NA VAŠE ČETNÉ ŽÁDOSTI JSME ZDE OPĚT SE SLÍBENÝM POKRAČOVÁNÍM ČLÁNKU ROCKOVÉ STYLY - PŘEHLED VÝVOJE ROCKOVÉ HUDBY ZA POSLEDNÍCH 40 LET. ŘEKLI JSME SI, ŽE V DALŠÍCH DÍLECH SI PODROBNĚJI PŘIBLÍŽÍME NĚKTERÉ Z NEJSILNĚJŠÍCH HUDEBNÍCH ŽÁNRŮ VČETNĚ JEJICH VNITŘNÍHO VÝVOJE.
U těchto článků jste si již zvykli na to, že v zájmu přehlednosti informací a návaznosti jednotlivých studií na tuto tématiku se snažíme postupovat jednotně. Také dnes zde vedle celkového zhodnocení a podrobné charakteristiky stylu naleznete i jeho jednotlivé nuance a trendy, které si tentokrát přiblížíme trochu podrobněji, protože se jedná o dosti specifické oblasti hudby v celkovém vývoji heavy metalu a rockové muziky vůbec. Najdete zde samozřejmě i typické představitele žánru, jejich zařazení do jednotlivých období včetně odkazu jejich tvorby a celou řadu dalších zajímavostí. Rád bych vás také zvlášť upozornil na dvě tabulkové přílohy. V dnešním díle je uvedena první z nich, jež vám ukáže vývoj jednotlivých skupin a nejvýraznějších osobností, druhá, kterou najdete v dalším díle, pak prezentuje jednotlivé etapy žánru, další jeho podstyly a uvádí dobově zařazená nejdůležitější alba.
V dalších přílohách jsou pak uvedeny rozšiřující poznatky o vývoji heavy metalu.
A ještě než, obrazně řečeno, vplujeme do hřmících osmdesátých let, chtěl bych vás, tak jako ostatně vždycky, upozornit, že je dobré si tyto články včetně jejich příloh dávat do vzájemné souvislosti, protože tak lépe vyplyne celkový obraz často až neuvěřitelně složité mozaiky vývoje úžasného fenoménu, pro něhož se vžil všeobecný název rock...
Heavy metal! Často proklínaná, často vyzdvihovaná, v každém případě hojně diskutovaná, ale přesto zcela svébytná záležitost s obrovskou interpretační silou. Na jedné straně strhala klímající atmosféru konce sedmdesátých let a nalila do žil rockové hudby notnou dávku adrenalinu a na straně druhé smetla nezanedbatelný počet zavedených hvězd, které si již jen pohodlně vysedávaly na svých piedestalech, vystavěných na úspěších předcházející dekády. Velmi brzy se po svém nástupu dokázala vyčlenit ze svých kořenů a vytvořit tak samostatnou žánrovou linii, s níž se rychle muselo začít vážně počítat. Výrazní představitelé stylu začali svou tvorbou a feelingem ovlivňovat dokonce i ty kapely, z nichž si brali svou původní, prvotní inspiraci, což nakonec vedlo k tomu, že i některé vyhlášené kolosy sedmdesátých let svůj sound přitvrdily a dokázaly se v osmdesátých letech neztratit z hlediska heavymetalového publika.
Metal si rychle vytvořil neuvěřitelně početnou a všeobecně i velmi oddanou obec fanoušků, která, na rozdíl od většiny ostatních žánrů, se dosti rychle proměňovala. Důvodem byly nejen některé stylové změny jednotlivých skupin, ale změny stylu samotného včetně výrazného nástupu některých subžánrů jako black, death, speed, thrash, goth atd. Zejména od poloviny osmdesátých let docházelo k významné diferenciaci heavymetalového národa. V celkovém kontextu bychom pak mohli vypozorovat i ten fakt, že zde, aspoň zezačátku, docházelo i k určitému vymezení fanouškovské obce vůči jednotlivým stylům. To jsme ovšem trochu daleko, pojďme si tento styl nejdříve charakterizovat.
1) Klasický heavy metal, neboli heavy metal osmdesátých let, jenž se později sám stal základem pro další své odnože, vyrostl na platformě hard rocku sedmdesátých let.
Zde je ještě nutné prohlásit, že někteří publicisté označují právě toto období za tzv. novou vlnu britského heavy metalu. Jak jsem již upozorňoval, jde z hlediska historie hudby o zkreslující termín (už jenom pro regionální vyznačení), ale občas se s ním ještě setkáte.
Vedle určité pódiové stylizace, která dostála v dalším období podle jednotlivých substylů výrazných změn, můžeme jako další určující položky, charakterizující nám tento styl, uvést tato všeobecná fakta:
2) Výrazné riffy, mnohdy dobře zapamatovatelné a interpretované s určitými obměnami v souvislosti s doprovodem (např. unisono výstup či sestup...). Často jde také o vyhrávky harmonických intervalů při souhře několika kytar.
3) Doprovod se "motá" kolem riffu, podporuje jeho harmonický podtext (netvoří záměrnou opozici) a rozvíjí ho dál jako podklad pro zpěv. Riff se také často nemusí hrát pouze na basových strunách, jde hodně o melodiku, ztvárněnou několika tóny na vyšších strunách. Doprovod sám může být riffový, vlastní sled tónů vytváří linku pro zpěv, harmonie je pak zcela na baskytaře (či zcela výjimečně na klávesách) a také, a to je zajímavé, na vlastním zpěvu, který změnami výšek vytváří k riffu určité napětí. Velmi oblíbenými jsou sekvence, chápané jako poloriffy a polodoprovodné party, realizované zejména na vnitřních strunách "D" a "g" na základě kvartových power-chordů.
4) Doprovod je realizován zejména na základě power-chordů neboli poloakordů neboli harmonických intervalů. Upřednostňovány jsou kvintové power-chordy.
5) V metalu vůbec se významně zvýšila úloha tlumení strun a to jak při doprovodu (tam zejména), tak i v riffových partech. Na rozdíl od raných hardrockových part (Free...) se zde upouští od tlumení levou rukou a preferuje se tlumení pravou rukou, v některých obzvláště syrových a tvrdých postupech se oba typy kombinují (např. při výjezdech po basových strunách).
6) Technika hry zaznamenala v některých ohledech výrazný posun. Ani éteričnost new wave při veškerých svých kvalitách nedokázala přinést kytaře tolik nového jako heavymetalová éra. Vedle neuvěřitelného zrychlení tempa (což platilo pro celou kapelu) se zdokonalily takové techniky jako např. arpeggia, tapping, hammer on + pull off, trylky, nepravé flažolety ("napískávání") a práce s pákou.
Významně se také rozšířila úprava ladění, kde v zájmu hutnějšího zvuku se kytary začaly ladit o půl tónu či o celý tón níž. Na druhé straně začala být podceňována tvorba tónu jako takového, bend on + release bend, hra prsty, bottleneck obecně, oktávová hra, poctivé trsátko a další.
7) Identita a uniformita výrazu. Na rozdíl od skupin z předešlých dvou dekád se heavymetalové kapely začaly rychle podobat jedna druhé.
Samozřejmě, že existovalo nemálo výjimek, ale tento trend, zejména u skupin z druhé metalové ligy, byl velmi oblíben a rozšířen. Mohli bychom se zamyslet i nad tím, proč tomu tak bylo, mohli bychom rozvinout otázku trhu, otázku plastičnosti heavy metalu, otázku hloubky této hudby a její možnosti invence..., ale to už nechám na vás.
8) Tolik proklamovaná agresivita projevu nebyla u klasických HM kapel první poloviny osmdesátých let natolik výraznou složkou, aby mohla konkurovat např. takovým Black Sabbath. Zakopaný pes byl spíše v celkovém vyznění, které při určité jednodušší stavbě skladeb a unisonovém doprovodu působilo velmi kompaktně a nekompromisně. Pódiová prezentace pak byla postavena na zvýraznění úlohy kytar (včetně basové kytary), takže v jedné řadě stojící dva či tři kytaristé a jeden basák, kývající se spolu se zpěvákem do hutného rytmu, zvýraznili rytmickou složku hudby.
9) Velmi dobrá souhra dvou či více kytaristů. Na rozdíl od jiných stylů (např. jižárny) je zde souhra kytaristů v sólech a vyhrávkách více určena, více dána a více nacvičena. Je to vlastně stavbou jednotlivých skladeb a obsazením skupin. Prostor pro improvizaci při sólech je zde také, a to někdy i dost dlouhý, protože některé skupiny vygradovanými sóly vytvářejí potřebné napětí. V několika případech tak dvoj či trojsóla suplují absenci výrazné linky či svébytného refrénu. Dají se také dost natahovat, protože pod jednotlivými linkami se může doprovod různě harmonicky obměňovat či naopak zjednodušovat a zrychlovat.
10) Skladby, nejdříve písničkového charakteru, se rychle přeměňují do náročných kompozic, kde je zvýrazněna jak složka instrumentální, tak i stavba skladby sama. Od poloviny osmdesátých let pak dochází u většiny nastupujících subžánrů k opětnému a podstatnému zjednodušení skladby, ovšem již bez zachování písničkového charakteru (jednotlivé subžánry si budeme charakterizovat vždy až v období, kdy nastoupí na scénu). Celkově je kladen důraz na ojedinělost sólového interpreta a to jak zpěváka, tak i kohokoli z kapely, takže při jeho sóle se ostatní členové skupiny nijak zvlášť "nerozjíždí", ale "dupou" co možná nejsevřeněji.
Zrod stylu
(polovina 70. let a jejich závěr)
V polovině sedmdesátých let existovalo už několik skupin, jež měly na další vývoj heavy metalu rozhodující vliv. V této době se ale nijak zvlášť neprojevovaly a ani stylově se zatím nijak nedalo říct, že v budoucnu zaznamenají velký úspěch. Typickým příkladem byli Judas Priest, kteří se v tomto období taktak vyhrabali ze svého původně poprockového zaměření a s novým zpěvákem, Robem Halfordem, začínali oťukávat hardrockovou muziku. Za pomoci Rogera Glovera z Deep Purple natočili i LP Sin After Sin, ale z hlediska dalšího vývoje rozhodně nešlo o nijak zvláštní nahrávku. Skupina si ale ověřila, že stálým přitvrzováním svého výrazu začíná mít větší a větší úspěch. Další alba byla již daleko tvrdší s větší razancí rytmiky a dostavily se i první úspěchy. A to nejdříve v Japonsku a po vydání live dvojalba Unleashed in the East i v Anglii. Velký třesk se zatím ovšem nekoná.
Přihřát si svou polívčičku se snaží i němečtí Accept, kteří se pomalu stylizují do stále proslulejších Judas Priest, v tomto období začínají i lehce k popmetalu orientovaní američtí Petra s křesťanskou symbolikou, ke tvorbě Rush zpočátku inklinující Riot a celkovým feeligem AC/DC ovlivnění Rose Tattoo. Pořád se ale o těchto kapelách nic moc neví, skupiny jsou známy pouze v nejbližším okruhu svých příznivců, a i když jejich koncerty pronikají v undergroundových a nezávislých žebříčcích na stále vyšší místa, široká veřejnost o nich v podstatě netuší. Alba tyto kapely nevydávají a zcela podle vzorce skupin předchozího desetiletí vybrušují si svůj styl ještě předtím, než zavítají do studia. Je zajímavé a vlastně i zákonité, že mnohé z těchto kapel se víceméně udržely v povědomí po dlouhá následující léta a zůstaly aktivní i přes taková období, jako byl drtivý nástup Seattlu a grunge. Tyto soubory vlastně vyrostly ještě na starém, prověřeném vzorci vzniku kapel, kdy se skupina musela nejdříve vyhrát a získat zkušenosti, a ty teprve následně předat na desku. Tím došlo i k přirozené selekci materiálu, takže na vinyl se dostalo opravdu to nejkvalitnější z produkce. Novější kapely takto už nepostupovaly, debutová deska se natočila co nejdříve a pak se jela propagovat.
Do tohoto období svým vznikem a tříbením sestav a repertoáru patří další kapely jako Iron Maiden, Twisted Sister, Girlschool, Diamond Head a další. Protože ale ještě nejde o období vlastního metalu, nezastavujeme se u nich.
Bleskový nástup, konjunktura stylu, rovnou na vrchol
(1. polovina 80. let)
S přelomem let 1979/1980 bomba nového stylu vybouchla a to pořádně a s velkým třeskem. Judas Priest (voc, g, g, bg, dr) vydali svou přelomovou desku British Steel a stovky, ba tisíce muzikantů po celém světě najednou dostaly do rukou přehledný návod, co to vlastně ten heavy metal je a jak na něj. Album je čítankovou ukázkou klasického "hevíku" a podílelo se na vzniku celé řady podobně znějících partiček.
V této době se albově objevili i další klasici tohoto stylu, Iron Maiden (voc, g, g, bg, dr). Ti přinesli do rodícího se světa HM vynikající souhru, výborně vystavěné skladby, precizní projev, zcela ojedinělý feeling a zejména výrazné instrumentální mistrovství. Dave Murray začíná být považován za prototyp heavymetalového kytaristy. Kapela své albové úspěchy stále stupňuje (Killers, Maiden Japan), až jí roku 1982 vychází další určující LP stylu, The Number of the Beast. První místa v prestižních anketách mluví za své, obrovská stadiónová turné také. Iron Maiden v tomto období sráží Judas Priest z pomyslného piedestalu HM a po několik dalších let (jakož i při některých vlnách renesance heavy metalu) jsou považováni za vůdčí kapelu stylu.
Výborný nástup se svými rovnými popěvky mají také Accept (voc, g, g, bg, dr), s velkým hlukem přispěchají Twisted Sister (voc, g, g, bg, dr) s neuvěřitelně vypadajícím zpěvákem Dee Sniderem, do celkového povědomí se dobře zapisují britští Diamond Head (voc, g, bg, dr), jedna z nejpodceňovanějších skupin 1. vlny HM. I když se během tohoto období vynořuje celá řada dalších kapel, které dokonce začínají mít trochu odlišný přístup, přesto se 1. polovina osmdesátých let odehrává zcela v režii souborů, jejichž kořeny více méně tkví v odkazu konce sedmdesátých let. Jsou zde i další kapely, které mají výborný rozjezd, albový i koncertní, jako např. mohutní Riot (voc, g, g, bg, dr), řinčiví Rose Tattoo (voc, slide-g, g, bg, dr), vyřvaná děvčata z Girlschool (g/voc, g/voc, bg, dr), známá ze svého předskakování před Motörhead, k melodice hodně směřující američtí Dokken (voc/g, g, bg, dr, později v pětici, + g), dosti uměle stylizovaní Helix, výborní, ale celkově nedocenění Tygers of Pan Tang (voc, g, g, bg, dr, později voc, g, bg, key, dr), ještě s Johnem Sykesem, zezačátku dobře se hrnoucí Samson (voc, g, bg, dr, později + key, původní kapela Bruce Dickinsona) a samozřejmě Saxon (voc, g, g, bg, dr), kteří svým albem Wheels of Fire mohli nějaký čas konkurovat jak Judas Priest, tak i Iron Maiden.
Další významnou kapelou, jež přímo vtrhla zčistajasna na metalové jeviště, jsou neuvěřitelně agresivní pseudomystičtí Manowar (voc, g, bg, dr), jenže v tomto období také vydala svá debutová alba Metallica. Kapela v dalším průběhu vývoje stylu zastíňující Iron Maiden se stala jednou z nejvýznamnějších skupin žánru (o tom ale povíme až v dalším díle, kde si dokončíme nejrozsáhlejší a nejbohatší období vývoje heavy metalu a přiblížíme si další roviny tohoto dramatického žánru).
