Bylo by velkou chybou, kdybychom v našich seriálech opomenuli něžné pohlaví – jak sami víte ze zkušenosti z běžného života, rozhodně se to nevyplácí. Ale vážně, v rámci Kytarových velikánů uvedeme občas nějakou kytaristku, souhrnný přehled o útlých, křehkých ručkách na hmatníku jsme však, až na jednu hodně dávnou výjimku, v našem seriálu ještě neuvedli. Takže to velice rychle napravíme (koneckonců, ani u Kytarových velikánů na to nezapomeneme).
Napadá mě, že ještě před miniprofily výrazných kytaristek by při této příležitosti vůbec nebylo na škodu se trochu zamyslet nad všeobecným postavením ženy v soudobé hudbě. Ač se to totiž mnohým na první pohled třeba nezdá, najdeme mezi nimi i takové osobnosti, které měly výrazný, nebo dokonce přímý vliv na vývoj rockového fenoménu (včetně blues a do pop rocku směřujících struktur), a to jak z hlediska celkového významu (viz za všechny například Janis Joplin, Billie Holiday, Bessie Smith, Ma Rainey, Debbie Harry...), tak i z hlediska skladby (například Nancy Wilson, Sue Foley, Melissa Etheridge, PJ Harvey, Suzanne Vega...), nástroje (například Memphis Minnie, Bonnie Raitt, Lita Ford, Debbie Davies, Ani DiFranco, Shemekia Copeland, Liz Phair...) či výrazu (například Joan Jett, Chrissie Hynde, Joni Mitchell, Bonnie Lee, Koko Taylor, Courtney Love, Alanis Morissette, Sheryl Crow, Nina Gordon...).
Je samozřejmé, že na těchto stránkách nemůžeme uvést vyčerpávající seznam všech kytaristek, které se jak v předchozích, tak i v současných dobách ocitly na pódiu či ve studiu. Při výběru do miniprofilů jsme tedy vycházeli z několika hledisek. Předně šlo o to přiblížit z hlediska našeho seriálu kytaristky (takže o představitelkách dalších nástrojů včetně zpěvu se zmíníme ve všeobecném úvodu). Přednost jsme také dali kytaristkám „elektrickým“, v potaz jsme vzali i obecný význam dané osobnosti a její vliv na celkovou scénu rockové a bluesové kytary obecně. To sice trochu znevýhodnilo některé kytaristky pohybující se v méně „profláklých“ žánrech, ale i na ty jsme pak v závěrečných mikropřehledech u jednotlivých kategorií pamatovali. Ještě poznámka – pro větší přehlednost jsme je rozdělili do několika kategorií (s již uvedeným, v rámci našeho seriálu upřednostňovaným zaměřením). U některých z nich jde o celkové zařazení, protože šíře jejich tvorby nemusí přesně zapadat do určené kategorie. O to nám ale v tomto článku nejde, šlo nám spíše o zpřehlednění seznamu. Takže jdeme na to.
Ženy v rockové hudbě obecně
Jak už jsme uvedli v úvodu, ženy a dívky se v hudbě, o kterou nám dnes jde, dokázaly mnohdy hodně výrazně prosadit. Téma, které vezmeme jen tak letem světem, můžeme načít třeba dvacátými léty minulého století
u „countrystek“ Carter Family a Rose Maddox, ale pravděpodobně by bylo stylovější začít u rhythm and blues a rock and rollu raných padesátých let, kdy bychom mohli narazit na taková jména jako Big Mama Thornton, Big Maybelle či boogie klavíristky Ruth Brown a Laverne Baker. Za zmínku jistě stojí i svým hodně drsným hlasem proslulá Wanda Jackson, která svým podáním rockabilly dokázala inspirovat Janis Joplin.
Šedesátá léta přinesla hodně zmatku, ze kterého vedle Brendy Lee, Connie Francis a Cynthie Weil vyšla v oblasti popu vítězně Carole King, z dívčích vokálních skupin pak Supremes s Dianou Ross. Soul vedle Carly Thomas, Mary Wells, Barbary Lewis a dalších zastupovala především Aretha Franklin.
V rockovém hnutí jako celku byla šedesátá léta jednoznačně ve znamení jak vokálních The Mamas and the Papas, dvojice Sonny a Cher a folkových Joni Mitchell a Janis Ian. Dále pak zejména kalifornských hippies Jefferson Airplane se zpěvačkou a autorkou Grace Slick a samozřejmě Janis Joplin a jejích Big Brother and the Holding Company.
Sedmdesátá léta přinesla vedle glamu Suzi Quatro i dívčí punkovou smršť, zastoupenou například formacemi Slits a Raincoats. Následné postpunkové a novovlné hnutí pak v tomto ranku charakterizovala jména Patti Smith, Debbie Harry a dalších.
Jejich následovkyně se dokázaly dostat až na posty superhvězd, jako se to kupříkladu „přihodilo“ Annie Lennox či Chrissie Hynde. V následujícím období také ale přišel pop, kde vedle některých kvalitních, nadčasových záležitostí (ABBA) vzešlo i hodně balastu podpořeného pouze vysoce profesionální prací managementu.
Madonna, Janet Jackson, Donna Summer, Patti LaBelle – ty tvořily náplň středního proudu, ale existovala zde ještě další jména. Například Fleetwood Mac s Christinou Perfect (později McVie) a Stevie Nicks, Heart s Nancy a Annou Wilsonovými, písničkářská Melissa Etheridge a samozřejmě Joan Jett a Bonnie Raitt.
Následující dekáda přinesla další snůšku umělkyň reflektující na konec osmdesátých a začátek devadesátých let. Máme na mysli například Kim Gordon, Kristin Hersch, později se vynořily takové skupiny jako L7, Babes in Toyland, 7 Year Bitch včetně Hole s hodně výraznou osobností Courtney Love.
Devadesátá a následná léta pak byla z hlediska feminizace hudby charakterizována na jedné straně kontroverzními umělkyněmi typu Björk a Sinead O’Connor, na druhé straně se dokázaly prosadit k syrovějším strukturám orientovaná PJ Harvey, pop-alternativní Liz Phair či přímočará Tara Key (původně od Antietam). Vedle již zavedených jmen minulého období můžeme z těch výraznějších v současnosti jmenovat například Tarju Turunen, která svou prací u Nightwish inspirovala řadu dalších zpěvaček a souborů. U Nightwish ovšem již není...
Rocková scéna
Virtuózky
Jennifer Batten
* 29. ledna 1962, Montour Falls, New York, USA
Výrazná technička, známá zejména pro obouruční tapping, autorka několika instruktážních videí na toto téma, lektorka na G. I. T., účastnice mnoha prestižních projektů.
Její tvorba zahrnuje širokou stylovou oblast, počínaje bluesovou hudbou přes jazz a world music až k metalovým smrštím. Nevyhýbá se ani klasické kytaře.
Do světla ramp pronikla až jako členka doprovodné sestavy na turné Michaela Jacksona. Zde si vytvořila jméno (byť v Jacksonově stínu) a hlavně kontakty, což jí dopomohlo k výrazné desce Above, Below and Beyond (1992). Poté založila band The Immigrants, kde se vyznala z lásky k bluesové muzice a feelingu Jeffa Becka (s ním se podílela i na realizaci Who Else! a You Had It Coming).
Nejraději hraje v triu. Oblíbenými nástroji jsou ibanezy, sabre a od začátku devadesátých let Washburny Maverick.
Lita Ford
* 19. září 1958 (vlastním jménem Lita Rosanna Ford), Streatham, London, UK
Atraktivní, velmi dobrá hardrocková a hard & heavy rocková kytaristka, které se po rozpadu Runaways, jejichž byla členkou, podařilo zbavit adolescentního nádechu prezentace tvorby (Joan Jett s tím zápasila marně).
Tato obdivovatelka Tonyho Iommiho a Ritchieho Blackmorea se sice proslavila působením v Runaways, ale jako svébytnou kytaristku s velmi solidní technikou a osobitým feelingem ji začala kytarová veřejnost brát až po nástupu na sólovou dráhu. Zejména LP Lita (1988) se jí povedlo včetně hitu Close My Eyes Forever, kde jí zazpíval i Ozzy Osbourne. Další alba, zejména Dangerous Curves (1991), měla tu smůlu, že přišla v době, kdy se světem začal prohánět grunge. Zda se jí podaří vrátit, je otázka...
Oblíbenými nástroji jsou BC Rich Warlock a Mockingbird, dále gibsony SG, explorery a les pauly.
Další výrazné rockerky
Joan Jett
* 22. září 1958 (vlastním jménem Joan Marie Larkin), Philadelphia, Pennsylvania, USA
Nesmírně vlivná osobnost, která výrazně přispěla k feminizaci rockového světa. Vliv na řadu dívčích kapel.
Upozornila na sebe jako členka Runaways (např. Live in Japan, 1977), kde se brzy rozhádala s Litou Ford. Důvodem byly neshody o dalším směřování tvorby kapely. Jett preferovala stadiónové popěvky a la Gary Glitter, Ford chtěla zabrousit spíše do hard rocku.
Po jejich rozpadu zformovala Blackhearts a založila, jako první žena v rockové historii, svůj label – Blackheart Records. Po dobře přijaté první desce přišel celosvětový hit I Love Rock‘n’Roll následovaný další předělávkou, Crimson and Clover. Po vyzrálém albu Up Your Alley (1988), nominovaném na Grammy, zhodnotila Jett svůj vztah ke cover verzím velmi zajímavým LP Hit List (1990), kde najdeme řadu skladeb od Sex Pistols přes ZZ Top po Creedence Clearwater Revival.
Dodnes je pódiově i studiově činná (například Sinner, 2006).
Oblíbeným nástrojem je Gibson Melody Maker.
Chrissie Hynde
* 7. září 1951, Akron, USA
Výrazná postava osmdesátých let a určující osobnost Pretenders, jedné z nejvlivnějších formací počátku tohoto období. Chrissie nezlomila ani smrt sólového kytaristy Jamese Honeymana-Scotta a baskytaristy Peta Farndona a udržela punc výjimečnosti této kapely (a tím i své osoby) až do dnešních dnů.
Vedle svého zpěvu bývá všeobecně ceněna právě pro svou doprovodnou hru, která dodává jejímu repertoáru onen naléhavý, někdy až zneklidňující, ale v každém případě nepřehlédnutelný nádech (viz například Brass in Pocket či Back on the Chain Gang). Z tohoto hlediska si nejvýrazněji zahostovala na albech Neila Younga.
Oblíbenými kytarami jsou fendery telecastery a jejich kopie (Halken).
Nancy Wilson
* 16. března 1954, San Francisco, California, USA
Spolu se svou sestrou frontwomen Heart, kapely, v níž se folková éteričnost mísila s hlubokou láskou k hard rocku sedmdesátých let. Jejich alba se s oběma těmito póly dokázala vyrovnat, a to s neobyčejným nadhledem ženské rafinovanosti. Nancy ve své tvorbě prokázala, že má ráda nejen feeling Jimmyho Page a Lindseyho Buckinghama, ale že jí není cizí ani čistě akustické předivo skladeb, jemuž dala přednost ve formaci The Lovemongers.
Během osmdesátých let vyrostla z Heart stadiónová kapela, která těžila zejména ze zavedené formule úspěšných alb Heart (1983) a Bad Animals (1985), plných nápaditých, melodických riffů a nosných rockových balad. Její vliv není ani v současné době zanedbatelný (ovšem spíše jen díky masivním vydáváním nejrůznějších Greatest Hits a Best of...)
Dobře se uvedlo i její akustické live album Live at McCabe’s Guitar Shop (1999), kde najdeme předělávky od Paula Simona, Joni Mitchell a Petera Gabriela...
Oblíbenými nástroji jsou fendery stratocastery a washburny.
Liz Phair
* 17. dubna 1967, New Haven
Vysoce atraktivní a odborníky uznávaná představitelka fúze indie rocku s klasickými písničkovými strukturami konce osmdesátých let. Přes žebříčkové úspěchy jejích alb (například Exile in Guyville, 1993, Liz Phair, 2003), kde hraje výraznou roli i odvázaná, provokující textová stránka, se ale prozatím nedokázala výrazně prosadit na kytarovém trhu.
Kritiky často nazývána jako „královna alternativní kytary“. Toto označení, platné více začátkem devadesátých let, v současné době nenásilně vplynulo spíše do poprockových vod. Řezavost jejího přístupu se ale ani na těchto albech neztrácí (například Why Can’t I).
Její kariéra trpí špatným managementem a neochotou firem k masivnějším promotion akcím.
Oblíbeným nástrojem jsou fendery stratocastery.
June Millington
* 1949, Manila, Luzon, Filipíny
Multiinstrumentalistka (vedle kytary a baskytary i bicí, klávesy, perkuse...), která dokázala, že ani v MOR nemusí žena zastávat funkci pouze „uječeného křoví“ (její vlastní výraz). Jako členka kapely Fanny vydala řadu velmi úspěšných alb, špatně si nevede ani její sólová práce (Ticket to Wonderfull, 1993) plná sžíravých textů na soudobý svět a postavení ženy v něm.
Duchovní otec, lépe řečeno matka projektu IMA, Institute for the Musical Arts, na jehož chodu se podílí i Bonnie Raitt, Linda Tillery a další muzikantky. Spolupracovala i s Barbrou Streisand, účastnila se projektů Linq a Bitch a dalších.
Oblíbenými nástroji jsou fendery stratocastery a gibsony les pauly.
Další významná jména
v celkovém přehledu
Seznam výraznějších rockerek by nebyl úplný, pokud bychom se v oblasti hard rocku a heavy metalu nezmínili o Kelly Johnson z divokých Girlschool, která svůj výraz vystavěla na rychlosti a technice hry (Demolition, 1980). Dále Jane Kuehnemund, v dobách slávy jejích Vixen řazené hardrockovým feelingem sól k Nancy Wilson z Heart (Vixen, 1988). Patří sem nejen éterická, ale i energická Texasanka Carla Olson, známá nejen svými sólovými alby (Live, 1991, The Ring of Truth, 2001), ale i poměrně rozsáhlým hostováním (s Johnem Fogertym, Donem Henleyem, Erikem Johnsonem, Mickem Taylorem a dalšími) s vysoce osobitým vkladem jejího feelingu.
Do oblasti punkové vyzývavosti a alternativního přístupu bychom pak mohli zařadit takové dvojice, jako jsou např. Emma Anderson (v současné době vede indie-pop formaci Sing-Sing) a Miki Berenyi z Lush (Lovelife, 1996), proslulé svou souhrou, a Suzi Gardner s Donitou Sparks, které na začátku devadesátých let tvoří základ velmi vlivné formace L7, často se hlásící ke scéně Seattle (Smell the Magic, 1991).
Ze jmen koketujících do určité míry s novou vlnou, bychom pak mohli uvést dvojici Charlotte Caffey a Jane Wiedlin Go-Go’s, kapely, která se na vlně svých hitů We Got the Beat, Vacation a Head Over Heels dokázala dlouho udržet ve všeobecném povědomí (a to dodnes, po jejich reunionu). Během rozpadu v devadesátých letech působila Caffey v kapele jejich zpěvačky a Wiedlin natočila sólová alba.
Bluesová scéna
Virtuózky
Bonnie Raitt
* 8. listopadu 1949, Burbank, California, USA
Zcela výjimečná žena ve světě kytary, vládkyně kategorie Best Slide Guitarist ankety časopisu Guitar Player, autorka patnácti sólových alb, z nichž mnohá dosáhla na post platiny, host na více než stovce alb. Jako třetí žena v historii byla uvedena do rock and rollové síně slávy, zakladatelka kytarové nadace, duše projektu Fender Guitar Project.
Patří mezi nejvlivnější hráče s bottleneckem obecně. Počínaje debutem Bonnie Raitt (1971) až do prozatím posledního alba Souls Alike (2005) patří většina jejích desek mezi uznávanou, všeobecně respektovanou stránku světové bluesové kytary.
Oblíbeným nástrojem jsou fendery stratocastery, zejména její model z roku 1965, přezdívaný „Old Brown“.
Debbie Davies
* 22. srpna 1952, Los Angeles, USA
Nejnovější a zároveň s přehledem nejznámější jméno v oblasti ženského kytarového blues. Ctitelka Erika Claptona. Upozornila na sebe již jako členka Maggie Mayall and The Cadillacs, poté působila u Alberta Collinse a Fingers Taylor & The Ladyfinger a roku 1991 sestavila vlastní Band. S obměnami v jeho sestavě natočila řadu alb, která, včetně prozatím posledního All I Found (2005), jsou plná energie a bluesového feelingu s velkým respektem k písničce jako takové. Její skladby i verze převzatých věcí totiž nemusí oslovit „pouze“ bluesově nadšené posluchače...
Oblíbeným nástrojem je Jim DeCava signature model a dva fendery stratocastery, 1962 Reissue a Tex-Mex Strat.
Ellen McIlwaine
* 1. říjen 1945, Nashville, USA
Méně známá tvář ženského blues, která na sebe strhla pozornost už počátkem sedmdesátých let jako leader kapely Fear Itself. Po méně výrazných deskách osmdesátých let se dokázala vrátit (Women in (E)motion,1998, Spontaneous Combustion,2002) a její slide hra ji opět vynesla na zasloužené místo. Protože jí však chybí kvalitní repertoár, nedokázala se vymanit ze stínu Bonnie Raitt, pro nedostatek určité bezprostřednosti ji „převálcovala“ i Debbie Davies...
Klasičky blues
Memphis Minnie
* 3. června, 1894 nebo 1897 (vlastním jménem Lizzie Douglas), Algiers, USA
Klasická představitelka memphis blues, se všemi svými manžely hrála na kytaru, nejpozoruhodnější nahrávky vzešly ze spolupráce s Joem McCoyem, se kterým od roku 1929 nahrála přes sto skladeb. Minnie jich má celkem na kontě přes dvě stě padesát. Na rozdíl od svých vrstevníků a vrstevnic (kterých ovšem vedle Rosetty Tharpe a Sister O. M. Terrell opravdu není mnoho) byla úspěšná i komerčně. Kritici se o ní zmiňovali pochvalně a publikum ji doslova milovalo. Stala se inspirací pro řadu kytaristů, a to zejména díky své hře prsty, kdy kombinovala jednoduchou, ale výraznou melodiku s dynamickým, někdy až swingovým doprovodem. Proslula i svými častými vyhrávkami. Mnohé skladby se staly určujícími jak pro akustické, tak i pro městské, později elektrifikované blues jako Bumble Bee Blues, Ice Man, Moaning The Blues, Me And My Chauffeur Blues, Shake Mattie, která obsahuje dnes již klasickou instrukci „shake, rattle and roll“ a zejména pak When the Levee Breaks, kterou převzali i Led Zeppelin. Minnie zemřela roku 1973 v ošetřovatelském domě v Memphisu.
Přehled představitelek
dalších scén
Folková, folkrocková scéna
Významné osobnosti folkové kytary jsou zcela jistě zastoupeny dvěma jmény – Joan Baez a Joni Mitchell. První z nich (* 9. ledna 1941, State Island, New York, USA) proslula spoluprací s Bobem Dylanem, jedním z uměleckých vrcholů byla její účast na Woodstocku. I když sama skládá, nemalou část jejího repertoáru tvoří převzaté skladby. Oblíbenými kytarami jsou martinky.
Joni Mitchell
(* 7. listopadu 1943, vlastním jménem Roberta Joan Anderson, Fort McLeod, Alberta, Canada), vedle martinek hrající i na elektrické kytary (Ibanez George Benson), se prosadila skladbou Woodstock, kterou následně ještě více zpopularizovali Crosby, Stills, Nash & Young. Velký ohlas včetně cen Grammy měla i její k jazzu laděná alba, na kterých spolupracovala s mnoha umělci včetně Pata Methenyho. Velmi vlivná osobnost.
K dalším významným jménům bychom pak mohli zařadit Joan Armatrading, často srovnávanou s Joni Mittchell, Mary Chapin Carpenter, Ani DiFranco, Tanju Donelly, Mae Morse, Victorii Williams a další.
Všeobecné dodatky
Tento seznam bychom z obecného hlediska ještě měli doplnit dalšími jmény, mezi něž rozhodně patří třeba Badi Assad jako zástupkyně hráček na klasickou kytaru, dále Kat Bjelland z post HC & novovlné kapely Babes in Toyland (To Mother, 1991), Susanna Hoffs a zejména Vicki Peterson z poprockových The Bangles (Different Light, 1986), Donna Mathews a Justine Frischmann z garážových Elastica (Elastica, 1995), folkrockové duo Indigo Girls s Amy Ray a Emily Saliers (Indigo Girls, 1989), Garbrielle Glaser z crossoverových Luscious Jackson (Natural Integrients, 1994), Anna DaSilva z punk & reggae formace Raincoats (Odyshape, 1981), Stefanie Surgent ze seattleského dívčího kvarteta 7 Year Bitch (Sick’Em, 1992), kterou po její smrti z předávkování vystřídala Roisin Dunne (Viva Zapata, 1994), Naoko Yamano z japonských, postupem doby spíše poprockových Shonen Knife (Happy Hour, 1998), Viv Albertine z britských punkových Slits (Return of the Giant Slits, 1981), Manuela Rickers z německých X-Mal Deutschland (Toscin, 1984), hodně čerpajících z tvorby Siouxsie and the Banshees a řada dalších...
Tak ať vám to šlape, holky.
