Pokud struny měníte jednou za půl roku, či pravidelně o Vánocích, neztrácejte čas a nalistujte si jiný článek...
Jak vlastně kytaru ladíme?
"Když si nejsem zrovna jistej, tak zvednu telefon, a naladím", řekl by americký muzikant, neboť ve většině oblastí zní ze sluchátka jako oznamovací tón komorní A (440 Hz). Pomineme-li různé experimenty, používá se víceméně stejnoměrné temperované ladění - stejně jako u většiny levnějších klavírů (špičkové nástroje používají povětšinou některé z rodiny tzv. dobře temperovaných ladění a špičkoví klavírní interpreti si vozí ladiče sebou...). My to máme na kytaře složitější, přitom je jedno, jestli ladíte standardně (E, A, D, g, h, e), nebo používáte různá alternativní ladění. Naše možnosti mikroladění jsou omezené konstrukcí. Na běžných kytarách můžete použít náznaky mikroladění pouze mezi strunami, pražce vám nejspíše zůstanou rovnoměrně rozmístěny, tak jak to odpovídá stejnoměrnému temperovanému ladění. (Další omezená možnost je nastavení oktáv. Více bude uvedeno v souvislosti s laděním Buzz Feiten.) Chcete-li experimentovat obdobně jako klavesoví hráči s různými mikroladěními, pak asi sáhnete nejspíše po nějaké mikrotonální kytaře a začnete se potýkat s větším množstvím pražců než jste byli doposud zvyklí, nebo si pořídíte bezpražcovou kytaru. Objevily se i nápady typu FlexiFrets - pražce (které lze snadno přidat a odebrat) nebo na magnetech přidržované výměnné hmatníky. Opomeneme jistou možnost nechat si udělat sadu kytar laděných do určitých tónin obdobně jako foukací harmoniky... (pravda je, že někteří by vystačili se dvěma, třema kytarama... tak mě napadá, zrovna tak by mohli mít třeba tříkrký model a na každém krku naladěný od výrobce jeden akord...). Ale opět trochu vážně, běžně se setkáme s kytarou v temperovaném ladění a dnes ještě s laděním Buzz Feiten. Toto mikroladění zjískává oblibu a často bývá dodáváno na zakázkových modelech předních kytarářů (připravte si tučně vykrmené prasátko s alespoň 5000 USD). Chráněno je patentem, jehož předmět a skutečnost, že byl vůbec přijat (vzhledem k existenci jiných patentů), může někoho udivit. Nicméně věc samotná funguje a zní příjemně, ostatní je otázkou příjmů autorů a právníků... Továrny, jež Feitenův (a Backův) patent používají na svých kytarách, není třeba jmenovat, neboť sami tento fakt inzerují.
Problematika ladění není zase až tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Temperovaných ladění je spousta a dodnes se vedou diskuze, jak vlastně temperovat, jak hrát hudbu, jež byla psána původně pro jiná ladění atd.
Pro představu uvedu několik nejběžnějších temperovaných ladění. Číslice znamenají odchylky v centech od stejnoměrného temperovaného ladění (dále již jej budeme nazývat zkráceně - temperované). Zájemce o tuto tématiku bych odkázal na stránky Tuning & temperament bibliography (www.xs4all.nl/ ~huygensf/doc/bib.html), či knihu Tuning: Containing the Perfection of Eighteenth-Century Temperament, the Lost Art of Nineteenth-Century Temperment and the Science of Equal Tempermet, kterou napsal Owen H. Jorgensen.
Tabulka nejběžnějších temperovaných ladění
Zjednodušeně lze říci, stejnoměrné ladění zní stejně "dobře" ve všech tóninách (někdo by mohl říci spíše stejně špatně...), zatímco jiná ladění znějí "lépe" v některých tóninách a "hůře" v ostatních. Dále lze uvést, že jednotlivé tóniny ztrácejí své charakteristické barvy oproti jiným laděním. V příloze najdete pro zajímavost, jak by jednotlivá mikroladění změnila kytarový hmatník.
Naší pozornosti by neměla uniknout zajímavá moderní ladění, jež využívají rušícího se efektu "canceling out", způsobujícího, že akordy (ačkoliv produkují zázněje) znějí čistěji, než by ve skutečnosti měly. Jedno takové ladění se nazývá zkratkou EBVT (Equal Beating Victorian Temperament) a má pro kytary nezanedbatelnou výhodu - vykazuje jedny z nejmenších odchylek od stejnoměrného temperovaného ladění, což v praxi znamená nejméně "pokroucené" pražce. Najde-li se kytarář ochotný něco takového vyzkoušet, rád dodám podrobnosti.
Kytaráři používají většinou k výpočtům umístění pražců poměr 18/17, které popsal známý Vincenzo Galilei ve Florencii roku 1581 ve svém díle Dialogo della musica antica e moderna. Avšak ani slavný Vincenzo Galilei není považován za objevitele, neboť nejčastěji je zmiňován Hu Tcheng-Thyen, anebo jeho o tisíc let později žijící krajan princ Tsai-Yu (oba Číňané). Podstatné pro nás jest, že toto pravidlo v sobě zahrnuje jistou kompenzaci, neboť rozmisťuje pražce tak, že interval neodpovídá přesně půltónu, ale je zmenšen o jeden cent (půltón se dělí na 100 centů, oktáva má tedy 1200 centů). Vlastně použijeme o malinko "větší" krk, než by odpovídalo menzuře nástroje. Později se k této metodě kompenzace ještě vrátíme. Následující tabulka znázorňuje poměry na hmatníku při použití pravidla 18/17. Jistě vnese trochu světla, udává hodnoty v centech a odchylku od temperovaného ladění:
Tabulka odchylek pravidla 18/17
(v centech)
Vnímavý čtenář by na tomto místě mohl podotknout, že tedy vlastně používáme jiné než temperované ladění, nesmíme však zapomentout, že struna se při zmáčknutí protáhne, čímž se zvýší její tón, a jak se ukáže, tato kompenzace, kterou přináší pravidlo 18/17, nebude stačit.
Je to vůbec potřeba?
Nebude na škodu pár slov o důvodech, proč se pídit po přesnosti ladění, která je mnohem vyšší než nejlépe školený sluch muzikanta. Když jsem loni začal pátrat po přesné ladičce, často jsem se setkal s úsměvem a dotazem, proč tak přesnou ladičku potřebuji, když to stejně nikdo neslyší, když se kytara tak snadno rozladí v průvanu, ohřátím na "provozní teplotu" pod prsty rozcvičujícího se virtuóza apod.
Vemte si třeba takové ladiče pian, donedávna ladili lépe než jakýkoliv přístroj. Teprve s příchodem přístrojů používajících k měření řadu alikvótních tónů se výsledky ladiček vyrovnaly člověku. Jedním takovým špičkovým zařízením je Veritune, měřící 8 alikvót s přesností 0,01 centu, zachycující bez problémů enhrmonicitu struny. Pro majitele PDA (s Pocket PC) existuje velmi zajímavá alternativa TuneLab Pocket, jež je sice primárně určena pro ladění pian, ale pro účely ladění kytar by posloužila též velmi dobře (opět samozřejmě pracuje s enharmonicitou strun a alikvótními tóny). Zmíněný program existuje též pro PC. Přestože stojí zlomek ceny Veritune, stále je to asi tolik, co levnější PDA...
Tajemnem opředení výrobci drahých super nástojů, kteří si ovšem za své výrobky nechávají, též skvěle zaplatit, patrně mají nějaké kouzlo, kterým obdaří své kytary, jež pak lahodí oku a hlavně i uchu muzikanta... Jistě, umělecké zpracování a dokonalé řemeslné provedení má své kouzlo, ale ladění je naprosto empirická záležitost.
Vžitý jest mýtus, že kytara nemůže nikdy pořadně ladit (a hlavně, že se s tím už nedá moc udělat) a chcete-li nahrát ve studiu kytarový doprovod tak, aby akordy nehoupaly, musí se naladit jeden akord, nahrát, pak naladit další akord, nahrát, atd. a střihat a střihat... Připouštím, že existují případy, kdy něco takového můžete chtít záměrně provozovat i na excelentně ladící kytaře.
Sehnat dnes dobře ladící nástroj není problém, tak jako dříve, a ještě nakonec uvidíme, že nemusí být nutně nedostupně drahý.
Centy a zázněje
Tak tedy, proč tak přesnou ladičku? Trochu snad napověděly předešlé odstavce... Říká se, že školené ucho muzikanta rozliší dva centy absolutně, a má-li možnost srovnat s referenčním tónem, pak obvykle ještě mnohem více. Připomeneme si, že půltón se dělí na 100 centů (ne však lineárně, ale logaritmicky, analogií může být představa kytarového hmatníku, kde by nebylo na oktávu 12 pražců, nýbrž 1200 pražců). Pravda, rozdíly jsou to malé, pro mnohé neslyšitelné, ale při vícehlasu jsou i dva centy až moc, a navíc vznikají takzvané zázněje (periodicky se opakující změny hlasitosti) - lidově řečeno - akordy "houpou", kytara se nerozehraje a nevzniká nepopsatelné kouzlo "obláčků" vyšších harmonických kmitočtů, které dodává akordu nádhernou barvu. I tolik ceněný sustain se zkrátí oproti správně ladící kytaře, neboť zázněje ubírají strunám energii. Pro lepší představu: u fixní kobylky akustických kytar se obvykle podaří využít přibližně 5 % energie strun. Uznávaný kytarář John Gilbert vyvinul kobylku, která přenese 7 % (tedy o 40 % více...), což se projeví jako výrazné zvýšení hlasitosti nástroje. Proč se přenese tak málo energie je dáno velkým rozdílem akustické impedance mezi strunou, kobylkou a dřevem, obdobný problém lze pozorovat i na nultém pražci. Zaobírat se rozvahami a hledáním optimálních materiálů z hlediska akustické impedance by bylo nad rámec tohoto článku, pro zajímavost postačí uvést, že např. pro běžné kovové struny se jeví akustická impedance slonoviny (a její úspěšných imitací) téměř optimální (liší se v závislosti na materiálu strun od 0,3-1,5 %). Navíc moderní technologie kompozitních materiálů nabízí možnost volby akustické impedance, tvrdosti i frekvenční charakteristiky.
Vraťme se ještě na chvíli k záznějům. Z povahy konstrukce pražcové kytary a z temperovaného ladění plyne, že se těžko zbavíme záznějů na terciích a sextách, ale měli bychom určitě "srovnat" zázněje oktáv, kvart a kvint. Sami si můžete vyzkoušet, co takový třícentový zázněj udělá na prázdné struně D. Zmáčkněte strunu A na pátém pražci a zahrajte silným úhozem obě struny (A, D). Máte-li dobře naladěno, zázněj nevzniká a tóny by měly dlouze doznívat. Nyní protáhněte mírně tón na struně A tak, aby vznikl zázněj opakující se přibližně po 4 sekundách (což na tónu D odpovídá zhruba třem centům, na tenkém e by se zázněj opakoval již za 1,7 sekundy). Porovnejte délku a hlasitost tónů v obou případech. Vnímavý čtenář může opět namítnout: "Tak nevím, jednou jsou ty zázněje dobrý, viz. EBVT, pak jsou zase špatný..." Dá se to tak říci... Při hraní akordů vám budou nejvíce vadit zázněje mezi stejnými tóny nebo tóny lišícími se o jednu a více oktáv. Pak přijdou na řadu kvarty a kvinty, atd... A ještě na závěr tohoto odstavce jeden postulát - mikroladění mění barvy tónin.
Jak to tak chodí...
Stačí pár centů (většinou navíc), a jinak i dost slušně ladící kytara nehraje tak, jak by mohla. Jako naschvál přibudou centíky zrovna tam, kde je je jich už tak dost díky temperovanému ladění... Řada muzikantů koupí nástroj s exportními strunami, a posléze natáhne své vyzkoušené sady, což velmi často jsou struny "měkčí", čímž povětšinou dojde k mírnému zhoršení intonace. "Tvrdší" struny méně reagují na protažení, což na nekompenzované kytaře obvykle zlepší intonaci. Když jsem poprvé okusil doladěného Seagulla, který již před úpravou ladil ve své cenové kategorii nadstandardně, byl jsem naprosto vedle a trávil hodiny nasloucháním různých akordů po celém hmatníku. Musím ovšem ještě přiznat, kromě přeintonování za použití přesné (strobe) ladičky (kalkulačky, šuplery, pilníků a smírkového papíru), jsem ještě nahradil nultý pražec a kobylku (oboje původně z mikarty) kostí, což se projevilo znatelným zlepšením tónu i sustainu. Dnes má tento nástroj nultý pražec, kobylku i kolíky z TUSQu (umělé slonoviny od firmy Graph-Tech), trim-lock mechaniku a, upřímně řečeno, nečekal jsem až takové zlepšení hlasitosti, sustainu, ale i ušlechtilosti tónu oproti kosti. Doladění intonace odstranilo obvyklé "nesrovnalosti" s tóny a na struně g a d na struně h, s nimiž se potýká i řada řekněme svátečních kytaristů. Obdobné problémy patně řešila např. Yamaha u AES FG signovaného modelu Frank Gambale pomocí FretWaves - australského patentu. Osobně jsem si zprvu myslel, že je to spíše šprým (nebo fetiš) australských surfařů, než seriózní řešení problému (1. a 2. pražec má u výše zmíněného modelu vlnku, jež kompenzuje intonaci gis a cis při standardním ladění). Nechtělo se mi uvěřit, neboť problém není jen u výše zmíněných tónů, ale většinou do jisté míry u všech nižších pražců (obvykle do pátého, pak začíná převládat vliv kompenzace oktávy).
Domníval jsem se, že by se těžko takové řešení dalo nazvat mikroladěním, neboť z celého rozsahu tónů kytary se týká pouze dvou. Nakonec mi to nedalo a začal jsem více bádat a počítat. Nebudeme zacházet do přílišných detailů, ale rád bych poznamenal, že použijeme-li různá mikroladění, začnou se nám pražce "kroutit" (viz. příloha). Vtip je v tom, že mikroladění používají offset 0 centů pro tón a (to však vychází na kytaře dost divoce) "vycentrujeme-li" jiný tón než a, můžeme nalézt takové mikroladění, při němž bude nejvíce "pokroucen" nultý pražec a ostatní půjdou rozmístit s víceméně přijatelnou odchylkou za použití klasicky rovných pražců... Takže se těším, až se mi dostane Frankův signovaný model do ruky.
Vynechme další rozpravy a dizertace na téma různých mikroladění a předpokládejme víceméně dvě nejběžnější kytarová mikroladění - temperované a Buzz Feiten (patent kytaristy/vynálezce/podnikatele Buzze Feitena). Temperované ladění by mělo být pro kytaru s pražci nejlogičtější. Buzz Feiten se mi jeví jako pokus o subjektivně lépe ladící systém pro kytary. Kromě faktu, že se věnuje dostatečně přesně intonaci, snaží se navíc kompenzovat enharmonicitu basových strun metodou používanou u pian po dlouhé generace.
Jak známo, vlivem fyzikálních vlastností strun dochází za určitých okolností k enharmonicitě. Zjednodušeně řečeno, vyšší alikvotní tóny znějí výše nebo níže než by měly. U starých zanesených strun to může činit rozdíl až 10 centů! Máte-li přesnou ladičku, pak na basové struně E můžete tento jev pozorovat - flažolet na 5. pražci bude již níže, než by měl znít. U koncertních křídel se problém částečně řešil volbou delších basových strun, čímž se tento jev zmenšoval. U kytary se příliš tato metoda nedá použít, zatím jsem narazil pouze na kytary Novax, u nichž mají basové struny delší menzuru, navíc si pan Novak nechal toto řešení patentově chránit. Kromě používání co nejdelších strun se kompenzuje enharmonicita strun též samotným laděním. U kytary pak při seřizování oktáv jednoduše pár centů přidáte, takže přesná ladička měřící zakladní tón struny (ignorující vyšší alikvóty) bude ukazovat o pár centů více. Buzz Feiten si nechal patentovat různé varianty těchto přesahů, jež se liší pro basové, elektrické a akustické kytary. Pro úplnost bych měl ještě dodat, že výrobci strun se samozřejmě snaží enharmonicitu strun snížit, zatím nejslibnější se jeví použití titanu. Rád bych takové struny vyzkoušel, ale zatím jsem je nesehnal.
Čím měřit?
Přesnost ladiček běžných na trhu (nejenom na našem), pro účely měření intonace nepostačí. Většina ladiček se vůbec nerozptyluje nad odchylkou 2, 3 ,ale i více centů a má-li zelenou diodku, tak vesele svítí. Je nutno se poohlédnout po něčem podstatně přesnějším. Jedna z ladiček s postačující přesností a přijatelnou cenou je již pár let na světě - Peterson VS-1 Virtual Strobe Tuner, s přesností 0,1 centu, tedy dvacet až třicetkrát lepší než běžné ladičky, můžeme spolehlivě měřit intonaci a být si jistí, že chyba, které se při měření dopouštíme, je pro naše účely zanedbatelná.
O čem to tedy bude?
Představíme si kytary různých cenových kategorií, tak, jak se dostanou do obchodů, tedy více či méně seřízené. Většinou změříme stav, někdy doladíme oktávy a porovnáme. Jak se ukáže, doladění oktáv neřeší vždy intonační problémy dolních pražců (ještě dnes u mnohých kytarářů převažuje názor, že seřízením oktávy a výšky strun na nultém pražci se problém řeší - pravda, u tvrdých strun to tak skoro může být.)
Dlužno poznamenat, že přesné seřízení je platné pouze pro stejné struny (jež nepřekročily svůj zenit), určité rozdíly lze vidět i např. mezi sadami 009 různých výrobců, rozdíly sad 009, 010 a 011 jsou již patrné. To znamená, mimo jiné, že kytara může po výměně "továrních exportních" strun začít klidně ladit lépe...
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pochopením principu seřízení intonace lze přijatelné přesnosti docílit i bez extrémně přesné ladičky. Vyžaduje to však mnohem více času, velmi tiché prostředí, hodně trpělivosti, a vhod bezesporu přijdou i znalosti technik ladičů pian. Na prvních několik desítek kytar rozhodně musím doporučit přesnou (strobe) ladičku (a pak ji asi už stejně nebudete chtít pustit z ruky).
Varování před
živelnými úpravami
Rád bych varoval před živelnými úpravami nástroje podle fotografií nultých pražců, či různých neúplných návodů. Pokud kytara nebude mít stejné struny jako vaše a nebude stejně seřízena (včetně prohnutí krku, výšky strun), je jen velmi malá šance, že dopadnete ideálně. Navíc při běžné menzuře kytary (např. typu les paul) je požadovaná přesnost kompenzace řádově v desetinách milimetru... Firma Gibson udává výrobní toleranci kritických částí kytary (což nultý pražec bezpochyby je) údajem 0,0762 mm...) Je opravdu potřeba, pokud možno, co nejpřesněji změřit nástroj, a teprve poté zvážit možnosti doladění. Vyplatí se zohlednit i způsob hry. K úpravám nelze doporučit ani dražší ladičky, u nás běžně na trhu, neboť mají v lepším případě přesnost ą1 cent (okéno necitlivosti tedy 2 centy). U většiny kvalitních nástrojů pak takovou ladičkou mnoho nenaměříme. Zmíněné 2 centy nám však již v akordu začnou tropit tak trochu neplechu... (navíc při troše smůly a nedodržování základních principů ladění strunných nástrojů, si můžeme "přivodit" rozladění až o 4 centy .) Tím nechci říci, že by takové ladičky na běžné ladění nástroje nestačily. Většina kytaristů stejně nástroj podle ladičky naladí, a pak ještě trochu doladí podle sluchu (není divu, když u běžných malých pódivých ladiček výrobce udává přesnost ą3 centy). Existují však i milá překvapení a výjimky, např. jedna z ladiček (kupodivu v ceně cca 1600 korun) spolehlivě reagovala již na odchylku ą0,4 centu, značku záměrně neuvedu, neboť jsem bohužel stejný typ v obchodě měřil (za účelem koupě pro vlastní potřebu), výsledky se diametrálně lišily a prodejce neměl další kus k prověření. Ale zpět k intonaci kytar; najdou se i kytaristé, kteří vezmou do ruky přesně naladěný nástroj pomocí strobe ladičky a ihned začnou dolaďovat. Dělí se na dva typy:
- Buzz Feiten typ - temperované ladění jim zní příliš ostře (není divu i J. S. Bach používal dobře temperovaná ladění, a ne stejnoměrné temperované ladění, jak se spousta lidí stále domnívá) - lze doporučit ladění Buzz Feiten. No, upřímně řečeno, jen některé tóniny nezní tak "ostře" jako u temperovaného ladění a řada jich zní ještě hůř. Navíc vznikající zázněje nejsou synchronní, a tedy jev "canceling out" se neprojevuje... Přesto všechno se zdá, že tyto kytary lépe ladí, alespoň je jejich ladění a seřízení věnována větší pozornost...
- Typ permanentího ladiče - po nichž je kytara často totálně rozladěná - lze doporučit níže uvedený způsob ladění, nebo zahnání na ústup všemi možnými prostředky...
Kompenzované prefabrikáty nultých pražců
Některé firmy začaly nabízet prefabrikáty kompenzovaných nultých pražců (Earvana, Graph-Tech). Dávám přednost individuálnímu nastavení. Vede mě k tomu fakt, že kytaristé upředostňují různá nastavení, ale i rozteče strun na nultém pražci. Velký vliv na potřebu kompenzace mají samotné použité struny, neudává-li výrobce menzuru, gauge a tenze strun, pro něž je prefabrikát kompenzován, pak jej nemohu s klidným srdcem doporučit. Zatím mi nevyšly dvě kytary stejně kompenzované na nultém pražci, jediná tendence, jež má vždy stejný charakter, se mi jeví vyrovnání kamenů kobylky u kompenzovaných elektrických kytar pěkně téměř do řady (před kompenzací bývají kameny dost neuspořádané, podmínkou nutnou, ne však postačující, jsou struny s vyrovnanými hodnotami tenze).
Výjimkou jsou snad jen klasické kytary s nylonovými strunami, jež vykazují poměrně stejný charakter kompenzace.
Nechci nikoho odradit od koupě takového kompenzovaného nultého pražce, výsledek může být lepší než u původního, chci však naznačit, že nejpřesnější intonace lze dosáhnout pouze individuálně, pokud známe všechny ovlivňující faktory, včetně typu hráče. Jisté je, že špatně umístěný (byť kompenzovaný) nultý pražec problém s intonací nevyřeší, a může být i hůř.
Oblíbený způsob ladění a rychlý test intonace
Osobně preferuji způsob ladění dle Buzz Feitena, jenž je mimochodem téměř identický s postupem kytaráře jménem Paul Guy ze Švédska. (Pozor! Nejedná se o mikroladění dle Feitena, ale o postup ladění.). Způsob je snadno zapamatovatelný i pro začátečníky a nabízí poměrně dobré výsledky i na kytarách hůře ladících. Navíc na dobře seřízené kytaře pak již není třeba žádné finální doladění. Výhodou zmíněného ladění je (kromě nezanedbatelného přínosu cvičení sluchu) schopnost "rozprostřít" mírné intonační problémy kytary po celém hmatníku.
Buzz Feiten doporučuje naladit tenké e (narozdíl od manuálů věhlasné firmy Gretsch, které radí ladit od nejsilnějších strun k nejtenčím), a podle něj pak ladit další struny na souzvuk (s tenkou e strunou) tak, aby nevznikaly zázněje (kolísání hlasitosti tónu) dle následující tabulky. Čísla v hranatých závorkách představují pořadí struny počítané od nejtenčí k nejsilnější (tak, jak často bývá zvykem struny číslovat v kytarové literatuře).
Jak vidno, jedná se o metodu, jež upřednostňuje čisté ladění oktáv, což je snad jeden z mála společných jmenovatelů pro různá ladění (ale i mikroladění).
Vzhledem k faktu, že ladění mají povětšinou tón a jako referenční (s offsetem 0 centů), upřednostňuji poslední dobou obdobný způsob:
Po malém zácviku lze u těchto metod dosáhnout přesnosti lepší než 0,75 centu! Tenké e však bude samozřejmě naladěno s přesností použité ladičky. Snáze nyní pochopíme, proč někteří sluchaři odmítají používat ladičky elektronické... Pokud nechcete investovat cca 230 USD do Peterson VS-1 (s přesností 0,1 cent), pak vězte, že můžete eliminací záznějů naladit mnohem lépe než pomocí valné většiny elektronických ladiček na trhu.
Poznámka pro elektrické kytaristy: Klidně zvuk pořadně nakreslete, zázněje se zvýrazní a rockerův mírně opotřebený sluch nebude nutno trápit tak subtilním jevem jako jsou zázněje na čistém tónu...
Nelahodí-li vašemu sluchu kytara naladěná výše zmíněnou metodou, pak by šel problém ve většině případů odborným zásahem výrazně zlepšit. Dalším důvodem může být temperované ladění, ne všem zní příjemně - zkuste nějakou kytaru s Buzz Feitenovým mikroladěním. Pokud lpíte na strunách zakoupených s kytarou, a přesto stále ještě čtete tyto řádky, opravdu ztrácíte čas...
Intonace
Zdržím se všech subjektivních hodnocení nástrojů a přenechám je povolanějším, pozornost zaměříme pouze na přesnost intonace. Seřízení nástroje výrobcem bývá z pochopitelných důvodů (ceny práce) úměrné ceně nástroje. Roger Sadowsky tvrdí, že seřízení kytary činí asi 5% doby výroby nástroje, avšak činí několikanásobné rozdíly ve výsledku... To samé platí o intonaci kytary (což lze vlastně z podstaty věci jen těžko oddělit od seřízení...).
Některé firmy dnes nabízejí své nástroje beze strun a vlastní seřízení provádějí přímo ve výrobě poté, co zákazník specifikuje své preference strun a nastavení kytary. Ve většině případů se ale počítá s tím, že nástroj bude seřízen na přání zákazníka u prodejce. S potěšením lze konstatovat, že je to u našich serióznějších obchodníků již celkem běžná věc (bohužel přesných strobe ladiček je u nás stále jako šafránu).
My však budeme měřit kytary ještě před tímto zákaznickým seřízením, vědomi si mírně tenkého ledu, po němž budeme kráčet... V zajímavých a několika typických případech se pustíme do výkladu naměřených dat.
Již letmým pohledem do změřených souborů lze očekávat, že ne všichni výrobci budou spokojeni s výsledky své práce, ale popravdě řečeno (pokud neuvedeno jinak), jedná se o kytary ve stavu, v jakém jsou nabízeny zákazníkům. Výmluvy na náhodný výběr by byly neseriózní, v případě nespokojenosti s potěšením změřím dodaný nástroj stejného typu, ale pokud by výrobci dodržovali výrobní tolerance i o řád horší než Gibson, byly by následující tabulky velmi fádní, a ne tak pestré... Tím chci naznačit, že v případě továrních výrobků, a co se intonace týče, se jedná spíše o chyby konstrukce (respektive absence kompenzace nultého pražce) než problémy tolerance. Jediné, na co se výrobci mohou vymlouvat, jsou exportní struny, které ovšem sami dodávají... Navíc - kolik z nás koupěchtivých zákazníků má možnost si vybrat z více vzorků stejného modelu kytary, popř. zkusit model se svými oblíbenými strunami...
Jednotlivé modely se nám rozdělí do několika málo skupin, dle:
- míry kompenzace oktávy (někdy výrobci seřizují kytary i jinak než podle oktávy, třeba dle 7., či vyšších pražců než 12.)
- míry kompenzace nultého pražce (která někdy zcela chybí, a nultý pražec je s excelentní přesností umístěn do své nekompenzované vzdálenosti, věren tradici a tabulkám roztečí pražců).
- pochybuji, že narazíme v našich prodejnách na nástroj používající kompenzaci větší menzurou (viz. níže).
Kompenzace oktávy
S kompenzací oktávy jsou kytaristé povětšinou obeznámeni, stále se však najdou "experti", kteří u seřiditelných kobylek točí na opačnou stranu, a chodí si pak stěžovat, že oktávy nejdou doladit... Řada výrobců dodává s nástrojem i popis, jak oktávy seřizovat. Ať si kdo chce co chce říká, kompenzace oktávy ve valné většině případů neřeší intonační problémy prvních několika pražců. Vliv kompenzace oktávy slábne směrem k dolním pražcům. I celkem jednoduchý matematický model geometrie pražců, krku a kobylky, simulující protažení strun v jednotlivých polohách v závislosti na výšce struny na nultém a dvanáctém pražci poukazuje na fakt, že pro běžně používané struny se kompenzací oktávy problém dolních pražců neřeší (kromě extrémně tvrdých strun).
Kompenzace nultého pražce
Někteří kytaráři dodnes diskutují ohledně správnosti této metody, jiní ji zcela zavrhují. Vidíte-li změřenou kytaru před a po kompenzaci, pochybnosti zcela vymizí. Použijete-li středoškolskou matematiku a nejlépe nějaký tabulkový kalkulátor na počítači (pro usnadnění práce), dojdete ke stejnému závěru: Tudy vede cesta. Kompenzace nultého pražce zasahuje radikálně do intonace celého nástroje. Její vliv se směrem k vyšším pražcům zvyšuje. Provedeme-li např. kompenzaci odpovídající 2 centům na prvním pražci, pak na oktávě již bude okolo 4 centů... Jen připomenu, že hovoříme řádově o desetinách milimetru (někdy však dojdeme téměř až na 2 mm). Avšak jakmile přikročíte ke změně polohy nultého pražce, pak vězte, že pokud neudržíte plochy, na nichž sedí nultý pražec v rovině, s přesností řádově menší než desetina milimetru, nástroji pramálo prospějete...
Tato kompenzace je částečně chráněná patentem pánů Feiten & Back, ačkoliv část patentované metody byla dávno chráněna jiným výše zmíněným patentem a byla po dlouhá léta některými kytaráři používána... Potenciálnímu zájemci se nabízí udělat si několikadenní kurz zakončený obdržením certifikátu - ale také se může předčasně potázat z výletu s navrácenou polovinou kurzovného jen kvůli tomu, že přijel s nevhodným nástrojem (např. s posuvnou kobylkou)... Pro úplnost - úprava nástroje Feitenem autorizovaného kytaráře vás přijde na několik stovek dolarů. Myslím, že ten, kdo tuto kompenzaci používal, ji dělat nepřestane, a ten, kdo ji neznal, to zkusí, a poté začne dělat...
Kompenzace použitím
větší menzury
Funguje obdobně jako kompenzace nultého pražce. Pohledem a běžnými měřícími prostředky je těžko identifikovatelná oproti kompenzaci nultého pražce, kterou můžete poznat někdy pouhým okem, je-li provedena individuálně pro každou strunu, nebo měřením vzdáleností prvního a druhého pražce a následným porovnáním oproti teoretickým vzdálenostem pro danou menzuru. Tato metoda jednoduše rozmístí pražce podle tabulky pro o pár procent větší menzuru než bude menzura kytary. Zatímco kompenzaci nultého pražce lze kdykoliv snadno dodatečně udělat, kompenzaci použitím větší menzury lze doporučit snad jen přímo při výrobě nebo výměně krku... Používání pravidla 18/17 je ve své podstatě malým krůčkem tímto směrem.
Trocha historie kompenzace nultého pražce
Geoff Stelling a Microfrets
Dávno před patentem Buzz Feitena používali kytaráři kompenzaci nultého pražce pro řešení intonačních problémů, ale chovali to jako rodinné tajemství. Nejdále se patrně dostala firma Microfrets (Maryland 1967-1974), na jejichž kytaru hrál např. Mike Rutherford (Genesis, Mike and the Mechanics). Kytary a baskytary Microfrets měly nultý pražec individuálně stavitelný pro každou strunu (Ralph S. Jones US patent 3.599.524, 1969), obdobně jako kobylky u elektrických kytar. A mimochodem - již kolem roku 1969 měly vestavěný bezdrátový přenos...
Za pionýra kompenzace nultého pražce však bývá často považován Geoff Stelling (www.stellingbanjo.com), též se traduje, že ji viděl u někoho, kdo kompenzaci již více než 15 let používal...
Chet Atkins a Paul McGuill
Chet Atkins jednou prohlásil, že jediné jeho kytary, které dobře ladily, byly: stará D'Angelico a kytara od Paula McGuilla (kytarář, na jehož kytary hráli třeba Earl Klugh, Don Potter, Steve Earl, Muriel Anderson).
A právě Paul McGuill je jeden z mála, který netají používání kompenzace nultého pražce. Chet Atkins se poté, co mu Paul McGuill vysvětlil princip, pustil sám do úprav svých elektrických kytar (jistě tušíte, že to nebyly žádné šunky...). Nikde jsem se bohužel nedopátral, jak Chet se svojí úpravou dopadl. Není však pochyb, že to byl vynikající kytarista, což povětšinou implikuje i velmi dobrý sluch...
Jak jsem zmínil, velmi tvrdé struny vykazují nižší potřebu kompenzace, což by mohlo vysvětlovat (i bez kompenzace), proč ladila Chetova stará D'Angelico (jazzová kytara, patrně s velmi tvrdými strunami, jak bylo tehdy obvyklé). Jeden z nejlepších žijících arch-top kytarářů, Robert Benedetto (vřele doporučuji knížku Making an Archtop Guitar), jehož nové jazzové kytary jsou k mání za cenu cca 40 000-70 000 USD (začínate-li již šetřit na takový model, nezapomeňte, že cena je bez DPH...), popisuje detailně výrobu jazzové kytary, včetně přesně okótovaných plánů na 17" arch-top kytaru. Z nákresů a tabulek vyplývá, že nepoužívá, patrně vzhledem k menzuře a tvrdosti strun, kompenzaci nultého pražce. Disponuje-li laskavý čtenář modelem páně Benedetta, velmi rád bych takový exemplář změřil...
Co závěrem?
Výše zmíněné ukázky měřených kytar vás snad alespoň trochu přesvědčily o možnosti doladění kytar. Vskutku není povětšinou třeba se zbavovat nádherně znějících nástrojů, pokud vykazují mírné čí běžné intonační problémy. Doladěná kytara se probudí a též se rychleji vyhrává, neboť energie strun pracuje více sympaticky než proti sobě. Rozdíly bývají velmi markantní jak na nástroji, tak i na majiteli. Byly popsány případy, kdy majitelé ronili slzy při prvním setkání se svým staronovým nástrojem s opravenou intonací.
Věci, jež člověk dříve obcházel, jelikož to nějak nebylo ono, pojednou začnou překvapivě znít čistě a čitelně. Můžete se odvážit i do více disonantních akordů či jejich obratů po celém hmatníku, které najednou znějí dobře i nakresleným kombíčkem. Směle se lze pustit do využívání volných strun v akordech hraných ve vyšších polohách a nacházet nové barvy pro jinak již zašedlé harmonické postupy. Zbude více prostoru v hlavě pro muziku, jelikož se uvolní ta část kapacity, jež se neustále snažila kompenzovat prsty intonační problémy a bojovala podvědomě s jistou nelibostí. Zkrátka zahrajete tón a on už ladí podle očekávaní, netřeba dalších akcí.
Není ošklivých nástrojů, některé ale ne a ne inspirovat (těžko vás může neladící nástroj inspirovat). Troufnu si tvrdit, že i malé odchylky, které většina vůbec sluchem neregistruje, podvědomě brání více otevřít brány hudební tvořivosti. Je to obdobné jízdě se zataženou ruční brzdou, jedeme, ale jako by to nebylo nějak ono. Jak si můžete všimnout, cena nemusí nutně souviset se schopností kytary správně intonovat. Snad se někdy příště dostaneme k měření dalších nástrojů, popřípadě k dílům našich kytarářů. Velmi zajímavé by bylo přeměřit nástroje našich předních kytaristů.
Jedna poznámka na závěr: Při dolaďování intonace se většinou vyplatí též zahodit díly z levných plastů, jež buď propůjčují nástroji mírně tupý zvuk (levné kytary), nebo nedovolí využít plně možnosti a kvalitu použitého dřeva (dražší kytary). Nejlépe se osvědčily: kost, umělá slonovina a eben. Vše ale též záleží na osobní preferenci majitele.
Luboš Andršt
Setkáváte se s problémy intonace na kytarách?
Samozřejmě, když si například na standardní kytaře naladíte čistě znějící akord D dur ve 2. poloze, a pak zahrajete v té samé poloze A dur, zní jeho tercie (cis) výš, než je uchu milé. Máte pak tři možnosti: buď to cis z akordu vynecháte, nebo celý akord zahrajete ve vyšší poloze, a nebo ho obohatíte třeba o velkou nónu. Tím se intonační odchylka skryje.
Používáte, nebo vyzkoušel jste ladění Buzz Feiten nebo jiné mikroladění?
Vyzkoušel jsem kde co. Jsem z generace, která zpočátku neměla k dispozici ladičky, a myslím, že ladění podle "uší" (jinak řečeno podle ovaru) má dobrý vliv na rozvoj sluchu. Pro naladění prázdných strun se mi osvědčilo srovnávání stejně znějících flažoletů tónu e (zázněje) na různých strunách. Pak je ovšem nutné ještě zkontrolovat ladění v akordech ve střední poloze.
Když vezmete čerstvě naladěnou kytaru, dolaďujete? Zní vám příjemně stejnoměrně temperované ladění?
Nevím, co je čerstvě naladěná kytara, protože si ji ladím sám. Po hrubém naladění ladičkou ji ještě dotáhnu podle ucha. Pak už na to nesahám. Dolaďuji o pauze, nebo podle potřeby během hraní sluchem (zejména v případě nových strun). Ladění je závislé také na typu hudby a obsazení kapely. Protože hraji blues a jazz ve všech tóninách a také s nástroji s pevným laděním, musím ladit temperovaně, a jsem na to zvyklý. Při hraní sól hodně používám natahovaní, a pak ladím přirozeně, podle citu.
Bude-li mít kytara nádherný tón, jste ochoten se potýkat s problémy intonace, nebo radši dáte přednost nástroji, který ladí, a slevíte trochu z tónu?
Kvalita zvuku je rozhodující. Nikdy jsem se u svých kytar (Gibson, Fender, Ovation) nesetkal s problémem ladění. Jen u Ovationa jsem jednou snižoval nultý pražec.
Která vaše kytara nejlépe ladí, či jakou nejlépe ladící kytaru jste měl v ruce?
Já bych to viděl spíš obráceně. Který kytarista nejlépe ladí, či jakého nejlépe ladícího kytaristu jste měl v ruce? U průměrně dobrých nástrojů totiž záleží jen na sluchu a estetickém cítění kytaristy, co z toho dostane. Musím si se svým nástrojem rozumět a přizpůsobit mu svůj způsob hry. Když to tam není, nebo to neslyším, nepomůže mi ani kdybych měl ten nejdražší nástroj. Nechci ale ten problém zlehčovat, a myslím si, že konstrukční úpravy zmiňované v článku mohou být užitečné zejména u kytar s tvrdými strunami (natahování nic moc), to jsou jazzovky, klasické kytary, nějaké to country nebo čistě doprovodné kytary všeho druhu. My, co používáme měkčí struny a natahování, máme spoustu dalších problémů.
Prozradíte nám svůj recept na naladění kytary?
Ladím prázdné struny trochu níž (tak o pár centíků), protože průhybem struny při dohmatu vyleze vše nahoru. Navíc se lépe snáší, když je nějaký tón trochu níž, tzv. být "smutný", než být výš, tzv. být "veselý" - každý nižší tón mohu vytáhnout, ale vysoký tón snížit nedokážu. Oktávy neladím na prázdných strunách, ale srovnávám např. tón ve 3. poloze s tónem v 15. poloze. Dobré naladění kytary je vždy výsledkem kompromisů.
Zdeněk Sarka Dvořák
Setkáváte se s problémy intonace na kytarách?
No běžně, naprosto. Protože učím kytaru na Ježkově konzervatoři a problémy s laděním má téměř každý druhý. Co ke mě chodí žáci, tak jim seřizuji kytary v rámci výuky. Je důležitý to umět, musí se to naučit, jinak z toho zešílí. Furt s tím někam běhají, stojí to peníze... Vždycky říkám, ať se to naučí sami, je to nejjednodušší. Probrušování pražce, popřípadě upilování kousku hmatníku, tak to je učím... Hlavně říkám, ať se toho nebojí. Pražec se dá koupit a ten hmatník se dá nastavit...
Používáte, nebo vyzkoušel jste ladění Buzz Feiten nebo jiné mikroladění?
Nemám to na čem vyzkoušet, já mám kytary takový, že se to na ně v podstatě ani nedá dát. Starý SGéčko z roku 67, na to to dávat nebudu, no a na lubovky bych to taky nedával.
Když vezmete čerstvě naladěnou kytaru, dolaďujete? Zní vám příjemně stejnoměrně temperované ladění?
Většinou dolaďuji. Ladička to sice naladí tak, že tam nejsou slyšet žádný interference, ale dávám přednost svým uším před tou elektronikou. U kytary je největší problém špatně seřízený nultý pražec. Což má ten efekt, že když domáčknete strunu na první nebo druhý poloze, tak ona se zpravidla zbytečně natáhne, a tím pádem je ten tón moc "veliký", a to většinou rozhází úplně celou kytaru. Velice opatrně probrušuji, až do té míry, aby zdvih odpovídal zhruba zase zdvihu mezi prvním a druhým pražcem. Temperované ladění mi zní příjemně, no ale trochu to dolaďuji.
Bude-li mít kytara nádherný tón, jste ochoten se potýkat s problémy intonace, nebo radši dáte přednost nástroji, který ladí, a slevíte trochu z tónu?
Já jsem studiový hráč, tak musím ladit. Bez ladění není hudba, to prostě nejde. Tón je samozřejmě důležitá věc, ale co s muzikou, která je falešná.
Která vaše kytara nejlépe ladí, či jakou nejlépe ladící kytaru jste měl v ruce?
Já si nemůžu stěžovat na SG, který mám od roku 69, a v životě s ním nebyly žádný problémy ani ve studiu - to je kytara která ladí a drží tak, že když ji vyndáte z futrálu, tak zpravidla není nutný na nic sahat.
Prozradíte nám svůj recept na naladění kytary?
Ladím akustiku tím způsobem, že ladím kvartu a kvintu, to znamená e a h, když naladím kvartu tak, aby se neklepala, pak ladím kvintu. Ona se teda zpravidla malinko klepe, takže je nutné to dokorigovat, aby se obě dvě klepaly stejně rychle. Předpokládá to, samozřejmě, že kytara je dobře seřízená. Dalším krokem je naladění oktávy - éčko na déčku k prázdné struně e. Od ní se potom odvozuje struna g, zase systémem kvarta kvinta. Když se tohle to všecko povede, tak pak by ta dvě éčka měla znít přesně v unisonu. Zbývající áčko dolaďuji buďto do oktávy se strunou g, nebo do kvinty se strunou d. A kontrola je zase oktáva - h na struně A a struna h. Dalším krokem je spodní E, které se dá doladit třeba do oktávy s tónem e na déčku. Kontrolou je, že flažolet (sedmá poloha na E) h by měl ladit se strunou h. Lepší systém jsem zatím nenašel. Vždy říkám, co blb, to názor. Každý má svoje vyzkoušené metody a nedá na ně dopustit... Nesplnitelný sen je dokonale ladící španělka.
Václav Veselý
Setkáváte se s problémy intonace na kytarách?
Neexistuje kytara, která intonuje. Vždycku je to věc kompromisu, některá intonuje skoro dobře a některá intonuje špatně.
Používáte, nebo vyzkoušel jste ladění Buzz Feiten nebo jiné mikroladění?
Nevyzkoušel, jenom o tom systému vím. Existují kytary, který mají jiný vzdálenosti v menzuře na basech a na výškách, to jsem viděl, ale myslím si, teoreticky, kdyby struny měli stálou kvalitu, kdyby jste měl šanci si koupit pokaždé stejné struny, tak by se vyplatilo mít pražce jakoby pro každou strunu jinak. Nevím, jak bychom ale vytahovali struny, potřebujeme aby to klouzalo po pražci.
Když vezmete čerstvě naladěnou kytaru, dolaďujete? Zní vám příjemně stejnoměrně temperované ladění?
Myslím, že je otázka, do jaký míry nám ladění, které používáme, vyhovuje. Podle mě, když mají struny určitou zaručenou kvalitu, když nejsou zbytečně měkké, nejsou zbytečně vysoko nad hmatníkem, když je vše správně seřízeno, když používáme správné hmaty - nepromačkáváme nebo neujíždíme s nimi po hmatníku - tak ladění ladičkou mně osobně dostačuje. Záleží na tom, co se chystám hrát, nebo případně nahrávat. Asi nejvíc bych se bavil o studiu, kde je ladění nejchoulostivější a nejsložitější. Dejme tomu, pokud budu hrát třeba nějaký sólový part nebo nějakou improvizaci v jednohlase, tak ladění podle ladičky dostačuje. Prostě to nemusím tak hlídat, problémem jsou ale akordy. Když budu hrát speciálně čistým zvukem rozklad akordů, tak musím mít vytrénovanou levačku, abych konstantně mačkal všemi prsty. Další velká nectnost je, že kytaristi se věší na ty struny. Jen trochu, ale je to prostě problém. Víte, cítím to tak, že temperované ladění je takové hladší než přirozené. Když hraje celý orchestr a hraje pomalé akordy a nebo nějaké fanfáry, tam je to o něčem jiném. Ale na jazzové kytaře mi temperované ladění vůbec nevadí, a čím jsou ty akordy složitější, tím je zbytečnější uvažovat o temperovaným ladění jako o něčem rušivým .
Bude-li mít kytara nádherný tón, jste ochoten se potýkat s problémy intonace, nebo radši dáte přednost nástroji, který ladí, a slevíte trochu z tónu?
Osobně jsem si nikdy nezvykl to oddělovat. Nástroj je pro mne jako živý tvor. Úplně nová kytara je něco jako miminko a naopak, stará kytara je jako starej člověk a vnímám pocitově něco jako auru nástroje. Souvisí to s tím, jestli z kytary je možné dostat akordy, které ladí, nebo ne. Protože existují nástroje, které po dobu svojí existence nebyly dobře laděný, a já mám teorii, že ty nástroje nejsou naladitelné. A pak jsou kytary - od začátku opečovávané - měnily se na nich struny, a vznikají tam takový jakoby interferenční uzly, takže to ladění máte prostě během několika vteřin srovnané. Co se týče tónu, tak bych řek, že tón má kytarista v ruce. Musí ho mít, a když ho nemá, tak mu sebelepší nástroj nebude znít. Speciálně je to věc artikulace neboli výslovnosti. Což znamená práci s tónem, s otevřením a s ukončením tónu. Dobrý nástroj je ten, který v co nejkratší a nejrychlejší cestě vydá ven, co jsem do něj vložil . A naopak, nástroj, který jakoby zpomaluje ten proces nebo ho nějak unifikuje, tak podle mě není v pořádku.
Která vaše kytara nejlépe ladí, či jakou nejlépe ladící kytaru jste měl v ruce?
Vzpomínám si na fendra Petra Kulicha Pokorného, který přesně ladil. Umí kytaru vyladit a dát jí prostě správnou barvu a to správné vyladění. Jeho kytary, prostě to byla radost na ně hrát. Kytary, na které se mi hrálo blbě bych nejmenoval. Mám čtyři kytary - tři elektriky a jednu akustiku (jsem zvyklý si udělat dohmat) a ty ladí všechny. Nejvýraznější kytara, kterou mám je Fender Stratocaster originál z roku 74. Mám ji značně předělanou, nicméně vyšlo to k lepšímu. Dneska, kdybych se do té doby vrátil, tak bych asi do ní tolik nevrtal jako tenkrát.
Prozradíte nám svůj recept na naladění kytary?
Jestliže budu natáčet třeba nějaký rozložený akordy - speciálně rozklady jsou nejchoulostivější na ladění - tak musím, chtíc nechtíc, naladit kytaru do tóniny, a když vám bude někdo říkat, že má kytaru, u který to není potřeba, tak buďto je hloupej, nebo kecá. Každý ladění kytary je kompromisem, tomu se nemůžete vyhnout, a čím lepší nástroj, tím ten kompromis je měkčí a menší. A v podstatě vycházím z toho, že se trefím do přibližného regionu tóniny, ve které budu hrát. Naladím se nahrubo podle ladičky, a pak si projedu harmonii, poslechnu a doladím se. Pokud budete hrát lehkou rukou, tak intonace bude dobrá.
Petr Roškaňuk
Setkáváte se s problémy intonace na kytarách?
Nikoliv, protože mám kytary stavěný na míru, lidmi, jejichž výrobky ladí.
Používáte, nebo vyzkoušel jste ladění Buzz Feiten nebo jiné mikroladění?
Ne, já ladím na struny i oktávy na nulu, tedy vlastně kromě háčka.
Když vezmete čerstvě naladěnou kytaru, dolaďujete? Zní vám příjemně stejnoměrně temperované ladění?
Na všech kytarách dávám nepatrně níž háčko, těžko říct, o kolik centů. Ale je to fous, zkrátka. Jinak ten zbytek nechávám natvrdo na nulu, tak, jak je.
Bude-li mít kytara nádherný tón, jste ochoten se potýkat s problémy intonace, nebo radši dáte přednost nástroji, který ladí, a slevíte trochu z tónu?
Odpověď není možná, kytara musí i ladit i mít dobrý tón. V tomhle případě, kdybych se měl rozhodnout, tak nechci ani jednu z nich. Ono se to dá dotáhnout rukou, mírně, dá se dolaďovat za hry, ale ne vždycky a speciálně ne u barré akordů.
Která vaše kytara nejlépe ladí, či jakou nejlépe ladící kytaru jste měl v ruce?
Moje kytary (5) ladí srovnatelně kvalitně, nedá se říct, že by některá byla dokonalá a jiná horší. Jemné odchylky jsou prostě srovnatelný.
Prozradíte nám svůj recept na naladění kytary?
Postupuji od tlustýho éčka ladičkou... (samozřejmě nejdřív ze všeho si seřídím oktávy) a kontroluji to flažolety. Pak to ještě doladím v akordech, většinou je třeba to maličko a jemně dotáhnout. A jak jsem říkal, háčko nepatrně níž. Jinak všechny kytary s Alešem Brychtou a Mirkem Machem máme podladěně do D, tedy o celý tón. Potřeboval jsem, aby měly hutnější zvuk, i když hrajete třeba jenom na crunch.
Tadeáš Verčák
Setkáváte se s problémy intonace na kytarách?
Já myslím, že to je různé. Ještě jsem se nesetkal s nástrojem, který by úplně přesně ladil. A myslím si, že to má na starosti spoustu aspektů, který to ovlivňují, jako je stáří strun, seřízení kytary, a tak. Ale z principu si myslím, že přesně neladí skoro žádný nástroj, že takový ideál moc neexistuje.
Používáte, nebo vyzkoušel jste ladění Buzz Feiten nebo jiné mikroladění?
Nesetkal jsem se s ním na kytaře, a ani jsem to nezkoušel. Vzhledem k tomu, jak se vytahují struny a jak se ladění neustále mění během hry, tak si ani nemyslím, že by to mohlo mít nějaký mimořádný význam. Není to pro mne nijak mimořádně důležitý.
Když vezmete čerstvě naladěnou kytaru, dolaďujete? Zní vám příjemně stejnoměrně temperované ladění?
Většinou dolaďuji. Vždy zapomenu, že budu hrát podstatně silněji, než když ladím. Ladění se mi neustále mění podle toho, jak silně hraji, jak měním dynamiku hry, nebo jak používám vibráto. Vždycky dolaďuji podle sluchu, nenechávám to jenom na ladičce.
Bude-li mít kytara nádherný tón, jste ochoten se potýkat s problémy intonace, nebo radši dáte přednost nástroji, který ladí, a slevíte trochu z tónu?
Z tónu bych neslevil za žádnou cenu. Pokud by kytara neladila o čtvrt tónu, tak... Ten tón je důležitější. Z první odpovědi je to jasný, že neexistuje stoprocentně ladící nástroj, a tak si myslím, že tón je na prvním místě. A zároveň si nemyslím, že by byl nástroj postaven tak, že by vůbec nemohl ladit, pokud nemá kobylku půl metru mimo. Navíc se to dá opravit.
Která vaše kytara nejlépe ladí, či jakou nejlépe ladící kytaru jste měl v ruce?
Asi těžko si vzpomenu, ale jedna z nejlepších možná v ladění byla Ibanez JEM 77, to byl nástroj, který ladil mimořádně dobře a držel strašně dobře ladění, přestože měl tenoulinký krk. Zároveň to byla nejdražší kytara, kterou jsem měl.
Prozradíte nám svůj recept na naladění kytary?
Vždy uvážím, k čemu ladím. Když ladím dejme tomu pro agresivní doprovody, tak je dobré trošku podlaďovat basové struny, to se obecně dělá. Nejlepší recept na ladění je učit se intonovat. Nejhorší u kytar a ladění je špatně ladící kytarista. ... jestli to můžu zobecnit: Dobře intonující kytarista je důležitější než dobře ladící kytara.
