Loudness war - (prohraná) bitva o decibely

V dnešním článku budu hovořit o fenoménu, kterému se v angličtině říká loudness war. V samotném článku vám přináším lehce populární představení tématu, které je následováno rozhovory se studiovými zvukaři a producenty. Jejich odpovědi považuji za tu zajímavější část pojednání. V závěru článku je pak baterie linků pro ty, kteří si budou chtít přečíst více. Protože loudness war má přímé negativní důsledky, bylo by hezké si myslet, že snad tento článek přispěje svou troškou do mlýna v osvětě a že po jeho přečtení ubude muzikantů, zvukařů a producentů, kteří by ještě chtěli v boji o hlasitost sehrát svou epizodní roli.

Co je loudness war

Jednou větou: boj o co nejvyšší hlasitost, tak aby se daná nahrávka prosadila v porovnávání s ostatními. Tedy nahrávání, míchání a masterování podřízené cíli vytvořit co nejnašlapanější a nejhlasitější nahrávku. Takovému přístupu je obvyklé nutné něco obětovat. Barvu nástrojů a vokálů, aranžmá, dynamický rozsah. Naopak, když se producenti a mistři zvukaři snaží respektovat zvuk nástrojů, aranžmá a jakousi čistotu nahrávky, hlasitost není parametrem, zjednodušeně řečeno „vyjde“. Písnička a její aranžmá jsou zkrátka tišší nebo hlasitější.

Před rozšířením přehrávačů, které umožňovaly přehrávat z více různých alb náhodně, výsledná hlasitost nahrávky nikoho zvlášť netrápila. Posluchač, který přehrával každé album zvlášť, si požadovanou hlasitost nastavil pro každou nahrávku individuálně. Ale zejména s příchodem digitálních personálních přehrávačů (lidově označovaných podle nejpoužívanějšího přehrávaného formátu „empétrojky“), do kterých bylo možné nahrát celou řadu desek, se objevil problém srovnávání. A ve stále více zkomercionalizovaném hudebním průmyslu se producentům zrodila nová noční můra. Jejich nahrávka bude tišší než jiná. A to bude průser.

Je už lidskou přirozeností, že se posluchači více líbí nahrávka hlasitější. Nepřemýšlí o dynamice, žánru, zkreslení, dramaturgii nahrávky, o ničem takovém, ale o tom, že to je slabší, kloudně to nebasuje, prostě nerve to bubínky, takže mínus, mažu tě, bejku.

Proč se to děje

Za posledních patnáct let se svět nahrávání velice proměnil, změnil se samozřejmě i způsob života, poslouchání a pořizování nahrávek. Dostupnost jakékoliv hudby se velmi zjednodušila, roztržitého poslouchače, který si ničeho neváží, je těžší zaujmout. Běžně má totiž místo několika desítek nebo několika málo stovek (koupených) alb ve svém playeru (třeba telefonu) i několik tisíc alb (ne vždy koupených - a dobře víme, že si spíše vážíme věcí, za které jsme museli zaplatit). Každý z těch muzikantů chce být slyšet a prosadit se, získat nového fanouška, který třeba přijde na koncert nebo koupí merchandise.

Bohužel, není vše jen v našich rukách

A aby toho nebylo málo, nesmíme zapomínat na komerční rádia. To, co nestihli zmršit decibeloví válečníci, spolehlivě dokončí dynamické a psychoakustické procesory soukromých rádií. Schválně si někdy poslechněte chvilku Český rozhlas (dobrý příklad) a pak třeba Evropu 2 nebo Expres (špatné příklady). Logika marketérů je neúprosná, když chcete být slyšet, musíte křičet. Ano, soupeří spolu i rádia a jako rukojmí používají vaše nahrávky!

Není to jedno všem

Mezi jinými mě zaujala iniciativa Turn me up! (turnmeup.org). Tato nezisková organizace si klade za úkol vrátit muzikantům šanci vydávat dobré, dynamické nahrávky. Povzdech na jejich stránkách trefně naráží na problém „Hlava 22“ situace kolem boje o hlasitost: „And when everybody is doing this because everybody else is, who’s actually doing it because they want to?“ (A když to všichni dělají proto, že to dělají všichni, kdo to dělá proto, že to chce?). 25. březen vyhlásili Dnem dynamického rozsahu (Dynamic range day 2011). Na webu se můžete také dočíst o připravované certifikaci pro nezkažené nahrávky Turn me up!

Jak vypadá vítězná loudness war nahrávka?

Jako obdélník. Hustě vyplněný obdelník. Dynamický rozsah jen několik decibelů, zkreslení značné, průměrná hlasitost RMS i méně než - 5 dB! Nahrávka nesmí být příliš sofistikovaná, složitější aranže potřebují svůj prostor a při velké kompresi začnou barvy splývat a slabší linky se neprosadí.

Díky značné, obvykle vícestupňové kompresi je nahrávka plošší, a to i frekvenčně. Mezi nejtišším a nejhlasitějším místem není prakticky žádný rozdíl. Vypjaté momenty, jakými by měly být třeba refrény, nastupují ve stejné intenzitě a neslouží své funkci. Protože aranže verzí bývají jednodušší než refrény, hrají paradoxně lépe a hlasitěji a nahrávka je tak postavena na hlavu.

Závěr

Dalo by se o tom napsat víc, ale toto považuji za to hlavní. Pět různých a v lecčem velmi podobných pohledů na tuto otázku přinášejí následující rozhovory. Ještě jednou děkuji všem profesionálům za čas, upřímnost a chuť se podělit o své know-how.

Z mnoha různých důvodů nelze hned očekávat výrazné zlepšení. Protože na rozdíl od filmové branže, pro „běžný“ hudební záznam neexistují standardy pro kalibraci úrovní pro nahrávání a poslech, tudíž není dané, jak má být nahrávka hlasitá a jaký má mít dynamický rozsah. Protože vznikají další a další výborné kompresory, limitéry a jednoduché plug-iny pro amatérský mastering. Protože vzniká spousta zcela balastní hudební produkce.

Na druhou stranu, naštěstí moc prostoru k dalšímu boji o hlasitost už nezbývá. Digitální nula je jen jedna a nad nic není a průměrná hlasitost, blížíce se nule, není poslouchatelná. Záleží jen na nás. Pojďme dělat hezké nahrávky.

P.S. Pokud jsem se dopustil nějaké nepřesnosti, či rovnou nesmyslu, omlouvám se a uvítám, pokud mi dáte vědět. Děkuji :-)

Nahoře písnička Adrift od Cranes. V žádném případě to není tichá píseň. Zřetelně jsou vidět údery bicích. Když přestanou hrát bicí, nastoupí zkreslená kytara a fortissimo basa. Poslechněte si nahrávku, je vážně nahlas! Spodní track je skladba Neighbourhood #1 (Tunnels) od The Arcade Fire. Nepříliš hlasitá píseň, pokud mluvíme o hraní. Na dnešní poměry ještě není přehnaná, ale hlasitost je celou dobu skoro stejná. Bicí jsou stejně nahlas jako všechno ostatní. Je jedno, jestli jde o verzi nebo refren, je to stále stejně nahlas.

Pavel Karlík

Zvukař, spolumajitel Sono Records

1) Bohužel se s tímto požadavkem setkávám vlastně téměř denně. Překvapuje mě, že se o této tématice začíná mluvit až dnes. Tento zničující trend totiž trvá již více než deset let. Jelikož ale parametr „digitální nula“ je pořád stejný (digitální nula je nejsilnější signál, který v počítačovém světě existuje - nad touto hodnotou už neexistuje nic, takže ji nejde překročit), je povaha této soutěže pro hudbu vražedná. Soutěžící se snaží dotlačit svoji nahrávku co nejvíce k digitální nule, nejčastěji za jakoukoli cenu. Tou cenou je ztráta dobrého zvuku, dynamiky, přirozenosti a hnusné digitální zkreslení.

2) Ano, některé nahrávky musím dělat hlasitější než dřív. Není to ani tak pod tlakem dnešní hudební produkce (těžko specifikovat tento pojem), je to prostě pod tlakem mých zákazníků. Většina lidí chce, aby jejich deska řvala víc než nějaká jiná nebo popřípadě jejich vlastní předchozí.

4)a) Dynamika - v dobré nahrávce je oproti reálu poněkud snížená dynamika z důvodů šíření nahrávky různými médii i kvůli poslechovým možnostem příjemce. Například měnící se úroveň pozadí hluku v autě znemožňuje poslech dynamické skladby bez neustálé pozornosti na knoflík hlasitosti. Možnosti techniky se ani neblíží dynamice zvuků reálného prostředí. Tento problém řeší tzv. kompresor, který - když je dobře nastaven - snižuje nepozorovaně dynamiku zvuku tak, aby vyhověla možnostem dalšího přenosu. V loudness war, jak jste to, pane redaktore, nazval : -), je dynamika už tak zničená (zneužitím kompresorů a přemodulováním), že se nahrávka blíží řvoucímu bílému šumu. (Laicky řečeno, šum je soubor všech kmitočtů stejně hlasitých, asi jako když posloucháte vodopád.)

b) Zkreslení - digitální zařízení neodpouští přesycení (přebuzení). Vlivem šílené komprese a limitace (přebuzení) dochází ke zkreslení všech nástrojů, a celý proces navíc generuje lidskému uchu odporné zvuky.

c) Ztráta transientních ataků přirozených v reálném světě, na které je mozek zvyklý. Zkreslení a ztráta dynamiky přináší pocit nepohody a frustrace. To se může projevovat třeba tak, že vám na nahrávce něco vadí - nevíte ale co, prostě ji intuitivně vypínáte dříve než obvykle apod.

5) V této formě se už moc nikam vyvíjet nemůže. Digitální nula je digitální nula. Spíše bych uvítal návrat k méně narvaným a lépe hrajícím mixům. I když, co já vím - lidstvo se v posledním desetiletí spíše odvrátilo od dobrého zvuku směrem k normalizovanému konzumu hudby. Místo kvalitnějších médií, která jsou dnes k dispozici, průmysl i kupující občan prosadil levné a zvuk zničující mp3 a jim podobné formáty. Takový formát má např. pouze deset dvacet procent původního objemu hudby. Pokud si tohle zkusíte udělat s fotografií, vidíte už jen hranaté šmouhy. A to je ucho o řád citlivější než oko. Depresivní je zjištění, že dnes už asi dost málo lidí hudbu skutečně poslouchá. Nejvíce lidí v současnosti zřejmě používá počítačové reproduktorky o velikosti dvacky, ve kterých není slyšet nic. Navíc také nějaká hudba zní všude - v autobuse, v kuchyni, ve sluchátkách, v rádiu, v autě... Málokdo tomu tudíž věnuje větší pozornost. Hudba se stala všední kulisou. Těžko tedy za těchto okolností předvídat vývoj.

6) Ano.

8) Udělám co nejhlasitější nahrávku tak, aby byla co nejméně zničená.

9) Já mám takové tři vzorce:

dobrá písnička + špatný zvuk = dobrá písnička

špatná písnička + dobrý zvuk = špatná písnička

dobrá písnička + dobrý zvuk = to je ta krása, kterou hledáme, a určitě osloví mnoho lidí

Ladislav Tupý

Zvukař a majitel studia Bellatrix

1) Myslím, že tento trend už není v popředí v takové míře jako v minulých letech, kdy to bylo velmi preferováno.

2) Naopak, udělám si hrubý premaster na hranici zkreslení a pak při finálním masteru jdu o nějaký stupeň pod. Je nutné brát v potaz i následná zvěrstva v podobě vyšťavených všelijakých optimódů a multipásmových kompresorů, které používají rádia po celém světě. Snaží se zaujmout posluchače ladícího stanice jakoby kvalitnějším a silnějším signálem. Proto hodně našlapaná nahrávka v rádiu utrpí daleko víc než písnička z 80. let.

3) Ta hranice je poměrně zřetelná při změnách dynamiky. Skladba např. začíná nějakou předehrou, pak nastoupí celá kapela do „plných“ a v ten moment se nahrávka jakoby „zavře“. Výsledný efekt je pak zcela opačný, kdy klidná část má větší dynamiku a žádný nářez se tam už vlastně nevejde.

4) Tak určitě tou ztrátou dynamiky. V technických parametrech různých preampů, zesilovačů a způsobů záznamu se dnes uvádí dynamický rozsah hodně přes 100 dB a smíchaná nahrávka po masteringu má dynamiku s bídou jen tři čtyři decibely a ve zvukovém editoru vypadá jako buřt. Ta dynamika tam ve výsledku paradoxně téměř není. Další věc je ta, že při masteringu často dochází k zásahu do poměrů daného při mixu. Kapela či producent pracně vychytají všechny poměry a barvy. Pak se to odveze na mastering, kde se, zjednodušeně řečeno, použije rychlá limitace špiček a komprese, eventuálně další ekvalizace a popřípadě dobarvení dalšími psychoakustickými procesory. V podstatě se zesílí slabé signály a to ostatní je dále zasaženo frekvenční změnou nebo i fázovým posunem. Výsledek může být diametrálně odlišný od původní představy. Špatné nahrávce to může hodně pomoci. U dobré nahrávky jde především o citlivý přístup nebo v podstatě jen o technické úkony. Nejhorší situace nastává u různých CD kompilací a při vysílání v rádiu, kde je použito jakési defaultní univerzální nastavení pro Bacha i pro Vlacha.

5) Doufám, že převládne zdravý rozum a že se bude hledat rozumný kompromis mezi nadupáním nahrávky při zachování dostatečné dynamiky.

6) Pokud je výsledek určen pro digitální médium, tak převážně ne, ale pokud se uvažuje o vydání na klasické vinylové desce, tak tam mohou být moderní postupy určené pro CD a DVD téměř destruktivní. Tam je využití dynamiky odlišné, včetně zúženého přenosu frekvenčního pásma. Tomu je dobré přizpůsobit již mix a odfiltrovat frekvence, které budou v konečné fázi stejně ořezány, a tak pracovat s materiálem, který bude opravdu využitý. Vývoj šel postupně a stará nahrávka se dá dál komprimovat, mohou se odstranit rychlé špičky, trochu to roztáhnout na obou koncích frekvenčního spektra a toho využít k našlapání celé nahrávky. Opačně to ale nefunguje.

7) Nevyhýbám se jim a mají své opodstatnění. V dobách, kdy přišel Aphex se svým Aural Exciterem, se tím proháněly téměř všechny nahrávky. Bylo to ale tak drahé, že se za to platilo po vteřinách délky skladby. Takto upravené nahrávky se za ta léta v našich uších už jakoby zakořenily. Dnes už to není žádný problém, ale chce to velmi citlivý přístup.

8) Tak v první řadě musí všichni hrát co nejvíce nahlas : -). Ale zas tak velká legrace to není. Vyžaduje to přesné a razantní hraní od všech muzikantů. Ta energie tam musí být v prvopočátku. A pak je to práce s kombinováním frekvencí jednotlivých nástrojů.

9) Tady je trochu problém v tom, jestli se má prosadit momentálně. Jsou takové módní vlivy, že CD jednu dobu zní jakoby s prezencí, potom zas hodně plně a kulatě. Vzpomínám si na jednu desku Aerosmith, kde bylo použito na celek skoro padesátiprocentního dozvuku. Ti si ale mohou dovolit všelijaké kousky, a fanoušci z toho budou stále nadšení. Bylo to odvážné, ale asi to ničemu neuškodilo a já si na to pamatuji dodnes. No a to je ta druhá věc, jestli se to prosadí mezi ostatními nahrávkami i po létech. Naprosto mě fascinují AC/DC. Ti v nahrávkách mají i tu sílu, při zachování maximální dynamiky už od počátku. Ti to mají na CD tak jako na koncertě. Na druhé straně třeba Chris Rea má úžasné plné a dynamické nahrávky, ale rozdíl v té hlasitosti je markantní. Na to bych málem zapomněl. Nahrávka trpící loudness war, to jest především ztrátou dynamiky, se dobře rozezná i na průměrném PA. Já si to kontroluji ve velké místnosti asi o 150 m3, kde se to pozná už na první poslech. Nesmí to být placatý.

Kakaxa

Zvukař a majitel studia 3Bees

1) To se ptáš s křížkem po funuse, Jezz., podle mne tohle závodění už dávno opadlo, všem jde spíš o kvalitu té hlasitosti. Cílem je namíchat to tak, aby to znělo hlasitě i bez šílené limitace. A především: čím méně partů tam je, čím chytřejší aranžmá, tím lépe a přirozeně hlasitěji to zní.

2) Jistěže děláme, žijeme mezi lidmi, všichni se měníme. Nicméně už dávno víme, že nemusíme udělat všechno, co můžeme, to už nás učila maminka... Dokážeme přebít hlasitostí cokoliv, ale nechceme to. Máme několikero referencí, o kterých víme, že „tohle už je moc“. Takže se obecně snažíme být pod touhle úrovní. Na druhou stranu si držíme přibližnou úroveň ostatních referencí, u kterých nám zvuk sedí. K celé problematice bych ještě rád podotknul, že chápu, že se teď vede taková ta kampaň za dobrou věc, protože se něco přehnalo na jednu stranu. A že když se chceme vrátit do rozumných mezí, že musíme zdvihat varovně prstík a říkat „fuj, fuj, to je špinavé, po tom budeš nemocný“. Nicméně, já si nemyslím, že bez komprese a limitace je to automaticky lepší, vidím to případ od případu, někdy hrubé natlačení je právě to pravé, prostě svoboda tvorby, žádné škatulky, omezení, výkazy a kolonky, prosím...

3) Zkresleně to zní především z rádií, to je teprve prasárna! Našlapanou v pozitivním smyslu vidím takovou, která si stále drží nějakou plastičnost, hrany zvuku. No prostě, když se mi to líbí. (Teda, tyhle kryndy o muzice, to je stejně pěkná volovina...). U nahrávky, zkreslené přecpáním limitéru mne ruší především házení zvuku/nástrojů nahoru dolů, topení a vylézání, jako bych ze změti rváčů na vteřinu zahlédnul vždycky jen šílený pohled jednoho z nich. Ani bych tomu neříkal „dýchání“, jde spíše o „kašlání“ nastydlé nemocné chudinky : -)

4) Přebuzení může být hezké, může to nahrazovat agresivitu hlasitosti koncertu, je to pak na poslech, když má člověk náladu na něco ostřejšího, v jiné náladě taková nahrávka unavuje. Rozlišoval bych přeplácené aranže s přepálenou kompresí a limitérem, oproti průzračným geniálním aranžím, které můžou nacpané do limitéru znít zcela kulerváčsky. Na mikroúrovni se kompresí ztrácí přirozené barvy, vylézají pazvuky, všechno se pere, jako když dáte do pračky moc prádla. Vyleze vám to hodně zmačkaný... Na makroúrovni pak zní sloky hlasitěji a lépe než refrény, skladby s čistými kytarami lépe než ty se zkreslenými, z muziky se stává stálý splývající proud, kalný tak, že se vám po něm nechce plout... A nejhorší je, že jsme si na tohle už všichni naprosto zvykli...

5) Nikam, tohle skončilo, trend je už opačný. Nastává éra kultivace. Já jsem nenapravitelný optimista!

6) Ano, u vinylu je to věda a musí se na to zcela jinak. A jestli máš na mysli vysílací médium, tak jistě, když má jít o rádiový hit, bereme úrovně vážně, když jde o svébytné umělecké dílo, které se nechce poměřovat s ostatními způsobem „kdo má z blbečků větší svaly“, tak to pak děláme limitované méně, i skladby mezi sebou mohou mít větší rozdíly.

7) To je super, mám svoje zamilovaná kreslítka - ale všeho s mírou, jejda... Lepší je také dělat to adresně jen na určitých partech ještě v mixu, při masteringu bych byl opatrný, tam se to lehce přežene, a podepíše se to na podprahovém dojmu, který z toho posluchači pak mají.

Na závěr: Stojí to čas a peníze, které většinou v Čechách chybí na zařízení i na práci, a mnohdy o dobrý výsledek ani nikdo nestojí. Takže je to čistě akademická debata - v Česku.