pionýrský bubínek, a vytvořili první amatérskou kapelu. První pokusy byli Beatles, Petr Novák i Olympic. Bylo to ve dvou španělkách, jenomže já už měl tehdy takovou tu lubovou Gibsonku. No a zjistili jsme z magnetofonových nahrávek, že basové figury znějí lépe a hlasitěji z té Gibsonky. Tím se ze mne stal baskytarista.
Začínal jsi tedy jako samouk?
Absolutní. Jen jsem poslouchal nahrávky a okoukával. Štěstí bylo, že můj bratr měl kamarádku, jejíž sestra žila v Anglii a posílala jí nové desky. Bylo tedy z čeho čerpat a učit se. Vzdělání jsem si později doplnil na Konzervatoři Jaroslava Ježka - obor baskytara u profesora Hory a poctivě pět let studoval.
Proč ses rozhodl „na stará kolena“ studovat?
Jednak to po mne chtěl Petr Janda kvůli přehrávkám a jednak mne to docela lákalo. Určitě toho nelituji. Ne že by byl profesor Hora nějaký milovník bigbítu, ale naučil mne například lepší prstoklady, proniknout do harmonie, a hlavně jsme improvizovali. Navíc jako druhý nástroj bylo obligátní piano, a také to mi hodně pomohlo porozumět hře na piano a stavbě harmonie a akordů.
Vraťme se k prvním kapelám. První tedy trio puberťáků. Co bylo potom?
To jsem byl v prváku na gymplu na Dobříši a ozval se mi kapelník kapely Members. To byli takoví „olympici“ příbramského okresu. Strašně oblíbená kapela, která hrála každý víkend. Dali mi takzvané „lano“ a hrál jsem s nimi až do své maturity.
A jak ses tedy dostal do Prahy? To jsi to prostě zkusil, zda se tzv. chytneš?
Ne ne. To vstoupila, jako u většiny lidí, do mého života náhoda. V Příbrami se pořádal pravidelně beatový festival. Byl poměrně populární, jezdili tam i pražské kapely... Vzpomínám si, že jednou mne domů do Mníšku vezli v autě i Flamengo, aniž tušili, že se za pár let potkáme na jevišti. No a já jsem byl na jednom ročníku, to mi bylo sedmnáct, vyhlášen jako nejlepší instrumentalista. Shodou okolností seděl v porotě Jaromír Tůma, jinak spolužák mého bratra z vysoké školy, a nějak si mne zapamatoval. Načež byla v roce 1971 vyhlášena časopisy Mladý svět a Melodie soutěž Kapela na inzerát. Já už pracoval pár měsíců v Praze a dozvěděl jsem se, že ten konkurs bude ve Futuru na Smíchově. Šel jsem se tam podívat, ale ne soutěžit. Prostě bylo zrovna volno. Pamatuji se, že tam hráli třeba Tolja Kohout, Slávek Janda, Jarda Helešic. A uviděl mne tam právě Jaromír Tůma a přemluvil mě, abych si s nimi alespoň zajamoval. Za čtrnáct dní mi přišel dopis, že jsem byl vybrán do Kapely na inzerát s názvem Proč, proč. Rozvázal jsem dosavadní pracovní poměr a stal se ze mne člověk se svobodným povoláním. Celý projekt ale bohužel skončil velmi rychle, aniž bychom odehráli jediný koncert a já byl bez příjmu.
A tím pádem bez razítka v občance, což znamenalo problém s úřady a esenbákama.
Přesně tak. Jak se objevila uniforma, už jsem se schovával. Dva roky to trvalo. Zkoušel jsem hrát v různých pražských partičkách, barových, zábavových i v dechovkách. Až přišla nabídka od Slávka Jandy do jeho kapely Perpetuum Mobile. Byla to pro mne první profesionální zkušenost. Hráli jsme poměrně složité kompozice od americké kapely Captain Beyond. To trvalo asi rok, ale koncertů moc nebylo, byla to doba normalizace, tak jsme se rozhodli, že si uděláme u Pragokoncertu barové přehrávky a vyjedeme na Západ s úmyslem tam zůstat. Vybral si nás promotér z Finska, v roce 1975 v lednu jsme vyjeli hrát na sever po barech.
Jaké to bylo? Poprvé na Západě...
Velká zkušenost. Projezdili jsme za osm měsíců celé Finsko. Každý měsíc jinde. Vydělal jsem si na nového Jazz Basse, novou aparaturu, nakoupil spoustu muziky na deskách. To bylo ok. Jenže někteří kluci v kapele začal, kromě alkoholu holdovat tvrdším věcem a to už mne nebavilo. Navíc se mi začalo hodně stýskat po Čechách a rodině, a tak půlka kapely zůstala venku a půlka se vrátila. Byli jsme vyslýchaní, vyhrožovali nám, no nic moc.
Cítím, že se blíží lano do Oympicu...
Jak jsem zmínil již na začátku, o tom, že Olympic hledá nového baskytaristu mi řekl Slávek Janda někde v hospodě u piva. Petrovi se moje hra líbila, konkurs jsem úspěšně absolvoval a měl tehdy pocit, že to bude tak na rok, možná dva. Že to bude dnes už čtyřicet pět let, to bych tehdy opravdu nepředpokládal.
Rok, dva?
Chtěl jsem hrát tvrdší muziku, a Olympic v té době byl více poprocková kapela. Ale dost mne zlákala vidina nové desky, kterou chtěl Petr Janda udělat, a jeho slib, že deska bude bigbít a budu mít prostor se více prosadit. Potom ještě velké profesionální zázemí. A hlavně, jak jsem viděl na vlastní oči, na koncerty chodilo hodně holek. (smích)
A přišel Marathon...
Ano, lehce jsme přitvrdili, ale jednoznačná síla Petra Jandy je v melodických skladbách, které se na desce také objevily.
Mně přijde i zvukově, že se Marathon dost liší od Čtyřky. Má mnohem rockovější sound.
U mne to bylo dané špičkovou aparaturou Marshall a Fender Jazz Bassem. Celkově máš samozřejmě pravdu, při poslechu obou desek je slyšet velký rozdíl. Na toho Fendera jsem točil i celou trilogii - Prázdniny, Ulici a Laboratoř. Kanagom jsem točil na půjčeného, protože můj byl v opravě.
Když už jsme u toho, na co jsi točil další desky?
Další deska byla Big Beat a vlastně i Když ti svítí zelená a Ó jé, byly točené na Maniac Bass. Dávno a Unplugged na Yamahu TRB 5P. Brejle na Maniaca, Karavanu taky a něco i na Yamahu TRB 5P. Dám si tě klonovat a Sopku na Yamahu TRB 5P, všechny Souhvězdí a Trilobit na Yamahu BB2025X a Kaťata opět Yamaha TRB 5P a na Fretless Ibanez Gary Willis 5P. Ještě zavzpomínám na úplné začátky a tam byla první u Members basa Jolana - tu mi půjčovali. Potom jsem si koupil Alexandru, to byla východoněmecká lubová baskytara. Ta skončila ve Finsku, jak jsem hrál v baru, na protiúčet za toho vytouženého Jazz Basse. Jo, a ještě k té Alexandře, k té mi udělali kamarádi reprobednu z pingpongovýho stolu. Ta byla těžká, že ji dva chlapi neutáhli. Abych to teda uzavřel, teď mám, myslím, dvanáct baskytar.
Přes co to proháníš ven teď?
Mám rád Ampeg, Genz Benz, Gallien Krueger, Trace Elliot... Je toho víc, ale tyto bedny a zesilovače mám asi nejraději.
Trsátko, nebo prstíky?
Začínal jsem na trsátko. Celý Marathon je vlastně s trsátkem. Postupně jsem to začal střídat, až převažují prsty. Řekl bych, že od 90. let je vše prsty.
Jak probíhaly první koncerty?
Probíhaly dobře, jen těch peněz za ně mohlo být víc. Tehdy například už byl manažerem Olympiku Miloš Zapletal, dlužno dodat, velmi úspěšný. Aby mohl brát honorář, musel být veden jako konferenciér, protože funkce manažera za bolševika neexistovala. Konferenciér na rockovém koncertě - nesmysl samozřejmě. Ale taková byla prostě doba.
Milane, jaký je Petr Janda šéf? Jsi u něj čtyřicet šest let, tak už můžeš do hloubky hodnotit...
Pracovitý, bohem nadaný hitmaker, vizionář. Díky těmto třem věcem vlastně Olympic jede do dneška. On se, dříve s buldočí, dnes s velkou vůlí vrhá do stále nových a nových projektů a desek. Pamatuji se, jak vznikalo koncertní provedení Prázdnin na zemi nebo Ulice. To nebylo v té době jednoduché sehnat všechny ty rekvizity na pódium. Nebo si vezmi, která naše kapela může jít hrát koncert a mít v rukávu bez problémů čtyřicet hitů, které chtějí lidé slyšet. Samozřejmě jsme se za ta léta v některých věcech neshodli, ale vždy se to vyřešilo ke spokojenosti obou. Začátkem 90. let lidé přestali chodit na koncerty, kupovat desky a zajímali se víc o politiku. V té době Petr založil novou rodinu a začal se věnovat jiným aktivitám, což nakonec vedlo k rozpuštění Olympicu. Nicméně jsme to v roce 1995 dali zase dohromady a natočili, podle mého názoru, velmi podařenou desku Dávno.
Co jsi dělal v té pauze?
Kupodivu jsem poměrně dost hrál. S Jankem Ledeckým jsem natočil CD Na ptáky jsme krátký i desku Právě teď. S Marcelou Březinovou CD Každej to má rád. V roce 1996 mne oslovil Karel Gott, s jehož kapelou KGB jsem působil až do roku 2001. Nemohu zapomenout na neopakovatelný zážitek zahrát si v legendární Carnegie Hall v New Yorku. V letech 1994-1995 vzniklo seskupení Die El. Eleffant!?, ve kterém hrál, kromě mne skvělí, tehdy mladí, hudebníci - Mirek Chyška, Štěpán Smetáček a Dan Bárta. Natočili jsme, podle mne, nedoceněnou rockovou desku Elefphantology?! a odehráli jsme několik báječných koncertů. Mrzí mne, že to skončilo a už nikdy se to neobnovilo.
A důvod, proč to skončilo? Ta kapela byla skvělá.
Za vše může Ježíš. V tomto případě Jesus Christ Superstar. Dan Bárta dostal skvělou roli, Chyška se Smetáčkem tam hráli v kapele, a najednou nebyl čas na něco jiného. Mimochodem, já v té kapele na Ježíšovi měl hrát také, ale Petr zrovna zavolal, že by chtěl obnovit kapelu, a bylo.
S Karlem Gottem jsi byl jak dlouho?
Myslím, že 1996 až 2001. Potom už měl Olympic opět stabilní počet koncertů a nešlo to skloubit. Natočil jsem s ním dvě desky, z toho jednu vánoční a tu druhou jsem ještě ani neslyšel. (smích) Ale bylo to obohacující období. Zájezdy po západní Evropě, hraní z not (díky Ježkárně), profesionální přístup.
Před pár lety se ti změnil kvůli té nešťastné události parťák v rytmice u Olympicu. Jak jsi to vstřebal?
Jako u každé kapely, i tady jsem si musel zvyknout a pocitově vychytat Martinovo (Martin Vajgl) hraní. Ferda (Milan Peroutka) byl živočišný druh bubeníka, Martin je precizní a přesný. Ani s jedním ale nemám problém. S Ferdou to byla jízda na horské dráze, kdy jsi nevěděl, jestli nevypadneš. U Martina víš přesně, co přijde a že to bude správně. Každý kvalitní bubeník má svůj styl. Pokud to nebourá strukturu písně, je to v pořádku.
Zkusil jsi hrát na nějaký jiný nástroj než na basu? Kytara na začátku...
Když jsem dělal Ježkárnu, tak byl druhý nástroj piano. Tehdy mne to docela bavilo a docela obstojně jsem hrál. Teď je to už horší. Ale nelituji. No a ta kytara, ze které se vyklubala nakonec basa.
A co zpěv?
To mi ani nepřipomínej. Do toho mne uvrtal Petr, když odešel Hejduk. Najednou neměl nikoho na druhý hlasy a volba padla na mne. Neměl jsem s tím moc zkušeností, ale vzhledem k tomu, že na konzervatoři byla také výuka zpěvu u paní profesorky Walterové, tak jsem se rozezpíval.
Petr Janda vydal v devadesátkách album Mistři rockové kytary. Poté vyšli Mistři rockové baskytary. Tam jsi měl jednu skladbu...
V podstatě jsem celou desku produkoval. Petr Janda mne oslovil, ať dám dohromady materiál a lidi na natočení této desky. Takže kromě Gumy Kulhánka tam jsou všichni, kteří tehdy na basu v rocku něco znamenali. Na tuto desku jsem složil skladbu Dostihy, kterou se mnou nahráli Mirek Chyška, Štěpán Smetáček a Martin Kunžák, jenž se podílel i na dalších skladbách na desce.
Na začátku rozhovoru jsi přiznal, že ses učil na basu především z nahrávek. Co jsi poslouchal a co tě nejvíc ovlivnilo?
Nejdřív Beatles. Potom partičky jako Cream, Mike Bloomfield atd. Následovalo rockové období, tedy Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep atd. Potom bluesové - John Mayall, B. B. King, Clapton. Naprosto mne dostal jazzrock - Mahavishnu orchestra, Weather Report, Chick Corea atd. Ještě nesmím zapomenout na Pink Floyd, Yes, King Crimson, Jeffa Becka, Petera Gabrieal, Police, Stinga ..., no bylo by toho hodně. A z basistů asi nejvíc Billy Sheehan, Stanley Clark, Nathan East, Marcus Miller, T. M. Stevens, Marc King. Z ženských mne baví Beth Hart. To je jednak hlas, a jednak bluesové cítění. Jinak deskami mne dost zásobuje syn, tak se celkem držím v obraze.
A co doma u nás? Co z našich luhů tě bavilo a baví?
Na začátku samozřejmě Olympic - jejich první dvě desky - a Matadors. Po nich Collegium Musicum - Frešo, Varga, paráda - a Flamengo, Etc... Potom když se objevil Pražský výběr... Mimochodem, víš, že jsem tam málem hrál? Volal mi Michael Kocáb, když Ondřej Soukup odešel, jestli bych s nimi chtěl hrát. Už jsem ale byl hodně zaháčkovaný v Olympicu, malé děti doma, nechtělo se mi v té dob, nic měnit.
A z těch pozdějších kapel asi jen Lucie. Potom je pár dobrých stylových kapel, třeba Arakain v tom metalu, ale co se týče mainstreamu, ale i rocku, tak se mi zdá, že v současnosti není žádná výrazná kapela, která by mne zaujala.
Jak jsi přežil covidstopku?
Docela v pohodě. Jak já, tak kapela bez nějakých velkých zásahů. Naštěstí mám chalupu v jižních Čechách a tam si dokážu vytvořit prostředí, které mne baví a které si užívám. Natočili jsme mezitím desku (Kaťata), a udělali konkurz na klávesáka, protože Jirka Valenta skončil. Ale jsem aktivní muzikant a od toho října do června to bylo opravdu dlouhý. Teď už se rozjíždí koncerty, tak uvidíme.
No, musím ti říct, že vypadáš stále velmi dobře. Jak to děláš? Chodíš hrát tenis jako Petr Janda?
Já teda nevím, jaký máš dioptrie..., a tenis už vůbec ne..., bych si hned udělal tenisový loket. Maximálně procházka po přírodě a nějaká ta drobná práce na chalupě. Ale jinak se nežinýruju - dobré vínko, karibský rumíček, dobré jídlo. Vše v normálních dávkách. Nepřeháním to.
Cvičíš ještě na basu?
Pravidelně ne. Když je potřeba se připravit třeba na natáčení nebo se po nějaké době sehrát s kapelou, tak samozřejmě cvičím, ale pravidelně už ne. Potom však slyším nějakou pěknou pecku a nedá mi to a hned se to snažím stáhnout, až mne bolí ruka. Občas mne to chytne a začnu sám pro sebe vymýšlet různé figury, melodie. Potom se synem, který je kytarista (Gang Ala Basta, U-Prag), sedneme a něco natočíme, tak se mi šuplík plní. Někteří fandové mi i říkají, ať vydám sólovou desku... Snad na to ještě najdu čas a energii.
A na závěr otázka, kterou kladu každému, kdo na této a dalších židlích seděli naproti mně. V jakém stavu je muzika? Myšleno pop, rock, a jejich odnože. A kam směřuje, pokud vůbec ještě někam směřuje.
Vzhledem k tomu, že se v tom pohybuji vlastně už víc než padesát let, tak si myslím, že tato muzika udělala strašlivě veliký skok od těch šedesátek s Beatles atd. Nejen v melodii, ale i nástrojově. Ten progres je neuvěřitelný. A kdo to nesledoval, nebo nechtěl sledovat, a stál na místě, zákonitě zapadl a zmizel. Máme nepřeberné množství virtuózních hráčů. Fúzí tu už proběhlo mraky, jazzrockové, artrockové, s vážnou hudbou, s lidovou hudbou, prostě všechno možné. Ale chybí tu spoustu let něco, před čím by si nejenom kritici, ale i obecně veřejnost sedli na zadek a kupovali jak diví desky. Teď ovládá hudbu především technika. Ok, ale chybí tam ten lidský skladatelský faktor, který vymyslí nosnou melodii. Víš, jak jsem šel tím hudebním světem, tak každé desetiletí vylítlo něco nového, ale teď už dlouho čekám, a asi nejen sám. Na druhou stranu, na klasickou hudbu lidi chodí. Tak snad budou stále chodit na tu naši rockovou živou hudbu a nebudou potřebovat slyšet jen automat. Abych to uzavřel, jsem mírný skeptik, protože už dlouho přešlapujeme na místě a zatím není vize. Je ale možné, že v budoucnosti nějaký geniální muzikant přijde s něčím objevným. Ale u toho už asi nebudu.
Milane, díky za krásný rozhovor. A nelituj, že nebudeš u něčeho nového v budoucnosti, protože jsi prožil aktivně to nejlepší období rockové hudby. Třeba někdo za sto let v rozhovoru řekne: Škoda, že jsem nemohl prožít jako muzikant poslední dekády dvacátého století a hrát tu skvělou rockovou muziku.
