Kousek za Prahou, zhruba napůl cesty mezi "pražským okrajem" a Kostelcem nad Labem, leží česká víska Sluhy, na jejímž okraji stojí stolařská dílna, kde vedle nezbytného nábytku vyrábějí otec a syn Janové Vágnerovi zajímavě řešené bubny. A tak jsem tam za nimi vyrazil na čumendu, o níž vám tady toho trochu napíšu.
V dílně za domem se rodí bubny s jedinečným zvukem, jenž spočívá v tom, že jejich tělo je seskládáno do formy z podlouhlých špalíčků, jež jsou po vytvrdnutí lepidla osoustruženy či ofrézovány do bubnu potřebného rozměru. Tak se docílí toho, že kromě tenkých lepených ploch je na těle bubnu, z jeho vnitřku až po žabku, jež může být taky dřevěná, samé dřevo, které rezonuje a zní s úderem. U jiných bubnů běžně k mání, lepených z omotávané dýhy, je dřevo na řezu několikrát přerušeno lepením mezi jejich vrstvami, což v tomto případě není. Pokud otloukáte kastróly podladěné, přetlumené a se šmejdovými blánami, tak asi rozdíl nepoznáte, ale při slušném naladění určitě vynikne. Z toho asi vyplývá, že nejvíc udělají u Vágnerů malých bubnů, vulgo šroťáků, ale v pohodě si troufnou i na celou soupravu, což si můžete prohlídnout kromě fotek tady okolo taky na jejich webu.
Samozřejmě, jako v každé slušné dílně, se vám snaží vyhovět, s čímkoliv za nimi přijdete, takže s opravami a repasemi starších bubnů tam uspějete, a třeba taky s almarou. Ale co byste chodili za truhláříčkem, když můžete za truhlářem, nechávám místo pro slova mistru Vágnerovi staršímu.
Zavzpomínejte, prosím, trochu úvodem. Jak jste se k výrobě bubnů dostali?
V otcově truhlárně jsem vyrůstal od malinka, dřevo mě fascinovalo od dětství. Po ukončení studia na uměleckoprůmyslové škole v oboru konstrukce a tvorba nábytku a interiéru jsem nastoupil v Dřevozpracujícím podniku hl.m. Prahy do funkce technologa. Na jaře roku 1989 jsem začal s bratrem soukromě podnikat v zakázkové truhlařině. Na bicí nástroje jsem hrál od dětských let. V roce 1991 jsem se oženil, přišly děti a zbyl čas jen na nábytek. V létě 2006 začal patnáctiletý syn Honza koketovat se sestavením kapely, což byl důvod zkusit vyrobit buben. Zkusili jsme technologii „solid block“. To už fungovala firma Hanuš & Heřt. Jejich výrobky jsem sledoval a už tehdy jsem měl v hlavě myšlenku na pokus o výrobu podobného nástroje. Bubínek se kupodivu podařil. I když z dnešního pohledu byl těžce nedokonalý. Shodou různých okolností jsme tenkrát se synem bubínek nabídli k prodeji a hned se ozval sběratel, který nástroj koupil za „šťastnou“ cenu 7777 Kč. Ten buben měl kovové obruče, které jsme na přání majitele vyměnili za obruče dřevěné, které jsme mezitím postupně zkoušeli vyrobit. Bubínek dodnes hraje v jedné kapele na Slovensku a nepotřebuje podle jeho majitele žádnou úpravu. Takže výroba bubnů Hallvad začala v srpnu 2006. Od roku 2009 je výrobní značka Hallvad chráněná Úřadem průmyslového vlastnictví a na každém bubínku jsou podpisy výrobců - Jan starší a Jan mladší Vágnerovi.
Dejte mi, prosím, lekci stolařiny či truhlařiny, vlastně bubnařiny. Na vašich stránkách píšete, že děláte z masivu, z čehož by měl jeden pocit, že u vás dlabete kmeny. Ale v dalším odstavci se dozvím, že si na výrobu bubnů lepíte špalíčky. To je taky pořád masiv? Jak to tedy máte s materiálem?
To je v podstatě jen lekce ze stolařiny. V bubnařině je víc technologií, které se ve světě používají. Hlavní zaměření naší výroby je výroba bubnů z masivu už zmíněnou technologií „solid block“. To znamená, že přesný počet špalků rostlého dřeva, čili masivu, se opracuje na přesný tvar a rozměr, slepí se ve speciální formě do pravidelného mnohoúhelníku a nechá se vytvrdnout. Vždyckz je to dřevo dokonale vyschlé, vyzrálé a výhradně ve špičkové kvalitě. Dub, buk, javor, jasan, bříza, třešeň, mahagon, gabun, makassar, ořech, jilm, merbau a akát, mnoho dalších dřevin dokážeme zajistit taky.
Používáme taky způsob, který popisujete. Tedy z kmene vydlabeme hrubý polotovar, který je ale potřeba připravit bezprostředně po skácení stromu. Tento polotovar se musí velice pomalu přírodně sušit a zároveň vlhčit, aby dřevo nepopraskalo. Po dobu čtyř až sedmi let, podle druhu dřeva a dosažené vlhkosti. Pak se takový „válec“ z jednoho kusu bez jediného lepeného spoje opracovává stejně jako solid block. Do rozměru 14 palců se obojí soustruží, nad 14 se frézuje. I tohle je pořád masiv.
Taky používáme systém vrstvení dýh, který skoro jako jediný používají firmy, jejichž nástroje se dají koupit na našem trhu. Takto vyrobené korpusy ale mají v sobě nejen vrstvy dýh, ale i stejný počet vrstev lepidla. A to je ten zásadní rozdíl - lepidlo nehraje. Jsou to korpusy nejrozšířenější, nejjednodušší pro technologii, nejlacinější pro výrobu a je tak možné zpracovat všechen materiál bez nutnosti výběru dýh. Navrch se lisují dnes už výhradně na Dálném východě za pár centů a v ohromném množství. Ale mají hodně omezené zvukové vlastnosti.
A vrstvy lepidla mezi špalíčky na zvuku nevadí?
S tím lepidlem je to určitě tak, že čím je ho tam méně, tím bude mít korpus lepší zvuk. Při metodě „solid block“, je množství lepidla v porovnání k množství masivního dřeva zanedbatelné. Je to vlastně jen dvacet proužků lepidla; v případě například korpusu pro floor tom 16 x 16” je to dvacet plošek 1 x 40 cm s minimálním množstvím lepidla. . U stejného korpusu ze sedmi vrstev dýh, je to šest tenkých vrstev o ploše 125 x 40 cm. Takže na stejně velkém korpusu solid block je 0,08 metrů čtverečních lepidla, ale na sedmivrstvém z dýhy je to plocha rovná třem metrům čtverečním, takže 38krát tolik. Myslím si, že je lepší, průkaznější než to dalekosáhle popisovat, vzít paličky a zahrát. A víte to okamžitě bez jakýchkoli pochybností - je to prostě tak.
Píšete tam taky, že vaše bubínky berou úplně všichni, od jazzu po metal. Na obrázcích podle mě vypadají docela filigránsky. To mi chcete tvrdit, že jim neublíží ani řimbuch z kapely Chrochtátor (fiktivní jméno), když do nich bude pražit něčím, čím by možná šel odehrát baseballový set?
Jestli vám bubínky připadají křehce, dělá mi to radost. Nikdy bych nechtěl, aby naše výrobky vypadaly humpolácky. Spoustu bubínků zkoušíme. Máme řadu bubeníků různých stylů, kteří velice rádi pro nás zkoušejí, co se dá. Takže třeba vymyslíme výztuž do obruče, která všechny ty řachy schytá. Pár jich uděláme a dáme bubenickým řezníkům. Domluvíme se, že je nebudou šetřit, a pak jen sledujeme, co to dělá. Tak se nám postupně daří životnost neustále prodlužovat. Každý muzikant má od nás automaticky servis.
Pokud tuším, při hře levnější paličkou přes kovový ráfek jsou vidět po akci drobné stopy na paličce, u paliček ze dřeva hikory je to zhruba srovnané. Jakou dáváte životnost svým dřevěným ráfkům při běžném bicím provozu s hraním i „přes rantl“, než musí k vám do servisu?
První zabroušení a nové lakování je u každé obruče v ceně. Jsou bubeníci, kteří hrají pět let a nic, jsou bubeníci, kteří po roce ráfek rozbijí, ale to je velice zřídka. Já mám na bubínku jednu z prvních vyrobených obručí, na níž zkouším, co vydrží, ještě jsem s ní nic nedělal. Každý hraje jinak, jiným stylem, jinou razancí - je to individuální. Je třeba brát v úvahu, že hlavní výhodou celodřevěného bubnu s dřevěným ráfkem je jeho nezaměnitelný a bezkonkurenční zvuk - zvukové možnosti. Při vší skromnosti si troufám tvrdit, že bubny, které se dají pořídit na našem trhu v obdobných cenových relacích, zcela jistě nevydrží víc než naše filigránské nástroje. Důležité je, že když bubeník skupiny Chrochtátor ráfek rozbije během jednoho koncertu, což asi není možné, může zaběhnout do prodejny hudebních nástrojů a koupit si ráfek kovový, 2,3mm nebo raději die část, a může do toho mydlit a štípat paličky. Ale to není náš zákazník. My chceme dělat hudební nástroje pro muzikanty, kteří vědí, proč si pořídit náš dřevěný ráfek.
Děláme i servis, takže se nám občas na dílně objeví nějaká „super novinka“ od světoznámé firmy, která z „organizačních“ důvodů produkuje v Číně nebo na Taiwanu. My to odstrojíme a pak se nestačíme divit, co všechno se dá zpracovat, schovat pod fólii a nazývat hudebním nástrojem. Ale nechci psát kritiky, to je každého věc, nechť si každý muzikant pořídí nástroj podle svého gusta. My se snažíme, aby bubeníci, kteří se rozhodnou spojit svou hudební činnost s našimi nástroji, byli spokojeni, nemuseli řešit reklamace a nepříjemnosti. Děláme všecko pro to, aby byli spokojení a rádi se na nás obraceli při každém řešení čehokoli, co souvisí s bicími nástroji. Zatím se nám to daří jak u nás, tak už i jinde v Evropě.
Vedle malých bubínků, co se jednoduše uchytí do trojramenného stojanu, jsem ve vaší galerii našel taky tympány, čili malé kotle a velké bubny - šlapáky s provrtanými otvory pro klouby. Někdy během 90. let bylo uchytit buben za korpus téměř svatokrádežné a bubny se chytaly jen za ráfky nebo žabky a ze šlapáku nesmělo nic trčet - na to byl skládací rám. Dnes jsou v nabídkách i na pódiích vidět velké bubny i kotle provrtané kloubem a nikomu to už zase moc nevadí. Jaký je váš názor na vrtání lubů kvůli uchycení kotle na kloubu?
Všeobecně se dá říci, že vyšší, luxusnější řady bicích u většiny firem mají nevrtané korpusy pro hardware. Možností, jak je uchytit, je mnoho. Různě za ráfky, mušle, a hlavně na samostatné stojany nebo rampy. My máme systém, kdy brackety montujeme na dřevěnou profilovanou a designově sladěnou destičku, která je k tělu tom tomu uchycena pomocí gumových silentbloků. Říkáme tomu „plující Hallvad“. :-) Buben má opravdu možnost rezonovat jen s minimálním omezením a přitom je velice pevně a bezpečně uchycen. Velký buben by opravdu neměl být zatěžkaný váhou ostatních komponentů bicí soupravy. U nových bubnů většinou toto pravidlo dodržujeme, pokud je to v souladu s požadavkem budoucího majitele. Ale pojďte si ozkoušet můj šlapák 22 x 16” s vrtaným korpusem, na němž v bracketu drží 10“ a 12“ tom a rameno na splash, a oba se snad shodneme na tom, že jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Občas prostě jedna díra navíc neuškodí.
Ze všech mých dosavadních poznatků mohu říci, že o tom, jak bude buben hrát, rozhoduje spousta detailů. Skladba a druh materiálu, hrana pro blánu, povrchová úprava, přesnost korpusu, blána, struník, mechaniky, teplota, vlhkost. Vždycky se může stát, že různá kombinace těchto faktorů způsobí, že buben buď může hrát nádherně, nebo ho není možné pořádně naladit. O těchto zapeklitostech už byly myslím popsány hory papíru. Občas jsou to spíš pohádky firem, které obhajují různé inovace ve výrobě, a hlavně působí na bubeníky v tom smyslu, že jedině tahle nová metoda nebo tento nový systém je ten jediný správný a nejlepší. Mám spíš pocit, že kvalita bicích nástrojů jde spolu s cenou dolů. Skutečně kvalitní kousky se do Čech takřka nedovážejí, a když, tak se buď rozdají firemním hráčům, kteří pak fungují jako živé reklamy a spolehlivě „prodávají“ sady nižších řad, a nebo je jejich cena na úrovni osobních automobilů. Naší snahou je dělat bubny tak, aby měly ty nejlepší předpoklady stát se výborným hudebním nástrojem pro muzikanty, kteří tu kvalitu slyší a ocení ji.
Na kolik procent odhadem vytíží vaši dílnu výroba nábytku a na kolik bubny?
Máma se taky tuhle ptala, říkám - bubny dobrý, to je moje srdcařina, ale nábytku se držím. Protože když půjdu po Václaváku, potkám deset ženských a zeptám se, která z vás chcete novou kuchyň?, tak sedm z nich bude chtít novou kuchyň, pět mě pozve domů a tři si ji ve finále objednají. Ale když se zeptám deseti bubeníků, kdo chcete buben Hallvad? Dřevěný!?, tři řeknou ne, já jsem metalista, tři řeknou, že jako pěkný, a zbylí čtyři řeknou, že je to dobrý, ale že na to nemají prachy. A jeden řekne - možná za rok, až si na to našetřím. Takže když pak už někdo přijde, ví, co chce, a snažím se, aby to dostal.
Takže ono je to různý, dneska už je to možná už půl na půl. Třeba před Vánocemi to jede, to jsou samé bubny, ale ona změna je příjemná. Tuhle tu budu mít nové schodiště, tamhle nové dveře, takže bych řekl na tu půlku. Anebo šedesát nábytek, čtyřicet bubny. A chtěl bych pořád zůstat u toho, že ty bubínky jsou pro mě radost. Když je sobota ráno, hnusně a prší, člověk by nevytáhl paty, tak si udělám kafe a zalezu sem...
Takže až budete chtít buben, kterému budou muzikanti vykat, stavte se u Vágnerů.
www:
