To to letí. Letos uběhlo již 60 let od chvíle, kdy dnes druhý největší výrobce mikrofonů na světě - firma Sennheiser, vyrobil svůj první mikrofonní kousek. Nesuďme, je-li to krátce či dávno, a zkusme se podívat na její letokruhy. Událostí je tak na knihu, a proto se hned na začátku omlouvám za stručnost až klipovitost. Kupu dalších památných obrázků najdete v příštím čísle na CD příloze.
Kde začít? U brontosaurů, u opic, u Adama, u založení Říma, u osídlení severoněmecké nížiny Sasy, Angrivary, Chauky a Langobardy, u založení Berlína jako malé slovanské osady, u Luthera a Münzera, u třicetileté války, pádu Bastily, nástupu Hitlera, u přepadení vysílačky Gleiwitz? Jako čas nula našeho sledování navrhuji dvě hodiny před náletem spojenců na Hannover na podzim roku 1943. Tehdy mladý, nadějný jednatřicetiletý asistent Institutu vysokých frekvencí a elektroakustiky hannoverské technické univerzity Dr. Fritz Sennheiser (zrozen 9. května 1912) kvapně a naposled spolu s kolegy stěhuje měřicí přístroje z budovy institutu někam do bezpečí. Naposled proto, že budova byla krátce potom náletem srovnána se zemí. Válku přestály v Hannoveru nějak moc nepoškozené pouze tři domy, volných budov tedy jaksi ubývalo. Nakonec ale Fritz Sennheiser našel použitelný objekt ve stavení z 18. století, Hausmannově vile ve Wennebostelu, vesnici severně od Hannoveru, dnes coby autobusem dohodil. Do konce války tam chtě-nechtě pracovalo padesát vědců Institutu vysokých frekvencí a elektroakustiky v rámci totálního nasazení pro vojenské potřeby, jako tehdy v Německu asi všichni. Po kapitulaci Německa byl Institut vysokých frekvencí a elektroakustiky okupační správou uvolněn ze svazku univerzity a specialisté, posbíraní z různých částí Německa, odešli až na osm místních domů. Velitel britského vojenského oddílu, udiven existencí slušně vybavené, ale nijak nechráněné laboratoře, si odebral klíče, přislíbil brzký příjezd britského pomocného oddílu a budovu zamkl. Na dveře dal ceduli se zákazem vstupu pod trestem zastřelením a vojáci odjeli.
Laboratorium Wennebostel
Dny míjely, pomocný britský oddíl nikde, a tak se Fritz Sennheiser rozhodl jedné noci ceduli ze dveří potajmu sundat. Druhý den ráno se sice kolegové divili, že cedule zmizela, ale odemkli si náhradními klíči, zjistili, že z vybavení zůstalo jen pár mikroampérmetrů a začali uvažovat, co dál. Uvažovali takto - pokud se tahle hromada sutin, jíž v neutěšeném roce 1945 Německo bylo, má opět proměnit v průmysl, bude v prvé řadě potřeba měřicích přístrojů. Nějaké si dřív dělali pro vlastní výzkumné potřeby, tak využili zkušeností a specialisté na vysoké frekvence a elektroakustiku začali dávat dohromady elektronkové měřáky. Dnem 1. června 1945 se tak datuje vznik firmy Laboratorium Wennebostel, zkráceně pak Labor W nebo taky Lab W. Když první elektronkové voltmetry odnesl pan šéf, Fritz Sennheiser, hannoverskému zastoupení firmy Siemens, byli tam příjemně překvapeni jejich poměrně vysokou kvalitou. Přístroje odkoupili, zaplatili a poslali jej domů, ať hoši dělají další. Tak to šlo nějakou dobu.
Jednou takhle v roce 1946 po obědě zazvonil v Hausmannově vile telefon se zástupcem firmy Siemens na druhém konci, že jejich dosavadní dodavatel mikrofonů, rakouská firma Henry Radio, nemůže už dál dodávat, a že potřebují rychle náhradu. Znali Sennheisera z managementu Institutu Heinricha Hertze v Berlíně, kde pracoval před válkou. Tak Labor W převzala původní výrobek a co nejlépe ho pod názvem DM 1 zkopírovala. Ale inženýři se v nich nezapřeli, takže u něj vychytali nejednu mušku a hned v roce 1947 vyjeli se stolním dynamickým mikrofonem DM 2. Byl elegantnější a lepší. Následovaly další - co typ, to novota. DM 3 měl snímací systém zabudovaný v patce, DM 4 kompenzoval hluky přicházející z větší dálky a hodil se tedy do hlučných provozů, třeba i letadel. Pro svou nezničitelnost si vysloužil přezdívku "kladivo na štěnice". Následovaly další.
V roce 1949 získala firma i jiné zakázky. Jednak začala vyrábět zařízení pro snímání otřesů půdy, tzv. geophon, který snímal odezvy půdy na nějaký impuls, třeba malý měřicí výbuch, a pomáhal tak při hledání ropy a zemního plynu. Další zakázka byla od Centrální šifrovací kanceláře, pro kterou vyvinuli a vyráběli vokodéry pro diplomatickou službu, aby zamezili odposlouchávání jejich telefonních hovorů. Tyto vokodéry sloužily bez větších změn až do roku 1972, pak následovaly další. Kromě toho rozšířili sortiment měřicích přístrojů o různé měřicí RLC můstky a malovýkonové měřicí vysílače. V roce 1950 vyšly z Wennebostelu mixážní zesilovače VK 152 používané hodně v malých kinech a místních rozhlasech. Začali také vyrábět mikrofonní transformátory. V roce 1952 začali s miniaturními mikrofony HM 11 a HM 21. Typová označení dalších dynamických mikrofonů změnili z DM na MD, aby se to nepletlo s označením německých peněz. Mikrofon MD 21 z roku 1953 se stal reportérským etalonem a po obrovském boomu se alespoň v raritním množství vyráběl až do letoška, kdy se v továrně poškodil nástroj na jeho pouzdro a nevyplatilo se už dělat nový. V roce 1954 se ukázali s prvním interferenčním ostře směrovým mikrofonem MD 82. Jeho principu, třebaže s jinými snímacími systémy, se využívá u shotgunů dodnes. Mikrofon MD 93 fungoval recipročně, tedy jako mikrofon i jako malý reproduktor. Byl určený pro diktafony - následovaly další. V roce 1957 začali dělat první kapacitní mikrofon, ovšem netradičně. Zvukem proměnnou kapacitou jeho snímací kapsle ladili vysokofrekvenční oscilátor a vyrobili tak první bezdrátový mikrofon. Jmenoval se mikroport a byl určený pro rozhlas a televizi. Přijímal se tehdy ještě na přijímač Telefunken Ela T 200 nebo přenosný T 201. Brzy k němu přidali svůj vlastní. A následovaly další.
Vznik Sennheiser Electronic
Léta páně 1958 se firma Laboratorium Wennebostel přejmenovala na Sennheiser Electronic. To už ve svém oboru dominovala na domácím trhu a vyráběla i pro jiné firmy. Vedle zmíněného Siemensu i pro Telefunken, Grundig, Gray a expandovali také do zahraničí. Budov okolo Hausmannovy vily utěšeně přibývalo a zaměstnanců v nich také. O rok později jmenovala hannoverská technická univerzita zakladatele firmy Dr. Fritze Sennheisera honorárním profesorem. Zhruba v té době firma vyrobila svůj první stereofonní mikrofon MDS 1 s kolmými osami. O rok později vyšli s další mikrofonní klasikou - reprotážním MD 421. Tehdejší reklamou nezvyšovali poptávku, ale uklidňovali zákazníky k trpělivosti, protože naprosto nestíhali vyrábět. Mikráky jely jak housky na krámě. Od roku 1961 vyráběli pro firmu Telefunken vůbec první telefonní záznamník. Pamětníci u něj pamatují vychytanou cívku s magnetofonovým páskem s navíjením vně a odvíjením zevnitř cívky. V roce 1962 došlo i na maminky s dětmi - vyrobili první akustický hlídač dětí nazvaný Babysitter. Nejprve kabelový, později bezdrát. V roce 1965 nastoupili s malým mixážním pultem M 101 a s domácím Hi-fi systémem Philharmonic poprvé využívajícím aktivní reprobedny. V bouřlivém roce 1968 se zaskvěli vůbec prvními otevřenými sluchátky HD 414 pro domácí poslech i jinam. S počtem deset milionů prodaných kusů je žádný jiný typ zatím nedohnal a asi už nedožene. Tehdy také úspěšně zavedli na trh první klopový bezdrátový mikrofon - mikrák na klopě, vysílač v kapse.
V roce 1969 si vzali do parády umělou hlavu. Jde o způsob prostorového záznamu zvuku, kdy se fázové posuny, jimiž člověk vnímá umístění zdrojů zvuku v prostoru, modelují pomocí napodobeniny lidské hlavy, která má v uších mikrofony. Fungovalo to skvěle, leč nevýhodou tohoto způsobu bylo, že záznam se dal poslouchat jenom na sluchátka a při poslechu z reprobeden se prostorový vjem vytrácel. Jejich panák Oskar tehdy těžce konkuroval umělým hlavám ještě samostatné firmy Neumann. V roce 1972 systém zdokonalili stereofonním mikrofonem MKE 2002 tak, že mikrofonní sadou byl pár, jenž jste si strčili do uší a umělou nahrávací hlavou se tak stala ta vaše skutečná. Ušetřili za Oskary. Svoje zkušenosti s touto technologií později zdigitalizovali a vtělili je jak do digitálního sluchátkového prostorového procesoru LUCAS/DSP, tak do reproduktorového límce pro prostorovou reprodukci zvuku bez sluchátek nazvaného Surrounder, jež oba ukázali světu v roce 1997. Předtím, roku 1971, vyrazili do světa s další mikrofonní klasikou, mikrofonem MD 441, a o rok později začali s prvními kondenzátorovými mikrofony řady MKE s předpolarizovaným dielektrikem.
V letech 1973 až 1976 se firma Sennheiser Electronic transformovala na partnerskou společnost a do vedení firmy přibyl i syn Prof. Dr. Fritze Sennheisera, Dr. Jörg Sennheiser. Předtím vystudoval elektrotechniku v Zürichu a pracoval u konkurence ve firmě Siemens, kde zjistil, že ho profesně baví prakticky tytéž věci jako jeho otce. Tak vzniká Sennheiser Electronic KG. V roce 1982 Prof. Dr. Fritz Sennheiser předává vedení firmy tehdy už také jmenovanému Prof. Dr. Jörgu Sennheiserovi, dál sleduje firemní dění z povzdálí a sbírá po světě ceny.
