Kdysi dávno, v dobách rudého temna, kdy hardrockové nahrávky představovaly hned po uranu 235 tu nejstřeženější surovinu a spolu s vysílačem Svobodná Evropa nejnebezpečnější zbraň dekadentního Západu, kolovaly mezi hudebními zasvěcenci tajemné pověsti o videozáznamu skupiny Atomic Rooster se skvělým bubeníkem, hrajícím kromě jiného například doprovod ze čtvrtek na činel, velkých triol na malý buben a do toho ještě akcentovaných sextolových přírazů na dva velké bubny. Video tehdy skoro nikdo neměl, aby tyto pověsti ověřil, a co víc: původní vlastník o kazetu přišel při policejním zátahu s krycím názvem 'máme čisté uši'.
impresionismus [-nyz-, fr., < lat.], um. směr usilující o zachycení okamžitých smyslových vjemů a dojmů, zvl. ve sféře zrakové a sluchové
Vypadalo to, že se už nikdy nezjistí, nakolik byla legenda pravdivá a kdo byl vlastně tím bubeníkem, až jednou, to bylo roku 95, sledoval jeden z členů redakce Muzikusu, jemuž byly do té doby svěřovány vesměs jenom různé pomocné práce, videokazetu s letitou nahrávkou stanice ZDF Musik-kanal, a tam jsem najednou tento záznam objevil! Pověst nelhala! A tím bubeníkem byl Ric Parnell.
Ne náhodou byl Ric Parnell zmíněn již v minulém díle - byl to totiž právě on, kdo nakonec Paula Hammonda u Atomic Rooster vystřídal. O místo v kapele se ucházel sice již roku 1970, kdy probíhal konkurs na náhradníka za Carla Palmera, ale přestože jeho styl do Atomic Rooster dokonale seděl, šéf kapely, klávesista Vincent Crane, ho nakonec odmítl s tím, že musí ještě profesionálně vyzrát. Co měl přesně tímto argumentem na mysli, se neví a už se to nikdy nezjistí. Zapomínal si doma paličky? Neuměl trioly? Četl si během pauz Melody Maker (tehdy se ještě skutečně dal číst) a díky tomu nestíhal nástupy? To všechno je možné. Ale ať už tou nectností bylo cokoliv, Ric se jí úspěšně zbavil, a když roku 72 provedl Crane velkou reorganizaci kapely tím, že propustil kytaristu Johna DuCanna, který s sebou vzal i bubeníka Hammonda, což se vzhledem k faktu, že šlo o kapelu tříčlennou, rovnalo prakticky jejímu rozpuštění, byl právě Parnell tím, po kom Crane okamžitě sáhl, aby vytvořil skupinu novou. Dalšími členy se stali kytarista Steve Bolton a známý bluesový zpěvák Chris Farlowe. Máte-li snad dojem, jako by v sestavě někdo chyběl, pak je tento dojem zcela správný. Basáka totiž i nadále považoval Crane za osobu poměrně nadbytečnou. Levá ruka ho v pohodě nahradí a ještě se ušetří - takové bylo jeho krédo.
Nastupovat do skupiny po vynikajícím hráči, který ještě navíc po stránce stylu kapele plně vyhovoval, není právě jednoduché. Ric Parnell však předvedl tolik, že jakékoliv diskuse na téma správnosti výběru byly rázem naprosto zbytečné.
Minule zmíněnému dělení na bubeníky-tempomaty a bubeníky-hráče dal totiž ještě další a zcela novou dimenzi. V doprovodu reagoval nejen na vyhrávky kytary či kláves, ale dokonce i na zpěvovou linku! Rozehrál soupravu do maximální možné dynamiky. Když bylo třeba, dovedl hutností doprovodu prakticky nahradit chybějící basu, když to vyžadovala atmosféra skladby, dokázal se ovládnout a nehrál vůbec. Opakující se break nebylo možné vystopovat nejen v rámci skladby, ale ani na celém albu. Tlumení činelů, hra přes ráfek, víření, nepravidelné otevírání hi-hatky, akcenty, časté využití cowbellu, kontrast doprovodu jednotlivých částí - to vše s dokonalým citem pro vlastní gradaci bicích v rámci sklady. Takový byl styl Rika Parnella.
Jednoduše řečeno šlo o úplně jiné pojetí hry, než jaké známe například z osmdesátých let. Parnellovo bubnování totiž nebylo jakýmsi samostatně existujícím modulem nápaditosti i kvality sektorového nábytku, který se prostě vezme a připlácne tam, kde je potřeba, aniž by vůbec koho napadlo se zabývat otázkou vkusu (což by skutečně smysl nemělo), ale důsledně zakázkovou prací na míru, která jediná může splňovat trochu náročnější kritéria.
Sound Parnellovy soupravy lze označit jako hutný. Tlumení minimální, kotle znějící místy téměř jako tympány (zvláště v méně dynamických pasážích), ladění velmi nízké. Ve srovnání s jeho předchůdcem byl zvuk sice trochu více "rozplizlý", ale celkově mohutnější, s větším zaměřením na basy. Zajímavé bylo určitě sejmutí velkého bubnu, který neztratil nic ze svojí přírodní rezonance, přitom však studiovou úpravou získal hloubky v reálu nedosažitelné.
Velmi dobrým bubenickým materiálem jsou obě desky, které Ric Parnell s Atomic Rooster nahrál, a je otázkou, jestli by mělo význam vyzdvihovat nějakou konkrétní skladbu. Za poslech totiž stojí všechny. Skladba zvolená pro dnešní transkripci byla tedy vybrána metodou der zylinderauswahl, jinými slovy zcela náhodně. Obecně patří mezi ty jednodušší, myšleno samozřejmě v relacích Atomic Rooster s Rikem Parnellem. Současně je ale třeba upozornit, že se jedná o zápis čistě orientační, neboť prakticky každý takt se liší od toho předchozího, a jen stěží by se hledal zcela identický break nebo prvek doprovodu. Repetice taktů částí B, C a D (B a D vždy ve variantách 1 a 2) jsou tedy pouze jakýmsi základem, na němž je vystavěn až jazzově volný doprovod.
Pověsti o skvělém bubeníkovi byly tedy pravdivé. Zajímavé však je, že snad ještě působivější než sama hráčská technika, díky níž legenda vznikla, byla právě ona neuvěřitelná pestrost a barevnost hry, invence, osobitost, a konečně i cosi, co by se dalo nazvat uměleckým dojmem. Proč? Že by snad samotná technika byla přece jenom trochu málo na to, aby zaručovala i kvalitní výsledek? Že by snad hráči, kteří jenom důsledně "dělají svojí práci" (ruce pryč od emocí!) nemuseli být pro kapelu tím nejlepším? To by mohla být otázka...
Vize čínské hudební školy se zaměřením na bicí a kung-fu, která vyprodukuje ročně patnáct tisíc dokonale vycvičených hráčů, majících posloužit k takzvanému velkému rockovému skoku, jehož prostřednictvím Čína dožene a předežene Západ, aby se stala největší hudební velmocí pro třetí tisíciletí, však dává odpověď poměrně jasnou.
Jestli tedy budou od roku 2005 všichni rockeři povinně nosit modré čepice, nebo jestli se rocku vrátí jeho původní síla, kterou ztratil přesně v době, kdy v duchu starých nedobrých marxistických tradic byl přizpůsoben nejširším masám a zbaven všech projevů osobitosti, závisí možná právě na tom, kolik bude takových hráčů jako Ric Parnell.
Web Generation
oficiální stránky Atomic Rooster
http://www.angelfire.com/ar2/vincentcrane/ric.htm
o Riku Parnellovi
