Michal Röhrich - Jak jsem potkal muziku a ryby

Vášnivý rybář, kytarista, skladatel a zpěvák Michal Röhrich se narodil 19. 7. 1960 v Plzni. Prošel řadou kapel, namátkou Syrinx, Petr Mach, Cop, Nerez... Spolupracuje s mnoha interprety, jako Pavlínou Jíšovou, Jindrou Kejakem či skupinou Neřež, hraje ve formacích Semtex, Znouzectnost a doprovodné skupině Marie Rottrové. Je vyhledávaným studiovým hráčem, na svém kontě má zhruba stovku alb, věnuje se i klasické hudbě a sborovému zpěvu.O houslích, táboráku a hřebenu

Michal Röhrich patří k tomu druhu muzikantů, kteří zřejmě, byť by se snažili jak chtěli, nemohli prostě muzice uniknout. Jeho otec, Béďa Šedivka Röhrich, patří k proslulým osobnostem české trampské písně, máma zpívala dlouhou řadu let operetu v ochotnickém sboru ve Vejprnicích. A Michal, logicky vzato, od prvních dnů svého života vyrůstal doslova obklopen hudbou. „Od narození mně a sestře naši zpívali u postýlky, táta nám chodíval hrát na kytaru, dokonce existuje nahrávka z magnetofonu Sonet Duo, kde jako čtyřletý zpívám Hvězdu na vrbě, a taky nějaké věci od The Beatles. Takže naši nás vedli k muzice opravdu od malička. Ovšem pravda je, že když mě potom dali na housle, zběhl jsem z nich. Jednoduše proto, že jsem měl zlou učitelku, a ta mě nebavila. Potom jsem si oblíbil hru na hřeben. Odmítal jsem se učit na jakýkoli nástroj a hrál jsem na něj pořád. Pak začaly táboráky, já si všiml, jaké úspěchy mají muzikanti u dívek, a tak jsem sáhl po kytaře a už u ní zůstal.“ Právě táboráky na rodinné chatě ve Štáhlavicích byly pro Michala Röhricha jako kytaristu prvním impulsem. Nebyla to však zdaleka jenom trampská písnička, která ho v dětství ovlivňovala. „Táta miloval swing, Semafor, Bedřicha Nikodéma a taky The Beatles. Když začali, otec nám je doma hodně pouštěl, stejně jako poctivou americkou country.“ Ačkoli Michalovo současné muzikantské rozpětí je velmi široké, od folku a country přes pop až k bigbítu a punku, jeho námluvy s rockovou muzikou byly, jak přiznává, dost opatrné. „Rockovou hudbu jsem strašně dlouho odmítal a naprosto ji nesnášel. Jsem hodně konzervativně založený, jsem narozený v Raku a Raci jsou jako lidi hodně konzervativní. Kamarádi si jako svátost nosili třeba desky Deep Purple a já tvrdil, že tohle není žádná muzika, že je to módní záležitost, která nepřežije pár let. Rock mě strašlivě prudil, protože jsem vyrostl na melodiích trampských písní, Semaforu, ale i operetách, třeba Jacquese Offenbacha. Byl jsem v tom hrozně sveřepý, ale netrvalo to dlouho. Nakonec jsem se k bigbítu propracoval přes melodičtější záležitosti jako Sweet, Suzi Quatro, prostě glam rock, později přes ELO a další.“

Vedle muziky je ovšem ještě jedna věc, kterou lze u Michala označit za celoživotní vášeň, a tou je rybářství. Právě ono vstoupilo také do hry, když se jako náctiletý rozhodoval o svém budoucím povolání. „Původně jsme s rodiči uvažovali o konzervatoři. Chodil jsem na klasickou kytaru k panu učiteli Žižkovi, který mě připravil na zkoušky, ale nutno přiznat, že jsem neměl zrovna nejlepší výsledky ve škole, k tomu nějaké tátovy politické škraloupy, takže jsem nedostal doporučení a bylo po konzervatoři. Napadlo mě, že bych moc rád šel do Třeboně učit se rybářem, mám ale zdravotní problém, mám jedno ucho poškozené, což nešlo dohromady s tím, že rybáři tráví většinu času ve vodě, a tak jsem pro změnu nedostal doporučení zdravotní. Zopákl jsem si ještě jednou devítku, po pravdě řečeno, se stejnými úspěchy, jenom snad dvojku z chování už jsem neměl, a pak jsem zjistil, že v Lubech u Chebu nabírají do učení budoucí kytaráře a houslaře. A bylo rozhodnuto. Po vyučení v Lubech jsem pak šel ještě na tři roky na průmyslovku do Kraslic, ale co bylo hlavní, byl jsem zase u muziky.“

Od pilek a dlát na jeviště

Po ukončení školy začal Michal pracovat v Hořovicích, nejdříve jako konstruktér, poté na výrobní lince jako přehrávač kytar. Současně byl ale v roce 1982 přijat na Pražskou lidovou konzervatoř, dnešní Konzervatoř Jaroslava Ježka, kterou při zaměstnání vystudoval. Nastal ovšem pochopitelně nejvyšší čas pustit se do muziky i aktivně. „První kapela, kterou jsem založil, byla samozřejmě trampská. Byly v ní se mnou dvě holky, ty se pak ale začaly zajímat o kluky, přestaly chodit na zkoušky, a bylo po všem.“

V chronologii běhu času jsme se tím vrátili nicméně ještě do Michalových školních let, o čemž svědčí zevrubný záznam o této kapele v třídní kronice. Současně už předtím hrál také v otcově kapele Old Sklerotic Boys, kde od tamburíny postoupil k šestistrunnému bendžu. Poté dozrál čas i ke kytaře elektrické, zprvu vlastnoručnímu výrobku bratrance Vilímka z Vejprnic, poté Jolaně Iris, kterou Michalovi nadělil laskavý Ježíšek pod vánoční stromek. Tehdy vznikla i kapela Ikarus, která, jak Michal říká: „... zašla na úbytě, protože jsem sice měl elektrickou kytaru, měl i bednu, ale netušil, že je potřeba taky zesilovač. Kluci byli zklamaní a říkali: ,To nějak nehraje‘“. Ještě v Lubech u Chebu založil Michal se spolužákem, kytarářem Honzou Michálkem, kapelu Termix, která se svého času dostala až na televizní obrazovky TKM s dvěma vlastními kompozicemi a instrumentální podobou Moby Dicka Led Zeppelin. Ze zmíněným Honzou Michálkem pokračoval i v čase průmyslovky a svůj muzikantský záběr rozšířil o aktuální rockové formace typu Foreigner, The Police a dalších. Po zkušenostech v tanečním orchestru se pak stal na delší čas členem v západních Čechách proslulé kapely Syrinx, orientující se především na funk, vlastní skladby, případně převzaté kousky od Prince, Iana Duriho, což nebylo na tancovačkových pódiích právě nejjednodušší. Ovšem přesto, že pověst kapely Syrinx rychle překročila hranice kraje, k profesionalizaci nevedla. „Já při tom pořád hákoval v Hořovicích ve fabrice – vstávání ve čtyři ráno, plechová skříňka, hliníkový příbor, píchačky, a to mě nebavilo. Chtěl jsem muziku nejen dělat, ale vést i muzikantský život a hlavně nevstávat.“

Na naplnění tohoto snu ovšem musel Michal ještě nějakou chvíli počkat. V Syrinxu působil do roku 1991, paralelně i s kapelou plzeňských doktorů Petr Mach, ale zásadnější krok nastal až v roce 1993.

O divadelních, studiích, rockových festivalech, punkových klubech

Už po svém vzniku v roce 1988 slavilo nynější karlovarské Divadlo dětí veliké úspěchy svou osobitě pojatou operou V sudu. A právě v něm dostal v roce 1993 Michal své první zcela profesionální angažmá jako člen divadelní kapely. Kulantně řečeno, ekonomické těžkosti mladého českého kapitalismu ovšem po roce činnost divadla zásadně utlumily a Michal si pak na další rok okusil, jak chutná život nezaměstnaného. Na rybách se ovšem potkal s Míšou Leichtem z bluegrassové formace Cop, na dalších pět let se stal jejím baskytaristou a profesionálním muzikantem už v pravém slova smyslu a natrvalo. Zkraje stačil ještě zaskočit na poslední turné skupiny Nerez, čímž navázal trvalou spolupráci se Zdeňkem Vřešťálem, a to nejen s následnou skupinou Neřež, ale i jako regulérní člen doprovodné kapely Marie Rottrové. Postupně se naplno otevřela nejen Michalova autorská činnost pro řadu interpretů, ale i jeho studiová práce. Výčet by tady byl velmi dlouhý a zahrnoval by natáčení jak s folkaři typu Pavly Jíšové, Nezmarů či Jindry Kejaka, tak třeba scénické hudby pro muzikál Johanka z Arku. „Spolupráce vždycky nastává v podstatě dvojím způsobem. Buď vím rovnou, do čeho jdu, jako třeba v případě Pavlíny Jíšové, které jsem dělal celou profilovou desku, a nebo třeba mi zavolá producent Jindry Kejaka, který shání hráče jak na nylonku, tak na kovové struny a elektriku, a někdo mu řekne – zavolej Míšu Röhricha, ten na tyhle všechny nástroje hraje a má je doma. A já jdu. Ale musím si to všechno nejdřív poslechnout, jednak abych tomu prospěl, a jednak aby se mi to líbilo, aby mně těšilo na tom dělat. Já netočím tak, že přijdu do studia a rovnou nahrávám. Samozřejmě by to šlo. Tím, že cvičím techniku, jsem schopen přijít a nějaké sólo vyplevnit. Ale to mě nebaví. Potřebuji se písničce věnovat, dostat se do ní, pochopit melodii, pochopit autora. Co nejdůkladněji se připravit.“

Výčet alb, na kterých se Michal podílel, by byl skutečně velmi dlouhý, čítá něco kolem stovky titulů. Je ovšem třeba se zmínit ještě o dvou formacích, jejíchž je Michal Röhrich nedílnou součástí. Na jedné straně je to plzeňská formace Znouzectnost, stálice tuzemského punku nebo, chcete-li, alternativy, s níž právě v těchto dnech dokončil další album a soustavně s ní spolupracuje jako stálý host. Vedle toho je regulérním členem crazy kapely Semtex, která vedle muziky staví i na svérázném parodickém humoru, doprovodné kapely Jirky Bílého a spolu s kytaristou Znouzectosti Démou akustického dua Demophobia. Z docela jiného hudebního soudku jsou Michalovy časté výlety do světa klasické hudby. V tomto ohledu má na svém kontě několik klasických kytarových alb. V těchto souvislostech není překvapením Michalova hluboká a dlouholetá záliba ve sborovém zpěvu zejména sakrálních písní, k němuž získal coby zpěvák i odbornou průpravu. A když nastane chvíle tohle všechno odložit, je ten správný okamžik zajít na ryby.