Look at Yourself, July Morning, Lady in Black, Easy Livin’ a další a další pilíře klasické rockové muziky vzešly z autorské dílny mistra Hammondek, někdejšího klávesisty Uriah Heep, charismatického Kena Hensleyho. I když jeho působení v Uriah Heep v sedmé dekádě dvacátého století patří už k rockové historii, je Ken Hensley stále velmi aktivním muzikantem, skladatelem a interpretem.
Světová pódia brázdí jak se svou rockovou formací Live & Fire, tak jako sólový hráč. A právě ke dvěma takovým sólovým koncertům se zrovna chystá k nám do České republiky 13. března do plzeňského klubu House of Blues a 15. března do Olomouce do Divadla na Šantovce. Než zabalil svůj cestovní kufřík, zazvonil ještě v jeho domě ve Španělsku telefon, jehož prostřednictvím poskytl Muzikusu následující rozhovor.
Do České republiky přijíždíte tentokrát se dvěma sólovými koncerty, jaké budou a jak bude vypadat jejich setlist?
Je to tak, že na mých sólových koncertech jsem jenom já, moje kytary, mé piano a má knížka písniček. A já jednoduše hraji písničky tak, jak jsem je napsal, ať už na kytaru nebo na piano. Potom třeba můžu vyprávět příběh o tom, jak byla písnička stvořena a co ji inspirovalo, takže se o ní lidé dozvědí daleko víc. Ve spoustě případů předvádím písničky Uriah Heep právě tak, jak byly napsány, a publikum se může cítit jako kapela, když jsem jí písničku přehrál úplně poprvé. Setlist bude složen tak z dvaceti dvaadvaceti věcí, samozřejmě jak starých, tak i některých nových. Nebude chybět ani jedna úplně nová, která ještě nevyšla. Krom toho se mě lidé můžou během koncertu zeptat, na co chtějí, celý večer je svým způsobem interaktivní a to mě baví. Dělám to asi tak tři čtyři roky a musím přiznat, že se mi to líbí.
Částečně jste mi odpověděl na následující otázku, ale stejně, co vás víc přitahuje na této podobě koncertů - spíš to, že chcete navázat užší kontakt s fanoušky, nebo to, že chcete prověřit velké rock‘n’rollové songy v jejich intimní, jednodušší formě?
Není to vysloveně tak, že mě to přitahuje, ale už někdy před pěti lety jsem hrál několik podobných koncertů v Norsku a zjistil jsem, že mě prostě baví hrát takovýmhle způsobem písničky právě v jejich intimní formě. Navíc se jedná o malé kluby, kde jsem blíž publiku, kde si můžu prostě sednout a hrát, a to je všechno. V takovém prostředí jsem šťastný. Takže jsem si před pár lety uvědomil, že mě opravdu baví hrát tímhle způsobem, a proto, když nejsem s kapelou a nebo nejsem ve studiu, vyrazím si zahrát sólové koncerty a pravda je, že už jsem jich udělal spoustu.
Prozraďte, na co konkrétně budete hrát na chystaných sólových koncertech u nás a jaké nástroje a vybavení v současnosti používáte při hraní s celou kapelou?
Jasně prozradím, žádný problém. Na sólových koncertech zásadně používám piano Rolland RD 700. Vybral jsem si ho proto, že se po něm mohu pohybovat velmi rychle, když něco přepínám nebo něco transponuji. Nejsou tam žádná menu nebo submenu, všechno je na povrchu. Dobře zní, dobře se na něj hraje a je velmi jednoduché na ovládání. Kytary mám od španělské značky Alhambra. Používám dvě jejich akustické kytary. Jedna je naladěná normálně, druhá podladěná o tón níž a spodní E je podladěné až na C. Na té používám struny medium a na té první struny light. Pak používám stereo chorus Carl Martin. Teď když se připravuji na koncerty, které mě nepřivedou jenom do České republiky, ale i do Ruska a na Ukrajinu, Německa a další spousty jiných zemí, pracuji s efektem od firmy Carl Martin, který se jmenuje Quatro. Není to nový pedál, ale je nový pro mě. Momentálně se pokouším experimentovat i s tím, že bych hrál na kytaru a na piano najednou, což je zatím trochu výzva a myslím, že by se to mohlo podařit. Možná, že bude Česká republika prvním místem, kde to zkusím. Ovšem když jsem na cestě s kapelou, vždycky hraji na Hammond B3 s Leslie 122, k tomu opět piano RD 700, které využívám většinou jako smyčce, ale občas i jako piano. No a opět jednu z akustických kytar Alhambra.
S kapelou si berete stále svoje legendární Hammondky?
Jo, pořád. Je to proto, že za desítky let jsem vyzkoušel kdejakou simulaci, všechno, co by mělo hrát jako Hammondky, ale nehraje. Je to tak unikátní zvuk, že se nedá ničím nahradit. Proto vláčím na koncerty pořád své dvousetkilové Hammondy.
Vaše kapela Live & Fire má od loňského roku nového italského basistu a zpěváka Roberta Tirantiho, další otázka směřuje na něj. Jak jste se potkali a jak začala vaše spolupráce?
Je to tak čtyři roky, když jsem nahrával album Love & Other Mysteries tady ve Španělsku. Potřeboval jsem ve studiu spoustu hlasů, protože jsem jimi chtěl reprezentovat osobitost každé písničky. V jednom případě jsem potřeboval opravdu dobrý ženský hlas. Kontaktoval jsem svého italského přítele, kytaristu Mathea Filipiniho, jestli by mi někoho nedoporučil. Nutně ne z Itálie. Ale skončil jsem u Irene Fornaciari, která je dcerou Zucchera a Roberto je její kluk. Když jsem Irene poslal písničku, udělala jakýsi duet s Robertem a já je do studia pozval oba. Na začátku loňského roku jsme museli v Live & Fire udělat změny a já pozval Roberta, který nejen skvěle zpívá, ale i hraje na baskytaru, aby v Live & Fire i hrál. Přijel, natočili jsme album Trouble, vyjeli jsme na turné a doteď jezdíme. Máme spolu skvělý vztah. Nejvíc se mi na něm kromě muziky líbí, že je dobrý týmový hráč. Vůbec, celkově vzato, mám v Live & Fire velmi dobrý tým lidí a jsem za to rád.
Na Love & Other Mysteries jsou ale i jiní hosté, jak jste je vybíral, podle čeho?
Například jsem pozval Glenna Hughese, aby zpíval v jedné písničce, a opravdu jsem si přál duet. No, a když jsem byl jednou v Bulharsku, tak přítel přítele, mimochodem, prodává lodě, mi dal cédečko, na němž zpívá jeho dcera Santra Salkova. Poslechl jsem si ji, řekl si, že by to mohl být hlas, který by fungoval s Glennovým. Kontaktoval jsem jí, přilétla do Španělska a udělala s Glennem duet v Romamce. Krom toho byla skupina lidí, kterým jsem například řekl, že potřebuji pianistu a oni přesně věděli koho kontaktovat. A když jsem potřeboval další ženský hlas, zase věděli úplně přesně komu zavolat. Bylo to skutečně tak, že já jsem znal lidi a ti znali zase jiný lidi a tak dál. Prostě taková síť.
Dá se o albu Love & Other Mysteries říct, že je to album koncepční, monotematické?
Ani ne, jediná spojitost je v tom, že je to album, které jsem chtěl udělat už spoustu let. Jako skladatel nedostanete příliš často příležitost nahrát písničky jenom proto, že to jsou písničky. Většinou vás nahrávací společnosti posouvají nějakým směrem nebo se ohlížejí na komerční hlediska. Společnost, u které jsem byl, tenkrát sídlila v Německu. Byla to společnost, co vydala třeba mou desku Blood on the Highway. Těm se vůbec nelíbilo, jak mělo tohle album vypadat a nepřijali to. Tak na něj přestali platit. Ale já chtěl album dokončit a bylo mi to jedno. Zaplatil jsem ho sám a vykoupil od nich práva. Trvalo asi tři roky dát ho dohromady. Na cestě byla spousta překážek, spousta špatných věcí, třeba ta, že můj zvukový inženýr přišel při požáru o ženu a syna. Byla to těžká doba. Ale hudebně jsem byl s deskou moc spokojený. Vím, že není příliš komerční, ale jako skladatel mít šanci udělat album jako tohle, je skvělé. Smysl byl v tom, že jsem hráčům ve studiu říkal, že soustředit se musíme na písničku. Ne na produkci, na výkon jednotlivců, virtuozitu nebo něco takového. Důraz musí být na písničce samotné. Musíme každou přivést k životu tak, jak si o to žádá, a myslím, že se nám to povedlo. S výsledkem jsem velmi spokojen.
Vedle novinkového alba Trouble vyšlo nedávno i živé dvojalbum s převážně dnes už klasickými skladbami Uriah Heep. S jakými pocity tyhle písně po bezmála čtyřiceti letech hrajete?
To je dobrá otázka, dostávám ji často a vy jste jí položil v mnohem hezčí podobě než většina ostatních. Většinou se zeptají: „Nejsi už přesycen hraním stále těch stejných písní?“ Pocitů, které z nich teď mám, je spousta. Samozřejmě mi to připomíná ty skvělé dny s Davidem Byronem a Garym Thainem, když byla kapela na špičce kariéry. Jezdili jsme po celém světě, byli jsme rockové hvězdy a většina těchto vzpomínek je opravdu dobrá. Jsem taky udiven, že i po těch letech lidé pořád reagují na písničky tak, jak reagují. A pro mě ta opravdová odměna, kterou dostávám vlastně vždycky, když hraji živě, je to, co vidím na obličejích a v očích lidí. Ať už se smějí, brečí nebo se mnou zpívají. Pro mě nejúžasnější věc je, že to celé roky dělám a lidi to pořád milují. Takže pocitů mám spoustu a jsou pestré.
Rockové hudbě se aktivně věnujete v podstatě půl století. Jak se z vašeho pohledu změnila rocková muzika, její smysl, význam a chápání od 60. a 70. let až po současnost?
Můžu rozhodně mluvit o spoustě zkušeností ze 70. let, protože Uriah Heep byli součástí jádra kapel, které byly přesyceny popem a vším ze šedesátých let, kapel, které jednoduše chtěly změnit pravidla. Myslím, že jsme byli taky pionýry té změny. Vzali jsme rock někam úplně jinam. The Who byli opravdu první, koho bych nazval rockovou kapelou. Říkám jim rocková kapela, protože měli přístup, který se stal tak důležitý pro rock‘n’roll. A rock‘n’roll je minimálně z padesáti procent o přístupu. Tím jsme byli inspirováni. Já byl hlavně inspirován The Beatles, ovšem spíš kvůli jejich skladatelství, relativně inteligentním textům a hledáním jiných akordových postupů. To šlo společně se změnou generace - povietnamské generace v Americe. Děcka hledala něco nového a jiného a my jim to poskytli. To byl start a pak už nastalo šílenství. Bylo to něco jiného, rebelského, něco, co měli mladí lidé opravdu rádi. Pokračovalo to částečně do 80. let, kdy kapely jako Van Halen tak nějak navazovaly na tuhle tradici. A potom metal. Pořád nevím, co to znamená. Metal se stal generační záležitostí. Problém pro mě začal ve chvíli, kdy producenti začali vyrábět stovky kapel na konci každého semestru. Kluci se potkali, byli pohromadě, založili kapelu a nahrávací společnosti se kopírovaly navzájem...
A pak přišel glam rock, hair rock a další věci. V těch kapelách nebyli dobří muzikanti, nebyly žádné nebo maximálně jedna dvě zajímavé písničky. No a to pak převzal heavy metal. Problém je v tom, že v sedmdesátých letech jste měli sto kapel, teď jich máte sto tisíc a já mezi nimi nevidím nikoho, kdo by dělal něco nového. Všechny kapely používají stejný typ písma pro svoje jména, která jde stěží přečíst. Všichni se stejně oblékají a dělají na pódiu stejné věci. Nikdo se nesnaží dělat věci jinak. Myslím, že průmysl v zoufalé potřebě prodat věci celou tu situaci ještě pohání. Dříve byl hudební průmysl partner, vlastně to ještě nebyl ani průmysl. Byl to partner v tom, co jsme dělali. Učili se společně s námi. Dostalo se to do bodu, kdy přišla CD. Velké společnosti jako Sony začaly vidět profit, příležitost. Převzaly kontroly nad průmyslem a z muziky se staly peníze. To co teď slyším v rádiu, je hard rock, který vůbec není rock a metal. Můj problém s metalem je v tom, že jako skladatel chci slyšet skvělé písničky... ale neslyším je.
Kdybych začal pracovat s novou kapelou, zkusil bych jim říct, ať dělají věci jinak. Ať třeba nosí bílou místo červené, nevím, ať vystoupí z davu. To ale bude, myslím, těžké. Jak jsem řekl, jsou miliony kapel. Působí tu i efekt trhu, protože lidé mají tolik koncertů na výběr, tolik míst, kde můžou utratit peníze. Je koncert v každém klubu, každém městě, každý večer. Lidé si prostě musí hodit mincí a rozhodnout se, kam půjdou. No a pak máte promotéry třeba v Evropě, kteří dospěli až do bodu, kdy si můžou vybírat z kapel, co budou ochotné hrát téměř za nic. Některé kapely vystupují jenom za prodej z merchandisingu, a i to kontroluje byznys. Vede to ke spoustě arogance. Musí být opravdu těžké založit v dnešní době kapelu. Nebylo to lehké, když jsem začínal já, ale teď to musí být ještě mnohem těžší.
Už pár let žijete na farmě ve Španělsku. Co vás přivedlo k rozhodnutí odstěhovat se tam a jak vlastně vypadá život rockového muzikanta na straně jedné a farmáře na straně druhé?
Ten důvod byl anglické počasí. Žil jsem dvacet let v Americe a rozhodl se přestěhovat zpátky do Evropy, abych byl blíž rodině. Vrátil jsem se do Anglie a po roce v Anglii jsem nemohl zdejší počasí vydržet. Bylo to strašné a já si řekl, že je načase žít někde, kde je trochu teplo. V té době byla moje žena ve Španělsku u své rodiny, protože je Španělka. Vybrala tam pozemek a dům, řekla, že to sice dá nějakou práci, ale že by to mohlo být skvělé místo k žití. Tak jsme dům koupili a začali na něm pracovat. Pro mě jako pro muzikanta je nejskvělejší věcí klid. Úžasný klid uprostřed ničeho. Nemáme ani sousedy. To mě hodně inspiruje k tvoření. Protože neslyším hluk světa, můžu se soustředit na proud nápadů. Takže jsem během pěti let ve Španělsku napsal víc písní než za celý život předtím. Pro mě pro muzikanta je skvělé žít obklopen horami a modrým nebem.
S farmařením je to takhle: Na farmě nepracuji, čas od času tam zajdu si popovídat s ovcemi a kozami, a když jsem doma ráno, nakrmím kuřata a starám se o kočky a domácí zvířata, ale opravdu nejsem farmář. To dělá všechno moje žena a má to pod kontrolou. Dělá to skvěle. Jsme naprosto soběstační v ovoci a zelenině, kterou pěstuje. Tím pádem je to i zdravý životní styl. Znám ve Španělsku spoustu muzikantů, možná méně než dvě procenta jsou ti, kterým by se řeklo profesionálové, protože se tím uživí. To je v téhle zemi téměř nemožné.
Pojďme se teď věnovat vaší charitativní činnosti. Prozraďte našim čtenářům něco víc o vaší nadaci. Jak funguje, čím se zabývá?
Asi před deseti lety jsme začali zachraňovat opuštěná zvířata. Během prvních pár let to možná bylo pět psů a půl tuctu koček, a pak nám naši známí začali nosit zvířata, co našli někde opuštěná, a tak to rostlo a rostlo. Samozřejmě když roste zvířecí rodina, rostou i náklady a my se rozhodli založit nadaci, abychom je pokryli. Náklady na doktory, jídlo a na všechno ostatní. To je důvod, proč jsme s tím začali a i teď jsou lidé, kteří stále přispívají. Nepokryje to celý rozpočet, ale pomáhá to. Během posledních čtyř pěti let, kdy lidé začali přemýšlet, jak ušetřit peníze, dotace v podstatě kompletně zmizely. Teď máme asi deset psů, dvanáct koček a dvacet kuřat. Tedy kuřata nejsou zachráněná, ta chováme kvůli vejcím. K tomu máme pár ovcí, pár koz. Máme prostě rádi zvířata kolem nás jako své děti.
Nový rok 2014 začal teprve před nedávnem. Co vás v něm čeká, co plánujete po hudební stránce?
Po posledních třech měsících minulého roku jsem potřeboval trochu pauzu. Rozhodl jsem se vysadit na leden a únor a jenom odpočívat. Pořád píšu, na tom se nic nezměnilo, ale nechci mít letos tak šílený rozvrh jako loni. První půlka roku je víceméně naplánovaná. Přijedu do Čech, pak budu hrát pět koncertů na Sibiři, pak v Bělorusku, na Ukrajině a v Kazachstánu. Odtud do Německa a první polovinu roku zakončím v Bulharsku. Teď se poohlížíme po nějakých festivalech pro Live & Fire a po věcech na zbytek roku. V říjnu pravděpodobně pojedu další turné po Rusku, možná v listopadu, to záleží na nich. Vypadá to, že rok bude plný, ale jsem rozhodnutý nechat si ho letos trošku volnější. Loni to bylo opravdu šílené. Z turné Live & Fire jsem jel přímo na Ukrajinu, kde jsem měl dvacet koncertů. Když jsem přijel domů, skoro celé Vánoce jsem prospal.“
Býváte označován za rockovou legendu, jaké to vlastně je být rockovou legendou?
Už mi říkali různě, ale myslím, že když jsem přežil ty roky, jsem stále aktivní, jsem stále součástí klasického rocku, jak se to říká, tak ten titul asi odpovídá. Ale můžu říct opravdu jen to, že jsem vážně moc vděčný, že jsem do toho byl zapleten a že do toho pořád zapleten jsem. Pro mě to byla skvělá cesta. Také jsem šťastný, že tahle muzika stále spoustu lidí naplňuje radostí a že mohu čas od času i pomoct jiným muzikantům, zejména mladým. Opravdu mě baví podělit se o zkušenosti s mladými muzikanty, zahrát si s nimi. Roky, kdy jsem byl rock star, už jsou za mnou, takže jsem rád, že můžu být pro změnu legendou. Radši ať mi říkají legenda, než rocková hvězda.“
Díky za rozhovor.
Taky díky a prosím, vyřiďte všem muzikantům v Čechách, ať to nevzdávají a jedou dál.
www:
