„To, co jsem chtěl vždycky hrát, jsem hrál s Rush. Takže jsem neměl žádnou zvláštní potřebu pouštět se do sólových projektů.“
Alex Lifeson na otázku, proč nevytvořil více sólových desek
(Guitar Practicing News, 1997)
Rush jsou ve své zemi ceněni málem jako státní poklad. Koneckonců, proč ne? Tato kapela se ze všech kanadských skupin v celosvětovém měřítku prosadila zdaleka nejvíce. Při veškeré úctě ke tvorbě a významu např. B.T.O., Mahogany Rush, Saga, Lee Aaron, Triumph, Annihilator, Anvil, April Wine, Band, Bruce Cockburna, Crash Test Dummies, Exciter, Guess Who, Jeffa Healeyho, Voivod, Loverboy a dalších. Jedině Rush totiž dosáhli celosvětového uznání posluchačů i kritiků, a to ne jen na kratší období vymezené určitou deskou či hitem, ale v celkové historii rockové muziky vůbec.
Když pomineme všechny tyto skutečnosti včetně udělení státní ceny – řádu Kanady, zůstane hudba jako taková a právě zde je ta největší síla kanadského tria. Rush totiž patří k těm nemnoha skupinám, které si nejen vychovaly vlastní obecenstvo, ale dokázaly, že v průběhu času je jejich fanoušci neopustili, a to i přes nejrůznější žánrové zvraty v celosvětovém hudebním trendu. Navíc se tato trojice může honosit tím, že v podstatě nijak nereflektovala na tyto změny a vytvořila si tak kolem sebe víceméně uzavřenou, velmi početnou obec posluchačů, která je za celou dobu jejich kariéry dokázala vnímat velmi detailně, a to jak z hlediska instrumentálního, tak i po stránce textu a skladby. Tím tedy došlo k tomu, že mezi kapelou Rush a jejími fanoušky se vytvořilo zvláštní pouto, pro něž bylo (a je) typické, že hudební vkus posluchačů se vyvíjel zároveň s tvorbou a feelingem kapely. Což není zrovna běžné, zejména ne v tak dlouhém časovém měřítku...
Je nutné ještě uvést, že Lifeson, přes veškerá ocenění (Best Rock Talent z roku 1983, uvedení do Practicing Musician Hall of Fame z roku 1991 atd.), je všeobecně brán za jednoho z nejvíce podceňovaných kytaristů. Vzhledem k oběma dalším členům (Geddy Lee – baskytara, zpěv, syntezátor, Neil Peart – bicí) a významu pro jejich nástroj se ani nelze divit, že Lifeson jako osobnost je přes veškerý svůj přínos tak trochu ve stínu těchto dvou svých spoluhráčů, z nichž každý je považován za jednu z nejvýraznějších individualit ve svém oboru. Při bližším pohledu na tvorbu Rush ale jeho úloha vyplyne zcela jednoznačně: „Nedovedu si kolem sebe představit jiné muzikanty...“, řekl v osmdesátých letech Geddy Lee. A měl pravdu...
Alexander Zivojinovich, původním jménem Aleksa Životič, se narodil 27. srpna 1953 srbským přistěhovalcům Nenadovi a Melce Životičovým ve Fernie, rybářském přístavu v Britské Kolumbii. V deseti letech se začal učit na violu, ale nakonec z toho nic nebylo, protože mu v tomto období zcela učarovala kytara. Jeho první byla akustická Kent za jedenáct dolarů, kterou dostal k Vánocům. Lifeson (doslovný překlad jeho původního jména) ale toužil po kytaře elektrické. Dilema vyřešil zcela jednoduše, prostě vyndal z gramofonu přenosku a vetnul ji do ozvučné desky nástroje (připomnělo mi to začátky československé bigbeatové scény). Rodiče, vidouce synův zájem, se rozhodli vyjít vstříc jeho snahám. O rok později mu za padesát devět dolarů koupili japonskou elektriku Conoru a k tomu malé kombo Kent s matoucím nápisem Vox na čelním panelu.
Alexovi se tím otevřel široký svět amplifikované kytary, a tak začal nadšeně zkoušet podle svých tehdejších vzorů, mezi něž na přední místa postupem času patřili Pete Townshend, Eric Clapton, Jimi Hendrix, Jeff Beck a Jimmy Page. Kytara ho chytla do té míry, že vedle své činnosti s místními kapelami začal chodit na lekce klasické kytary: „Tomu učiteli vůbec nevadilo, že hraju rockovou muziku a pomohl mi najít další možnosti výrazu tohoto nástroje.“
„... a začali jsme jezdit.“
Na rozdíl od mnoha svých kolegů v branži se Lifeson „nepotácel“ v řadě skupin, které se vždy po nějakém čase rozpadaly. Měl totiž to štěstí, že se na podzim roku 1968 setkal s Geddym Lee (vl. jm. Gary Lee Weinrib), excentrickým zpěvákem a baskytaristou, který nahradil Jeffa Jonese, původního baskytaristu Lifesonovy kapely. Spolu s bubeníkem Johnem Rutseym utvořili trio, které bylo zpočátku velmi silně inspirováno tvorbou Cream. Brzy si v torontských klubech vydobyli slušné renomé, a to nejen kvůli převzatým skladbám, které ze začátku tvořily podstatnou část jejich repertoáru, ale i pro skladby vlastní. Přesto se do studia nijak zvlášť nehrnuli (jak se stalo zvykem pro soubory osmdesátých a dalších let) a raději se soustředili na vypilování repertoáru a vlastního feelingu. To, že zvolili správně, bylo evidentní ze stále většího a většího ohlasu na jejich vystoupení, který je nakonec „dohnal“ k podpisu smlouvy s labelem Mercury.
Rush
Následující období přineslo Lifesonovi celosvětové uznání a Rush se stali jednou z největších kapel rockového světa. Jejich tvorba, které se zde pro detailnější zpracování jeho používání jednotlivých nástrojů (což se pro něj stalo typické) budeme věnovat nepoměrně méně, než jak jsme na těchto stránkách zvyklí, by se dala rozdělit do několika hlavních období.
První z nich, prezentované alby Rush, Fly by Night (kde Rutseyho vystřídal Neil Peart) a Caress of Steel, bychom mohli označit za syrový hard rock (například Finding My Way) s prvními příznaky budoucích kompozicí (The Fountain of Lamneth).
Druhé období, většinou fanoušků označované za to-pravé-ořechové, bychom mohli začít albem 2112 a ukončit jejich jednoznačně nejlepší a nejcharakterističtější deskou Moving Pictures. Spolu s Hemispheres a Permanent Waves jde o klasickou ukázku Rush a jejich pojetí hard rocku, mnohdy až pompézního vyznění s vynikajícími instrumentálními výkony.
Třetí éra vývoje kapely, často charakterizována jako syntezátorová, začíná LP Signals a končí hodně chladným Power Windows respektive albem Hold Your Fire tvořícím z hlediska „návratu“ podílu Lifesonovy kytary na celkovém soundu předěl mezi tímto a dalším obdobím.
Čtvrtý úsek tvorby Rush bychom mohli vystihnout slovním spojením návrat-ke-kořenům. Deskou Presto počínaje a výbornou Test for Echo konče se Rush vrátili k tomu nejlepšímu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, čímž zúročili svoje zkušenosti s technickými možnostmi devadesátých let.
Po delší pauze, vyplněné sólovými počiny jednotlivých členů, kdy Lifeson vydal trochu nezřetelné LP Victor, se Rush vrátili albem Vapor Trails, kde navázali na ta nejsilnější alba a la Hemispheres, Permanent Waves a Moving Pictures, což fanoušci kvitovali s velkým nadšením, jak vidno z přijetí dalších dvou live titulů...
Kytary
V průběhu své kariéry vystřídal Lifeson celou řadu nástrojů (mimochodem, ze začátku si jich také hodně půjčoval). Abychom výrazněji zobrazili vývoj jeho osobnosti včetně celkové charakteristiky jeho zvuku, nemůžeme se spokojit s pouhým výčtem kytar. Udělejme si tedy malou exkurzi do historie a uveďme si jeho vybavení v závislosti na jednotlivých obdobích a deskách. Daleko lépe a zřetelněji tak vyplynou některé souvislosti z předcházejícího textu.
Éra gibsonů
Když pomineme zcela první kytary, o nichž jsme se již zmiňovali, tak v době natáčení prvního alba hrál Lifeson na Gibson ES–335 a v Before and After na vypůjčeného dvanáctistrunného Rickenbackera. V době příchodu Neila Pearta do kapely si pořídil ’74 Gibsona Les Paula Deluxe. Ten mu ale nevyhovoval, a tak ho poměrně brzy vyměnil za cherry sunburst ’74 Gibson Les Paul Standard. Toho použil i na druhém albu. Vedle Gibsona ES–335 a Rickenbackera nahrával i na další vypůjčenou kytaru – akustiku Martin (v Making Memories). Na Caress of Steel hrál většinu na ES–335, v Lake Side Park můžeme ale slyšet tehdy vypůjčeného Fendera Stratocastera, v Necromancer zase použil Fender pedal steelku.
Na 2112 přibyly akustiky, šestistrunná Gibson Dove a dvanáctistrunná Gibson B–45. Turné k tomuto albu bylo obohaceno dalším Les Paulem z roku 1974, tentokrát v tobacco-burst úpravě. Kytara byla osazena snímači Pyramid, ale později byly opět instalovány původní firemní snímače. V tomto období dochází k první podstatnější změně jeho vybavení, protože si na turné k All the World’s a Stage pořizuje dvoukrkou červenou EDS–1175, která se vedle Gibsona ES–335 na delší dobu stala jeho další typickou kytarou. Tato změna také předznamenává období častějších a výraznějších změn v jeho nástrojovém vybavení.
Už na A Farewell to Kings doplňuje svou sestavu Gibsonem ES–355, černým ’77 Fenderem Stratocasterem (sólo v titulní skladbě alba) a dalším „dvoukrkem“, bílým Gibsonem EDS–1275. Akustické pasáže pak natáčí na jumbo Gibson J–55 a klasické kytary Ramirez a Epiphone C–60. Poté, co se mu na promotion turné některé kytary poškodily (například ES–335), pořídil si černého Gibsona ES–345, který se stal jeho dalším výrazným nástrojem.
Album Hemispheres bylo ve znamení gibsonů 355, 345, Dove a B–45. Alex k nim přidal ještě klasickou Ramirez a poprvé i syntezátorovou kytaru Roland GR–500. Tu také i s opravenými dvoukrky předvedl na velmi úspěšném promotion turné.
Období fenderů
Následující deska přinesla další Lifesonovu kytaru, kterou byl černý Fender Strat s tremolem Floyd Rose. Nástroj neměl žádné zámky a Alex, ve snaze zamezit výraznějšímu rozladění strun, vymazával drážky v ořechu grafitem. Další úpravou pak byla instalace humbuckeru ke kobylce. Výsledný zvuk můžeme slyšet v The Spirit of Radio či Different Strings.
Zajímavostí pak bylo užití Gibsona Howard Roberts Fusion, svou zvukovou škálu Lifeson rozšířil i tím, že své akustické gibsony naladil do Nashville ladění. Jde o to, že celý potah až na dvě nejvyšší struny nadladíte, a to tímto způsobem (postupujeme jako obvykle od pozice nejnižší struny, tedy E–): e’ (což znamená, že E strunu v ladění E– nadladíme o dvě oktávy nahoru – je tedy samozřejmé, že původní E strunu musíme vyměnit za e strunu), a (A strunu nadladíme o oktávu výš, takže i zde raději použijeme jinou strunu, nejlépe g strunu), d (D strunu nadladíme o oktávu výš, což znamená využití h struny), g’ (g strunu opět o oktávu výše, takže je přirozenější natáhnout v této pozici e strunu). Struny „e“ a „h“ zůstávají nezměněny, takže jejich ladění, h, e’ odpovídá původnímu standardnímu potahu. Celý „vzorec“ přeladění je pak následující: e’, a, d, g’, h, e’.
Na jednoznačně nejslavnější a nejznámější desce Rush, Moving Pictures, hrál Alex na Gibsona ES–335 (Tom Sawyer, Witch Hunt) a Howarda Robertse (sólo v Tom Sawyer), zbytek „šel“ přes fendery stratocastery, což je pro jeho fanoušky možná trochu překvapující zjištění. Akustický part v The Camera Eye byl natočen na Gibsona Dove v Nashville ladění. Na turné k této desce si Alex svůj kytarový park obohatil dvěma Ovationy Adamas, jedním s nylonovými a druhým s kovovými strunami.
Následující deska byla také ve znamení fenderů stratů, pouze na Digital Man můžeme slyšet Howarda Robertse s nově instalovaným tremolem Kahler (!). Akustické části byly nahrány na Dove a ovationy.
V tomto období si Alex také pořídil Fendera Telecastera, u dalšího alba si nechal krky u svých stratů vyměnit za krky Shark s nápisem Hentor Sportcaster na hlavách. Poprvé se také objevuje se svými signature modely, kanadskými nástroji menšího korpusu, které sice používal delší čas, na turné k Hold Your Fire dokonce tvořily základní část jeho pódiové sestavy, ale přesto nijak zvlášť nezasáhly do jeho výrazu.
Éra PRS
Na Presto dává větší prostor svému Telecasterovi, ale na turné k tomuto albu se poprvé objevuje s Paul Reed Smithem v úpravě tobacco burst. Tyto kytary ho tehdy začaly oslovovat čím dál více, takže na dalším albu, Roll the Bones, je použil ve většině skladeb (na promotion turné se dokonce staly jeho hlavními kytarami): „Najednou tady prostě byl nástroj, který mi vyhovoval jak po stránce zvukové, tak i z hlediska toho, jak mi sedl do ruky.“ Z akustických kytar mu rozšířil sbírku Washburn (použit v titulní skladbě alba).
Na následující desce se vedle PRS znovu vrací k les paulům (černý Custom a Standard), pro čisté rejstříky používá spíše Telecastera. Totéž tvoří základ jeho vybavení na Test for Echo (včetně ’63 Fendera Stratocastera), zajímavou novinkou je pak užití kytar larivée a Alexem v průběhu času hodně oblíbeného Godina Acousticastera.
Období po roce 2000
Jak na Vapor Trails, tak i v současné době se pro Alexe stalo typickým používání většího množství kytar s přihlédnutím k preferování PRS. Základ jeho sestavy tedy tvoří čtyři až pět kytar paul reed smith (včetně modelů Singlecut a dvou kytar s instalovaným piezo snímačem), dále tři gibsony les pauly (dva Standardy a jeden Custom), jeho oblíbený Gibson ES–355, patří sem Gibson SG a dvoukrký EDS–1275, sestavu elektrických kytar pak doplňuje Fender Telecaster. Akustickou část nástrojů tvoří Gibson J–150 (se snímačem piezo Fishman) a Taylor CE–612.
Aparáty
I zde se přidržíme podobného postupu jako u nástrojů. Na prvních albech i turné hrál tedy Alex přes stacky Marshall, ve studiu ke druhému LP použil i kombo Fender Super Reverb. Tato sestava, na 2112 rozšířená o další kombo Fender Twin Reverb, tvořila delší dobu základ jeho vybavení. Až na A Farewell to Kings přibyla další součást, a to kombo Roland JC–120. V tomto období, ale v průběhu jednoho roku, opouští hlavy Marshall a začíná používat stowattové hiwatty, které staví na marshallské bedny (v plném rozsahu na Hemispheres). O dva roky později, v období Permanent Waves, už jeho sestava kombinuje tři hlavy různých firem – Marshall, Hiwatt a Mesa/Boogie, vše „pouštěné“ přes bedny Marshall. Proslulé LP Moving Pictures je vedle hiwattů pak natáčeno i na dvě komba Marshall 4140.
Až do Power Windows si Alex zvykl ve studiu i na pódiu hrát přes čtyři komba Marshall 4140. Poté si ve studiu vyzkoušel Dean Markley, k němuž přidal na Hold Your Fire i zesilovače Gallien-Krueger. Ty postupem času nahradily marshally, a to i na pódiu, takže například na promotion turné k Presto mu za zády stály dvě bedny Gallien-Krueger 2 x 12 “ Celestion, které „napájel“ preampem Gallien--Krueger CPL–2000 a power ampem Crown Macro.
Počátkem let devadesátých se vedle gallien-kruegerů začaly opět stále častěji objevovat marshally, a to nejvíce stowattová komba a half-stacky. Přesto základem jeho aparátové sestavy byly G-K včetně nového power ampu Mesa/Boogie Series 400 II a Bryston 2V Studio.
Výraznější změna pak nastala až při natáčení Counterparts, kde vedle marshallů začal Lifeson používat aparáty Peavey 5150. Na pódiích se pak ale přesto stále spoléhal na Marshally JCM800 a 6300.
Nejvýraznější změnou v jeho pódiovém setu pak byl zásadní „přestup“ k aparátům firmy Hughes & Kettner, které od počátku nového tisíciletí tvoří základní prvek v jeho sestavě. Roku 2005 firma vyprodukovala jeho signature sérii, z jejíhož prodeje je z každého kusu věnováno padesát dolarů na konto UNICEF... V současné době má tedy za sebou dvě hlavy Zentera a dvě hlavy TriAmps postavené na bednách Hughes & Kettner 4 x 12 “.
Efekty
V současnosti má Lifeson před sebou na pedalboardech velmi schopnou, rozlehlou „elektrárnu“. Nebylo tomu tak ale vždy. Výraznější použití efektu zaznamenáváme až na Fly By Night, kde můžeme slyšet Morley Volume/Echo pedál. Ten mu sice jako základní efekt vydržel dost dlouho, v podstatě až do turné k Farewell to Kings, kde svůj signál prohnal i přes flanger Electro-Harmonix Electric Mistress a chorus Boss.
V období, kdy začal experimentovat s Rolandem GR–500, se začala jeho sbírka výrazně rozšiřovat. Vedle pedálů Taurus obsahoval jeho pedalboard i tři delayové jednotky Roland Space Echo a parametrický filtr Maestro. Na Permanent Waves poprvé použil leslie a začal zkoušet celou řadu různých dalších delayů. Na zvuku Moving Pictures se tedy výrazně podepsaly delaye Roland, v této době si hodně oblíbil zkreslovadla MXR, konkrétně Distortion a Micro-amp.
V dalších obdobích si postupně přidával harmonizér (DeltaLab) a u „zpožďovadel“ dal na Signals přednost E1010 od Yamahy.
V polovině osmdesátých let se na jeho zvuku podepsaly delaye a reverby Roland a DeltaLab (ADM–2048), dále harmonizer/delay Ibanez HD–1000, Boss Octaver, Boss Super Distortion a zejména TSR Rockman. Na turné k Hold Your Fire použil Dimension D, na následujícím albu více zapojil procesory, jmenovitě Roland GP–16.
Počátkem devadesátých let rozšířil svůj pedalboard o reverb Roland DEP–5, DigiTech IPS–33 (zejména pro pitch shifting) a TC Electronics (dva TC–2290 jako chorusy a jeden TC–1210 jako expander průběhu chorusových rejstříků).
V polovině devadesátých let pak přibyl procesor Roland SDE–3000 a delaye a multiefekty Lexicon, na Test for Echo poprvé výrazněji použil Roland VG–08.
V současnosti jeho rozsáhlou pódiovou sestavu tvoří zařízení Jim Dunlop (DCR–ISR wah Crybaby, racková verze, Dunlop Volume pedál), TC Electronics (TC–1210 Expander, G-Force multiefekt), Hughes & Kettner Rotosphere a řada dalších zařízení sloužících vedle svých funkcí i k integraci a ovládání všech efektů – například Behringer (multiefekt Virtualizer Pro DSP 2024P, mixer MX602, line splitter 662, Multigate Pro XR4400), Digital Music Corp. (audio switchery GCX, control pedály Ground), Custom Audio Japan (kytarové volume kontroléry GVCA–2 Rev 3, power supply AC0912), MIDI pedál (Korg MPK–130), speaker simulatory (Palmer PDI–03 a PDI–05) a další...
diskografie
A) Alex Lifeson + Rush:
A.1) profilová, řadová alba základního katalogu včetně nejvýraznějších live alb, skupinou počítaných k základním albům (u většiny z nich pro názornější pohled na význam kapely uvádíme dosažené prodeje v následujícím ohodnocení: 500 000 prodaných desek – zlato, milion desek – platina, dva a více milionů prodaných desek – dvoj a vícenásobná platina):
Rush (1974, zlato, Mercury)
Fly by Night (1975, platina, Mercury)
Caress of Steel (1975, zlato, Mercury)
2112 (1976, trojnásobná platina, Mercury)
All the World’s a Stage (1976, live, Mercury)
A Farewell to Kings (1977, platina, Mercury)
Hemispheres (1978, platina, Mercury)
Permanent Waves (1980, platina, Mercury)
Moving Pictures (1981, čtyřnásobná platina, nejtypičtější album klasického období Rush, Mercury)
Exit...Stage Left (1981, live, Mercury)
Signals (1982, platina, Mercury)
Grace Under Pressure (1984, platina, Mercury)
Power Windows (1985, platina, Mercury)
Hold Your Fire (1987, zlato, Mercury)
A Show of Hands (1988, live, Mercury)
Presto (1989, zlato, Atlantic)
Roll the Bones (1991, platina, Atlantic Anthem)
Counterparts (1993, zlato, Atlantic/Mercury)
Test for Echo (1996, zlato, Atlantic)
Different Stages (1998, live, Atlantic)
Vapor Trails (2002, Atlantic Anthem)
Rush in Rio (2003, live, Atlantic Anthem)
R30: 30th Anniversary World Tour (2005, live, Sanctuary)
A.2) kompilace (výběr, bez souhrnných vydání):
Rush Through Time (1980, Mercury)
Chronicles (1990, Mercury)
Retrospective, Vol.1 (1997, tvorba z období let 1974–1980, Mercury)
Retrospective, Vol.2 (1997, tvorba z období let 1981–1987, oba díly Retrospective souhrnně vydány roku 2006 pod názvem Gold se záměnou skladeb Something for Nothing za Working Man, Mercury)
Different Stages: Live (1998, live, Atlantic)
The Spirit of Radio: Greatest Hits 1974–1987 (2003, Mercury/Universal/WEA International)
A.3) rarity, singly, EP (výběr):
Closer to the Heart (1978, SP, Mercury)
Live in Concert from St. Louis (1980, Anthem)
Roll the Bones (1992, EP, Atlantic)
Feedback (2004, EP, 8 cover verzí, Atlantic)
A.4) videa, DVD:
Exit...Stage Left (1981, PolyGram)
Through the Camera Eye (1985, PolyGram)
Grace Under Pressure Tour (1985/1986, PolyGram)
A Show of Hands (1989, PolyGram)
Chronicles (1990, PolyGram)
Rush in Rio (2003, Anthem)
R30: 30th Anniversary World Tour (2005, Sanctuary)
Replay X3 (2006, CD + DVD, 4 disky, souhrnné vydání tří live video titulů Exit...Stage Left z roku 1981, Grace Under Pressure Tour z roku 1984 a A Show of Hands z roku 1989 + 1 bonusové CD, Mercury)
B) Alex Lifeson sólově:
Victor (1996)
