Marc Rizzo - Cavalerův dvorní kytarista

Americký kytarista Marc Rizzo je metalovému publiku známý především díky Maxu Cavalerovi, kterého již téměř celou dekádu doplňuje v jeho souborech Soulfly a Cavalera Conspiracy. Po boku brazilského šamana se vystřídala již velká řada hudebníků, ale Marc si svým osobitým stylem a neustálou pílí vydobyl neotřesitelnou pozici.

Ve volném čase se věnuje sólové tvorbě, kytarovým klinikám a výuce mladých kytaristů. Ale čas není vždy parťákem, navíc když i Marc sám opouští technickou hru a dává spíše na emoce.

V posledních letech jsi naživo vidět se svým vlastním modelem kytary od B. C. Rich. Přibliž nám prosím vlastní verzi Stealth blíže.

Vycházeli jsme ze základního modelu Stealth od B. C. Rich, ale pro mě připravili sedmistrunnou verze s dvěma EMP snímači a Floyd Rose tremolem.

V čem ti tento model vyhovuje oproti tvým dřívějším kytarám typu Peavey (Peavey HP Special, Peavey Verge 7-string)?

Peavey je pro mě velmi významná značka. Dodnes používám jejich zesilovače a dříve jsem hodně spoléhal i na jejich kytary. Především Peavey HP Special je nádherná kytara, ale já jsem měl velkou chuť hrát na sedmistrunku. Jednalo se především o období přípravy první desky Cavalera Conspiracy. Hrál jsem sice i na sedmistrunnou od Peavey (Verge 7-string), ale firmě Peavey se nechtělo pouštět do výroby mého vlastního modelu. V B. C. Rich mi ale tu možnost nabídli, a neváhal jsem proto ani chvíli.

Měl jsi i nějaké další specifikace kromě snímačů a hmatníku?

Ani ne. Na tomhle jsem si dal hodně záležet a původní model Stealth nikdy něco takové neměl, takže je to už tak velký zásah do stavby kytary.

Jaké možnosti ti nabízí sedmistrunná kytara ve tvém žánru? Měli na tebe vliv i švédští Meshuggah, či se i trochu zajímáš o aktuální „djent“ scénu?

Ano, máš pravdu. Jak Meshuggah, tak aktuální djent mě hodně zajímají a novou vlnu respektuju, ale s Maxem jsme se začali více zaměřovat na sólovou kytaru. Kytara se náhle stávala tahounem a první příklady jsou už na starších deskách Soulfly. Tvá intonace není dost výrazná, pokud podladíš všech šest strun na béčko. Sedmistrunná kytara mi tak přišla jako logické řešení. Upřímně, ani jsem to nechtěl, ale začal jsem holt hrát více sól a musel jsem to skousnout a naučit se to.

Když už jsi zmínil sóla, na tvých vlastních deskách je elektrická kytara jasná, ale pro akustické pasáže jsi zastáncem Yamahy...

Rozhodně! Mám více kytar, ale Yamaha je moje hlavní kytara, na kterou nedám dopustit.

Peavey jsme již zmínili a nepochybně je výhodou, když tě sponzorují, ale v čem ti nejvíce vyhovují zesilovače Peavey?

Vždy jsem byl velkým fanouškem modelu 5150, který byl ve své době bezkonkurenční. Bylo to před dvaceti lety a dodnes se za tuhle mašinu nemusíte stydět. K tomu jsem velkým fandou Van Halen. Aktuální 6505 je pro mě nejlepší metalový zesilovač na trhu a nejvíce si vážím té jistoty a spolehlivosti.

Poprvé jsem si tě všiml v kapele Ill Niño, která se počátkem tisíciletí těšila velké oblibě. Nejenže zapadla do hledáčku nu-metalových fandů, ale i zapojení latinských rytmů učinilo kapelu unikátní. Jak ses k nim vůbec dostal?

Podílel jsem se na vzniku kapely už kolem roku 1998 a jednalo se tehdy a spíše hardcorový projekt. Měli jsme tehdy i jiného zpěváka. Ill Niño kombinací metalu a latinské muziky působili opravdu jedinečně, ale nakonec se to vyvíjelo úplně jiným směrem, a na tom jsem se už nechtěl podílet. Odešel jsem hned po nahrání alba Confession v roce 2003, ale hned na to mi volali z Roadrunner Records, jestli bych se nechtěl přidat k Soulfly. Měl jsem v plánu pracovat na vlastních deskách, ale pak přišla tahle parádní nabídka.

Po tvém odchodu to jde s Ill Niño čím dál víc z kopce. Nejen kvůli tvému odchodu, ale i zájmu dobývat rádia. U Soulfly jsi však už pěknou řádku let. Čím si vysvětluješ, že se ti podařilo se v kapele udržet oproti mnoha jiným, kteří si jí taky prošli?

Vyrůstal jsem na staré Sepultuře, znám většinu skladeb a mnoho z nich jsem i hrával ve svých dřívějších kapelách. I v Ill Niño jsme se netajili vlivem Soulfly na naší tvorbu. Máme proto s Maxem k sobě blízko nejen díky původu, ale i tvorbou kvalitní hudby.

Když jsem byl v osmé třídě na základní škole, spolužáci poslouchali Guano Apes, Linkin Park a Lennyho Kravitze. Já jsem měl ve walkmanu Beneath the Remains od Sepultury. Mělo i na tebe tohle album, které je považováno za klenot thrash metalu, taky takový vliv?

Rozhodně. Především když jsem začínal hrát. Stará Sepultura a první desky Soulfly jsou pro mě velkou školou.

Kromě náročného programu se Soulfly a Cavalera Conspiracy se pilně věnuješ i sólové tvorbě. I přes jistou volnost dvorního kytaristy Maxe, jak bys porovnal svou sólovou tvorbu se svým hlavním zaměstnáním?

Svobodu tvořit mám naštěstí i u Maxe, ale moje sólová tvorba je čistě instrumentální. Skládá se tak z mnoha melodií a sól, které usměrňuju jen já sám. Není tady ani tak řeč o svobodě, jako spíš o ignorování vokálů.

Na tvé poslední sólové desce Legionnaire mě velmi překvapila píseň pod názvem Prague. Z pohledu tvých alb to není nic unikátního, ani to vysloveně neodkazuje na název písně...

Praha je skutečně nádherné město, a kdykoliv mám možnost, rád se zde zdržím pár dní. Opravdu nejraději zde hraji poslední show z turné, abych tu mohl nějakou dobu zůstat. Většinu té skladby jsem napsal tady a mohl jsem tak okamžitě ze sebe dostat pocity z tohoto města. Jsem rád, že ji někdo, jako bonusovou skladbu slyšel. Děkuju! (smích)

Své sólové desky si vydáváš přes vlastní label (Phlamencore Records). Z jakého důvodu jsi zvolil tuto cestu?

Je to instrumentální kytarová muzika a zas tak moc lidí tyhle věci nezajímají. Abych byl upřímný, odezva je nulová i od mnoha vydavatelství, která jsem kontaktoval. Ale nevadí mi to, poradím si a ve státech, kde občas koncertuju, na mě chodí i solidní publikum. Jezdíme takhle v kombíku, s dvěma parťáky, kde všechno odřídím a pozařizuju sám. K tomu vydavatelství nutně nepotřebuju. I publikum je trochu odlišné. Děcka si můžou zařádit podle libosti, ale většina setlistu je o atmosféře kytarové hry. Po vystoupení se pak věnujeme fanouškům osobně.

V setlistu se občas objeví i nějaká ta píseň z Maxovy tvorby. Přidáváš tam tyhle kousky pro trochu osvěžení a uspokojení fanoušků, aby to nebylo jen o tobě?

Volím přístup podle jednotlivých vystoupení. Když vidím v publiku hodně metalistů, přihodím tam nějaký kousek od Soulfly. Vždy se snažím tam jeden dva mít, protože to je kus mě, když s Maxem hraju už asi deset let. Snažím se tak setlist trochu rozložit. Občas nějaký ten vokál, jindy zase čistě instrumentální část, a vypadá to, že to funguje. Každý divák si tam tak najde to svoje.

Dnes jsi naživo diváky taky maximálně hecoval, ale nezpíval. Na sólových deskách taky nic, ale naživo si občas troufneš i na vokály. Čím to?

Při našich prvních vystoupeních jsme neměli žádné vokály, ale přirozeně na mě přijdou i fanoušci Soulfly. Začali občas vykřikovat názvy skladeb, a tak jsme tam občas něco přihodili. Tehdy jsme měli v kapele chlápka, co hrál na konga a uměl i slušně zpívat. Brzy však odešel a tahle role padla na mě.

Výhradním autorem jsi zde nepochybně ty sám, ale přibliž čtenářům, jakým způsobem skladby vznikají?

Základ jako v každé kapele, kde jsem hrál, je dobrý riff. Zrovna jsem dokončil svou novou desku a je ještě o něco tvrdší a rytmičtější. Největší vliv na mě měla právě má sólová vystoupení, kde se snažím hrát rytmičtěji než před čtyřmi pěti lety, kde záměr byly převážně sólové postupy.

U Maxe je ten přístup jistě o něco přísnější.

Ano, Max skládá všechno. Přesněji vytvoří základ a já pouze přidávám svoje pasáže navrch. Pracuji sice s tím, co už vytvořil, ale jsme dobrý tým, kde se výborně doplňujeme.

Osobně jsem toho názoru, že se vaše společné výtvory s léty zlepšují. Kdyby to bylo jen na Maxovi, je z toho jen riffová nálož. Tvůj progresivnější vliv, ovlivněný i sólovou aktivitou, dodává posledním Maxovým výtvorům ozvláštnění a jedinečnost.

U Maxe mám výbornou pozici, kdy mi dává absolutní volnost. On si poskládá základní riffy, jak chce, a tu druhou půlku mi s plnou důvěrou svěří.

Z tvého rozvrhu je patrné, že nemáš skoro žádný volný čas, ale jak přistupuješ k tréninku a dalšímu zdokonalování?

V dnešní době se zaměřuju hlavně na své instrumentální věci a plány se Soulfly. V minulosti jsem strávil kvanta času nacvičováním flamenca a tvorby jiných kytaristů, ale dnes jsem došel do stádia, kdy se chci plně věnovat vlastní tvorbě, jak nejlépe umím. Pravidelně si nacvičuji existující skladby, prezentuji dost i na nejrůznějších kytarových klinikách a před vystoupením následuje poctivá příprava toho, co přijde. Jinak mě velmi baví improvizovat. Snažím se o to především naživo, kde chci dát plnou volnost pocitům.

U mnoha metalových muzikantů je tato otázka zbytečná, ale v tvém případě se hodí. Netajíš se tím, že si dáváš záležet na fyzickém tréninku, a i dnes se hodně věnuješ bojovým uměním. Představ nám svůj sportovní režim.

Cvičím poctivě každý den a myslím, že mi to pomáhá nezbláznit se na turné. Je pro mě hrozně důležité cvičit, jíst a žít zdravě. Je to asi důvod, proč jsem v téhle branži tak dlouho a ještě určitě budu, protože se nenechávám ovlivnit nejrůznějšími návykovými látkami.

Pojďme projít pár tvých vlivů. Rád zmiňuješ jména jako Vai, Satriani nebo mého velkého oblíbence Yngwieho Malmsteena. V čem tě ovlivnili v mládí?

Jsem velkým fanouškem virtuózů z osmdesátek. Dnes existují kytaristé, co jsou na ještě šílenější úrovni, ale na těch osmdesátkách fakt něco je. Tihle kytaristé vyrůstali v sedmdesátých letech a v jejich hře jsou i bluesové postupy, improvizace a naprosto specifické tóny. V osmdesátých letech pak vše vypracovali k dokonalosti. Tohle je mé nejoblíbenější období. Byli i kytaristé jako Dimebag Darrell, kteří s tím uměli pracovat, vycházeli z toho a jsou spojnicí mezi bohy a dnešními talenty. Ale z poslední doby je mým největším vzorem George Lynch.

Povedlo se ti naučit se i ty nejnáročnější věci svých vzorů?

Dřel jsem na tom v mládí, ale dnes je mým zájmem dostat se na jejich úroveň pocitově, což neznamená notu od noty přesně.

Ptám se, protože asi nejšílenější věc, co jsem kdy slyšel, je skladba Gates of Babylon od Rainbow v podání Yngwieho Malmsteena. Avšak jsem toho názoru, že ani Yngwie neví, jak něco takového nahrál. (smích)

(smích) Jeho věci jsou nad lidské možnosti! Jediná sóla, co jsem se od něj naučil, jsou ze skladeb Black Star, Far Beyond the Sun a Rising Force. Je toho víc, co bych se chtěl naučit, ale chtělo by to více času. Teď pracuju na tom, abych stvořil něco takového vlastního.

A co vlivy v rámci klasické kytary? Paco de Lucia, Andrés Segovia...

Ano oba, ale asi moc lidí nepotěším tím, co teď řeknu. Od klasické kytary a hlavně flamenca jsem si vzal oddych. Vypouštím akustické pasáže i naživo při sólových vystoupeních. Došlo mi, že tyhle věci jsou tak nechutně těžké na hraní, že jsem došel do stádia, kdy jsem se vážně trápil. Kromě toho jsem si uvědomil, že bych měl pracovat na svém stylu hraní na elektrickou kytaru. Neříkám, že se k tomu nevrátím, ale pauza mi určitě prospěje.

U málokoho jsem kdy viděl tolik experimentálních úletů při hře. Jak těch podivných hudebních ozvláštnění dosahuješ?

Mám hrozně rád tvorbu Toma Morella z Rage Against the Machine. V té době jsem vyrůstal a i v Ill Niño jsme měli blízko k nu-metalové scéně. Každý tehdy experimentoval. Bavilo mě to tehdy a baví mě to dodnes. Chci být kreativním kytaristou. To je taky podstata Soulfly: Odlišit se!

Max se nikdy nebránil předělávkám, časem jste je přidávali i na alba, ale na posledním vystoupení Soulfly v Praze jsem napočítal minimálně čtyři...

Maxe to poslední dobou baví čím dál víc. Walk od Pantery přidal jednou po Territory, kdy jsme měli končit, ale on začal hrát tenhle chytlavý „groovy“ riff. Mám někdy pocit, že nás takhle zkouší! (smích) Jednou tak začal hrát Angel of Death od Slayer a ty to prostě musíš umět! (smích)

Kapely Maxe Cavalery fungují na turné jako jedna velká rodina. Ať už ve formě Cavalera Conspiracy, kde Maxe doplňuje bratr Igor za bicími, nebo, jako naposled v Praze, Soulfly. Doprovod jim dělaly kapely jeho synů Incite, Lady Kong. Synátoři občas nafasovali mikrofony i během vystoupení Soulfly a střihli si s otcem pár kousků. Avšak v zákulisí je jasné, kdo chodí pro pivo a kdo koho může vychovávat. Marc tak uprostřed rozhovoru velmi rázně okřikl Maxovy potomky, aby se zklidnili, když dělá interview.

Když jsem měl to potěšení bavit se s Gusem G od Ozzyho, prezentoval se jako pokojový dříč, nacvičující donekonečna kytarové postupy a stupnice. Považuješ se za někoho takového nebo jsi spíše členem kapely?

Hmm, asi obojí. Dodnes se rád zavřu na pár hodin a zacvičím si, ale vše je o samotné písni. Musíš pak vylézt na pódium a vše funguje nejlépe, když jsi v kapele. To kouzlo na pódiu nic nenahradí.

Hrát staré věci od Sepultury je určitá povinnost a potěšení zároveň. Snažíš se přidávat i něco osobního do sól Andrease Kissera, nebo ti záleží spíše na přesnosti originálu?

Z úcty k těmto skladbám to umím perfektně odehrát, ale občas si dovolím i trochu experimentovat. Hlavně tedy v Roots Bloody Roots, která dovoluje trochu prostoru k improvizaci. Celkově je pro mě Andreas velkým vzorem a rovněž chci dát publiku to, po čem touží.

Rád se věnuješ jako svěřenec svých sponzorů nejrůznějším kytarovým klinikám. Co to pro tebe znamená?

Firma Peavey s tím začala někdy kolem roku 2005 a hrozně mě to baví. Ale abych byl upřímný, pokud mě o to někdo požádá, udělám to, ale ti dnešní mladí kytaristé jsou o tolik lepší než já. Hlavně děcka, co se věnují djentu, umí taková zvěrstva, že mám z toho občas i já sám strach. (smích) Můj přístup je stařecký! Mám rád emotivně virtuózní hru a rád na těch klinikách zahraju, ale předvádět se už nemá smysl. Je prostě jiná doba. Já a lektor? Už ne! Běžte se podívat na Michaela Angela Batia (Nitro). To je blázen! Vím, v čem jsem dobrý, a toho se snažím držet.

Věnuješ se občas i výuce mladých kytaristů?

Opět je zde problém s časem. Ale když jsem v New Yorku, snažím se občas učit děti v hudební škole, co vede můj kamarád. Ale říkám, cítím, že stárnu. Hodně teorie jsem zapomněl, neznám všechny postupy, takže nejsem asi ten nejlepší učitel. (smích) Zbývá mi jen hrát to, co umím. Takže hraju a skládám už jen pocitově.

Naživo velmi rád používám techniku hry zvanou tapping. Jak moc měl na tebe vliv Eddie Van Halen a pokoušíš se i tuto populární techniku dále rozvíjet?

Eddie je pro mě velkým vzorem a jsem si plně vědom, že nás je víc takových. Přestože tahle technika existuje dlouho, stále je možné ji inovovat a přicházet s nejrůznějšími výmysly. Z poslední doby jsem v rámci tappingu nejvíce hrdý na píseň Rise of the Fallen, kde si lidé mnohdy mysleli, že jsme používali klávesy.

To nás vede k zatím opomenutým efektům. V případě Rise of the Fallen to je jistě zásluha wah pedálu.

Ano a v rámci efektů nepoužívám nic jiného než set pedálů od Bosse. Moje sestava je tak jednoduchá, až to není pěkné! Základem je Noise Suppressor a několik málo dalších. Pedálz Boss navíc vydrží věky, takže je to jasné.

Jaké máš zkušenosti s poruchami vybavení?

Asi jako každý, hodně! (smích) Pedály Digitech se velmi často rozpadaly!

Jak jsi to řešil naživo?

Pokud dojde k nějaké chybě, musíš to napodobit něčím jiným, dokud si nepořídíš něco nového. Mám po krk neustálých problémů s vybavením, a proto je moje sestava tak jednoduchá. Koncertujeme a létáme den co den, a proto kvůli svému duševnímu zdraví chci mít spolehlivé a jednoduché věci.

Jaká je tvoje nejoblíbenější destinace pro koncertování?

Celý evropský kontinent je úžasný. Ať už kluby nebo festivaly. Fanoušci jsou tu jednoduše jedineční.

Dalo by se říct, že jsou fanoušci ve státech už tak trochu rozmazlení?

Hrozně rozmazlení! Navíc, i když to zní jako paradox, je scéna v Americe menší. Naše hudba je stále underground. Tady v Evropě jsou lidé hladovější a nadšenější. Jižní Amerika a Japonsko jsou taky úžasná místa, ale na Evropě mi vyhovuje ten komfort. Sedneš do autobusu a přes noc jsi zase v jiném městě, kde hraješ. Vážně nerad lítám.

Jako polovičního Jugoslávce mě příjemně překvapilo, že jste video od Soulfly natáčeli v pevnosti Golubac na břehu Dunaje blízko hranic Srbska s Rumunskem. Ale rovněž jsi někde zmínil, že si Max pozval hosta z Balkánu, který tě řádně vyděsil.

Max si přizval hosta na album Prophecy, který si s sebou přinesl řadu exotických a trochu děsivých nástrojů. Něco z toho vypadalo jako opravdový roh z býka a Maxovi se to tak líbilo, že si i některé odvezl domů.

Marc je rovněž amatérský boxer a zapálený fanoušek italského fotbalu.

Jaké je podle tebe tvé nejšílenější sólo, jaké jsi kdy nahrál?

Určitě by to bylo z alba The Ultimate Devotion, které jsem měl chuť udělat extrémně technické. Myslím, že si tohle album snad ani nikdo nekoupil. (smích) Uprostřed skladby Skankin’ to the Shred se nachází dost šílená tappingová pasáž, ale nikdy jsem to nehrál naživo. Jen jsem to napsal a nahrál, nic víc. Na tomto albu je až příliš náročných věcí, aby se to vůbec dalo hrát naživo.

Ke konci si nemůžu odpustit otázku, kterou jsi určitě slyšel mnohokrát: Proč jsi dříve nosil při hraní na zádech, především v Ill Niño, batoh? (smích)

(smích) Stalo se mi několikrát, že mi nějaký hajzl něco šlohl z šatny, a tak jsem si ty nejdůležitější věci nosil s sebou. Až pak se z toho stal zvyk. Někdy jsem tam měl třeba jen peněženku. Krade se všude!

To máš asi víc špatných zkušeností na turné...

Pokud jde o krádeže, jednou mi i šlohli kytaru ze šatny, ale nakonec jsem ji dostal zpátky. Kamarád toho týpka, který teď sedí za něco jiného, ji našel.

Jaká by byla tvoje rada pro mladé kytaristy?

Základ je trénovat, trénovat, trénovat a hrát! Hodně je to i o jamování s ostatními a nastudování oblíbených desek. Pokud se nejsi schopen naučit tyhle věci do detailu, vytvoř svůj vlastní styl. A zase makat!

Nakonec bych ti rád položil klasickou otázku: Jakou ty vidíš budoucnost hudebního průmyslu?

Dnes to vážně není snadné, a proto je nutné držet se hudby, protože tě to hrozně baví. Nečekej, že na tom vyděláš, a pokud se ti to nakonec podaří, budeš šťastná výjimka.

Samotný hudební průmysl je nastaven hodně špatně. Nikdy jsme neměli přijít s iTunes a podobnou technologií. Na CD a kazetách nebylo nic špatného. Byl to perfektně fungující systém, ale lidská nenažranost tenhle systém zničila.

www:

www.marcrizzo.net