Z mé strany již dlouho očekávaný rozhovor se nakonec uskutečnil ve Všenorech, kde pan Jiří Stivín provozuje svojí školu improvizace. Vydal jsem se za vyhlášeným hráčem na cokoliv se svým kamarádem, flétnistou Richardem Malátem, a u Jiřího Stivína jsme strávili necelé dvě hodiny povídáním o nejrůznějších věcech, které ani okrajově nespadají do rubriky Pohled do kuchyně. Rozhovor byl pro nás ukázkou nespoutaného elánu toho "jazzmana" a v neposlední řadě vhledem do jeho bezedné studnice lidové slovesnosti (viz dále). Odcházeli jsme plni nadšení a moudrých rad.
Položím vám otázku, kterou jste nesporně slyšel už od mnoha novinářů. Jak jste se dostal k hudebním nástrojům a k hudbě?
Nejprve to byly housle. Jako dítě jsem se rozhodl, že chci hrát na hudební nástroj. Nebylo to kvůli tomu, že by mě to nějak moc zajímalo, ale líbilo se mi chodit po ulici s futrálem v ruce. Vypadalo to seriózně, vypadalo to, jako že nejsem jen řadové dítě, ale že něco provozuji. Chodil jsem tedy do houslí a strašně mě to nebavilo. Posléze jsem toho na dlouhou dobu nechal. Nutili mě hrát z not a cvičit, a to se mi nelíbilo. Po pauze jsem se v patnácti rozhodl začít se zobcovou flétnou a mezi tím jsem si ještě pobrnkával na kytaru. Byl jsem členem nějakého sboru, protože si pan učitel myslel, že mám rytmus. K jazzu jsem se dostal až kolem osmnácti díky jedné kamarádce, do které jsem se zbláznil. Chodila na jazz a já jsem tam začal chodit také. Říkal jsem si: "Co to ta ženská poslouchá za hroznou muziku"? Ale doufal jsem, že se jí zalíbím, a tak jsem dělal, jak je to bezvadné, a přitom se mi to vůbec nelíbilo. Potom jsem začal chodit na zimní stadión, kde hrálo Studio 5, ale ona už tam nepřišla, tudíž jsem tam byl zbytečně. Začal jsem jazz opravdu poslouchat a nakonec se mi to zalíbilo. Abych pravdu řekl, tak se vůbec nedivím mladým lidem, že nemají k jazzu vztah. Jazz se musí poslouchat stejně jako vážná hudba, jinak je to rámus, který ruší. Povídat se u toho nedá, nebo jen s velikými obtížemi. To je myslím důvod, proč je dnes v módě techno a tak. Tam jede ďuch ďuch a přitom můžu povídat: "Hele vole, jak se máš vole, támhleta buchta, todleto, byli sme, á to bylo..." (smích)
Vy ale hrajete ještě na více nástrojů. Dalo by se tedy říci, že vás k nim jazz přivedl?
Ano, ale také to byli mí přátelé. Když jsem studoval na FAMU kameru, tak jsem měl spolužáka, který přinesl saxofon. Říkal, že neví, co s ním, tak jsem pravil: "Sem s ním", a začal jsem hrát na saxofon. Jiný spolužák měl zase flétnu, takže kdyby někdo přinesl tubu, tak jsem dnes byl možná tubista. Takže přes FAMU jsem se dostal k muzice. Po FAMU jsem šel na vojnu, kde jsem hrál v orchestru s jazzmany.
Jak dlouho to trvalo od prvotní ideje až po chvíli, kdy jste začal dělat muziku profesionálně?
Trvalo to asi pět let. Ono se říká, že když člověk nezačne na nástroj cvičit od dětství, tak pak už nemůže. Ale to je jen v tom, že děti mají více času na cvičení. V konečné fázi jim to trvá oproti dospělým strašně dlouho. Já si myslím, že se dospělý člověk může stát profesionálem během pěti let, když cvičí velice cíleně a zaujatě. V mém případě to bylo deset až dvanáct hodin denně. Sousedi byli ze mě už šílení.
Mám takovou dvojí otázku. Jak vymýšlíte názvy skladeb? Stává se, že je první název a potom skladba, nebo naopak?
S názvy skladeb je vždy problém. Byl to problém, už když jsme natáčeli tzv. trvalky do rádia. Byly to jazzové skladby a spočívalo to v tom, že mi dr. Smékal zavolal a řekl: "Stivíne, řekni mi tři tituly a příští měsíc máš frekvenci". Já jsem nikdy nevěděl, co mu na to říct, a tak jsem prozkoumával noviny a vznikaly názvy jako Věk nerozhoduje. Někdy řekl: "Když to bude rychle, dostaneš flašku", takže pak byl název Za flašku a podobně. V tomto případě vznikaly nejdříve názvy, které trochu, jak se říká, "vypadaly", a pak se od nich odvíjela inspirace. Někdy se stane, že má člověk nejdříve muziku a musí vymyslet název. Jde to jedno s druhým. To už Antonín Dvořák říkal: "Copak nápadů, těch by bylo. Ale titule nejsou". Tím se samozřejmě nechci srovnávat.
Máte mezi svými nástroji nějakého favorita?
Nejradši mám ten, na který právě hraji. Je to jako s ženami. Když s nějakou chodím, tak je to také ta nejlepší na světě a za půl roku to může být jiná. U mě to samozřejmě už neplatí, protože jsem usedlejší.
Kdy jste začal poprvé tvořit a jak se vám tvořilo v uměleckém rodinném prostředí?
Já jsem do dvaceti v podstatě netvořil. Potom jsem vymýšlel skladby a ty byly na světě dříve, než jsem na něco začal hrát. Ale do maturity jsem nevěděl, co chci dělat, protože mě nic nebavilo. Před FAMU jsem dělal rok rekvizitáře na Barrandově - nevěděli, co se mnou. Klasicky nejhorší případ. Naštěstí jsem se díky práci na Barrandově dostal k filmu a následně k muzice. Ale trvalo mi to strašně dlouho, byl jsem "střevo", ale to jsem stále.
Jaký máte vztah k hraní z not a k improvizaci?
Já si myslím, že základ hudebníka je slyšet to, co chce zahrát. V momentě, kdy se muzikant snaží hrát jen z not podle nějaké direktivy, tak se z něj stává profesionální řemeslník. Je to stejné jako šít boty. Člověk se musí rozhodnout, jestli z něj bude hráč filharmonie nebo jestli bude uvolněnější a začne dělat např. jazz nebo i jinou muziku. V létě například pořádám takové kurzy improvizace, kterým říkám capart (CapArt). Je tu někdy i padesát lidí a někteří se mne ptají: "Co máme dělat, my na nic neumíme?" A já jim odpovídám: "Dělej si, co chceš, tady můžeš všechno." Někteří po dvou dnech zjišťují, že jsou schopni stvořit skladbu. Je to, jako když malému dítěti dám tužku a řeknu: "Namaluj mi něco." Záleží na přístupu. Někteří profesionálové k tomu přistupují stylem: "Kdy už půjdu domů, kolik za to bude, kdy se budu dívat na televizi?" Tvůrčí práce je o něčem jiném.
Kdy vyšla vaše první profesionální nahrávka a jaký byl váš dojem oproti dnešku?
Moje první nahrávka byla s Waldemarem Matuškou v písni Slavíci z Madridu, kde jsem měl flétnové sólo. Bylo to v nějaké strašné tónině, ale dodneška tam je. Pak slyším, jak to sólo někdo hraje v hospodě a myslí si, bůh ví, kdo to nenahrál. Také jsem nahrával s Evou Olmerovou a SHQ Karla Velebného. Dále to byla moje první vlastní deska z roku 1972. Nedávno vyšla opět deska "Coniunctio" z roku 1971, což je dle mého názoru unikátní věc. Bylo to s Blue Effekt a mojí skupinou, která se tenkrát jmenovala Jazz Q Praha. Nahráli jsme to všechno jen do sterea a byl tam jak bigbít, tak jazz. Vše se nahrávalo najednou, neexistovaly žádné stopy. S technikou přišla i možnost nahrávat do stop a já jsem zjistil, že je člověk nucen jinak přemýšlet a jinak komponovat. Také to "žere" čas, protože se nemohu rozhodnout, jestli tam dát todleto nebo támhleto.
Jaké máte zkušenosti se zahraničním přístupem k nahrávání a se zvukaři?
Jednou jsme nahrávali s Gustavem Bromem a Alexem Friedem skladbu Moravská svatba. Bylo to bigbandové nahrávání asi do šestnácti stop, bylo to dlouhé a trvalo to asi dva měsíce. Pak byl Alex Fried pozván na nahrávání do rozhlasového orchestru v Hamburku a vzal si mě s sebou jako sólistu. Přišli jsme do studia v devět hodin a tam už byli všichni s notama. Řekl jsem jim něco ve smyslu, že budu potom nahrávat sóla a kam že si mám sednout. Oni mi na to řekli: "Jaképak potom, nahrajete je teď rovnou." Posadili mě vedle trumpety a já jsem si říkal: "Tohleto nemůže být v životě slyšet." Ten zvuk byl nakonec náramný. Sehráli jsme to dvakrát, pak byla pauza a po pauze jsme to měli točit. Šel jsem se jich zeptat, jak je možné, že to budeme mít za dvě hodiny hotové? Říkal jsem: "My jsme to točili dva měsíce." Oni mi na to odpověděli: "Buďte rádi, že nejste v Londýně, tam byste to museli mít za hodinu." Zjistil jsem, že je to proto, že nemáme kvalitního zvukaře. Tam seděla strašlivá tlustá bába, vypadala jako uklízečka a já jsem se ptal, kdo to je? A on mi povídal: "To je naše mistryně zvuku." Byla to zřejmě velice talentovaná zvukařka. Tam jsem zjistil, že zvukař musí být stejně nadaný jako muzikant.
Mohl byste popsat svoje nahrávací studio?
Já mám Pro Tools, které nahrávají dvacet čtyři stop, dále osmistopý magnetofon, Macintosh G3, zvukovou kartu Audiomedia 3, mikrofony mám kondenzátorové a dynamické AKG, myšpult Mackie (rozumějte mixpult), Proteus 1 a 2, midiklávesy Roland. Pak zde jsou ještě nějaké delaye a haly Yamaha.
Hrál jste někdy na playback?
Já nejsem fanda playbacku, navíc jazz by vypadal na playback asi dost legračně. Nelíbí se mi, když se u toho někdo bůhvíjak tváří, asi stylem: "Teď zrovna tvořím, teď trpím," a ono to hraje za něj. Takto jsme říkali Felixi Slováčkovi Felix Průmyslováček, protože on měl vždy zavřené oči, kroutil se u toho a přitom hrál na playback.
Navázal bych otázkou na tvorbu. Kde a kdy berete inspiraci?
Já vám řeknu krásnou větu, kterou řekl, tuším, Ellington a tam je obsaženo úplně všechno: "Nejlepší inspirace je termín." (pan Stivín se směje a my ostatně také)
Co je u flétny nejdůležitější, co se týče tónu?
Nejdůležitější je umět zazpívat to, co chci zahrát. Když tady byl Ian Anderson z Jethro Tull, tak jsem mu říkal, že je krásné, jak mu flétna i ve výškách ladí. On mi řekl, že donedávna nevěděl správné hmaty. A je to v tom, že je zpěvák a věděl, co chce zahrát. If you hear it, you get it. Na flétnu může být člověk o půl tónu vedle a ani neví jak. Musím dostat do nástroje to, co mám v hlavě. Ne, aby se pak hlava divila, co z toho nástroje leze.
Jací jsou vaši oblíbení hudebníci?
Mým oblíbeným flétnistou je Herbie Man. Je to flétnista, který začal používat rockový doprovod a byl to takový underground. Pak to byli Miles Davis, John Coltrane.
Existuje u vás ještě nějaký jiný koníček než hudba?
Spaní, flákání se. Také jezdím na kole, hraji tenis, plavu nebo si čtu.
Jste příznivcem tzv. vykrádání a hraní cizích věcí?
Já si myslím, že je to jinak. Když je dobrý nápad, tak není důvod, proč bych ho nevyužil. Takto jsem se učil. Myslím, že když cvičím to, co se mi líbí, tak si cvičím také svou techniku. Někdy je to lepší než hrát etudy. V konečné fázi by si měl člověk najít nějaké vlastní "fóry", které uplatní. Musím věřit tomu, že vše, co zahraju, je pro mě správně. Není důvod hrát to přesně, ale správně. A když udělám náhodou nějakou harmonickou chybu a jsem zběhlý ve věci, tak jí tam udělám ještě dvakrát. A je známé, že třikrát opakovaná chyba přestává být chybou - a jsme za vodou. Nesmím se soustředit na potencionální chyby - pak je tam udělám.
Hodně lidí cvičí jen tak a jsou dlouhou dobu jen doma. Máte s tím nějaké zkušenosti a případně radu?
Já jsem byl spíše typ, který se učil sám, a když jsem potřeboval radu, tak jsem si našel konkrétního člověka, který mi poradil. Ale i když cvičím, tak bych si měl najít nějakého posluchače. Třeba si řeknu: "Tak a teď budu hrát támhletomu hrnečku". Exhibicionismus se musí také cvičit.
Ovlivnily vás někdy peníze a sláva?
Peníze mě ovlivnit nemohly, protože nikdy žádné pořádné nebyly. Ale docela rád bych se nechal ovlivnit. Se slávou to také není tak horké, jen jsem taková veřejně známá záležitost. Lidi ani nezajímá, jestli hraji muziku. Každý říká: "To je ten, co byl v televizi v té čepici".
Na závěr bych se vás zeptal na nějaký stivínovský recept.
Já jsem známý tím, že moje nejoblíbenější jídlo je krupicová kaše. Vezmete na 1dl mléka, lžíci krupice - když máte půllitr mléka, tak je to logicky pět lžic. To se za stálého míchání uvaří a je to hotové. Pak se na to dá granko a máslíčko a je to super.
Děkuji za rozhovor.
