Hodolany jsou východní olomoucké předměstí, už nějakých sto padesát let od města oddělené hlavní železniční tratí od Prahy. Nebýt silničních průtahů na Přerov, Opavu a Ostravu, byl by tam celkem klid. V jedné z těch opravdu klidných hodolanských uliček sídlí truhlářská dílna a v poschodí nad ní ještě jedna dílna - menší, útulnější, fajnovější - dílna kytarářská. I dopustil jsem se opět po čase průmyslové špionáže a odchytil jednoho na toto léto celkem pěkného dne mistra kytaráře a zapředl s ním přátelskou řeč, u níž jsem se sám rád poučil.
Už z prvního okuku mi bylo zřejmo, že dílna slouží víc šikovným rukám než pásovému chrlení čehokoliv. Nářadí je ponejvíc do ruky a z velkých strojů jen stojanová vrtačka, pak slušná zásoba šablon a přípravků. Bez křečí a chaosu srovnáno na svém místě. Všechno po očku sleduje huňatý kocour polehávající na okně a dotváří tak ležérní pohodu. Dílna taky slouží jako mistrův byt, ale k našemu povídání.
Začnu velmi netradiční otázkou. Kdy jste s výrobou kytar začal?
Asi v roce 1999. Byl jsem tehdy na civilce a snažil jsem se tam opravit svoji rozbitou kytaru a jako řemeslníku mně to nedalo nezkusit do toho nějak víc proniknout, ale víceméně neúspěšně. A protože jsem jako vyučený truhlář neměl maturitu, měl jsem zavřené dveře skoro pro každé zaměstnání. V té době to tak stálo. Tak jsem se v roce 2001 přihlásil na houslařskou školu v Lubech, kde jsem pod vedením mistrů Černíka, Vasilka a Vícha postavil svoje první nástroje. Po maturitě jsem tam zůstal ještě asi pět let. Luby mají svoje kouzlo a zpátky do Olomouce se mi moc nechtělo. V roce 2006 se škola přestěhovala v rámci optimalizace školství po sto třiceti letech z Lubů do Chebu a dostal jsem od vedení nabídku stát se učitelem odborného výcviku dílny kytarářů. Integrovali ji se zemědělkou, byli tam automechanici, řezníci, všechno dohromady. Bohužel jsem měl smlouvu jen na jeden školní rok, takže jsem učil deset měsíců. Dnes není moc zájem o vyučence a škola v té době hodně bojovala o každého uchazeče, tak jsem tam byl pro další rok asi nadbytečný. Ale byla to dobrá zkušenost.
Poptávka po ručně dělaných kytarách asi není vysoká...
Je těžké se prosadit. Mladí výrobci hudebních nástrojů, kteří mají za sebou rodinu a tradici, to mají vždycky jednodušší. Mají doma nastřádanou hromadu materiálu a nástrojového vybavení, i když to není jenom v tom, ale cestu mají snazší.
Poptávka po ručně stavěných kytarách v Česku je, ale zákazníci vidí v obchodech ceny kytar vychrlených asijskými továrnami a myslí si, že to bude podobné. Cena ručně stavěného modelu začíná někde na třiceti tisících, a to je tady rozhodující. V Čechách to zatím funguje spíš na bázi akcí, slev, a komu slavnému jste už nástroj postavili.
Začátek jsem si maloval růžově, ale v Lubech, ve městě kde je každý druhý člověk kytarář a každý třetí houslař, se podnikat bez rance peněz nedá. Rok jsem měl dílnu u rodičů na Kovákově, kousek odsud. Tady jsem od května, je tu sucho, prostor, světlo a klid na práci.
Děláte jenom španělky a mandolíny, co tu okolo vidím?
Dělám víceméně všechno. Teď je přes léto trošku okurková sezóna, ale španělku zrovna jednu dělám. A chtěl bych se jim věnovat dál, protože si myslím, že tady je to pole zorané mnohem míň než s westernovými kytarami. Taky sorta lidí, která se zajímá o klasické nástroje, je mnohem vděčnější. Chtěl bych se dál věnovat i jazzovým nástrojům, mám v hlavě pár nápadů na další modely jazz-uke nebo jazzové mandolíny.
Jakým způsobem na začátku vybíráte materiál a pracovní postupy, abyste se dobral požadovaného výsledku?
Hlavní je si uvědomit, co chcete za zvuk. Pak musíte využít zkušenost k tomu, jestli na to ten nástroj má nebo ne. Když chci středovou kytaru, středový zvuk, tak si podle toho taky musím vybrat velikost modelu a odpovídající dříví, protože každé dřevo má v sobě určitou vnitřní energii a akustické vlastnosti. Na výrobci je, jestli je dokáže poznat a jestli to správné dřevo dokáže správně opracovat.
Nemám rád, když se určité typy materiálů mezi hráči dogmatizují. Správně opracovaný a upravený javor může být větší terno než třeba tříáčkový palisandr. Jak bude nakonec nástroj vypadat, je už jen třešnička na dortu, která souvisí s trpělivostí, morálkou a rutinou.
Nástroj dostane svůj charakter zvuku až v průběhu hraní. Myslím si, že je chyba, když se každý snaží, aby všechno hrálo hned. Zvuk je uspěchaný, nekonkrétní, a taková kytara má před sebou jen pár let života. Kytara není nábytek, a tak by se mělo o ní při práci přemýšlet. Je dobré dávat si do hromady různé souvislosti a tvořit tak vlastní filozofii řemesla.
Zcela laický dotaz: Když dostanete do ruky dýhu, jak poznáte, jestli je basová nebo středová - poklepem?
Poklepem taky, ale... (jde pro tabuli dýhy) když ji vezmu, tak starší přířezy jakoby zvláštně šustí. Podle toho spíš poznám, k jaké kytaře se hodí víc. Poklep hodně používám při ztenčování desek. Zjistím tak hlavní frekvence v různých modech, a to během celkové výroby desky, od ztenčování přes výrobu žebrování až po uzavření kytary. Frekvence, na kterých deska rezonuje ve třech modech, se během výroby mění a různě posunují. K tomu se dá použít i tónový generátor, ale dám spíš na svoje uši a hmat. Důležité je ladění přední desky vůči zadní desce, kdy přední deska by měla být naladěná o několik půltónů níž než deska zadní. Já dělám hodně tlusté přední desky, víc než je zvykem, a zadní desky s větší klenbou. Zvuk není sice na začátku tak silný, ale je mnohem barevnější a konkrétnější. Lépe se v něm hledají alikvoty. Ale to není nic nového, třeba mistr kytarář Rohožka dělával desky tlusté i čtyři milimetry a postupně je na téměř hotové kytaře ztenčoval. Záleží především na citu. Dnes se standardně dělají desky pod tři milimetry. Sice vám to hraje jako blázen, ale za pár měsíců je vytahaná, unavená, ztratí svou energii, potenciál, a to jste si na ni ještě ani nezahrál.
Nejdůležitější je samozřejmě stáří materiálu, možná i víc než hustota letokruhů. Radši použiji starší a klidně i řidší smrk než nějaký v sušárně upečený přířez s hustotou letokruhů, že už skoro ani vidět nejsou. Pak je konečný zvuk zajímavější a stálejší. Dřevo během odvádění vázané vody vysychá, a když se dostane na hranici, kdy už je vyschlé, začne zrání. Takže třeba po třiceti letech je dřevo ustrnulé a už se přizpůsobuje okolí velice minimálně. To je potřeba poznat už při výrobě kytary. Opracovat a naohýbat javorové luby z roku 1970 je peklo. Tady mám dva stejné modely, ale jeden je v kombinaci javor/zerav a druhý palisandr/smrk. Hotové budou každá hrát úplně jinak. Javorový zvuk je sprostější a jasnější. Palisandr hutnější. Každá se hodí na jinší muziku.
Zvuk nástroje je také odvislý od četnosti hraní. Když máte nový, čerstvě nalakovaný nástroj a natáhnete struny, tak to vždycky hraje jako cimbál, což mě pokaždé vyděsí. Ale během hraní se zvuk postupně zdokonaluje a usazuje. V kytaře je spousta lepených spojů, které se musí napřed rozhýbat. Je to jako když jdete poprvé tančit - máte sice dispozice, ale dokud se nerozhýbete, nezatančíte ani mazurku.
Co žebrování kytary?
Žebrování dělám pokaždé jinak. Je to tím, že každá deska, každý materiál, je trochu jiná. Používám víceméně jeden nebo dva typy, ale pokaždé ho udělám trochu jinak. Když se mi třeba zdá, že je deska příliš výšková nebo naopak basová, můžu zvolit jiný úhel lepení žeber, jinou tloušťku a výšku, jiný materiál a zvuk posunout tam, kam potřebuji. Nejde používat jedno standardní rozložení, to je hodně zavádějící a v dnešní masové kytarařině se žebrování hrozně bagatelizuje. Pro kovové struny používám nejčastěji klasické martinovské žebrování do kříže. Tam snad neexistuje lepší cesta. U klasických kytar používám žebrování Japonce Masara Kohna, to je paralelní. Líbí se mi, má zajímavý zvuk a už jsem na něm postavil dost klasických kytar, kde se osvědčilo. Ovšem jak u westernových nástrojů, tak i u klasických kytar je nějaký standard. Tím je žebrování podle Antonia de Torrese, to je takový evergreen španělských kytar.
Snímače do kytar dáváte?
Hodně dám na doporučení kamarádů muzikantů. Dnes se dá koupit spousta výrobků. Dobré zkušenosti mám se snímači L.R. Baggs, Schaller a Shadow. Mám rád, když snímač nenarušuje estetiku nástroje. Dnes se sice dělají velice krásné komponenty, přesto mám rád čistotu linií nástroje a spíš doporučím koupit si lepší mikrofon než rozřezat lub a násilím tak znesvětit čistotu práce.
Kdesi jsem četl, že housle časem zvuk získávají a kytary ztrácejí. Je to pravda?
Housle, když budou někde ležet na půdě nebo v muzeu, tak ztratí zvuk taky. Ale ten potenciál v nich je a dají se díky klenutým deskám zase rozehrát.
Kdežto u kytar se časem jejich rovná deska tahem a tlakem unaví. Ale zase - jsou nástroje, které můžou hrát klidně sedmdesát let a hrají pořád, pokud se na ně hraje. I když křivka akustické výkonnosti jde pozvolna dolů. Když je nástroj dobře postavený a v jeho materiálu byl už předtím zvukový potenciál, tak se samozřejmě nikdy neztratí. Třeba na tuhle starou překližkovou gibsonku z Lubů, když nějaký čas nehraji, tak je hrozná. Prostě do ní můžu mlátit dvě hodiny a nehraje. Ale když ji vezmu na vandr a budu na ni v lese, kde je vlhko, hrát celý víkend, po návratu bude krásně rozehraná.
Je taky hodně na hráči, aby svůj nástroj naučil hrát. Když na dvou identických kytarách budu dva roky hrát třeba na jedné barokní hudbu a na druhé Koshkina, tak oba nástroje budou hrát diametrálně jinak. Líbí se mi vždycky to první zklamání ze zvuku a po týdnu hraní zase nadšení. Nic není zadarmo, ani zvuk nástroje, a ten hráč pro to musí taky přirozeně něco udělat. Vzít novou kytaru, hrát na ni půl hodiny, a pak ji nakvašeně odnést nějakému samoukovi, aby vyřezal žebra, že má málo basů... I s tím občas bohužel bojuji.
Jak moc dělá na zvuku lak?
Ten dělá hodně. Samozřejmě, čím míň laku, tím lépe. Jinak zní olejový, jinak třeba lihový. Z průmyslově vyráběných laků je podle mě nejlepší klasický nitrolak, protože filmotvorná složka je pak hodně tenká, takže nástroj nezabalí. Ale je fakt, že už jsem viděl kytary lakované nitrem, kterého byla příšerná vrstva. Ale to možná bylo kvůli praskání. Celulóza v laku se časem rozpadá a lak se potrhá a vypraská. Současná „nitra“ jsou už ale jiná než třeba před padesáti lety. Tady mám jeden odstrašující vzorek z obchodu - tady je extrémně tenká deska, jenom dva milimetry, a je na ní milimetr polyuretanového laku s polyesterovým základem. Je to prostě zalité v umělé hmotě, která tu horní desku přetahuje na druhou stranu a zabraňuje kmitání desky na kytaře. To je jak zabalený v igelitu, zvuk je tupý, neznělý, kytara nemá sustain. Na druhou stranu se krásně leskne a můžete si na ni postavit třeba horký hrnek s kávou. Kromě toho tady vidíte, jak je to uvnitř levných kytar otesané a nedokonalé. Taková je hotová za pár hodin, a proto stojí tak málo peněz.
Zkoušel jsem udělat „biokytaru“, ta je tady, je jenom napuštěná olejem. A zvuk má prostě fantasticky opravdovej.
A vydrží?
No právě, že nevydrží. To je její největší nedostatek. Na zadní desce a na lubech to celkem jde, protože je to tvrdé dřevo. Pokud s ní někde nemlátíte. Ale vrchní desku poškrábete hned, třeba trsátkem. Zvukově je ale skvělá. Myslím, že nejpřirozenější povrchová úprava jsou právě přírodní oleje. Když je dobrý na podlahy, proč by neměl být dobrý na kytary? :-) No fakt. Dřevo může dýchat a není při změnách prostředí uzavřené z jedné strany. Sám si připravuji směsi kopolymeru tungového oleje, za studena lisovaného lněného oleje s terpentýnem a přídavkem nějaké pryskyřice kvůli lesku. Třeba propolis nebo šelak. Je to jednoduchá povrchovka, která voní a neškodí životnímu prostředí. Krky standardně napouštím u všech kytar jen tímto olejíčkem. Když je kytara nalakovaná polyesterem a budu ji mít rok tady na baráku a pak ji vezmu někam do paneláku, kde je v topné sezoně pod čtyřicet procent vzdušné vlhkosti, tak vám během hodiny začne pracovat krk a kdo ví, co ještě.
Co vlastně udělá s nástrojem vlhkost?
Ta má na nástroj dobrý vliv. Čím vlhčí prostředí, tím nástroj lépe hraje. Ve škole nás učili, že ideální nástroj by byl, kdyby se vlhkost v jeho dřevě dala nějak uzavřít. Jak by takový nástroj hrál, to nevím. Dnes se hodně používají do kytar zvlhčovače, kterých je na trhu množství.
A zpocená ruka?
Ta ho samozřejmě ničí. V potu je sůl, dřevu to neprospívá, taky kování oxiduje a rezaví. Ale každý hráč se potí jinak a jinak agresivně. Někdy je to fakt hrozné, když mi donesou na servis měsíc starou elektriku, kde je celé tremolo zarezlé a zelené. Většina hráčů neumí o nástroj pečovat. Ať už se to týká údržby strun nebo hardwaru. Ale já jsem tomu vlastně rád, aspoň mám pak nějakou práci :-)
